Studium zvukaření v Brně - mezioborová spolupráce brněnských vysokých škol

Nevím třeba, proč je v Brně před budovou Nejvyššího správního soudu kašna podle finální scény z Keseyho a Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem. Že by nové sídlo vrchní sestry Ratchedové? Už jsem se srovnal s tím, že všechno o tomhle městě nikdy vědět nebudu. K čemu jsem se ale tentokrát novinářsky trochu dostal, je mezioborová spolupráce brněnských vysokých škol, Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) a Vysokého učení technického (VUT) v bakalářském studijním oboru Audio inženýrství, jež začala minulý rok.

Abych se o té věci dověděl něco víc, než praví fakultní a vůbec vysokoškolské webové stránky, odchytil jsem v Brně Ondřeje Jiráska, vystudovaného to muzikanta, jinak člověka mnoha oborů a činností, navíc Muzikusu blízkého, neboť je spoluautorem v březnu skončivšího seriálu Mixech, které bychom měli znát, jenž taky současně na brněnských VUT i JAMU tyto obory s jinými pedagogy učí. Sešli jsme se v jeho brněnském studiu, odkud pochází i většina zde dokola otištěných fotek.

Mimochodem, povídání o studiu oboru podobného zaměření s profesorem Václavem Syrovým, ježto se pro změnu vyučuje na Hudební AMU v Praze, najdete v červencovém čísle z roku 2008.

Spolupráce dvou vysokých škol - Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT a Hudební fakulty JAMU - na výuce budoucích zvukových techniků je logická, neboť je tato činnost mezi hudbu a techniku široce rozložena. Úspěšní absolventi se takto vzděláni mohou uplatnit v nahrávacích, rozhlasových či filmových studiích, při ozvučení pódiových akcí, ať už v divadlech či ozvučených koncertech. Zvukařským bakalářem se můžete stát na technice, ale ponětí o práci ve studiu potřebují i muzikanti. Proto se podobné předměty blíž pohledu muzikanta vyučují i na JAMU....

... ale ponechám radši slovo zpovídanému.

Na JAMU jsou předměty zabývající se hudební akustikou a prací ve studiu vlastně všem instrumentům. Přednášíme jim muzikantsky. Studenti by si měli odnést znalosti, které budou užitečné pro odborný život. Stojí na jevišti a nějakým způsobem své těleso rozestavují. Hodně z nich hraje komořinu, část působí v orchestru. A zvukaři už dávno vědí, co nabízí stereo. Dokážou natočit stopy separé, tedy bez prosakování (v angličtině se říká leaking), například ve třech či čtyřech izolovaných místnostech. Při míchání pak nepřidávají žádný efekt, jenom si hrají s posouváním po stereo ose. Jinak ti to hraje na středu a jinak na periferii, kde máš o nějakých dvacet až třicet procent horší příjem.

Při tomhle míchání zjistíš, že symfonický orchestr, který není rozsazený tradičně, jak jsme historicky zvyklí, hraje jinak. Třeba jestliže dáš basy doprostřed, podobně jako v rockové muzice. A třeba housle, když ti primy i sekundy „neřežou“ jen do levého ucha, ale rozhodíš je do širokého sterea, produkují jinačí témbry. Cílem je vysvětlit, že se hudebníci nemají bát porušit tradici a postavit nástroje jinak. Studenti poznávají, jak funguje binaurální slyšení, stereo vnímání, jak člověk přijímá to, co rozestavím na jevišti nebo simuluji mezi reproduktory, a jak ty barvy mohou zorganizovat.

Učí se i to, jakým způsobem členit rejstříky. Tradiční nauka o nástrojích mluví o smyčcových, dechových, bicích a jiných instrumentech. Někdy škatulkuje podle toho, co kmitá, jindy, co rozezvučí, a dál neexistuje žádný hlubší systém. Členění vychází účelově z nástrojů, což je v pořádku, je blíž muzikantovi.

Ale v dnešní době do hry vstoupily elektronické a virtuální zvuky, samplery, efekty a další prvky. To vše ovlivňuje instrumentaci a aranžování. Snažíme se studentům rozšířit pohled a vysvětlit jim, že už existuje i členění „nad“. Třeba klasifikace Pavla Kurfürsta. Snažíme se posunout jejich znalosti na vyšší úroveň a vysvětlit jim, že například střevová struna je jiný typ oscilátoru než kovová struna, že borové dřevo je jiný rezonátor než dřevo lipové. Když na trubce nebo lesním rohu budou mít širší roztrub, nástroj bude hrát měkčeji. Čili stavba nástroje, ale moderní, a její důsledky.

