"Tommy Emmanuel jsou dva nejlepší kytaristé, které jsem kdy viděl." Todd Rundgren, legendární špičkový producent rockových hvězd.
Když se v roce 1994 Tommy Emmanuel objevil na scéně USA s titulem The Journey (Sony 550), způsobil nemalý poprask mezi kytaristy všech žánrů. V té době měl za sebou více než třicet let profesionální dráhy. Naprostý samouk a multiinstrumentalista (kytara, mandolína, basová kytara, perkuse a bicí) patří již po mnoho let k nejvyhledávanějším muzikantům na australské scéně, v posledních letech vyprodává koncertní haly po celém světě se svojí unikátní a naprosto originální One Man`s Show. Koncertuje více než tři sta dní v roce. Připočteme-li k tomu cestování z jednoho konce světa na druhý, nasazení, s jakým Emmanuel pálí na posluchače jednu pecku za druhou, zůstává skutečně rozum stát, kde Tommy bere všechnu tu energii. Všichni, kdo měli to štěstí být v listopadu na koncertu v Praze v Akropoli, mohli na vlastní kůži zažít, že Emmanuel skutečně má energie na rozdávání.
Can`t Get Enough (Nemohu se nabažit) - vypadá to, že název vaší stejnojmenné desky je zároveň i motto celého vašeho života.
Dobrý postřeh. V posledních několika letech pracuji více než kdy jindy, s hraním se dostávám na spoustu nových míst. Zdá se, že mám skutečně hodně pozitivní energie a je to lepší a lepší...
Vaše letitá spolupráce s Randym Goodrumem začala až na této desce, anebo mnohem dřív?
Naše spolupráce začala mnohem dřív, když jsem se s ním potkal v době, kdy hrál na klávesy u Cheta Atkinse. A Chet jednou povídá: "Poslyšte, vy dva s Randym byste mohli dohromady napsat nějaké modernější a nové věci." Chet napsal s Randym několik písní, co se hodily přímo jemu, ale sám jsem chtěl napsat něco trochu jiného. Nahrávací studia v USA po mně chtěla do vysílání něco ve stylu lehkého jazzu. Nahrávka Can´t Get Enough se v USA jmenovala Midnight Drive (Půlnoční jízda) a to byl i název úplně první skladby, kterou jsme kdy spolu s Randym napsali. Spolu jsme se potkali mnohem dříve v Austrálii. Tam jsem se s ním viděl úplně poprvé a poznal ho jako skladatele. Blíže jsem ho poznal až v době, kdy jsem odjel do Nashvillu ve Spojených státech.
Nebylo to náhodou také období, kdy jste si uvědomil, že akustická kytara vám je bližší než elektrická a dává vám větší a citlivější prostor se vyjádřit?
Domnívám se, že to skutečně bylo moje přechodné období. Hrál jsem na elektrickou kytaru se skupinou po mnoho let. Později jsem vždycky během koncertu zařadil do programu několik sólových věcí. Lidé po představení přicházeli a povídali mi, že vystoupení bylo skvělé, ale nejlepší ze všeho bylo právě, když jsem hrál sám. Zašel jsem za svým agentem a navrhl mu udělat několik vystoupení, kde budu hrát úplně sám. To bylo někdy kolem let 1985 a 86. Od té doby až doposud takto vystupuji. Téměř vždy sám.
Na této nahrávce se také objevil váš idol z dětských let, Chet Atkins. Jaký to byl pro vás pocit spolupracovat bok po boku s někým jako Chet?
Byla to velká, prostě velká čest hrát s takovým muzikantem. Mohu říct, že dodnes na to vzpomínám a ptám se sám sebe, jestli se to skutečně stalo.
Prostě se štípnout, zda se vám to jenom nezdálo?
Přesně tak... V době, kdy mi Chet zavolal a souhlasil se spoluprací při nahrávání alba, to byl telefonát, o kterém jsem snil a na který jsem čekal od doby, kdy mi bylo osm let.
Slyšel jsem o tom, že poprvé, když jste slyšel hrát Cheta Atkinse, vás to dost vykolejilo.
To teda jo. V té době už Chet věděl, že skládám, takže jsme začali dávat dohromady nápady. Měl jsem už hotové nějaké věci a hrál jsem mu je přes telefon, protože v té době jsem byl stále ještě v Austrálii. Do toho Chet přišel s dalšími věcmi, a tak vlastně tohle album postupně vznikalo.
V roce 1995 jste nahrál desku Classical Gas za doprovodu celého symfonického orchestru. Tenhle nápad přišel jako výzva sám sobě, zda to dokážete, anebo spíše touha po tom splnit si svůj sen a hrát s podporou celého orchestru včetně smyčců, dřev, plechů?
Skutečně ohromný zážitek spolupracovat s celým orchestrem. Všechna aranžmá dělal chlapík jménem Robin Smith, který spolupracoval s Londýnským symfonickým orchestrem a dělal například nahrávku Tubular Bells Mikea Oldfielda. A ten přijel do Austrálie spolupracovat se mnou na
Classical Gas. Zabralo strašně moc času, aby aranžmá byla v pořádku. Museli jsme si uvědomit, že rocková kapela bude hrát se symfoňákem. Všechno se muselo perfektně nasnímat mikrofony. Museli jsme se naučit hrát s vervou, ale mnohem tišeji, a podobné chuťovky. Ale byla to výzva a my jsme při tom vychutnávali každou minutu. Například jsem musel můj zesilovač Fender ve stopě nechat naplno kvůli barvě, ale zpětně to hrát pro smyčce tišeji, aby se vůbec slyšely... jestlipak víte, co je přirozený nepřítel houslí? Elektricka kytara...
