... bez pláče... koláče... Petr Ostrouchov a Honza Kalina právě opravují drobnůstky, kterými si nechtějí kazit první oficiální DVD skupiny Sto zvířat. Nacházíme se ve vyhlášeném studiu Sono na Nouzově a za chvíli půjdeme na oběd.
Jelikož ale koláče nejsou hlavně bez práce, musí se počkat, až budou pánové se zmíněným kouskem písně opravdu spokojeni... Stalo se, beru diktafon a jdeme.
Jsme tedy ve studiu Sono, takže ještě jednou pro čtenáře, na čem se tu pracuje?
Ostrouchov: Pracuje se tu na našem prvním DVD, jehož hlavní část tvoří koncert, který proběhl vloni v listopadu se spoustou hostů. Bude na něm i mnoho dalších věcí, jako třeba všechny videoklipy, dokumenty i něco z domácího archívu. Už máme sestříháno, teď probíhají takové malinké úpravy, a pak se bude míchat.
Jste bráni za jakési věrozvěsty žánru ska. Co si vlastně představíte jako první, když se řekne ska?
Kalina: No, asi si představím muziku, kterou jsme poslouchali, když jsme začínali. Jsme sice bráni za věrozvěsty, ale současně také za největší odrodilce, protože ortodoxní fanoušci ska nám vyčítají, že ho mícháme s jinými styly. Když jsme začínali, tak jsme ani vlastně nevěděli, že hrajeme ska. Líbili se mi kapely typu Madness, ale neřešil jsem, co to je za styl. Až před prvním koncertem jsme potřebovali něco napsat na plakát a poradili nám, že asi hrajeme ska. Děláme písničky a nikdy dopředu neřešíme, jestli to bude nebo nebude ska. Díky tomu ten žánr na poslední desce Nikdy nic nebylo asi zase malinko opouštíme. Ska teď přišlo do módy, můj kamarád učitel mi říkal, že mají na škole v každé třídě kapelu, která si řekne, budeme hrát ska, to je jednoduchý. (smích)
Ostrouchov: Ono to tak ale ve skutečnosti není. Neustále to pilujeme. Když ska kapela nešlape a má rozladěné dechy, tak tam nezbude vůbec nic, je to prázdné. Chceme dělat písničky, které obstojí i jen tak s kytarou.
Jak vlastně u Sto zvířat probíhá vznik písničky?
Ostrouchov: Nejprve Tomáš Belko přinese texty. Buď si je s Honzou rozdělíme nebo dá některý text jen jednomu z nás. Pak doma uděláme komplet muziku a na zkoušku přineseme vesměs hotovou písničku. Výjimkou je v poslední době basa, kde si Wilco dělá party sám. Na zkoušce se pak k tomu všichni vyjádří.
Kalina: Pokud to všechno klapne, je písnička hotová třeba i za čtvrt hodiny. Pokud se vyskytne problém, zase si to já nebo Petr vezmeme domů a tam nad tím sedíme a předěláváme. V desetičlenné kapele to asi ani není jinak možné. Nejde, aby tam kluci dvě hodiny seděli a čekali, až se jiní domluví. Diskuse je ale samozřejmá, nechceme kapelu, kde budou tři autoři a zbytek nějací nájemní muzikanti. Všichni si za písničkou musí stát.
Mluvíme tu o desetičlenné kapele. Jak je vůbec těžké takové těleso udržet pohromadě? Jak skloubit termíny?
Kalina: Je to těžký, ale pouze po technické stránce. Pokud totiž lidé nechtějí, tak neudržíte ani tříčlennou kapelu. Nevýhodou je, že vlastně všechno musíte desetkrát. Když se jede na koncert, je to trochu cirkus na kolečkách. Jezdíme třemi auty, je nás vlastně celkem čtrnáct, včetně zvukaře a chůvy pro Janino batole. Navíc máme v kapele lidi z Pardubic, z Kutný Hory... ale všichni chtějí, a to je hrozně důležité. Co se týče termínů, tak mám takový kalendář, kde mi každý vybarví černé políčko u termínu, kdy nemůže a tam, kde žádné černé políčko není, tam domlouvám koncert. Mám i nakreslené půdorysy autíček a tam si píši, kdo kde bude sedět. Fakt to není sranda.
Název Sto zvířat už je tedy druhou mocninou počtu členů. Jak ale vlastně vznikl?
Kalina: Tenkrát jsem seděl v Nerudově ulici v bistru Pod Napoleonem, a asi po třídenním tahu s Tomášem Belkem jsem se mu osmělil předat sešit, který byl popsaný potencionálními názvy kapel a tohle nám přišlo nejlepší. Navíc to bylo podpořené i tím, že jsem v té době napsal text o dívce, která má v sobě sto zvířat.
Můžete nějak shrnout zásadní momenty v historii Sto zvířat?
Kalina: Tak zásadním momentem je příchod tady pana Ostrouchova, protože od té doby musíme hrát naladění, a tak (smích). Seznámili jsme se na gymnáziu, kde já jsem učil a Petr maturoval. Myslím ale, že jsem ho pouze suploval na tělák.
Ostrouchov: A oba podle toho vypadáme. (smích)
Kalina: Ty zásadní mezníky byly celkem asi tři. Tím druhým byl příchod pianisty Vlastimila Bičíka, což je výborný muzikant, který se podílí na všech možných muzikálech a superstar, ale je zároveň i skvělý člověk. A v podstatě díky němu nás je deset, protože on přišel a hned říká: "Hele, já mám kamaráda," no a ten měl taky kamaráda...
