Těžko odolatelné kouzlo Rickenbackerů - povídání o legendární baskytaře a rozhovor s Jindrou Vobořilem

Před napsáním tohoto článku jsem dlouze přemýšlel, hledal inspiraci a sbíral informace. Rozhodně ale patřím k těm, kteří když na tuhle basu narazí (byť jen na obrázku), upoutá jejich zrak stejně tak jako krásná svůdná žena. Nutno dodat, že jde o klasiku,a tak by šlo v tomto příměru o výjev z hodně starého vydání časopisu pro muže. Tyto nástroje jsou nesporně baskytarovou ikonou, stejně jako Fender Jazz Bass, Fender Precision, Music Man atd.

Kdybych měl popsat, resp. přeložit historii firmy z webu, popsal bych asi celé toto vydání Muzikusu. Doporučuji navštívit webovou prezentaci firmy (www.rickenbacker.com), která je velmi dobře zpracovaná a uvádá podrobně popsanou kompletní historii. Naleznete zde archiv původních dokumentů, ceníků a katalogů už od roku 1931! Opravdu na mne dýchla Amerika od třicátých let minulého století.

Pročetl jsem si řadu zahraničních diskuzí a recenzí k těmto baskytarám. Našel jsem řadu hráčů, pro které je už jen samotný design neodolatelný a pořízení Rickenbackera takřka nevyhnutelné. Někdo se s Rickem ztotožní, někdo ale ne. Je řada hráčů, kterým vadí ergonomie nástroje, někomu vadí neoblé tvary vrchní strany a hrany těla, tlustší krk, obtížně nastavitelná kobylka atd. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout průchozí krk, který v té době nebyl zrovna běžným prvkem v konstrukci baskytar. Z tvaru těla můžeme vyčíst vůli umožnit pohodlnou hru i ve vysokých polohách.

Jsou i tací, kteří dávají těmto nástrojům hanlivé přízvisko „one trick pony“, tedy přeloženo do světa nástrojů, že Rickenbacker je nástroj jednoho zvuku. Mimochodem - pro mnoho zamilovaných do Rickenbackera jsou to právě majitelé Fenderů, kteří si vybrali nudnou, všední cestu. :-) Na té druhé straně břehu je tedy řada příznivců, kteří na Rickenbackera nedají dopustit a milují ho, a to nejen pro jeho design, ale právě pro unikátní zvuk. Je zřejmé že tyhle basy patří do zvukové kategorie „old school“, mají typický atack, presenci, hloubku, hutnost a vyrovnanost tónů, a to i na struně G ve vyšších polohách. Myslím, že tyto vlastnosti hráči od Rickanbeckera očekávají a právě pro ně ho vyhledávají. Osobně jsem se vydal jiným směrem, protože moji cestu zkřížily nahrávky s nástroji Fender Jazz Bass, Ken Smith. Začal jsem poslouchat trochu jinou muziku a nabyl jsem dojmu, že Ric je nástroj spíš pro tvrdší styly. Myslím ale, že označovat Ric jako rockovou basu je liché. Je spousta dalších nástrojů s tímto puncem, které ale skvěle slouží napříč všemi žánry.

Moje první baskytara byla česká kopie Rickenbackera, Jolana D-bass. Vzpomínám, že mě okamžitě uchvátil design a konstrukce, byl to, tuším, první nástroj s průběžným krkem vyráběný u nás. Rickenbackery jsou pro svoji oblíbenost také hodně kopírované, a to samozřejmě už od prvních let výroby těchto nástrojů. S těmito nástroji si okamžitě spojíme řadu hráčů, tím prvním, kdo této baskytaře nejvíc pomohl v propagaci, je nesporně Paul McCartney, z těch dalších vzpomenu jména Chris Square, Lemmy Kilmister, Gaddy Lee, Roger Waters, John Entwistle, Leon Sylvers, Rick James atd. Podrobnější seznam najdete na en.wikipedia.org/wiki/List_of_Rickenbacker_players.

