Steve Bailey - Ozvěny Bass Campu 2014

Šestistruná bezpražcová basa. Nejen většině baskytaristů se již pod tímto spojením vybavuje tento chlápek, který se zapsal do jejich podvědomí nejčastěji jako jeden z dvojice Victor Wooten & Steve Bailey z instruktážní baskytarové kolekce Bass Extremes. Jeho kariéra je však podstatně bohatší a Bailey je také velmi zajímavá osobnost i mimo hudební aktivity...

Steve se narodil 10. února 1960, na baskytaru začal hrát ve dvanácti letech. Říká se, že na bezpražec začal hrát poté, co přejel svoji opražcovanou basu autem. Pak už jen hrál a hrál, díky plnému stipendiu na University of North Texas a i University of Miami dostal patřičné hudební vzdělání. Mimo Victora Wootena vystupoval nebo nahrával s takovými veličinami, jako jsou Mike Stern, Paquito D’Rivera, Bruce Springsteen, Jethro Tull, Lynyrd Skynyrd a mnoha dalšími. Jakožto instruktor se uplatnil na Coastal Carolina University, University of North Carolina Wilmington, také na BIT v Hollywoodu, až se v roce 2012 stal vedoucím basového oddělení na Berklee College of Music v Bostonu, což je jeho současná pozice. Jeho styl hry je unikátní, jako osobnost je i přes svůj malý vzrůst nepřehlédnutelný, věčně vtipkující a energický.

Má také zajímavý koníček - surfing. Pokud byste někdy náhodou podnikli výlet do Bostonu a šli zrovna po Boylston Street, podívejte se na rohu této ulice a Hemenway Street do okna v přízemí budovy číslo 1140. Jsou-li rolety odtažené, uvidíte přímo naproti sobě otevřený notebook a za ním Baileyho obličej. Tak se pozná, že je král na hradě. Přináším vám tedy rozhovor z Warwick Bass Campu 2014 s mým tehdy budoucím, dnes současným, vedoucím oddělení. Mr. Steve Bailey!

Jak si užíváš Bass Camp?

Když se ohlédnu, jaké to byly začátky a jak to vypadá teď, říkám si, jaké to bude za další dva roky. Všechno, co Hans-Peter Wilfer dělá, ať už je to Warwick nebo tento Bass Camp, dělá naplno a svědomitě. Bass Camp 2014 zahrnuje zatím nejvíce instruktorů, den otevřených dveří pro veřejnost a letos ještě více basistů tvořících komunitu na jednom místě. To, myslím, není nikde ve světě. Je to v mnoha ohledech jeden z největších campů, a vybudovaný během dvou let. Jsou tady Victor Wooten, Stu Hamm, Phil Chen, Armand Sabal-Lecco, Gary Willis... Camp se postupně rozšiřuje a stává se čím dál větším.

Za zrodem Bass Campu údajně stojí tvůj nápad, pokud se nemýlím.

Jo. Napadlo mě to, protože děláme s Victorem Wootenem svoje campy, a jednou jsem navrhl Hans-Peterovi, že komplex Warwick by bylo skvělé místo pro takový nějaký camp. Věděl jsem, že by to bylo úžasné. Tak jsme to zkusili před dvěma lety, a bylo to ohromné, další rok větší a letos ještě větší.

Jak vůbec došlo na spolupráci s Warwickem?

První Warwick mám, tuším, od roku 1990. Znali se s mým kamarádem Seymourem Duncanem. Tak jsem poznal Hanse-Petera, dali mi pár baskytar přes amerického distributora. Hrál jsem na ně a líbily se mi, od té doby je mám. O nějakou dobu později jsem potkal Hanse-Petera na NAMM Show a tam mi řekl, že kdybych chtěl kdykoli přijít k Warwicku, ať mu dám vědět. Spolupracoval jsem v té době s jinými značkami a byl jsem spokojený. V 80. letech jsem s Fenderem vytvořil svůj šestistrunný signature model, což byla první basa Fender se spodním H a vrchním C vůbec, a byl jsem fakt šťastný. Ale Hans-Peter mi pořád říkal, abych se k nim připojil. Tak jsem se k nim připojil a byl s Warwickem na NAMM. A s nimi to byla mnohem větší zábava, večeřeli jsme spolu, družili se. Fender je výborná společnost, ale s nimi to zábava nebyla.

