Chlapci z Joe's Garage připravili v závěru minulého roku pro hudební fanoušky bonbónek. Přivezli do Prahy britskou legendu Ten Years After. Musím přiznat, že jméno Ten Years After se před koncertem pohybovalo někde v oblasti mého podvědomí a moc jsem toho o nich nevěděl. Nicméně po poslechu jejich starších desek jsem se na koncert těšil a popravdě řečeno, bylo se na co těšit. Fanoušci v našlapaném klubu Vagon byli svědky kvalitní muziky v podání ostřílených pardálů. TYA s sebou navíc přivezli předkapelu Twin Dragons a myslím, že jsem nebyl sám, koho přiváděla skvělá hra jejich kytaristy do transu. Snad jedinou kaňkou akce byl poněkud neuvážlivý výběr reprodukované hudby v pauze. Zvukař si asi omylem přinesl kazetky své -náctileté dcerunky, a tak museli fandové snášet hity (nebo spíš shity) současné disco (nebo co to bylo za hrůzu) scény. Prosím, never more. Ještě před koncertem se mi podařilo odchytit basáka Leo Lyonse a bylo z toho velmi příjemné a zajímavé popovídání.
Vaši kapelu opustil dlouholetý člen, zpěvák a kytarista Alvin Lee. Jeho post obsadil Joe Gooch, který je o zhruba třicet let mladší než zbytek kapely. Jak dlouho už s vámi Joe hraje a jak to funguje?
Tady v Praze je to náš desátý společný koncert. A je to fantastické!
Pro mě je trošku problém si představit, že bych hrál v kapele se svým otcem...
Chceme hrát a dělat dobrou muziku. To je věc, která je pro nás nejdůležitější. Možná, že by mě Joe porazil v běhu na jednu míli (vedle sedící Joe krčí pochybovačně rameny: "No, možná ne"), ale společné hraní nám nedělá potíže.
Máte za sebou 10 koncertů v novém složení. Plánujete nějaké nahrávání ?
27. prosince bychom měli jít do studia a začít nahrávat. Máme už docela dost nového materiálu, takže uvidíme, co z toho bude. V každém případě se na to moc těšíme.
To je docela skladatelský fofr! Mít tak brzo dostatek materiálu...
No, ono to zase není tak složité. Já mám doma spoustu nápadů z posledních asi 5 let. Joe taky přinesl tři věci, které by chtěl udělat. A během nahrávání ještě určitě něco nového napíšeme. Nový materiál není ten hlavní problém, ale spíše nás tlačí nedostatek času. Před dvanácti dny jsme byli v Itálii a hráli jsme tam v několika malých klubech. Mělo to výhodu v tom, že jsme mohli zůstat na jednom místě a přes den zkoušet. Přece jen jsme spolu krátce a pořád se ještě muzikantsky poznáváme. Hlavně Joe si potřebuje ty věci zažít.
Proč vlastně Alvin Lee z kapely odešel?
Já myslím, že Alvin chtěl z kapely odejít po celou tu dobu od roku 1974 nebo tak nějak. Několikrát to udělal, ale pak jsme to zase dali dohromady. Po posledním odchodu jsme se každý věnovali něčemu jinému, ale kromě toho jsme vlastně pořád všichni čekali, že to zase rozjedeme. Jenže tentokrát se to nestalo. Minulý rok pak přišla šance to znova obnovit, když firma vydala naše živé album z roku 1969 a my jsme měli udělat turné na propagaci. Tehdy jsme pochopili, že Alvin prostě hrát nebude. On zkrátka nechce, nemá zájem. A my samozřejmě nebudeme nutit někoho, kdo sám nechce. Z naší strany to není o penězích, ale o tom, že máme chuť hrát. Alvin ji asi ztratil.
Už vůbec nehraje?
Nevím, myslím, že dělá asi tak tři koncerty ročně. Možná, až uvidí, že pokračujeme, bude chtít taky zase začít pořádně, ale už ne s námi.
Na basu už hraješ hodně dlouho. Cvičíš ještě, nebo už jenom píšeš nové písničky?
Teď mám zrovna dvě nové basy, takže ta chuť cvičit je větší než normálně. Nový kvalitní nástroj vždycky motivuje.
Copak sis pořídil pěkného?
Mám dva nástroje Lakland a jsem hodně spokojený. Kromě toho mám ještě svého starého Fendera jazzbass a dřív jsem hrával na německé Warvicky.
Přiznám se, že firmu Lakland neznám.