Pavel Kurfürst byl hudební vědec odsud z Brna (z Filosofické fakulty Masarykovy univerzity - pozn. aut.), organolog. Byl ale původně elektrotechnik a nestačilo mu tradičních členění nástrojů, zúročil pro jejich popis elektrická schémata - tohle kmitá, tohle rozezvučuje, k tomu kmitá třeba ještě další část, sekundární oscilátor, pak to posílí rezonátor, tamhle třeba další dva nebo tři, tudy to vyzařuje, jde tedy o radiátor a ten je takový či makový... Rozčlenil si vše po svém a jeho teorii lze použít pro elektroakustické nástroje, ale aplikovat ji lze i na virtuální nástroje a syntezátory.

A nakonec přednášíme o barvě. Přestože jde o muzikanty, musí zvládnout trochu z teorie signálu. Už v 70. letech totiž fungovala simulace nástrojů sinusovkou, pilou, čtvercem (obdélníkovým signálem - pozn. aut.), trianglem, pulsem a šumem, čímž tehdy dokázali napodobit vlastně všechny nástroje. Pila jsou třeba smyčce, ale taky například trubka. Jde o signál s vyrovnaným spektrem vyšších harmonických, rovnoměrně klesajícím. Traduje se totiž, že dvacet pět až třicet pět harmonických dostačuje pro napodobení nástrojové barvy. Pomocí pily tak dokázali programátoři simulovat spoustu nástrojů tak, že klopili střídu, že pracovali s náběhem a doběhem. A pomohli k tomu, že lze dnes opačně akustické nástroje škatulkovat podle tvaru vlny, kterou produkují. Třeba když vezmu analogový synťák a nastavím tam trojúhelník nebo čtverec, získám signál, který bude barvou blízký klarinetu. Převažují u něj liché harmonické. Z aranžérského hlediska platí: Bude-li hrát klarinet nebo trojúhelníkový rejstřík syntezátoru, pohybujeme se stále v totožné barvě.

Zde budiž postranní poznámka autorova: Suchá teorie praví, že pokud má signál časový průběh symetrický jednak v náběhu vůči doběhu jeho půlperiody, a současně má symetrickou i svou kladnou půlvlnu vůči záporné, tak má jenom liché harmonické. A pokud to zkusíte ošulit a posunete mu vodorovnou osu nahoru či dolů, tak se stejně nic neděje, protože se v zesilovačích i v uchu vždycky srovná tak, aby části zvuku nebo signálu střídající se nad a pod vodorovnou osou, čili nad a pod nulou, měly nakonec stejnou plochu, protože rovnoměrný tlak vzduchu, a tedy ani jemu odpovídající stejnosměrný elektrický proud v signálu neslyšíme. Ale zpět dáme slovo Ondřejovi:

A lidi, co tehdy sestavovali synťáky, potřebovali zvuky nějak členit. Barvy rozdělili na straně jedné na ostré rejstříky, tzv. lead (česky vůdčí) - s širokým spektrem plným shorků (vyšších harmonických - pozn. red.) - ty projdou snadno i hustým podkladem. A na druhé straně vymysleli registry pad (česky vycpávky), jemné hebké témbry složené z průzračných ingrediencí. Když vše přeneseme na akustické nástroje, tak např. houslista může vygenerovat něco blízké padu, nebude-li hrát blízko kobylky, ale nad hmatníkem, zvolí určitý tlak smyčce a dynamiku.

Podobně dáme-li více houslí dohromady, změknou, je to efekt chorus. A když hráč zatlačí na smyčec u kobylky, bude hrát na kovové neobtáčené struny, tak se dostane blíž rejstříku lead. Pokud si tohle muzikanti uvědomí, dokážou lépe pracovat s barvami. Navíc v okamžiku, když na pultíku leží noty neznámé skladby a musí definovat, co je doprovod, co melodie, co je figurace basů, co hrát barvami ostrými a co průzračnými.

Proto studenti JAMU na cvičeních zkoušejí mixovat, uspořádat nástroje ve stereu co do hlasitosti i organizace zleva doprava. A vždy se vyvrbí velice šikovný děcka (i. e. studenti - pozn. aut.). Paradoxní je, že ani nepatří mezi dirigenty. Právě instrumentalisté přinášejí šťavnaté, plnohodnotné mixy. A troufám si tvrdit, že s těmihle dovednostmi dokážou ze svých nástrojů barvu vydolovat, a hlavně dále kombinovat několikanásobně jemnější valéry, než když o tom nic nevědí.

A jak to přednášíš technikům?