Ostrouchov: A třetím mezníkem byl určitě příchod basáka holandského původu Wilca. To je člověk, který hrával s prvotřídníma reggae kapelama. On nám ho doporučil Milan Cimfe, který s námi původně chtěl hrát, ale pak zjistil, že by se to s prací ve studiu asi nešlo časově skloubit. Volal nám, že na Silvestra jamoval s nějakým divným Holanďanem (smích).
Kalina: U Wilca je navíc výhoda, kromě toho, že si umí udělat skvělé basové party i to, že vypadá jako dvojník Mela Gibsona (smích).
Sto zvířat jsou vyhlášenou koncertní kapelou. Máte raději kluby nebo festivaly? Můžete srovnat hraní u nás a v zahraničí?
Kalina: Máme rádi obojí. I když já jednu dobu hodně neměl rád festivaly. K tomu se ale váže příchod nového zvukaře Karla Švába. Nikdy jsem nechtěl zvukaře "pájkaře," ale zvukaře muzikanta. A to Karel splňuje, hraje s námi navíc v pár písničkách na soprán saxofon. Dokáže nás skvěle a rychle nazvučit, dříve jsme začali mít na festivalu odpovídající zvuk až třeba při předposlední písničce.
Ostrouchov: Co se týče toho zahraničí, my už jsme teď kvůli rodinám dlouho nikde nebyli. Celkem jsme ale odehráli asi desetinu ze všech našich koncertů v cizině. Vždycky jsme zpívali česky, takže to pro ty návštěvníky bylo exotické. Největší bylo asi měsíční turné po Americe. Bylo to úžasné včetně přijetí. Tehdy jsme mohli srovnávat, a to tak, že v zahraničí to bylo lepší. Tam měli lidé otevřený přístup, byli zvědaví a hned už postávali u pódia. V českých klubech bylo pár lidí u stěny a říkali si, tak uvidíme co bude.
Kalina: V Německu zase lidé celou dobu jenom tak potleskávali a vlnili se, ale když jsme chtěli skončit, tak se najednou zbláznili a nechtěli nás pustit z pódia.
Na předposlední desce jste měli několik cover-verzí. Co pro vás musí písnička mít, aby jste si řekli, uděláme jí po našem?
Kalina: I na to mám tabulku (smích). Tady mám seznam našich převzatých věcí. Hráli jsme samozřejmě třeba Madness, tam je to jasný, ale jednu dobu jsme třeba předělávali klasické skladby jako Rachmaninův klavírní koncert, na DVD bude k vidění largo z Novosvětské symfonie od Dvořáka. Navíc nám přijde vtipný dát lidem na závěr něco celosvětově známého, ale zpitvořeného po našem. Třeba náš původní člen Arnošt to těžce nesl, neboť to bral, jako že nemáme dostatek vlastního materiálu.
Ostrouchov: Je to tak jedna ku jedné. Jsou skladby, které zachováváme a hrajeme je téměř jako originály a na druhou stranu třeba na desce
Ty vole, na základní škole, jsou Police a ty jsme udělali po našem. Základem dobré cover-verze je dobrý originál a asi i odhodlání nebát se udělat to trochu jinak než autor.
Kalina: Kdybychom byli tříčlenná kapela, asi by nás tolik nebavilo hrát si s cover-verzemi, ale tím, že je nás hodně to přímo vybízí k tomu, pohrát si s aranžmá. Petr třeba napíše jinou dechovou frázi...
Petr pracuje i na filmové muzice (například film Želary). Chtěl bych se zeptat v čem je to jiné, než psát pro Zvířata?
Ostrouchov: Jsem rád vázán něčím zvenčí. Když píšu pro Zvířata, jsem vázán Tomášovým textem, když píšu pro film, jsem vázán scénou. Stejné je to v tom, že sednu k piánu a buď mě něco napadne, nebo ne. Stejné je to i v tom, že s mou prací musí být spokojen ještě někdo další, u filmu režisér a u kapely minimálně Honza, ale ještě lépe všichni ostatní. Jak je vidět, příliš rozdílů v tom není, jen muzika z toho leze jiná. Podstatným rozdílem je tedy asi pouze termín, u filmu je vždycky "deadline" a posledních čtrnáct dnů člověk nedělá dnem i nocí nic jiného, než že píše. U kapely jsem tohle nikdy nezažil, tam když písničky nejsou, tak prostě nejsou.
Kalina: On si to Petr možná neuvědomuje, ale tahle jeho práce se odráží i v práci pro kapelu. Když chystáme desku, on napíše písničky za poslední tři dny a jsou stejně dobré jako ty moje, na kterých ale již třeba pracuji měsíc.
A na závěr recept?
Kalina: Pamatuji si, že když jsme jezdili do Německa, tak nám tam vždycky nabízeli nápoj, po kterém jsme pak ještě týden nevěděli, co se ten večer odehrávalo. Základem byl tuplák, do kterého se nalil velký panák nějakého koňaku, pak asi dvě deci červeného vína, nějaký bylinný likér a zalilo se to coca-colou. Je to fakt úžasný, neboť já, který se v létě stydím svléknout do plavek jsem jezdil 13. ledna ve Frauenau nahý na sáňkách. Takže pokud budete mít pocit, že vaše párty je příliš suchá, doporučuji (smích).
