Tides from Nebula - Jako malí kluci

Polská postrocková instrumentální formace Tides from Nebula je na hudební scéně již deset let, ale od svých syrových začátků urazili poměrně dlouhou cestu a dnes se nebojí do své tvorby přidávat prvky elektroniky a inteligentního popu. Pop byl vlastně nakonec klíčovou částí tohoto rozhovoru, který se příjemně zvrhl do fanouškovské diskuse o největších ikonách popové scény. Pozvání k rozhovoru, který proběl těsně před jejich prvním vystoupením na Colours of Ostrava, přijali oba kytaristé této formace.

Vítám vás na Colours of Ostrava. Když se člověk podívá na složení kapel, hlavními žánry jsou zde world music, folk a pozitivní pop. Pak ale přijde půlnoc a vaše intenzivní postrocková show. Jak to celé vnímáte?

Maciej Karbowski: Moc jsme se k vám těšili a v první řadě jsme rádi, že hrajeme až po setmění, protože světla jsou důležitou součástí naší show. Pokud jde o line-up, tak pár věcí znám, ale jinak jsem úplně mimo. Vezmi si, že až tady jsem zjistil, kdo je LP. Možná jsem už moc starý. (smích)

Občas ten problém mám taky, protože sem chodím primárně kvůli přátelům. Jelikož je Ostrava mé rodné město, člověk tu potká každého, od zubaře, pojišťováka až po spolužáky ze základní školy. Všemi se pak nechávám vést a úplně v pohodě přeskakuju od Norah Jones na Clarinet Factory a pak zase kamkoliv jinam. Nicméně, neříkej mi, že neznáš skladbu Lost On You od LP?

Maciej: Je to hrozné, ale nic mi to neříká! To už si spíš poslechnu Norah Jones. Miloval jsem její debut, který vyšel minimálně před padesáti lety. (smích)

Adam Waleszyński (kytara): Pokud jde o mě a line-up, tak opravdu miluju pop. Primárně mě fascinuje, jak úžasně je v dnešní době produkovaný. Zajímám se o zvuk a kvalita dnešní popové produkce mi neustále vyráží dech. Proto si zde najdu mnoho kvalitních kapel typu Imagine Dragons, Jamiroquai nebo Alt-J. Do toho miluju Moderat a strašně mě štve, že hrajou ve stejnou dobu jako my. (smích)

Snažil jsem se přemluvit několik experimentálně založených rockerů, aby šli se mnou na vaše vystoupení, ale omluvili se s tím, že chtějí na Moderat...

Adam: Vůbec bych se nedivil, kdyby na nás přišlo padesát lidí, ale to nám nevadí. Bereme to jako výzvu.

Když jste zmínili Imagine Dragons, naživo to pro mě byl zvláštní zážitek. Všichni kolem byli v naprosté extázi a já to všem přál, ale můj osobní dojem se pohyboval na pomezí úžasného zážitku a kýče. Stejný pocit jsem měl z vystoupení Sleepmakeswaves, kterým jste před pár lety předskakovali na Strahově v klubu 007. Bylo to tak masivní a krásné, ale občas to jednoduše přeteklo, jestli mi rozumíte...

Adam: Ano, vím, jak to myslíš. Tento druh tvorby je občas zrádný a hrozně snadno autor toho vyvalí na posluchače příliš. My se proto snažíme svou krásu pečlivěji dávkovat.

Plány a vzpomínky

Jaké jsou vaše podzimní koncertní plány?

Maciej: Máme před sebou druhou půlku turné na podporu našeho posledního alba Safehaven. Ještě budeme nějaké termíny ohlašovat, ale během tří týdnu v říjnu budeme vystupovat jako headlineři a kromě Polska vyrazíme i do jihovýchodní Evropy. Pak si trochu odpočineme a budeme se věnovat přípravám další desky. Zároveň se budeme věnovat plánování speciálního turné v rámci oslav našeho desetiletého výročí. Ještě jsme nad tím moc nepřemýšleli, takže je to dost otevřené.