Technici se nebojí čísel a naopak přes diagramy chtějí problematice porozumět. Taky předtím absolvují zmíněnou plnohodnotnou teorii signálu, vědí, jak ve vzorečku vypadá puls nebo pila, a taky vědí, jaká střeva mají efekty, např. delay. Jak u něj třeba nastupují jednotlivá opakování. Ale všiml jsem si, že je stejně nejvíc přitahuje otázka, jak vyrobit nejlepší mixy. Většina  zvukařů-benjamínků se touží podepsat. Chtějí se stát osobitými zvukaři, kteří vytvoří výrazné mixy. Zajímá je proto, jak na to v praxi.

Navíc jinak vypadá práce ve studiu a jinak nazvučování. Proto musí získat dobrý přehled o tom, jak fungují mikrofony s jejich směrovou či spektrální charakteristikou, nač které používat. Učí se i o instrumentech, tam jdou rovněž po jejich vyzařování - směrové charakteristice. A budou se učit, jak nástroje snímat, což je záležitost nejen technická, ale i stylová.

Např. hoboj nebo klarinet můžeš sejmout jedním i třemi mikrofony. Může být namířený na klapky, tam bude hrát nejsytěji, protože z  klapek vychází tón nejplnější. Můžeš např. „majka“ nasměrovat na milimetr přesně na dvě klapky a získáš tak bezvadně sytý trylek. A taky můžu dát mikrofon k roztrubu, až uslyším hráčův dech. Nahrávka bude lépe frázovat. Uvidím "fukarovi" vlastně až do plic. Ale u roztrubu už pak ztrácím plnost barvy.

Mohu snímat kontaktně nebo ambientně - s mikrofonem na dva tři metry. Když budu snímat koulí, získám jiný témbr než ledvinou. Jinak bude hrát dynamický mikrofon, jinak kondenzátorový. Studenti ale nedostávají návod, co je lepší a co horší, nýbrž informace, kde a jak co využít. A je důležité, aby si vše na seminářích ohmatali.

Rád bych spojil studenty z JAMU se zvukaři na VUT, chtěl bych je mít na cvičeních pohromadě, aby inženýři instrumentalisty nahrávali a ti svůj výkon naopak poslouchali s odstupem. To přijde teď na jaře ve 2. ročníku na VUT. Později zhodnotíme výsledek, co vše se zvukaři naučili. A mezitím musíme učeníčko samozřejmě vylepšovat.

Scházíme se na obou fakultách s kolegy a ladíme, co kdo bude přednášet.. Zvukaři prvně absolvují hudební nauku, instrumentaci, matematiku, fyziku, elektrotechniku, a až ve 2. roce jim začínají praktické věci. Ve třeťáku musí sami přijít s vlastní prací. Základy hudební akustiky přednáší kolega RNDr. Lubor Přikryl, Ing. Jirka Schimmel učí teorii signálu, převodníky, zesilovače, efekty a technické záležitosti. Na ně by mělo navázat to praktické, jak znalosti zúročit při nahrávání a zvučení - moje doména.

A existuje velká příležitost: Muzikanti na JAMU hrají výborně, ale přeci jen jejich výkony mají jeden ambientní zvuk podmíněný sály. A stačí je mírně přizvučit, patřičně vyrovnat kontaktní sušší signál z mikrofonu s ambientním sálem, vše rozprostřít ve stereu, a mám násobně pestřejší barvu a jiný poslech, než jak to posluchač hltá v poslední řadě. Tam to bez nazvučení přijímá jen úzké stereo. A když bude u mixpultu sedět muzikant, jedno jestli z JAMU nebo z VUT, dokáže koncert výrazně obohatit. A půjde o zážitek na zcela jiné úrovni. Obě školy disponují mikrofony, mixpulty i PA systémem, ale nemají zkušenost a do jisté míry ani vůli.

Takže nejde jen o studiové nahrávání, ale i o živé ozvučení...

Jak sleduji třeba na Facebooku, tak živé ozvučení je ještě poptávanější...

...bodejť, když CD se dnes moc neprodávají.

Jasně, studenti právě proto řeší spíš koncerty. Ale principy jsou stejné.

A myslíš si, že během těch tří let se ještě stihnou specializovat? Třeba na populár, klasiku, kostelní hudbu?

