V návaznosti na předchozí díl se dnes zaměříme na bubeníka, který Bunkera u Jethro Tull nahradil a který v kapele působil během éry její největší slávy a proslulosti. Není jím nikdo jiný než Barriemore Barlow, vynálezce vlastního a velmi osobitého hráčského stylu, bubeník snadno rozpoznatelný již po jednom taktu - a to jak podle hry, tak podle zvuku.
Úvodem si krátce zopakujme historii kapely, nebude to, jak poznáte vzápětí, vůbec zbytečné. Na začátku tentokrát nebylo slovo, nýbrž kapela Blades, v níž kolem poloviny šedesátých let účinkoval kromě dalších hráčů i jistý Ian Anderson. Po následujících metamorfózách, spočívajících zejména v neustálých změnách sestavy a názvu, kdy kapela oscilovala mezi pěti- až osmičlenným obsazením, se roku 1967 objevuje skupina Jethro Tull. Ta ovšem není víceméně ničím jiným než další a možná jen trochu výraznější variací na Blades. (Minule zmíněná teze o vzniku názvu Jethro Tull je tedy asi skutečně pravdivá.) Jethro Tull následně získávají smlouvu u nahrávací společnosti, a již roku 1968 vydávají své první album This Was, kombinující bluesrock s velmi osobitým stylem vycházejícím z anglické lidové hudby a výrazným skladatelským rukopisem Iana Andersona, jenž se takto stává vůdčí osobností kapely. Neodmyslitelnou součástí celkového soundu je i zvuk flétny, která je v Andersonových rukách asi tím vůbec nejvýraznějším poznávacím znakem. Na dalších dvou albech se tento styl dále rozvíjí, avšak více než s bluesrockem je kombinován s mohutně nastupujícím hardrockem. Konečně čtvrté album Aqualung skupinu přímo katapultuje do první ligy. Aqualung představuje opravdu mohutnou rockovou pevnost vybavenou těmi nejmocnějšími zbraněmi hardrocku - výraznými kytarovými ostináty s drsným zvukem, nápaditými bicími s úderným rytmem a hutným soundem i náročnějšími a skvěle vystavěnými kompozicemi. Po této vynikající desce však bubeník Clive Bunker odchází. Kapela je na vrcholu a je třeba urychleně najít řešení.
Byl by na velkém omylu ten, kdo by se domníval, že snad bude činěn rozsáhlý konkurs, tajně osloveni hráči konkurenčních kapel, podány inzeráty do všech světových tiskovin, či dokonce nasazen Interpol se zatykačem na nejlepšího hardrockového bubeníka. Záhy totiž nastupuje do kapely jistý Barlow Barriemore, který - jaké to překvapení - účinkoval předtím v kapelách Blades, Smash a John Evan Band - tedy ve všech, jimiž od poloviny šedesátých let prošel i Ian Anderson, John Evan, Jeffrey Hammond a Glenn Cornick - všichni v průběhu času též členové Jethro Tull. Jak je ta Anglie malá...
Nastoupit do kapely po Bunkerovi nebylo právě nejjednodušší. Tento bubeník totiž nahrál s kapelou celá čtyři alba, podílel se výrazně na definici hardrockového stylu hry, byl technicky velmi slušně vybaven, a navíc byla v době jeho odchodu kapela již značně známá a proslulá. Barlowa však nic z toho nezaskočilo, a nejenže Bunkera plnohodnotně nahradil, ale ještě přidal něco navíc. Vezměme to postupně.
Prvním albem, na němž Barlow účinkoval, byla unikátní celodesková (to zní jak termín ze stavebnictví... ale jak jinak to nazvat?) kompozice Thick As A Brick, zapadající svým charakterem skvěle do éry velkolepých projektů typu Concerto For Group And Orchestra nebo Pictures At An Exhibition. Na tomto albu jsou ke slyšení skutečně skvělé bicí, a to zejména po stránce stylu. Dokonalé využití celého dynamického spektra, pestrá paleta doprovodných modelů a celkově skvělé souznění s jednotlivými částmi skladby, to vše staví hru vysoko nad rámec průměru a běžné produkce. Když k tomu připočteme výbornou práci s kontrastem, kdy například podkreslování tichých pasáží hi-hatkou je střídáno údernějšími rockovými doprovody, a ty jsou dále umocněny rytmizovanými dvaatřicetinovými brejky, zjistíme, že album představuje skutečný skvost. Vše je navíc korunováno rychlým a technicky náročným sólovým vstupem, hraným ve volnějším 3/4 rytmu (nachází se přibližně v polovině kompozice, pro vyznavače černých desek na začátku druhé strany). Stylem trochu připomíná Buddyho Riche a koneckonců i... Clivea Bunkera.