U nás na Rickenbackera hráli a hrají Jiří Kavale, Milan Broum, Fedor Frešo (SK), Jindra Vobořil a nemnoho dalších. Právě poslední jmenovaný basista poskytl zasvěcený a povolaný rozhovor ze své dlouholeté praxe s Rickenbackerem.

Jak dlouho už hraješ na Rickenbackera?

Měl jsem Ric Stereo Bass v létech 1976-1987. Přesný typ si bohužel nepamatuju, ale to by jistě někdo poznal podle fotek. V té době jsem jinou basu nepoužíval. V tom období jsem si s ní užíval v kapelách Bacily, Gen a Pumpa.

Co a kdo byl hlavní inspirací k pořízení tohoto nástroje?

Poslouchal jsem Kansas, Yes, Sparks a zvuk téhle basy z těch nahrávek přímo trčel a sváděl k následování. Prostě hlad po novém zvuku, který se u nás nevyskytoval. Hrál jsem u Bacilů s Pepou Kůstkou a jeho švagr Honza Kavale si ji zrovna pořídil. Já byl v té době v nemocnici a zrovna bylo nutné dotočit poslední píseň na LP Planetárium. Pepa si tedy Ricka půjčil od Honzy a natočil s ním tu jedinou píseň. Taky jsem se s basou krátce pomazlil a to rozhodlo, že jsem si ji pořídil. I její tvary mi naprosto vyhovovaly. Už kdysi mi učarovaly šesti- i dvanáctistrunné kytary, které provázely celou liverpoolskou éru - to jsou svým designem šlechtičny mezi nástroji!

Jaké vlastnosti bys označil jako unikátní, respektive proč si právě Rickenbacker pořizovat?

Byl to unikátní zvuk, který vznikl použitím opředených strun Rotosound. V kombinaci se stowattovým basovým zesilovače Marshall a dvěstěvattovou basovou bednou Marshall to byl smrtící zvuk, jak ostatně dosvědčují i mnozí pamětníci. Třeba McCartney měl na nahrávkách Beatles tupý, ale konkrétní zvuk. To bylo zřejmě tím, že používal hladké struny a po zvuku Höfnerky mu jistě takový zvuk vyhovoval. Dalším unikátem - dnes už zanedbatelným - bylo, že všechny rozměry součástek na Ricku byly v palcovém dělení a šrouby měly s Withorthův závit - prostě americký výrobek. Takže jako první věc jsem si musel nechal vyrobit inbusový klíč na míru, abych mohl štelovat kobylku apod.

Máš zkušenost s jinými vintage Rickenbackery? Je u nich velký rozdíl v kvalitě, nebo je kvalita víc konstantní, oproti třeba nástrojům Fender?

Já jsem na jiný typ Rica nikdy nehrál, takže rozdíly posoudit nemůžu. Před ním jsem měl několik let prastarý Fender Jazz Bass a tady byl rozdíl už dost podstatný. Já hraju jenom trsátkem a na Jazz Bass se dalo hrát i dost hrubě - „dlažební kostkou“ - jak jsme říkávali. Taky měl užší hmatník. Rick byl nástroj na jemnější hraní, ale i tak se dalo dosáhnout hrubého, rockového zvuku. Zvykal jsem si na něj asi půl roku a musel jsem se dost hlídat, abych netrhal struny a zbytečně mu neubližoval. Na Jazz Bassu mi překážel kryt kobylky, na Ricku jsem zase musel sundat ten můstek přes basový snímač. Byl totiž přesně v místě, kde jsem hrál trsátkem nejvíc. Šlo to odstranit špatně, a když jsem ho později chtěl na místo vrátit, strávil jsem s tím půl dne! Do dneška nikdo neví, k čemu ten kryt slouží, a spolehlivě to nevysvětlil ani výrobce. Ale vzhledem k tomu, že je to pokovovaná umělá hmota, bude to asi kvůli magnetické indukci a u těch stereo bas to asi nějakou roli hraje. Měl jsem takové kratší období, kdy jsem hrál jenom na snímač u kobylky. Zvukaři tehdy tvrdili, že jim ty basy na pódiu rozvazbují mikrofony od bicích apod. Potom přišel zvukař, kterému to nevadilo, a tak jsem si zase užíval oba snímače. Stereo zvuk jsme zkusili jen jednou ve studiu Mozarteum, ale zvukaři Supraphonu tvrdili, že jim basa zbytečně zabírá dvě stopy, a tak se zase točilo jen z jednoho mono výstupu. Oni měli vůbec samé problémy. Hlavně v tom, jak dobře sejmout nástroj. S Rickem jsem natočil možná několik stovek snímků - většinou s dobrým zvukem - a když jsem jednou točil v Supraphonu s Pumpou, vzal si mě stranou mistr Brabec a říkal mi: „Pane Vobořil, měl byste si už pořídit jinou basu. Dneska už jsou nástroje nové generace. Z tohohle nástroje toho moc nedostaneme.“ Ani jsem to nekomentoval a nechal jsem ho při tom.