To už jsme viděli na přijímacích zkouškách, tento rok měla o studium zájem více než stovka uchazečů. Ne všichni ale chtějí zvučit. Měli jsme s nimi motivační pohovor, a přišel třeba mládenec, který postavil několik zesilovačů a reprobeden. Bylo vidět, že oboru rozumí. Chtěl by se specializovat na konstruování přístrojů, proč ne? Doplníme mu znalosti akustiky a hudební disciplíny, když i zde něco pochytí, pomůže mu to i při vývoji technických věcí. A samozřejmě existují studenti, kteří chtějí pracovat ve studiu. Nejvíc je ale právě těch, kteří „zvukaří“ v klubech, hlavně kytarovky. Překvapilo mě, že mnoho z nich nazvučuje právě kostely nebo akce zájmových organizací. A často po malých městech - lidušku, kulturní akce, mše... I ti se musí dozvědět své, aby se mohli rozvíjet a pokračovat.

Normální inženýrské studium trvá pět let, že?

Ale toto je „bakalářina“ na tři roky. Na otázky organizace by víc odpověděli Dan Dlouhý (Mgr. MgA. Dan Dlouhý, Ph.D.), šéf Katedry skladby a dirigování na JAMU, který ze strany JAMU celý projekt rozhýbal, z VUT z Katedry telekomunikací zajišťuje support Jirka Schimmel (Ing. Jiří Schimmel, Ph.D.). Pokud vím, cílem je dotáhnout obor až na magisterské studium. Ale první krok byl učiněn takhle. A na VUT správně chtěli, aby se účastnila i JAMU, aby se školy synergicky prolínaly.

Zvukoví inženýři musí zvládnout mnohem více informací než studenti JAMU. Kromě techniky i hudební nauku, notografii, instrumentaci a další. Pokud se tomu dřív nevěnovali, není to procházka růžovým sadem, absolvovat zhuštěné základy za rok. Ale co do znalostí a jejich propojení pak mohou být vydrezírovanější než absolventi JAMU. U těch se naopak preferuje hráčská dovednost.

Co by podle tebe měl vědět zvukař o hudebních nástrojích a muzikant o zvučení?

Zvukař by měl mít základní přehled o nástrojích. Třeba kytara - kolik má strun, že se píše o oktávu výš, ale hlavně jaký má rozsah, jak zní její rejstříky. Měl by ji mít v uchu. A taky kam vyzařuje, to je důležité. Když dá mikrofon na horní desku směrem k otvoru, že mu to bude hučet, což nemusí být vždy špatně. Když k horní desce, že to bude hrát plně. Když ke krku, tak bude snímat posuny a glissanda, u kobylky to bude hodně ostrý až zkreslený zvuk. A když dá mikrofon zezadu, tak přes tlustou zadní stěnu budou slyšet převážně basy, a to se taky může hodit.

Měl by mít v paměti např. uloženo, že akustická kytara disponuje polosytým spektrem. U zkreslené elektrické kytary půjde o mnohem plnější spektrum, navíc s ruchy a šumy. A měl by prakticky zvládat míchání různě sytých nástrojů, kdy dochází k maskování a kdy ne, a jak tomu zabránit.

I muzikant by si měl tyhle základy vštípit do paměti, přičemž je ale rozšířit o práci s efekty, jak se dají používat. Kam se mu můžou hodit, a kdy je třeba je naopak vypnout. Měl by mít přehled, jak pracují například reverby, protože zvukař je často naordinuje, aniž se ho zeptá. A muzikant by měl taky pochytit něco o uspořádání nástrojů ve stereu.

Oba pak mohou skladbu posunout někam jinam. Neměli by se hádat, ale spolupracovat.

U studentů-zvukařů jsem zaznamenal potěšující trend, mají cíl stát se dobře „supportujícím“ sound designérem. Chtějí vlastně sloužit muzikantovi. A dobrý muzikant si uvědomuje, že zvukaře potřebuje, že na něm výsledek velmi záleží. Že by spolu měli komunikovat.

Co se dá podle tebe ještě vymyslet nového při nahrávání klasické hudby?

Nové témbry. Už jenom to, jestli snímat nástroje kontaktně nebo ambientně. Jestli nahrávat jako jedno těleso nebo použít playback. Hlavně symfonické orchestry se často brání dohrávat něco playbackem. Chyba! Když sejmeš nástroj bez přeslechu, tak získáš úplně jinou barvu, a hlavně signál, který můžeš dál barevně zpracovávat. Jiné korekce, dozvuk jinak rozvrstvit v prostoru, a přitom zůstáváš v kategorii akustické - bio. Žádná chemie. A získáš jemnější proporce valérů i dynamiky.