Po zvukové stránce disponuje tato nahrávka poměrně klasickým soundem, vycházejícím spíše ze stylu konce šedesátých let a hodně připomínajícím třeba i nahrávky Beatles. Celá souprava je laděna poměrně vysoko a nemá nijak zvlášť hutný zvuk - celkovému charakteru nahrávky to však odpovídá.
Když přeskočíme částečně kompilativní album Living In The Past, kde jsou použity i nahrávky s Clivem Bunkerem, je další deska A Passion Play určitým navázáním na Thick As A Brick, a to zejména svým pojetím uceleného projektu. I bicí jsou zde hrány podobně, i když je pravda, že takový prostor k vyjádření již nemají. Následující album War Child se pak vrací od rozsáhlých kompozičních celků zpět k písničkové formě, avšak pro bicí je zde místa ještě méně, a celkově představují spíše standard.
Avšak stejně jako byl vrcholem éry Clivea Bunkera Aqualung, představuje pro období s Barlowem podobný klimax Minstrel In The Gallery. Toto album z roku 1975 šokuje hned úvodní titulní skladbou, kterou je bez přehánění možno nazvat hardrockovou symfonií vtěsnanou do 5 minut. Zvláštní pozornost přitom zasluhují právě bicí. Extrémně nápaditá hra, která dokonale koresponduje s kytarovými motivy, přináší úplně nový pohled na možnosti bicích. Invenční vyplnění krátkých pauz, stejně jako technicky náročné brejky tam, kde je více prostoru, a konečně i nezvyklé doprovody namísto běžného přiznávání sudých, to vše činí předehru skladby zcela výjimečnou. Unikátní je také zvuk hlubokého ladění a minimálního ataku, blížící se spíše starodávným bubnům anglické lidové hudby než moderní bicí soupravě. V neposlední řadě je třeba vyzvednout i patrně nejlépe zaznamenaný zvuk kravského zvonce neboli cowbellu, i přesto, že na něj zazní během celé skladby jen pár úderů - ovšem to jsou právě ty detaily, které způsobují výjimečnost celku. Druhá část skladby je pak tvořena poměrně přímočaře laděnou rockovou písní, což vytváří skvělý kontrast. Bicí jsou však hrány velmi zajímavě i zde. Ve srovnání s touto kompozicí se nejeví zbytek alba už tak "našlapaně", přesto však je po hudební stránce dosti zajímavý a určitě inspirativní.
Následující alba Too Old To Rock And Roll, Songs From The Wood a Heavy Horses vydaná v letech 76-78, jsou po stránce bicích tak trochu ve stínu této nahrávky, neboť přinášejí víceméně stejný zvuk i styl hry. Jde tedy spíše o aplikaci osvědčeného než o další novátorství, což samozřejmě z hlediska celku vadit nemusí, avšak pokud jde čistě o bicí, poslechněte si radši Minstrela.
Skutečnou bombou je pak živé album Bursting Out z roku 78, na němž Jethro Tull dokazují, že jsou naživo stejně dobrá kapela jako ve studiu - a snad ještě o něco lepší. V bicích je tentokrát kromě jiného i vkusně využita velká škála laděných tomů, přičemž celkový zvuk soupravy je s přihlédnutím k faktu, že jde o koncert, opravdu vynikající. Kapela se představuje ve výrazně tvrdší podobě než na předchozích deskách, a také bicí jsou hrány velmi progresivním způsobem - občas najdeme i brejky vyloženě cobhamovského ražení. Celkově se styl dost podobá například hře Neila Pearta či Simona Phillipse. Zajímavé je i porovnání skladeb, které původně hrál Clive Bunker, jako například A New Day Yesterday. Korunou všeho je pak bicí sólo ve skladbě Conundrum. Velmi rychle hrané pasáže jsou podloženy skvělou kompoziční stavbou a celková vnitřní logika sóla staví tuto produkci vysoko nad prostou hráčskou exhibici. Bez přehánění - jedna z nejlepších koncertních nahrávek.
I následující studiové album Stormwatch obsahuje velmi zajímavé bicí, tentokrát s poněkud novějším zvukem - sice méně osobitým a více poplatným době, ale opět zajímavým. Kromě standardně originálního Barlowova hráčského stylu zde najdeme například i výborně hraný malý buben v klasickém stylu (skladba Dark Ages). Bohužel se jedná o poslední nahrávku, na které Barlow u Jethro Tull účinkoval.
Po odchodu od kapely hostoval například na albech například Roberta Planta, Yngwieho Malmsteena, Richarda Digance nebo Kerryho Livgrena.
