První povelikonoční pátek, sobotu a neděli proběhl v pražském Roxy Drum-art weekend.
Tento festival byl naprosto unikátní zejména proto, že se na jedné akci potkalo velké množství žánrů. Akci pořádal Štěpán Smetáček. Tento (samozřejmě) bubeník hrál už ve druhém ročníku konzervatoře v heavymetalové skupině Řetěz, následoval Arakain, Wanastovy vjecy, turné s Milošem Dodo Doležalem, Krausberry, Druhá tráva Roberta Křesťana a pak spolupráce s Lenkou Dusilovou (působil dokonce jako kytarista v její kapele Pusa). V současnosti hraje v její kapele Sacration. Kromě toho pracuje několik let na vlastním projektu New Orchestra of Dreams. Právě jeho jsem požádal, aby mi v krátkém rozhovoru akci představil.
Štěpáne, můžeš mi říct, co jsi chtěl touto akcí dokázat?
Cíl vyplynul, chtěl jsem ukázat bubnování z různých úhlů, použití bicích ve vážné hudbě a virtuozitu, která se například v popu ale ani v takovém tom "běžném jazzu" neuplatní.
Páteční večer byl sofistikovanější, "akademický", v sobotu vystoupili Jumping Drums, a ačkoliv se brání jakémukoliv spojení se šamanismem, jako nejvýstižnější označení jejich hry mi přijde "pohanská zábava". Třetí den jsme kladli důraz na funkčnost bicích. Zazněl melodramatický trojkoncert, který jsme dali dohromady s komunitou muzikantů, kteří se prolínají třemi skupinami, v nichž působím (New Orchestra of Dreams, Dnesjazz a Obří broskev). Jeden z členů Obří broskve píše povídky a tak jsme se pustili do práce.
Co bylo největším přínosem, co mínusem?
Určitě ta pestrost, kterou jsi zmiňoval. Povedlo se propojení i s výstavou, jejíž vernisáž proběhla v pátek před koncertem. Mrzí mě, že byla dost malá návštěvnost, ale chyba byla jednoznačně v propagaci, ta byla dost chabá. Já bych to letos bral jako "nultý ročník", do příště se to snad povede víc "zprofesionalizovat".
Jaká je tedy vize příštího ročníku?
Nechci, aby to byl festival slavných nebo rychlých bubeníků, kteří si přivezou svou kapelu a zahrají akorát o pár minut delší sólo než obvykle. Půjde o to ukázat prostor, kde se bubnování dotýká více sfér zdánlivě se neprotínajících, tam kde končí jazz, rock, pop a začíná vážná hudba. Balancování na hraně, smazání hranic. Myslím, že pro bubeníky to musí být ohromně inspirativní, já osobně jsem si zahrál věci, k nimž bych se normálně nedostal.
Na několik otázek jsem se zeptal i Markéty Mazourové, bubenice (!), skladatelky (získala mnohá ocenění) a studentky HAMU. První festivalový večer zahrála kromě jiných i vlastní skladbu Lidožrouti, která nepostrádala vtip - v instrumentaci nechyběl kámen puštěný do kbelíku s vodou. Lidojedi vařili oběd.
Co pro tebe znamenalo působení na této akci?
Když mě Štěpán oslovil, měla jsem ohromnou radost. Takováhle akce tu chybí, je to způsob, jak poznat lidi, kterým se líbí podobný styl bubnování jako mně. Dřív tu bývaly Pražské dny bicích nástrojů, ty bohužel už zmizely, takže tahle akce se snad udrží.
Jak se ti hrálo?
Přemýšlela jsem o tom, že vystoupení zruším, protože jsem měla chřipku a bylo mi opravdu zle, ale když jsem viděla, jak tím Štěpán žije, nemohla jsem to udělat. Nelituji toho.
Ještě mi vrtá hlavou, jak se v partituře značí kámen šplouchnuvší (čeština je krásná) do kbelíku s vodou?
Je to jednoduché. Křížek ve čtverečku a pod tím nápis "kbelík".
Na festivalu mimo jiné zahráli: Vladimír Franz, Radek Němejc, Markéta Mazourová, Irena Houkalová, Pavel Kočí, David Landštof, Tomáš Kašpar, Jumping Drums, N. O. D., DnesJazz, Obří broskev a Naty. <