Není to moc velká firma, ale dělají velmi kvalitní a taky drahé nástroje. Teď ale začali vyrábět i v Koreji a ta řada je pochopitelně levnější.
Ty máš pochopitelně originál...
Ne, já mám taky korejské basy. Když jsem si je vyzkoušel, hned mě zaujaly, a tak jsem si je pořídil. Jsou super. Co mě dnes na hudbě fascinuje, je, že muzikanti mají k dispozici takovou spoustu kvalitních nástrojů. To pak skoro ani nevíš, co si máš vybrat. Škoda jenom, že většina z nich je příšerně drahá. Třeba ty originál Lakland jsou asi čtyřikrát dražší než fendery.
Když už jsme u nástrojů, jak je to s aparátem? Je něco nového v téhle oblasti, co tě v poslední době zaujalo?
Dříve jsem hrával na marshally, ale dnes je přece jenom mnohem větší výběr, takže i já jsem trochu změnil nádobíčko. Ve Státech mám aparát Gallien-Krueger a v Anglii používám Trace Elliot. Jo, a taky používám basového Poda.
Ještě zpátky ke kytaristovi. Myslíš, že Joe hodně ovlivňuje hudbu Ten Years After?
Určitě, protože je to skvělý muzikant. To máš stejné, jako když do jídla přimícháš novou výraznou ingredienci. Chuť se výrazně změní. Joe je o dost mladší, vyrůstal na trochu jiné muzice a má na věc jiný pohled než ostatní. Myslím, že to ale bude jen k dobru věci.
Jakým způsobem probíhal výběr nového kytaristy?
Měli jsme docela štěstí, protože Joe se dobře zná s mým synem. Jsou kámoši asi od dvou let, a když bylo jasné, že Alvin s námi hrát nebude, zavolal mi můj kluk a řekl mi o Joeovi. Pořád dokola mlel: "Musíš mu dát šanci, musíš mu dát šanci...!". Joe nám potom poslal svou nahrávku, my jsme si ji poslechli a pozvali ho na zkoušku. Už před tou zkouškou jsme ale více méně věděli, že to je ten, koho potřebujeme. Druhý den po zkoušce jsme pak jeli hrát do Německa.
Druhý den po zkoušce?
No, Joe si vlastně myslel, že jede na konkurs. Jenže, jak už jsem říkal, nám se jeho nahrávka moc líbila, takže jsme to spíš brali jako hotovou věc, že s námi bude hrát. Na zkoušce jsme mu taky řekli, že navíc bude muset zpívat.
To předtím nevěděl?
Nevěděl. No, a den poté jsme měli ty dva koncerty v Německu.
To taky nevěděl?
Nevěděl, ale ustál to a nezdrhnul. Zvládnul to až zázračně.
Jsi na scéně od šedesátých let. Jak se podle tebe hudba změnila?
Já jsem si všimnul asi dvou opravdu radikálních změn. Jedna se podle mého váže k roku 1969 a festivalu ve Woodstocku, který se stal určitým nástrojem příchodu velkého byznysu do hudby. Tenkrát se do hudební oblasti dostala spousta marketingových expertů a úspěšní muzikanti začali vydělávat neskutečné peníze. A druhá s tím vlastně souvisí. Dnes má každá firma jednu zpěvačku, pak kapelu pěti nebo tří chlapců, kteří jsou často marketingovým produktem šitým na míru atd. Pak z toho samozřejmě čiší určitá umělost. Je rozdíl, jestli se dá dohromady parta kámošů, které baví hrát a dělat svoji muziku, anebo nějaký manažer poskládá partičku tak, aby byl komerční úspěch co největší. V poslední době se ale zase začíná objevovat spousta nových a zajímavých kapel. Uvidíme, co z toho bude. Já z toho ale mám dobrý pocit. V každém případě doufám, že se všechno otočí směrem k poctivému živému hraní.
Tak v to doufáme asi všichni. Ještě mi, prosím, řekni jednu věc. Kdybys sis mohl zajamovat s kýmkoli dle svého výběru, kdo by to byl?
Tak to jsi mě zaskočil. Když se ohlédnu zpátky do minulosti, uvědomuji si, že jsem měl jako muzikant mimořádné štěstí. Vyskytl jsem se ve správnou dobu na správném místě. Hráli jsme s Hendrixem a Beatles, s Janis Joplin, zkrátka s těmi největšími legendami. A teď mám v hlavě prázdno a fakt mě nikdo nenapadá.
Díky moc za rozhovor a příjemné hraní.
Taky díky za tvůj čas.