Když shrneme hlavní prvky a nejdůležitější aspekty Barlowova stylu, na prvním místě bude určitě zcela unikátní zvuk, který se ani vzdáleně nepodobá žádnému jinému hráči. Hned vzápětí však musíme zařadit jednak skvělou hráčskou techniku, ale zejména pestrost a invenci, která navíc nevychází z aplikace naučených etud, ale ze skutečného citu pro skladbu, kdy Barlow - podobně jako Hendrix u kytary - přistupuje ke každé kompozici naprosto odlišným způsobem a hledá zcela nové vyjádření, které by skladbě nejlépe odpovídalo, místo toho, aby mechanicky připojil univerzálně použitelný prefabrikovaný modul. Napadá mě tady cosi o srovnání architektury a paneláku. Pokud tedy náhodou jste příznivci panelové výstavby, techna a všeho matematicky strohého a lineárně přímočarého, pak se vám hra Barriemora Barlowa bude zdát přinejmenším bizarní - pokud ne, pak pro vás bude tím pravým.
Abychom tedy stylově uzavřeli dvojdíl věnovaný skupině Jethro Tull, vraťme se závěrem ještě jednou ke slovním výpočtům a pokusme se sestavit rovnici, která by podobně jako v případě Bunkera dokázala alespoň rámcově vystihnout Barriemora Barlowa. Mohla by vypadat třeba takhle: unikátní "staroanglický" sound + originální hráčský styl + progresivní technika = Barriemore Barlow.
Generation Info:
Jethro Tull (zal. 1967 v Blackpoolu, Anglie)
-unikátní kombinace hardrocku, folkrocku a blues
-typický zvuk flétny
-akustické skladby
-zajímavá aranžmá
-nezaměnitelný sound kapely
-klasická sestava kapely (v období s Barlowem): Ian Anderson - v., g., fl.; Jeffrey Hammond-Hammond - b.; Martin Barre - g.; John Evan - k.; Barriemore Barlow - d. event.: John Glasscock - b., v., harm.; Dave Pegg - b.; David Palmer - k.
Barriemore Barlow(*10. 9. 1949 - Birmingham, England)
-vynálezce vlastního hráčského stylu
-unikátní sound bubnů
-velmi dobrá technika
-schopnost přizpůsobit hru zcela na míru skladbě
-ovlivněn: Clive Bunker, Ginger Baker, Jon Hiseman
-ovlivnil: Dave Mattacks, Doanne Perry, Neil Peart, Simon Phillips
-stěžejní desky: Thick As A Brick (1972) - první album, na kterém Barlow u Jethro Tull účinkoval. Velký prostor pro bicí, využití maximální možné dynamiky a barevnosti. Album tvořené jedinou rozsáhlou kompozicí obsahuje též sólový vstup bicích (na zač. 2. části kompozice). Minstrel In The Gallery (1975) - jedna z vrcholných desek skupiny. Titulní, dokonale vystavěná skladba obsahuje výborně zahrané, neuvěřitelně nápadité a skvěle zakomponované bicí. Víc není možno. Bursting Out (1978) - vynikající koncert. Bicí velmi technické a progresivní. Ve skladbě Conundrum náročné sólo.
Disc Info
(seznam nahrávek, na nichž Barlow hrál u Jethro Tull)
Thick As A Brick1972ččč
Living In The Past1972čč
A Passion Play1973čč
War Child1974č
Minstrel In The Gallery1975ččč
Too Old To Rock And Roll1976č
Songs From The Wood1977čč
Heavy Horses1978č
Bursting Out1978ččč
Stormwatch1979čč
Tato nově zařazená rubrika má čtenáře jednak seznámit se všemi nahrávkami, na kterých daný hráč působil u skupiny, k níž se článek vztahuje (není-li uvedeno jinak), a současně upozornit na potenciální zdroje inspirace. S tím souvisí také následující důležitá poznámka: označení u jednotlivých desek není žádným hodnocením - jedná se pouze o vyzdvihnutí těch alb, která obsahují zajímavé bicí, ať již zvukem, provedením či invencí. Obecně tedy platí, že například skvělá poloakustická deska, kde bicí zazní jen v několika taktech a ještě nejsou skoro slyšet, bude logicky mít č, zatímco třeba posluchačsky méně zajímavé album, kde však najdete invenční bicí se spoustou vyhrávek a nápaditých doprovodů, může dostat ččč.
č bicí příliš prostoru nemají
čč více možností pro bicí, dobrý zdroj inspirace
ččč z hlediska bicích pozoruhodná deska, nutno slyšet
po stránce bicích naprostý unikát, mezník ve vývoji
Web Generation:
www.j-tull.comOficiální stránky Jethro Tull
www.collecting-tull.comPřehledný informativní web - historie, diskografie, texty, fotky atd.
www.tullpress.comNěco podobného ještě jednou.
jethrotull.musichall.czA do třetice v češtině.
