Terry Bozzio - Každý měl otevřenou mysl a obrovské uši - a originální hudba se zkrátka děla
Bubeník Terry Bozzio je v mnoha ohledech unikátní a renesanční bytost. Kromě toho, že má největší soupravu na světě, kterou opravdu funkčně využívá, má také velký přesah do mimohudebních kontextů. Na podzim bude v rámci svého evropského tour ke slyšení v Česku.
Chystáš se hrát v Česku, s jakým programem nás navštívíš?
Připravil jsem sólový koncert pro bicí nástroje. Mám velkou sadu s přesně naladěnými tomy, takže na ně mohu hrát melodie i harmonie. Zároveň používám MIDI zařízení, což melodické možnosti posunuje ještě dále.
Kromě koncertní činnosti jsi také zkušeným lektorem, navíc s velmi důkladným hudebním vzděláním...
Má studia byla poměrně specifická. Začínal jsem na rock and rollu v šedesátých letech. Vzal jsem pár lekcí bicích a naučil se základní rytmy, začal jsem cvičit podle Stick Contro fot the Snare Drummerl. Poslední rok na střední jsem se bicím začal věnovat vážněji a začal si rozvíjet hudební vzdělání, takže jsem byl schopný hrát v kapelách. Logicky jsem se pak bicím a hudbě věnoval na vysoké škole, kde jsem studoval hudbu dost komplexně, takže jsem byl schopný hrát i symfonická díla, komorní hudbu a tak dále. Zároveň jsem začal studovat u jednoho výborného učitele bicích jménem Chuck Brown, který mi hodně otevřel dveře do jazzu a věcí, které dělal například Miles Davis, Weather Report a tak. Hodně brzy jsem se začal věnovat bicím profesionálně, hrál jsem například v broadwayské show Godspell. Brzy jsem také začal hrát s nejlepšími jazzovými hudebníky v San Francisku - s Eddiem Hendersonem, Joeem Hendersonem, Woodie Shawem...
A pak zavolal Frank Zappa...
To byla velká zkušenost. Zappa kladl důraz na sebevzdělávání a já tuhle filosofii částečně přijal. Začal jsem dost intenzivně studovat, učil se aranžmá, orchestraci, skladbu. A pomalu jsem začal tyto vlivy vkládat do svého hudebního projevu na bicí. To vyústilo v úsilí o velmi komplexní hudební vyjádření právě prostřednictvím bicích, kdy rytmickou složku, která je samozřejmě esencí téhle nástrojové rodiny, rozšířím akcentem na melodii a harmonii. V současné době budu vydávat své kompozice pro bicí, bude jich přibližně šedesát až sedmdesát, přičemž každá bude doprovázena také malbou. Chybět nebude DVD s provedením těchto kompozic. V budoucnu bych je rád prezentoval i živě a s dalšími hudebníky.
Zmínil jsi vlivy jazzové i rokenrolové začátky, vím ale, že svého času mezi tvé oblíbence patřili například Stravinskij, Debussy a podobně. Jaká je situace dnes?
Je toho mnoho. Nedávno jsem například poslouchal Avishaie Cohena a jeho nahrávku Seven Seas, on je fantastický. Nebráním se ani elektronické hudbě, hodně mě inspiruje DJ Amon Tobin, který samozřejmě používá samply, ale je také zároveň výborným skladatelem. Zároveň si stále objevuji skladatele, o nichž jsem třeba slyšel a mám potřebu poznat jejich tvorbu blíž, například japonského autora komorní hudby jménem Toru Takemitsu.
Japonsko tě celkem zákonitě muselo dost ovlivnit, pokud vím, žiješ střídavě v Tokiu se svojí ženou a ve Státech.
Ano, hodně sleduji anime a manga, k některým dělají hudbu skvělí skladatelé. S mojí ženou jsme spolu sedm let, a jak říkáš, půl roku trávíme v Japonsku, půl roku ve Státech. Dost času trávím na turné, v Japonsku se pak snažím trávit co nejvíc času s rodinou nebo maluji.
Právě to propojení s japonskou kulturou mne zajímá - do jaké míry vstřebáváš i tyto vlivy?