Nemá tato firma nějaké temnější období? Myslíš, že třeba některé ročníky nebyly zrovna povedené?

O tom zprávy nemám. Ale je to velice nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že Rickenbacker se vyrábí jenom v mateřské továrně v kalifornské Santa Aně, a nemá filiálky po celém světě, jako třeba Fender. Takže tady nehrozí to, že by to třeba v Mexiku dělali basy z vrby a na Tchaiwanu z hrušky. Mají kvalitu hezky doma, pod kontrolou.

Označil bys Rickenbackera jako rockovou basu?

Já odjakživa tvrdím, že je to hlavně v rukou. Dobrý nástroj tomu hráči samozřejmě pomůže. Několikrát jsem se o tom přesvědčil. Hráli jsme s nějakou kapelou jako hosté a já hrál na basu svého kolegy. Potom za mnou chodili muzikanti a říkali: „Když jsi to vzal do ruky ty, to byl najednou úplně jiný zvuk.“ (tedy dobrý!) A přitom to byl laciný, nekvalitní nástroj. To říkám bez nějakého vychloubání, to je prostě fakt. Nedávno mi při nějaké muzikantské pitce někdo přinesl z domova Jolanu Basso IV. První československá baskytara. Tu jsem měl, když mi bylo šestnáct let. Tahle už měla dobré struny a já jsem si s ní ten večer moc užil - hrála božsky. Na Ricka hrál nebo dosud hraje většina rockových basistů, takže rocková basa? Rozhodně! Ale je univerzálnější než ostatní nástroje. Tedy mám na mysli zvukově. Jednou se mi dostaly do rukou struny Rotosound s volným koncem. Konec u kobylky byl bez vinutí, holý drát, asi osm centimetrů dlouhý. Ten se přetáhl přes kobylku, protáhl otvorem a pak se na něj nasadil provrtaný váleček a ten drát se utáhl dvěma šroubky. Mělo to medový a neskutečně dlouhý tón. To se mi hodilo, protože jsme zrovna točili balady na LP Podej mi ruku a projdem Václavák. Další výhoda byla, že když struna na kobylce praskla, dala se prostě posunout dál a znovu používat. Žádné vinutí nepovolilo.

Jednou jsem na ni natáhl tehdejší hit pro funky muziku, hladké struny D’Addario. Těšil jsem se, až to spustím, ale ony na Ricku vůbec nezněly. Znělo to asi jako kdybych na basu natáhl silonové prádelní šňůry. Každá snaha byla marná. Ale když je kolega potom natáhl na Fender Precision Bass a začal hrát prsty, to byla skutečně funky bomba!

Připadají ti tyto nástroje nedoceněné, nebo má jejich malý výskyt za následek vyšší cena a distribuce?

Nedoceněné určitě budou, ale jejich malý výskyt je taky způsoben tou omezenou výrobou, tedy jejich nedostupností. Oni mají prostě jen tu jednu dílnu a zvyšování produkce tu nepřichází v úvahu. Tím pádem je i vyšší cena. Stačí se podívat na inzertní stránky eBay apod. Poptávka je stále nesmírná a nabídka téměř nulová. Oni mají celou produkci prodanou na roky dopředu. V 70. létech se vyskytly nějaké asijské kopie, ale ty byly většinou nepoužitelné. Viděl jsem dvě z nich. Obě měly ohnutý krk a každá jiným směrem. A nešlo s tím hýbat. Vyhozené peníze.