Nezajímali se o nic jiného než jen ovydělávání peněz, prodej a byznys. Za pět let spolupráce s Fenderem mě nikdy neseznámili s ředitelem společnosti, nevěděl jsem, kdo to je. Kdežto Hanse-Petera zná každý. Tak jsem si řekl, že už jsem dost starý na to, aby to, co dělám, byla prostě zábava, a udělal jsem rozhodnutí. Jsem fakt dost starý na to, abych dělal věci jen pro peníze nebo slávu. To je ok, ale musí to být zábava a jakákoli práce s Warwickem zábava je. Warwick je zábavná společnost, taková rodina. Děláme spolu, blbneme, smějeme se. Nehledě na to, že Hans-Peter pracuje šestnáct hodin každý den a je to nejoddanější člověk, jakého znám.

Mohl bys popsat tvůj model Warwicku?

Je to šestka s několika zvláštnostmi. Jeden z nich je hmatník, je ze snakewoodu, což je velmi tvrdé dřevo, možná tvrdší než eben. Vždycky jsem používal eben, ale na snakewoodu vyzní hlavně flažolety ještě lépe. Tělo basy vypadá spíš rockově, je černé s nerezovým pickguardem, inspirovala mě k tomu moje motorka Harley-Davidson. Snímače jsou navrženy Seymourem Duncanem speciálně na středy, aby vyzněly flažolety. Co se týče elektroniky, mám radši jednodušší nástroje, takže má pouze dva knoflíky. Jeden z nich je vytahovací, tím se aktivuje boost na flažolety. Používám to při sólové hře.

Co byla vůbec tvá první basa? A kdy přišla tvá první šestistrunná basa?

Moje první basa vůbec byla japonská basa Decca za sedmnáct dolarů. Měl jsem ji půl roku a pak jsem si pořídil Fender Precision. Moje první šestistrunná basa byla postavená na zakázku v roce 1986. Potom jsem spolupracoval s Ariaou, Fenderem a nyní s Warwickem.

Tvůj styl se tedy musel během let dost vyvíjet, když šestistrunné nástroje nebyly dlouho standardem...

Ano. Šestistrunná basa je to, kde se pohybuji nejradši, ale hraji i třeba rock na čtyřky a pětky. Nicméně s šestistrunným bezpražcem se cítím nejlépe.

A tvé první basové vzory?

Z basistů to byli ze začátku John Paul Jones z Led Zeppelin, Leon Wilkinsen z Lynyrd Skynyrd, Glenn Cornick z Jethro Tull, byl jsem spíš rockový hráč. Pak jsem se dostal do jazzu a přišli Percy Jones z Brand X, potom Alphonso Johnson z Weather Report, Jaco Pastorius, Stanley Clarke.

Studoval jsi hudební teorii od úplného začátku?

Od začátku ne. Až na střední škole, kde jsem studoval jazz, jsem se začal učit teorii a měl hodiny klavíru. Měl jsem dobrého učitele, který mě zasvětil do harmonie a modů a dalších věcí. A pak na vysoké škole to byla doslova exploze. Hodně teorie, hodně improvizace, kompozice, kontrapunkt a další věci, které by student hudby měl ovládat.

Jsou mimo basu nějaké další nástroje, které tě inspirují?

Miluji foukací harmoniku. Skvělý hráč na ni je Howard Levy. Ale je to spíš o těch muzikantech než o nástrojích. Chick Corea a jeho piano ovlivňuje, Joe Pass a jeho kytara... Ray Brown a Ron Carter na kontrabas... A taky hraji na trombón. Hrál jsem na něj na posledním albu Victora Wootena a udělali jsme turné, kde jsem hrál na basu a byl i v dechové sekci, to byla zábava.

Tvým oborem jsou umělé flažolety. Můžeš jednoduše popsat, jak je vlastně děláš?

