S chladným říjnem a padajícím listím přišla do Olomouce i se svou kapelou severská metalová diva, paní Tarja Soile Susanna Turunen-Cabuli, rodné číslo 17. srpna 1977, na plakátech pro lepší pamatování jen Tarja. I když - poté, co si vzala Argentince Marcela Cabuliho za manžela i manažera, bydlí asi častěji v Buenos Aires než ve Finsku -, vlastně proč severská? A pak že svět není malej.
Kde
Pokud dobře počítám, jenom letos odehrála Tarja Turunen v Česku i s tímhle celkem pět vystoupení. Čtyři v dubnu se zlínským symfoňákem dirigovaným Waltrem Attanasim a s bubeníkem Mikem Terranou. Tedy třikrát letos bylo vyprodáno ve Zlíně, jednou v Praze, a pak bylo vyprodáno i toto vystoupení ve Sportovní hale Univerzity Palackého dne 17. října, léta Páně 2013.
Kdo
Leč pojďme na to od začátku. Místo italské kapely Teodasia, která by měla předskakovat na zbytku tohoto turné a jež takto v Olomouci započala podobně jako Yes před třemi lety, nastoupili jako předkapela tentokrát mlaďoši, vítězové soutěže Rocková Olomouc - brutálně bruntálská skupina On the Way. Mile, otevřeně, bez přetvářky či falše komunikoval frontman s publikem, jen občas o trochu déle, než by bylo akorát. Pár povedených fórků v textech mě oslovilo, třeba píseň Ta pravá o pěvcově pravé ruce. Vyplněné punkové hudební šablonky dvou kytar jsem už takhle slyšel dostkrát. Ale šlapalo jim to docela pěkně.
Po deváté večer nastoupila havraní hvězda večera na Hanáky v krajkách, samozřejmě černých. Ty po pár flácích vystřídala za tmavé flitry a nakonec ještě za kůži. Dlouhé havranovitě černé vlasy, léty a častým barvením už trochu řídnoucí, jí smyslně vlály v divokém vichru dvou ventilátorů umístěných hnedle pod mikrofonním stojanem. Z glycerínové mlhy se nořilo a zase do ní mizelo pět spoluhráčů - Max Lilja na violoncello, Alex Scholpp - kytary, Anna Portalupi na basu, Christian Krestchmar za klávesami a Američan Mike Terrana na bicí.
Co
V odehraném repertoáru provětrala Tarja Turunen hlavně svoje poslední album Colours in the Dark, jež propagovala mimo jiné i před koncertem spuštěná opona. Takže nejen v Národním divadle mají malovanou oponu. Vlastně kromě vánočního CD Henkäys ikuisuudesta (2006) šla na plac všechna tři její další řadová alba. I když v diskografii Tarji Turunen toho jinak najdete hodně, finské koledy i lehká či závažná klasika zůstaly tentokrát ve futrálech, na programu byl nářez. Její - bez „převzatin“. A jak se tak na nás řinuly naboosterované hudební stěny, občas jsem měl problém, nemaje od ní naposloucháno všechno předem až do omrzení, jednotlivé skladby od sebe rozlišit, pokud zrovna neměly hodně výrazný motiv - třeba Until My Last Breath, My Little Phoenix nebo kus z Ravelova Bolera v úvodní Victim of Ritual z jejího posledního alba. Je asi otázkou osobního názoru, kam až sahá osobitost a vypracovaný styl podpořený hráčskou bravurou, a kde už se vkrádají na efekt vypočítaná macha a klišé. V tom se zcela zříkám soudů. U Nightwish začali s metalovým zvukem doplněným operním vokálem jejího určitě impozantního hlasu. Dobře se to prodávalo, tak proč v tom nepokračovat. Mrzí mě, že jsem nedešifroval jednu příjemnou velkoplošnou písnici - houpavou s jihoamerickými názvuky, asi jako když smícháte zeppelinský Kashmir a Simonovo El Condor Pasa. Tu bych si rád někdy poslechl znovu, třeba ji ještě potkám.
Celý to bylo moc pěkný, ale zpěvem zamražen, jak praví jeden z cirkusových sloganů, jsem se tedy necítil. Asi jsem už z jiných trachtací dost rozmražen na to, abych před něčím hned padal na zadek, i když koncert vpravdě pěkný byl, za šest stovek téměř neuvěřitelný.