Když se bavíme o popových elementech, které milujete, všímám si jich v pozitivním smyslu, v rámci vašeho vývoje. Od debutu Aura jste urazili značný kus cesty a připomnělo mi to i několik dalších kapel v rámci postrockové scény typu Maybeshewill nebo Sleepmakeswaves. Ve svých začátcích, stejně jako vy, vydávali dosti syrová instrumentální alba a v průběhu let se k tomu přidávala elektronika a inteligentní popové elementy.

Maciej: To jsi řekl hezky, ale hlavní důvod je, že nás mnoho věcí jednoduše nudí. Nechceme se opakovat a už vůbec neposloucháme instrumentální kapely. V posledních dvou letech jsme vystupovali snad s padesátkou nám podobným instrumentálních kapel z Evropy, a se vší úctou, devadesát procent z nich zní stejně. My se snažíme vytvořit něco originálního. I kdybychom s tím neuspěli, chceme to dělat od srdce a pro naše potěšení.

Adam: Když jsi zmínil náš debut, vezmi si, že většina skladeb měla původně obsahovat vokál. O instrumentální kapele tehdy nikdo ani neuvažoval. Jistě, poslouchali jsme řadu instrumentálních kapel, ale nikdy jsme se nezajímali o nějakou „postrockovou“ scénu. Zjistili jsme, že něco takového existuje, až časem. Největší inspirací pro mě vždy byli američtí Dredg, kteří umí brilantně pracovat s atmosférou a space feelingem. Ti vždycky úžasně pracovali s efekty typu delay a tremolo delay.

Maciej: Znáš kapelu Oceansize?

Ano, povídal mi o nich Keshav ze Skyharbor.

Adam: Ti pro nás vždy byli obrovskou inspirací. Náš debut tak vycházel ze všech inspirací, které jsme tehdy v průběhu let posbírali. Až poté celá postrocková scéna v Polsku doslova explodovala, nemluvě o zbytku světa. Nikdy jsme se však necítili být její součástí. I když jsme si, pravda, s ostatními v mnohém podobní. Proto jsme si od nich také nebrali inspiraci. Výjimkou mohou být třeba takoví Caspian, což jsou mí blízcí přátelé. Ti si mě získali svou naprostou originalitou. Naživo jsou neskutečně heavy. Dokážou to neskutečně rozbalit a znít dokonce metalově, ale zároveň dokážou znít nádherně. To je podle mě hlavní smysl tohoto stylu hudby. Proto také miluju Jakob z Nového Zélandu. Nějakou dobu mě bavili i Pelican...

Maciej: Pamatuju, že jsem hodně poslouchal i ISIS nebo Cult of Luna, ale dnes už ne.

Adam: Tohle jsou všechno kapely, které jsme poslouchali v době našeho „post“ období, ale v jednu chvíli nám došlo, že se všechno točí kolem zvuku, ale ne kolem samotné hudby a emocí. Nechtěli jsme fungovat jako stroje, protože když bys většinu této produkce přehrál na piano, pochopil bys, že to jsou primitivní melodie. Bez všech těch delayů a podobných parádiček tam toho moc nezbývá. Jako autor se musíš postarat o to, aby hudba byla emotivní a upřímná. Pokud člověk přidává nějaké efekty navrch, musí se ujistit, že samotný základ je silný sám o sobě. Nepochop nás špatně, neradi bychom se někoho dotkli.

V pohodě. Přibližte nám, prosím, spíš jakým směrem byste se chtěli vydat na další desce? Chtěli byste přiblížit Imagine Dragons, nebo ve vás něco zbylo z postrockového období? Osobně cítím, že tato scéna zažívá fascinující období. Russian Circles vydali nejlepší desku v kariéře a Cult of Luna vydali desku s Julií Christmas, což je jediná věc, která se mi od nich líbí. Použil jsem termín fascinující období, protože post rock/metal se dneska vyvíjí společně s žánry typu stoner/drone a třeba taková Chelsea Wolfe nebo Subrosa plní kluby. Stejně tak nezavrhuju kvalitní pop a klidně se mi vysmějte, ale miluju Sade. Proto mě zajímá, po jakém směru toužíte.