Je to těžké popsat, když to nemůžeš vidět. Problematika spočívá v tom, že každá prázdná struna má své přirozené flažolety. Zkrácením struny prsty levé ruky se tyto flažolety stěhují. Pro vybrnkávání používám druhý a třetí prst pravé ruky, zatímco první prst pravé ruky se dotkne přesně místa flažoletu v oktávách, kvintách, dvou oktávách nebo terciích. Jaco Pastorius k tomu používal palec a měli jsme spolu na toto téma spoustu diskusí. Neustále mi říkal: „Musíš tam dostat tón! Používej palec!“ Mně se ale líbilo víc moje řešení s ukazováčkem, protože mám volný palec a tím si můžu k umělým flažoletům vybrnkávat basové linky. Hraji tak třeba ve čtyřech oktávách najednou. U druhého a třetího prstu pro vybrnkávání nepoužívám nehty, hraji normálně prsty.

Nejznámějším příkladem umělých flažoletů na basu je nejspíš Birdland od J. Pastoria ve Weather Report. Znáš nějaký jiný příklad, na kterém se dá tato technika třeba cvičit?

Spousta příkladů je na mém posledním sólovém albu. Cvičit tuto techniku ale doporučuji všem svým studentům na stupnicích, akordech a arpeggiích.

Hraješ také na kontrabas. Viděl jsem také, že hraješ na elektrickou basu v palcové poloze. Přejal jsi ji tedy z kontrabasu, předpokládám.

Začal jsem hrát na kontrabas až po elektrické base. Všichni si myslí, že jsem přejal „palcovku“ z kontrabasu, ale není to pravda. Když mi bylo patnáct, měl jsem Precision a ten má rozsah pouze po E♭. Chtěl jsem hrát vysoké tóny jako Stanley Clarke až po G (flažolet za hmatníkem) a jediný způsob, jak se tam dostat, bylo vyndat palec. Přitom jsem zjistil, že palec skvěle funguje na hmatníku jako další prst, a začal jsem ho běžně používat. A říkal jsem si: Wow! Je mi patnáct let a vymyslel jsem novou techniku! Později jsem tedy začal hrát na kontrabas a přišel na to, že ta technika je kontrabasová a stará stovky let a já nic nevynalezl.

Včera jsem tě viděl hrát v triu s Jonasem Hellborgem a Alphonsem Johnsonem. Jak spolu tvoříte hudbu pro toto uskupení?

To, co jsme hráli včera, byl song od Jeffa Becka. Děláme bláznivé věci na začátku, uprostřed i nakonec. Song jsme pouze použili jako základ domu a věci okolo už si budujeme sami. Pochopitelně tedy hodně improvizujeme.

Jsi vedoucím basového oddělení na Berklee College of Music. Co všechno taková pozice obnáší?

Berklee je velikánská. Jenom basové oddělení je veliká mašina a čítá téměř čtyři stovky basistů. Je zde dvacet pět členů fakulty, a to je pouze část této veliké školy. Já zodpovídám za učební plán třídy, za to, že studenti jsou přiděleni ke správnému učiteli, protože je tam mnoho odlišných profesorů a studentů z celého světa. Je to zábava, je to jako být šéfkuchař ve velké kuchyni, kde se dělá mnoho excelentních jídel, na kterých pracují skvělí lidé. Někdy jde vše hladce, někdy máme problémy, jako třeba dneska kvůli registraci nových studentů, jelikož právě začíná semestr a já budu muset dnes viset na Skypu. Také hodně hraji, dveře do mojí kanceláře jsou vždy otevřené, takže si studenti chodí se svými nástroji za mnou třeba zajamovat. Je to samozřejmě hudební škola, takže si rád vždy zahraji.

Co je podle tebe nejdůležitější věc pro basistu?

Myslím, že nejdůležitější věc je, že když to myslíš s hudbou vážně, měl by ses učit prostě všechno, co to obnáší. Čtení not, teorii, rytmus, dostat tam groove a mít dobré cítění. Ale ve finále by to měla být zábava. Pokud není hudba zábava, není důvod to dělat! I pokud těžce cvičíš a hledáš si cestu, tak cesta vždycky je, protože hudba taková je, zábava. Cvičení je zábava, hledání cesty je zábava. Jsme nejšťastnější lidé na světě, protože hrajeme na basu! My jsme to lepidlo, které připevňuje rytmus k melodii a harmonii. My spojujeme k sobě všechno mezi bicími, klávesami a kytarou tímto lepidlem.

www:

www.stevebaileybass.com