Vydání The Journey s lidmi jako Chet Atkins, Joe Walsh, Jerry Goodman (ex-Mahavishnu Orchestra) a Dave Koz byla pravděpodobně asi největší změna ve vaší dosavadní kariéře, nemyslíte?
Ano, to určitě byla, ale ne jediná. Řekl bych, že byla ještě jedna dřívější s názvem Determination, což je doposud nejlépe prodávaná nahrávka, kterou jsem kdy udělal. Tam jsem kromě Lennonovy skladby Imagine napsal všechny skladby sám. A zároveň mi během jednoho roku přinesla více ocenění, než jsem kdy získal za celé mé další hudební působení. A skutečně to bylo dohromady tolik cen, že jsem se tomu zdráhal uvěřit. A lidé toto album milují.
Ve skladbě Villa Anita hraje váš idol Chet Atkins. Chtěl bych vidět váš výraz ve tváři, když jste řekl Ricku Neigherovi: "Podívej, tady píšou, že tu dnes hraje Chet Atkins, jdeme na něj." A on vám odpověděl: "Hochu, nejen to, ale budeme ho mít osobně na našem albu."
Ano, to bylo přesně takhle. Pracovali jsme ve studiu, klávesák pracoval na nějakém sólu a já jsem četl nahlas LA Times: "Hele, Chet Atkins hraje dnes v klubu Ventura, wow! Jdeme se na něj podívat," a Rick na to: "To je na nic, dostaňme ho na naše album.Tak jsem mu zavolal a Chet souhlasil."
Chtěl bych se vás zeptat na některé konkrétní věci k vaší technice. Používáte palcové trsátko. Používáte taky prstýnky, nebo používáte ke hraní nehty prstů?
Nepoužívám nehty, používám pouze konečky prstů - podívejte, mám strašně ztvrdlé polštářky prstů, a to tak, že to zní, jako bych hrál nehty.
Používáte standardní i alternativní ladění. Co třeba open-D ladění?
Ano, používám standardní ladění, ale i alternativní ladění kytary. Co se týká open-D, je pro mne nepoužitelné...
Takže jaké používáte ladění je tajemství?
Ale vůbec ne, pojďte, ukážu vám to. Tak tohle je kytara, kterou používám na hodně skladeb. A tohle ladění jsem dostal od Cheta Atkinse před mnoha lety. Áčko je podladěno na G a éčko je podladěno na D. Takže to zní takhle... a umožňuje hrát tu typickou průběžnou basovou linku.
Jakou značku kytar používáte? Vím, že používáte kytary značky Maton?
Na živé vystoupení bych nepoužil jinou kytaru. Bez výjimky.
Pro jejich akustické vlastnosti, nebo pro jejich snímače?
Obojí. Neexistuje žádný jiný systém, který by se dal k těmto snímačům přirovnat. Snímání v těchto kytarách se skládá ze šesti jednotlivých piezo snímačů pod kůstkou v kobylce a malého mikrofonu uvnitř kytary. Vše mohu nezávisle na sobě kombinovat. A v neposlední řadě vděčím za svůj zvuk AER zesilovačům. Snažím se dosáhnout maximálního a sytého zvuku.
Co struny?
Běžně používám struny Everly, někdy používám struny John Pearce, Liht 12-54.
Je úžasné, že se vám podařilo docílit něčeho, po čem touží každý kytarista. Dosáhnout svého osobitého stylu a zvuku. Mezi tolika vynikajícími světovými kytaristy to není vůbec nic snadného. Kdo například kromě Cheta Atkinse vás nějak ovlivnil, co třeba Lenny Breau?
No jo, Lenny, bezpochyby... Poprvé jsem se s Lennym viděl při mém setkání s Chetem Atkinsem. Můžu vám říct, že jsem si připadal jako malá myš ve sloní kleci. Několik hodin jsme spolu jamovali a bylo to úžasné. Dál to byli třeba Jerry Reed, Marle Travis, Doc Watson, Tony Rice, Ricky Skaggs, Albert Lee... je jich mnoho. Eric Clapton, Stevie Ray Vaughan, ale já se považuji hlavně za skladatele, hraji písničky a v žádném případě se nesnažím hrát anebo znít jako někdo jiný. Snažím se skládat tak, aby to bylo melodické a snadno zapamatovatelné.
Je mnoho kytaristů, kteří vždy mohou být lepší než já sám, ale tady přece nejde o soutěžení, ale o inspiraci. Najít sám sebe a svůj vlastní styl, nemyslíte?
Ano. Pamatuji si velice dobře, když mi bylo tak osmnáct. To bylo poprvé, kdy jsem viděl a slyšel hrát kohosi mnohem, ale mnohem lepšího než já. Byla to úžasná zkušenost a řeknu vám, co se stalo. Dvě věci naráz. První byla jako dostat ránu do břicha, on je mnohem lepší než já. To víte, byl jsem tehdy mladý. A ta druhá, že jsem si uvědomil, že na sobě musím začít pracovat. A to bylo velice pozitivní.
Co vás čeká v nejbližším období?
Budu natáčet instruktážní video, také jsem producentem jedné kapely Blue House, kterou propaguji pod mojí značkou. Jsou to samý ženský, ale fantastická muzika. Budu jim pomáhat s distribucí jejich nahrávek na mých webových stránkách. Taky píšu nové věci a počítám s vydáním nového alba.