Pořádaly jej dvě agentury. Celý soutěžní řetěz Rocková Olomouc, včetně této akce, měla na starosti agentura Petarda Production. S nimi byla domluva vcelku dělná a věcná, podobně jako když jsem před třemi lety psal o Yes (Muzikus 1/2010 na straně 50). Leč Tarju Turunen zastupoval v Česku Pragoconcert a s nimi už byla komunikace svízelnější. Když se nechce, bývá to horší, než kdyby to nešlo. Za něco možná mohl i nevstřícný management kapely - to už mi zůstalo za obzorem. Takže rozhovor s frontmankou si tentokrát nepřečtete a přímo na pódium jsme se taky nedostali - nejblíž do uličky pod něj, odkud je taky většina fotek.
Na co
A tož na co se tam hrálo. Kytarista Alex Scholpp odehrál vše, jak se sluší a patří, a zvuk kapely, jak jest obvyklé u těch rockových, stál nejvíc na něm. Ze stojanu na něj trčely čtyři kytary ve čtyřech různých laděních značky ESP, většinou typ M-IINTB.
Italka Anna Portalupi jakožto hrdá firemní hráčka firmy Music Man, jak o sobě píše na webu, hrála na jejich basovou kytaru typu Stingray 5. Basa byla skoro větší než basistka, ale nevzdávala to žádná z nich. Umí.
Klávesista Christian Krestchmar měl v přední řadě na poschodí dvoje klávesy Nord Modular G2X a Nord Stage 88 EX. Po pravici pak měl ještě Access Virus TI v černém provedení. Vzadu pod klávesami měl v racku schováno pět devatenáctipalcově ušatých 1 U vysokých elektronických hejblátek, čert ví jakých - to bylo moc daleko.
Na typ do praktikáblu zapíchnutého violencella Maxe Lilji se mě taky neptejte, ani na jeho smyčec či důmyslně nastavitelnou podprdelní sesličku. Tuto složitou aparaturu ale doplnily ještě tři flašky balené vody u jeho pravé nohy a vycpaný maskůtek u nohy levé. Že mu pomáhal měrou netušenou, slyšeli všichni v sále.
Základ bicí soupravy Mika Terrany tvořily německé bubny DrumCraft v tajemně šedivém provedení, jeden gong a jedenáct švýcarských činelů Paiste s bílou povrchovou úpravou. Hi-hat počítám za jeden. Pět z nich bylo zavěšeno na hrazdě nad hlavou bušičovou - na něčem trochu podobném, ale bez chromu, klepávaly paňmámy na dvorech koberce. Že si Mike Terrana libuje v krajnostech, ukazuje i složení sady. Malé kotle měl z menších - 10 a 12 palců, zatímco pět dalších velkých kotlů bylo zase dost velkých. Vlevo od hi-hatu stály dva - zavřený (čili dole měl ozvučnou blánu) 18 palců a dole otevřený 22 nebo 24 palců. Vpravo od dvou šlapáků 24 palců stály ještě tři kotle 16, 18 a 22 coulů. Malé bubínky měl dva, jeden normálka před sebou, druhý laděný výš měl za sebou u gongu a odehrál na něm entré z Ravelova Bolera. Z činelů to byly tři malé typu splash - dva u kotlů, jeden nahoře na hrazdě. Tam byly ještě dva číňani. Zbytek činelů byl crash nebo ride. Všechny blány na bubnech, kam mi oko dohlédlo, nesly značku Evans.
Jeho hra byla bezesporu brilantní a kapelu razantně táhl. Co mě ale trochu vadilo, bylo to, že pořád musel jak idiot točit paličkama v prstech, jakože to umí. Nebo chtěl od těch škopků někam odletět? Je hezký, že předpředloni udělal ve Vizovicích světový rekord, ale já bubeníky radši jako muzikanty než jako sportovce. Jinak hrál velice pěkně.
Přes co
Plácejmež dál muzikanty virtuálně po zádech. Kytarista Alex Scholpp ku svému zvuku použil hlavu a tři reprobedny značky Blackstar, hlava byla zřejmě typu Artisan 100 a bednice Series One 412 PRO. Mezi nimi měl přistrčený devatenácticoulový rack se dvěma kytarovými procesory od TC Electronic a efektovým pedálem značky Blackstar. Na podlaze pak měl rozsypáno několik krabiček a přepínací pedál. Zvuk beden byl snímán dvěma mikrofony.
Basistka Anna Portalupi hrála přes dva rackové „flaškové“ zesilovače Taurus řady Silver Line, typ THD-450. K nim dvě reprobedny po 900 W, 4x 10” Taurus TN-410.