Snažím se být hodně otevřený, jde samozřejmě o to, aby se mnou to, s čím se setkám, nějak zarezonovalo, aby to probudilo moji zvědavost. Sbírám například japonské nástroje, hodně zajímavý je šó, to je dechový nástroj, takové „ústní“ varhany, na které můžete hrát akordy. Používaly se na dvoře panovníka už někdy ve 14. století. (Podle mého rychloprůzkumu nástroj původně pochází z Číny, kde se používal v osmém století n. l. - pozn. autora) Viděl jsem jeho ukázku v rámci nějakého vzdělávacího pořadu v japonské televizi, zaujala mne možnost hrát více tónů najednou, navíc se tón tvoří jak při vdechu, tak při výdechu. Pro ten nástroj jsou typické určité akordy, přičemž podobné postupy používal Davis v sedmdesátých letech. Strávil jsem nějaký čas objevováním možností tohoto nástroje. Například Debussy byl japonskou kulturou ovlivněn hodně, čímž se rozhodně s ním nechci srovnávat, ale snažím si z této kultury vzít to, co mne osloví. Tím, že ty věci projdou jakýmsi filtrem mých předchozích zkušeností, se samozřejmě nemůžu přiblížit zcela té kultuře, z níž čerpám.
Na druhou stranu pak vzniká prostor pro to, aby vznikly nové věci, pokud k nim člověk přistupuje dostatečně citlivě. Nahrává mi to na další otázku: Maluješ, vím, že tě hodně ovlivnil přístup Bauhausu (zásadní umělecká škola, která působila cca od 20. let minulého století ve Výmaru a dala světu celou řadu významných umělců). Do jaké míry tě ovlivňují další umělecké formy?
Přesně. Le Corbusier a celá řada dalších architektů a designerů. Inspiruje mě funkční účelnost, sám jsem ostatně navrhl celou řadu hudebních nástrojů a různých příslušenství k nim. Moje sada je ostatně sestavena také velice účelně, sám jsem si proto navrhoval rampu, která umožní přesné rozestavění bicích, jak potřebuji. Zároveň je pro mě důležitá i estetika toho, jak ty věci, které mají sloužit, vypadají.
Pojďme zpátky do historie a k tvým začátkům - k té velké sadě, na níž hraješ, byla cesta poněkud trnitější. Tvůj otec myšlence, že bys byl profesionálním bubeníkem, zrovna nefandil. Až po určité době ti k Vánocům pořídil hi-hatku a snare. Jak probíhal vývoj dál?
Je to hodně jednosměrné. Ještě před klasickými částmi soupravy jsem dostal bonga. Začal jsem experimentovat a pomocí nejrůznějších úprav, kdy jsem například na to menší bongo dal kus kartonu a nějaké další věci, aby to znělo víc jako malý buben, jsem se snažil dostat z toho podobné zvuky, jako lze získat ze soupravy. Od začátku jsem tedy věci vytvářel a upravoval. Můj bratr pracoval v železářství, a když jsem pak dostal nějaký set, poprosil jsem ho, aby mi vytvořil držák pro uchycení dalších bubnů. V momentě, kdy Billy Cobham a Ginger Baker přišli s velkými sadami, jsem se i já začal ubírat tímhle směrem. (Dohnat a s přehledem předehnat, řeklo by se - pozn. autora) Když jsem začal dělat sólovou hudbu pro bicí, bylo jasné, že soupravu bude potřeba rozšířit. Začal jsem přidávat basové bubny, řešit ladění a vše sestavovat co nejúčelněji, aby byly všechny pohyby za soupravou efektivní, je to nekonečný proces. Zároveň hodně pracuji s ostinátními patterny, u kterých dál řeším koordinaci s dalšími nástroji. Hodně věcí jsem dělal nejdřív jen pro sebe, například právě CD s hudebními kompozicemi pro bicí - původně mě ani nenapadlo, že by to slyšel někdo další.
Ryze praktická otázka: Cvičíš vždy na svoji soupravu, nebo máš třeba i nějakou light verzi na chatu k rybníku..., případně si vystačíš s padem?
Mám malý trenažér s několika pady, na kterém cvičím koordinaci. Vždy se snažím řešit ty věci, u nichž nevím, jak je zahrát. Hodně pracuji s ostináty a kombinatorické možnosti jsou prakticky nekonečné. Zkouším různé variace a tím si rozšiřuji svůj hudební slovník. Hodně jsem spolupracoval například s Alexem Acunou a Efrainem Torem, fascinují mě vztahy mezi přirozenými harmonickými dozvuky a rytmem, to jsou přesně ty věci, které mají na svědomí to, že hráč zní skvěle a přirozeně. Hodně mě v tomto inspiruje třeba africká nebo asijská hudba, kde věci nejsou tak kvantizované, jak je to typické pro naši západní kulturu.