Tides from Nebula: Sadeeeee.

Adam: S každou deskou se snažíme vyvarovat nudy. Proto se snažíme pokaždé z aranží a efektů vymáčknout maximum. První deska byla, pravda, hodně metalová a syrová, ale to se dá pochopit, protože jsme byli mladí a šťastní, že spolu vůbec hrajeme. S druhým albem už jsme se vydali do vesmíru a vytvářeli hodně ambientní zvuk. Přesto bylo relativně temné, protože jsme procházeli hodně náročným obdobím. Oproti tomu třetí deska Eternal Movement byla velmi pozitivní. Naše čtvrté a zatím poslední album Safehaven je vyústěním všech zkušeností.

Maciej: Velký vliv na výsledek měl i fakt, že jsme si poprvé vše dělali sami. Jedná se o přirozený mix mezi rockem, elektronikou a ambientem. Nyní se o další tvorbě pořád jen bavíme, a když nad tím tak uvažuju, jedná se o nejdelší období v naší historii, kdy jsme nic nového nenapsali. Už je to asi rok a půl bez nové tvorby, další směřování bude nejspíš temně elektronické, ale kdo ví. Možná to bude metal. Těžko říct. Každopádně naší prioritou je, aby každá skladba mohla žít vlastním životem. Máme dnes své vlastní studio, a proto si i na produkci můžeme dohlédnout sami. Konečně nejsme limitování časem, a proto si bicí můžeme nahrát v lednu a píseň dodělat třeba až v dubnu.

Hudební nadšenci

Když už jsme načali hudební tipy, znáte The Black Queen?

Adam: To bys nevěřil, zrovna jsme o nich mluvili. Totálně je žeru, a dokonce jsem byl na jejich koncertě ve Varšavě.

Já jsem na ně jel do Berlína a bylo nás tam asi padesát. Kolik bylo lidí ve Varšavě?

Adam: Asi pětasedmdesát. (smích) V rámci elektroniky mě moc těší, že se muzikanti vracejí ke kořenům, kterými je osmdesátkový synth pop. Je to totální rebelie, když prodávají VHS kazety a vydávají videa v retro stylu. Jsem totálně fascinovaný tím, co dělají. Greg Puciato je úžasný zpěvák, ale taky velký sympaťák. Máme na něho jednu takovou pěknou vzpomínku. V roce 2009 jsme hráli na festivalu Knockout v Krakově, kde jsme si svůj čas vybojovali v soutěži kapel. Složení bylo neskutečné, protože kromě nás tam vystupovali Testament, Apocalyptica, Meshuggah, Anathema a The Dillinger Escape Plan. Moc dobře si pamatuju, že se na nás přišli Dillingeři podívat během zvukovky. Nikdy v životě se mi tak netřásly nohy jako tehdy. Po koncertě jsem pak za nimi vyrazil do šatny a předal Gregovi naše první album. Moc mě potěšilo, že nám napsal sám od sebe, že se mu deska líbí. O tři roky později, když přijeli do Varšavy, jsem mu přinesl další dvě alba, co jsme mezitím vydali, a moc mě potěšilo, že si mě pamatoval. Je to pro mě skutečně srdcová záležitost, že Greg Puciato má rád naši hudbu. Když ses ptal na koncertní plány, tak by skutečným zázrakem bylo společné turné s The Black Queen. Pro malou postrockovou scénu jsme relativně známí, a proto je našim cílem naši fanouškovskou základnu rozšiřovat i z řad posluchačů jiných žánrů.

Už chápu, proč dnes vystupujete na Colours of Ostrava...