Existují třeba nahrávky Talicha na dvě mikra, všechny poměry jsou vyrobeny natvrdo v orchestru. I tak nahrávka nádherně šlape. Na druhé straně slyšíme snímky z Abbey Road nebo ze studií v  L. A., kde se toho nebáli a nahrávali některé nástroje separé po mrtvých místnostech, a padá nám brada, jaké krásné barvy s vhodným umělým dozvukem to má. Mimochodem, totéž se dá dělat na jevišti.

Prvními symfonické orchestry, které přicházely s uspořádáním basů uprostřed, tedy modelem à la rocková kapela, byly americké. Tam k sobě měli blízko jazzmani a symfonici, často hrající v jednom bandu a sající ve stejném restaurantu. V podstatě nejde o nic jiného než nezkušenost a opatrnost oproti zkušenosti, a tím i menší bojácnosti.

Na konec si zkus zavěštit. Kam si myslíš, že by tvůj obor ještě mohl směřovat?

Nejvíc bude záležet na tom, kam se poženou styly. Jednoznačně lze pozorovat, že si hudebníci práci ulehčují technikou. Pracují se smyčkami, mrtvějšími samply, většina se dolaďuje, a to okamžitě, v první mikrosekundě, takže neexistuje žádný náběh a zpěv zní jako vocodér. To třeba zaznamenáš u poloviny nebo u tří čtvrtin americké popové produkce. V současnosti je tím mladá generace samozřejmě okouzlena. Pozor ale - vzniká nebezpečná šablona, klišé, chemie.

Spíš mě zajímá, jak využít možností techniky, aby muzika neztratila člověka, své bio, aby dýchala, žila. Aby se nevyužívalo jen to nejjednodušší, ale hledala se plná šíře a třebas i komplikovanější, ale tím zajímavější kompromis.

A stejně věřím, že to lidské přečká, protože když se podívám nazpět, tak třeba Beatles fungují dodnes. V životě bych si jako teenager 80. let nemyslel, že budu někdy obdivovat Brouky. Ale dneska, když potřebuji najít nějaké spojení rockových instrumentů se symfoňákem, jdu do Bítlů a podobných kapel. Oproti nim rychlokvašky nebo jednoznačné ortodoxní styly odešly rychleji, strměji zanikají. Přestože byly velice módní a in. Naopak ten, kdo vzal jen kousíček něčeho nového a víc se trápil, jak to správně ponořit, implantovat do starého, přečkává mnohem déle.

Myslím si, že tudy by mohl vývoj dál běžet. Že se budou zvukaři trápit tím, jak lépe nástroje snímat a efektovat, aby nacházeli jemnější kompromisy a propojení starého s novým. Že budou hledat živější matematické modelování a jeho spojení s živou produkcí. Že se ale dle pradávné receptury o několik roků vrátí a zváží, kam pokročili. Že i posluchači nebudou okouzlením jen jednoduchým a instantním.

Hudba bude dál hledat nové barvy a výrazy adekvátní světu, ve kterém umělci žijí. A hudební svět bude potřebovat vyznat se dobře v nových kategoriích. Bude zvuk členit moderněji. Chce to jen mít od věcí odstup a vidět je objektivně.

A tož tak. Že byste vystudovali přečtením tohoto článku, to ani náhodou. Ale pokud vás tento obor zajímá, vězte, že i v Brně v něm můžete býti vzděláni. Gaudeamus igitur iuvenes dum sumus...

Třeba Japonci zrobili průzkum, jak má fungovat jeviště a jak sál. Provedli to tak, že „drželi basu“ na turné se symfoňáky a po koncertě jeden sepisoval interview se všemi osmdesáti zarytě vážnými orchestráky, jak se jim v daném sále hrálo. Jiný propípal jeviště a další sál. A to na hodně koncertech. Porovnali a zobecnili závěr, kdy zjistili, že klíčovou roli hraje mixtura (čili několik nástrojů smíchaných do jednoho zvuku). Když do ní už na jevišti mají interpreti částečně ponořen svůj hlas, dolaďují se jim intonace i témbry lépe. Naopak jsou neradi, když své nástroje neslyší v mixtuře, ale separé. Ale pokud mixtura vzniklá na jevišti, dojde až do hlediště, obvykle se už slije v totální chuchvalec. Posluchač už nepozná, co obsahuje za původní ingredience.

A tak zjistili, že dobrý sál odděluje dva důležité kanály. První pomocí bočních stěn smíchává mixturu pro jeviště, ta tam i odeznívá a minimálně prochází dopředu. Druhým kanálem je proud, kdy se nesmíchané hlasy odrazí od stropu, putují hledištěm a teprve v sále se slévají v patřičně uhnětenou mixturu posluchačskou.

www:

hf.jamu.cz/msai/