Když už jsme u té západní kultury, v loňském roce jste jeli turné po Japonsku s reunionem projektu Brecker Brothers...
Ano, měli jsme koncertní šňůru a poté tři koncerty v jednom klubu, které jsme nahrávali, doufám, že se povede to vydat, protože jsme si to opravdu užili.
S Brecker Brothers jsi nahrál album Heavy Metal Be Bop, tuším v roce 1978. Kam se od té doby hraní téhle kapely posunulo?
Bez Michela (Zemřel v roce 2007 - pozn. autora), který byl jedním z nejlepších hudebníků, s nimiž jsem kdy hrál, jeho rytmické cítění bylo skvělé, nikdy se neopakoval, neustále mě překvapovala jeho kreativita... Samozřejmě to je asi nejzásadnější změna, na druhou stranu, energie té kapely zůstala.
Co se týče té kreativity, jedna z nejznámějších věcí, kterou jsi nahrál, je kompozice Black Page, kterou pro tebe napsal Frank Zappa. Co bylo největší výzvou, když jsi tuhle kompozici studoval?
Pro hodně bubeníků by to mohl být melodický aspekt. Mám v soupravě skupinu pěti tomů a spoustu dalších barev. Rytmy, které použil, jsou velice komplexní a chvíli trvá, než si na ně člověk zvykne. Pro mě bylo velkou výzvou zautomatizovat všechny pohyby a rukoklady, aby vynikla právě melodie. Dodnes to není věc, o které si myslím, že by se dala hrát z listu, člověk ji musí opravdu cvičit a dostat ji pod kůži, osvojit si patterny a pak z nich udělat hudbu. Název Black Page není náhodný, partitura je opravdu pokrytá inkoustem, cvičil jsem tu věc několik týdnů.
Rozloučím se s poslední otázkou. Kdysi jsem dělal rozhovor s Jojo Mayerem, který tvrdil, že elektronickou hudbu dělá proto, že ji shledává kulturně relevantní. Jazz nebo například rock už jsou podle něj svým způsobem mrtvé žánry. Kam si myslíš, že se bude vývoj hudby ubírat?
Kamaráde, to je hrozně těžké říct. Neustále mě v tomto ohledu něco překvapuje. Na jednu stranu, technologie a elektronika mohou i někomu, kdo není tradičně vzdělaný hudebník, vytvořit přístup k myšlenkám a nápadům, které jsou v něčem jedinečné, k nimž se jinou cestou obtížně dostáváte. Na tohle se moc těším, typický příklad je pro mě právě Amon Tobin, u něj si vždycky říkám, že vůbec nevím, co tam dělá, a přitom jsou ty jeho věci velice podmanivé a oslovují mě. Na druhou stranu, v Americe se v poslední době hodně osekávají výdaje na kulturu, a nejen na ni, také na sport, ale hudba je zvlášť silným příkladem. Hudební průmysl jako takový prakticky neexistuje. Lidé, kteří dokážou vyhledat kvalitu a nějakým způsobem ji podporovat a nechat rozvíjet, takových dnes moc není. Kolem je spousta hudebního odpadu, spousta lidí se pokouší dělat hudbu, ta ale často nemá s jakoukoliv originalitou nic společného. Elektronicky dnes není problém cokoliv upravit a vyretušovat, ale když je pak vidíte naživo, ta substance chybí. Talent není. Dnešní hudební nevzdělanost a situace vůbec je odlišná od té, co jsme zažívali my, když jsme poslouchali Jimiho Hendrixe, to byla kulturní revoluce, každý měl otevřenou mysl a obrovské uši - a originální hudba se zkrátka děla. Inovace se dnes příliš necení, ostatně rádia hrají často věci a postupy, které jsem v nich slýchal jako dítě. Ale jsem přesvědčený o tom, že se vždy objeví někdo, kdo věci trochu posune, přijde s něčím novým. Není k tomu často potřeba až takové materiální zázemí. Z těch posledních věcí mě napadá film Birdman. (K němu dělal hudbu bubeník Antonio Sanchez a málem za ní dostal Oskara - pozn. autora) Díky technologiím je možné obrovsky rozšiřovat výrazovou škálu - nejrůznější efekty, triggerování, nasamplované ruchy a zvuky. Takovéhle věci mi vždycky dají naději.
www