Maciej: (smích) Hudba je univerzální jazyk. Pokud má dobrou produkci a chytlavé melodie, tak se může líbit všem. Hrajeme sice instrumentální post rock, ale věřím, že naše tvorba je natolik lákavá, že na festivalech vždy zaujme i nové posluchače. Potvrzuje se to z mnoha zdrojů, a proto budeme podobné akce obrážet stále častěji. (smích)

Když jsem se pokoušel vaši kapelu představit široké veřejnosti, vždycky jsme skončili u termínu: „Interstellarovský rock“. Takhle to aspoň konečně pochopili. Jak se vám tento snímek líbil?

Maciej: Hlavně se mi líbí ten popis. (smích) Film je úžasný a viděl jsem ho už několikrát, protože se zajímám o kvantovou fyziku. Interstellar je v tomto ohledu, pravda, trochu naivní, ale na druhou stranu je to úžasný film. Miluju také starší snímek Kontakt s Jodie Foster.

Když půjdeme ještě hlouběji do minulosti, tak režisér Christopher Nolan je velkým fandou snímku 2001: Vesmírná odysea z roku 1968.

Maciej: Kdykoliv ho vidím nebo se o něm s někým bavím, těžko se dá uvěřit, že vznikl v šedesátých letech.

Partneři a vysnění parťáci

Řadu let spolupracujete s domácím vydavatelstvím Mystic Production. Přesněji už od druhého alba. Jak hodnotíte tuto spolupráci?

Maciej: Je to hlavně pohoda. Známe se řadu let, oni vědí, co mají dělat, a my se nemusíme stresovat. Jistě by se dalo říct, že by obě strany mohly udělat víc, ale určitě nehodláme nic měnit, když nám to tak přirozeně funguje.

Pánové, děkuju vám. Náš čas vypršel a nerad bych vás zdržoval.

Tides from Nebula: Ne, v pohodě. Pokud máš další otázky, pokračuj.

Už dlouho mě zajímá, zda se vám vlastně podařilo vyrazit na turné s Deftones?

Adam: Pokoušeli jsme se o to a vše bylo na dobré cestě, ale dopadlo to tak, že jsme s nimi odehráli pouze jedno vystoupení. Jejich první koncert v Polsku proběhl ve Varšavě a moc dobře si na to pamatuju. Bylo to jen pár dní po vydání naší druhé desky a Maciej nám zavolal s tím, že si zahrajeme na Heineken Open’er Festivalu 2011. Měli jsme velkou radost, ale po deseti minutách zavolal znovu, s tím že budeme předskakovat Deftones. Byl jsem doslova unešený, protože patří mezi pětku mých nejoblíbenějších kapel. Opravdu kouzelné bylo se s nimi setkat osobně. Když se s námi před zvukovkou přišel seznámit Chino Moreno, stál jsem tam opařený jako ta největší puberťačka a koktal jsem. (smích)

Moc dobře si pamatuju na rozhovor s Keshavem ze Skyharbor v Praze, který probíhal, zatímco jste hráli a mluvil o tom, že by si přál vyrazit na turné s Deftones. Bylo to pro vás asi tvrdé zjištění, že se jim to před pár měsíci povedlo.

Tides from Nebula: Jsou to pěkní hajzlové! (smích) Děláme si srandu. Moc jim to přejeme.

Pokud jde o mě, tak poslední tři desky od Deftones mám z jejich diskografie nejradši.

Tides from Nebula: Vážně?

Naprosto! Máte opačný názor?

Adam: To je těžko, protože jsme na nich vyrůstali. Na prvních albech jsme prakticky odkojeni.

Já to chápu a nemysli si, znám hromadu lidí, co mi budou řvát do ucha: „Minerva!“. Znám první alba moc dobře, ale opravdová láska přišla až s albem Diamond Eyes z roku 2010.

Maciej: Já jsem se do nich zamiloval u skladeb typu Change (In the House of Flies) nebo Digital Bath.