Paní Turunen třímala střídavě v tlapce a na stojanu bezdrátový mikrofon BeyerDynamic DM 960. Vysílačku, na níž byla dynamická hyperkardioidní hlava našroubována, bez záruky, odhaduju, na řadu TG 1000. Vzhledem k tomu, že značka BeyerDynamic je na jejích stránkách uváděna jako sponzor turné, ostatní pějící, tedy kytarista Alex Scholpp a klávesák Christian Krestchmar, měli pod nosy pravděpodobně něco podobného v drátovém provedení. Odhaduju na typ TG V71d. Bubeník měl v pravém šlapáku na skloněné šibenici pravděpodobně velký dynamický M 88 TG, ale v levém šlapáku neměl nic - že by mu tam stál jenom pro parádu a všecko odehrál na jeden kopák dvojšlapkou? Nevím. Z ostatních mikrofonů okolo bicích jsem našel malé tužky na činely, zřejmě MC 950, další overhead (čili shora koukající) byl známý kondenzátorový deltoid MC 840, dokonce usazený v gumové pavučince. Violoncellista Max Lilja byl zřejmě snímán snímačem, neb se k žádné bambuli nepřikláněl.
Od té doby, co na olomoucké radnici sedí muzikant, se Olomouc stala dobrou adresou pro rockové kapely. Předtím nic moc. Všechna výše vypsaná šťouchnutí jsou spíš na okraji, jinak to byl aspoň pro mě velice příjemný zážitek. A tož jen tak dál.
Z čeho
A jsme u velkého ozvučení pro celý sál. Ty tam i na Hané jsou doby, kdy k nám kapely zdaleka stěhovaly s sebou komplet všechno nádobí, aby českým či československým kutilům s pájkami v rukou pěkně v parádě předvedli, jak se na vlka musí. Ozvučení i osvětlení, co se vybavení týká, měla komplet na starosti ostravská agentura High Lite Touring, jež si bohatě vydobyla zásluhy jak u nás, tak ve světě. A že koncert nedělá jenom těch šest lidí na pódiu - za mixážním pultem front of house, tedy v té ohrádce mezi publikem, která sice někdy davům překáží, ale bývá tam nejlepší zvuk, stál Tarjin dvorní zvukař Peter Knutinen a systémový inženýr firmy High Lite Touring Radek Lesa. O odposlechy se staral Xavier Dromard, o backline Cedric Vorpe.
Hlavní ozvučovací mixpult byl digitální DiGiCo D5, v postranním racku měl zvukař z těch nejzajímavějších bonbónků multiefektové procesory TC 4000 od TC Electronic a Lexicon PCM 91, elektronkový kompresor Avalon 737 svítil jak stromeček o Vánocích. A pár dalších. Jako monitorový mixpult posloužil Digidesign Profile.
Hlavní osvětlovací pult byl HOG4 od High End Systems, hlavním osvětlovačem byl Tommi Stolt. Světel na pódiu bylo jak hvězdiček na nebi a bez podpory lidí od High Lite Touring bych je nespočítal. Vezmu to jako recept na dort, tedy jak upéct takovou show - 24 kousků směrových MAC 700 spot od firmy Martin, dalších 24 přehledových MAC 700 wash, 14krát MAC 301, 6 hlav Martin MAC 500, 12 stroboskopů Atomic a 12 hlávek Clay Paky Sharpy. Žádná prasátka od zrcátek, všecko to byly poctivě kývající hlavy čili moving heads. Zamíchat, správně ovládat, nepřipálit.
A když už se virtuálně couráme po hliníkovém pódiu, hlavní shora zavěšené ozvučovací buřty line-array byly od firmy L’Acoustics. Ve dvou sadách na okrajích pódia viselo po deseti od typu K1, pod nimi tři bedny Kara jako downfill, tedy pro dokrytí předních řad. Před jevištěm po celé délce na podlaze stálo osmnáct subwooferů L’Acoustics typu SB28 v kardioidním uspořádání. To znamená, že časováním a fázováním signálů výstupním procesorem je omezeno jejich vyzařování dozadu na jeviště a zvuk kráčí o to víc vpřed k uším a srdcím posluchačů.
Na hraně pódia bylo vykrývací ozvučení typu ARCS, pro mávající a skákající vpředu u bariér, pro něž by byl vizuální kontakt s účinkujícími proti akustickému kontaktu s jejich hudbou v nepoměru. Další sady ARCS vykryly i přední část boční tribuny, aby zvuk kapely byl opravdu všude. Tomu se u zvukařů říká outfill. Pódiové odposlechy měli všichni bezdrátové, snad Shure PSM, do uší jim bylo dost blbě vidět.
www:
Děkuju agenturám Petarda Production a High Lite Touring za spolupráci při vzniku této reportáže.