A co česká kopie Jolana D-bass?

Asi po sedmi letech se mi na Ricku vymlely pražce. Asi tak do sedmé polohy a potom nahoře kolem dvanácté polohy. Buď to bylo nerovností krku, a nebo jsem měl tak podivné cestičky v hraní. Nebylo taky divu, dělali jsme tehdy zhruba tři sta koncertů ročně. Nejprve s Bacily, s Genem už méně, o to více jsme zkoušeli a cvičili, a potom ještě s Pumpou, která hrála a zkoušela taky hodně. Jeden známý mi přivezl ze Švýcarska originální drát Rickenbacker na pražce a někdo mi dal kontakt na jednoho kluka v Hořovicích, který se v té době jako servisman hodně stýkal s brněnskou scénou a byl mi k tomuto úkonu vřele doporučen. Jel jsem tedy do Hořovic a hned jsme se domluvili. Technik mě prosil, jestli bych mu tam basu nemohl ještě pár dní ponechat, že zrovna vyvíjejí nový typ české baskytary a mohli by se trochu inspirovat v technických detailech. Ptal jsem se ho, jestli jako vývojové oddělení nedostávají ze Západu oficiálně nějaké odborné časopisy, že si musejí shánět informace takto pokoutně mezi známými. A on mi řekl, že samozřejmě takové materiály do fabriky přicházejí, ale ty si okamžitě rozeberou soudruzi inženýři pro své děti a vývojové oddělení je tím pádem ponecháno napospas osudu. Výsledky ovšem soudruzi vyžadují!

Když jsem si za týden přijel pro svou opravenou basu, sdělil mi chlapec radostně, že celou mojí basu rozebrali do šroubku, překreslili a zase složili. Podle ní, dá-li Bůh a komunisti, vyrobí prototyp nové české baskytary. Ta později dostala název Jolana D-bass. Dokonce pro ni pak vyráběli docela slušné české struny. Výměna pražců dopadla naštěstí dobře. Bylo nutno samozřejmě odstranit původní epoxidový lak z povrchu hmatníku, protože ten je na celé jeho ploše, i přes pražce. Ale mně nakonec hlazený dřevěný povrch vyhovoval víc a byl na dotyk příjemnější. A to je konec mé řeči.

8. Lehce nabyl, lehce pozbyl!

Ricka jsem koupil v západním Berlíně za 1370 marek. Původní cena byla 2250 marek, ale náš manažer tam dělal „velký nákup“, a tak dostal slevu. Domů jsem ji provezl zabalenou v dece a tak jsem se vyhnul i clu. Měl jsem ohromné štěstí, jinak by přišlo zabavení. Do Berlína jsem si vezl starou španělku, kterou jsem napsal do celního prohlášení, a v Berlíně jsem ji hodil do popelnice. Zpátky už jel nový Rick. To byla tehdy běžná praxe. Hned záhy mi za ní na koncertě v Ostravě nabízel nějaký kluk horentní sumu. Peníze měl dokonce v balíčku s sebou. Později jsem dostal lano k Pražskému výběru, ale mě bavil Gen, tak jsem odmítl. Pár dní na to mi volal Vilda Čok, jestli bych mu Ricka neprodal. Později jsem byl nucen ho prodat a byl jsem nakonec rád, když se mi ho podařilo prodat za třináct tisíc někam do slovenského Komárna...

Díky, Jindro, za postřehy, zajímavé zkušenosti a příběhy! Myslím, že Rickenbacker bude nadále učarovávat zvukem a jedinečným designem. Tyto nástroje jsou u nás vidět celkem vzácně, přesto je jisté, že Rickenbacker je velkou ikonou a kultem mezi nástroji hlubokých tónů.