Adam: Druhá a třetí deska Deftones jsou pro nás posvátné, protože jsme je milovali, když jsme chodili na střední. Jistě se shodneme, že hudba z té doby se ti zaryje do DNA. Umím pochopit, proč se ti líbí jiné desky z jejich kariéry, a jistě je to spjato s tvými životními zážitky. Ty alba mám taky rád, ale už prostě pro mě nemohou být tak emotivní jako ty z mého mládí.

Maciej: Podobné to mám s Radiohead, které miluju, ale jejich poslední desku jsem si neposlechl víc než pětkrát. Jednoduše hledám nadšení jinde.

Adam zmínil hned několik kapel, které ho fascinují, ale co ty Macieji, které kapely tě dnes fascinují?

Maciej: Během posledních dnů jsem hodně poslouchal americké Baroness.

Takže se nebojíš ani sludge metalu?

Maciej: Dej pokoj, to už dávno není sludge. Je to spíš takový popíček. (smích) Ok, trošku špinavý pop. Nemůžu si pomoct. Je to totiž strašně chytlavé.

Asi máš pravdu. Nějak si je totiž spojuju s Kylesou a Mastodon, protože jsou všichni z jednoho kraje v Georgii.

Maciej: Mastodon je má další velká láska, ale abych si vzpomněl na další, asi budu muset nakouknout do svého playlistu na Spotify.

Adam: Určitě nemáme žádné vybrané žánry, ale když už jsme u toho „špinavého popu“, tak mám velkou slabost pro Red Fang. Nicméně z celé té stoner metalové scény nejsem nijak nadšený. V poslední době se věnuju jiným věcem a trochu se bojím se to přiznat, ale v poslední době hodně poslouchám Arianu Grande. Je to ten nejtupější popík, ale jsou dvě skladby, které miluju. Upřímně, když si poslechnu takovou Nicki Minaj, tak se mi chce zvracet, ale Ariana má obdivuhodné schopnosti a perfektní produkci.

Maciej: Mám taky přiznání! Víte, kdo je Harry Styles?

Adam a já: Ne

Maciej: To je přece bývalý člen One Direction!

Adam a já: (smích) To nemyslíš vážně!

Adam: Já si myslím, že se tahle konverzace vydala hodně špatným směrem! (smích) Macieji, ty vole, on to nahrává!

Proszę pana, já to můžu klidně smazat...

Maciej: Vůbec mi to nevadí, protože Harry teď hraje úžasnou rockovou hudbu. Upřímně, mám z něho lepší pocit, než když Robbie Williams opustil Take That. Stejně tak mě fascinují Nothing but Thieves s jejich posledním singlem Amsterdam.

Adam: Abych tu konverzaci trošku srovnal, tak mám hrozně rád kapely v rámci žánru djent se všemi jejich prasárnami, co předvádějí na kytary.

Musíte být jistě hrdí, že většina kytaristů z té scény používá polskou značku Mayones.

Maciej: To si piš, že jsme na to náramně hrdí. Dokonce jsme je i jednu dobu používali, ale pro náš styl hry se to moc nehodí.

Zpátky do popové jízdy

Když se vrátíme k Harrymu, hraje teď rock, nebo vyzrálejší pop?

Maciej: Je to čistý rock ‘n ’roll. Má celou kapelu, kde jsou bicí, klávesy, basa a dva kytaristé.

Adam: Trošku mi to připomíná životní příběh toho... jak se jen jmenuje? Ten, co tak úžasné tančí... a zpívá Cry me a River...

Justin?

Adam: Ano, Justin Timberlake! On přece zpíval v klukovské kapele, ale byla to sračka. Když ale vyrazil na sólovou dráhu, tak se z něho stal někdo.

Maciej: Najednou ten člověk byl uznávaným na poli popu i funku. Trošku nechápu ten proces.

Začínal přece v The Mickey Mouse Clubu, kde byla i Britney Spears a Christina Aguilera. Pokud se nepletu, tak jeho táta byl manažerem ‘N Sync. Když si v tom prostředí top producentů a muzikantů, tak určitě hodně pochytíš. Přidej k tomu vedle talentu otcovo vedení, trochu štěstí, a máš to. Zároveň bych úplně nezavrhoval Robbieho Williamse. Nedávno jsem viděl záznam koncertu, kde se věnuje swingu, a spadla mi čelist. Stejně tak nedám dopustit na sólovku George Michaela Older z roku 1996. Na popu není nic špatného, pokud je tam kvalita.

Adam: Stejně tak miluju Lady Gaga!

Tady se vážně děje něco hrozně špatného...

Adam: Počkej, počkej, ať ti to vysvětlím. (smích) Když jsem slyšel věci typu Poker Face, tak mi to přišlo strašně umělé. Jenže dnes už o ní moc nevíme a její věci se nehrají na komerčních rádiích. Hraje totiž s big bandem a věnuje se jazzu. Má neskutečný autorský záběr a to na umělci nejvíce respektuji. Je mi proto jedno, jestli se umělec po určitou dobu své kariéry věnuje sračkám. Já si cením otevřenosti a všestrannosti. Pokud si mě časem získá Katy Perry nebo kdokoliv jiný, je mi to jedno.

Maciej: Už jsme zmínili hromadu jmen a rád bych to shrnul. Nic, co jsme za posledních pár minut zmínili, mi nezměnilo život. Na druhou stranu Deftones a Oceansize ano. Harry Styles do tohoto seznamu patřit nebude. Z jeho tvorby mám sice husí kůži, ale po dvou dnech mě to zase přejde.

Adam: Jakožto její účastníci rádi sledujeme, jak se hudební branže vyvíjí. Tím pádem nikdy nic nezavrhuju a snažím se být otevřený vůči všemu.

Když jsme u toho shrnutí, jsem rád, že jsme zmínili řadu umělců, kteří mají odvahu představit i svou odlišnou tvář. Greg Puciato jednou zmínil, že nikdy v životě nebyl tak nervózní, jako když vypustil do světa první skladbu The Black Queen. Vždy mě mrzí, když narazím na umělce, který třeba hraje metal, ale touží hrát pop nebo jazz, ale prostě se toho bojí.

Adam: Dalším dobrým příkladem je Corey Taylor ze Slipknot. Na jejich prvních deskách řval ze všech sil, ale nedávno jsme ho mohli vidět na soundtracku k dokumentu Sound City.

Maciej: Nezapomeň, že Stone Sour byli ještě dřív.

Adam: To přece vím, ale jen chci říct, že se stal populárním kvůli agresivnímu nu-metalu, ale přitom dokáže krásně zpívat, když má na to prostor. Je to opravdu respektu hodný umělec.

Moc dobře si pamatuju na první desku Stone Sour, kterou mám nejradši. Když jsem ještě měl čas na hry, tak jsem to měl jako soundtrack ke hře Flat Out.

Adam: Tu závodní hru si pamatuju! Celkově je potřeba brát odvážnější tvorbu některých umělců s větším respektem.

Maciej: Proto se nebojím prohlásit, že Load a Reload od Metallicy jsou úžasné desky. Každopádně, možná to má zase co dočinění s tím, že jsme s těmito deskami na Metallice začínali. Metallicu poslouchám roky, ale až s těmito deskami mám dojem, že udělali opravdu to, co chtěli.

Adam: Já jsem to měl opačně. Začal jsem na Load a pak se postupně vracel do minulosti. Když pak vydali Reload, raději jsem přešel na Panteru. (smích)

Maciej: Vezmi si poslední desku Metallicy. Mám pocit, že některé kapely jsou tak slavné, že jsou jednoduše otroky svých značek a publika. Lidi jsou dnes celí pryč z toho, že zase hrajou thrash metal. Nová deska není úplně špatná, ale vidím jim to v ksichtě, že to není zcela upřímné. Úplně vidím, že by radši hráli country.

Myslíš třeba jako Nergalek z Behemoth?

Tides from Nebula: (smích) Nergalek, ty vole. (smích) Ty jsi ďábel.