Jeden z nejvýraznějších českých rockových kytaristů Stanislav Kubeš zvaný Klásek se narodil 4. 3. 1952 v Praze. Po začátcích v různých amatérských formací a kapelách Benefit, Eminence a Respekt vstoupil v roce 1975 do doprovodné kapely Jiřího Schelingera, kde působil až do zpěvákovy smrti roku 1981. Po čtyřech letech strávených v SLS Leška Semelky byl pak po šestnáct let kytaristou ETC. Vladimíra Mišíka. Od loňského roku je nedílnou součástí allstars bandu T4. Kromě muziky je jeho životním koníčkem technika, je nadšeným milovníkem letadel historických i současných. Pouhým pohledem na oblohu s jistotou identifikuje typ jakéhokoliv letounu hřímajícího právě nad jeho hlavou.
Kdo je Klásek?
Svůj první muzikantský honorář v podobě papírové tříkoruny si Standa Kubeš vydělal ve svých čtyřech letech na rodinné chatě nedaleko Sázavy. "Jako malý kluk jsem dokázal dokonale imitovat zvuky jazz trubky, a když jsem to jednou předvedl na chatě u sousedů, vydělal jsem si za to první honorář." Chatová osada v Petrově u Prahy má vůbec své neodmyslitelné místo v muzikantských začátcích Standy Kubeše. Jako rodák z pražského Podskalí sem v létě dojížděl se svými rodiči, tady se od maminky naučil první akordy na kytaru, první trampské písničky, tady začal hrát i na tenorové banjo, které v jeho rukou můžete na koncertech vidět dodnes. V nedalekých Pikovicích začal zkoušet a příležitostně hrát i se svou první rockovou kapelou Wizards. A tady se konec konců zrodila i jeho dávná přezdívka. Když si při noční cestě z jednoho obzvlášť vydařeného posezení v hospodě na Hradištku ustlal v jednom ze zákeřných příkopů, přiřkli mu kamarádi přezdívku bujarého zmateného muzikanta z Jiráskovy Lucerny - jméno Klásek. Po hudební stránce to nebylo jen R & B sedmdesátých let, které formovalo kytaristův muzikantský vkus. "Naši mívali odjakživa doma spoustu swingových desek, a tak jsem odmalička poslouchal swing a jazz. Pak jsem narazil na Cream a mnoho dalších (kdo si to má pamatovat), ale ten swing ve mně zapustil kořínek a to je jedna z nejlepších věcí, které jsem od hudby obdržel . Když jsem začal hrát po tancovačkách s prvními kapelami jako Wizards, Feeling Free, Eminence nebo potom Benefit, a Respekt, hrály se samozřejmě i převzaté věci od Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin a dalších. Sem tam se mi z toho něco líbilo, ale nikdy jsem tomu moc nepropadl. Hardrock mě nikdy moc nefascinoval. Učil jsem se ty věci, hrál jsem je, protože člověk má v muzice ctít to, co dělá, ale postupem času mě daleko víc lákalo vytvářet si svůj styl. Člověk v té době musel také vycházet taky z toho, co se k němu dostalo, a těch možností moc nebylo. Ale ani teď nemám pocit, že by to mladí kluci, kteří začínají, měli nějak zásadně jednodušší. Není problém si sehnat cokoliv, jakoukoliv školu, ale pokud v nich není výrazný vlastní talent, výsledek je zpravidla o ničem. U nás i ve světě hraje velmi mnoho lidí prakticky stejně a to je šílená nuda, těch, co hrají o něčem, zase až takové mraky nejsou, i když to je ve světovém měřítku relativní tvrzení. Tu výše zmíněnou většinu poslouchat opravdu nemusím."
Jako kytarista získal Standa Kubeš úplné základy na hodinách kytary v LŠU ve Voršilské ulici, ovšem přehrávání etud a stupnic ho záhy přestalo úplně bavit. To podstatné sbíral vlastními silami a tak říkajíc za pochodu. Jeho cesta do pozice profesionálního muzikanta vedla přes studium střední elektrotechnické školy, přes marné touhy po studiu na medicíně, marné díky buržoaznímu původu matky, a přes bezpočet nejrůznějších zaměstnání.
"Na národním výboru jsem měl u jména červené ,F' jako fluktuant. Ale pak se mi podařilo získat svobodné povolání, měl jsem razítko v občance, a i když jsem třeba zrovna nevydělával skoro nic a živili mě rodiče, už na mě bolševik nemohl a já se mohl věnovat muzice."
Hrr na ně...
Důležitý přelom na muzikantské dráze Stanislava Kubeše přinesl rok 1975. Právě v tomto roce se stal členem skupiny Františka Ringo Čecha, tedy doprovodné kapely Jiřího Schelingera, která zásadní měrou zapsala jeho jméno do všeobecného povědomí.
"U Jirky Schelingera jsem zůstal až do dubna 1981, kdy zahynul. Natočili jsme za těch sedm let spoustu singlů a vlastně jen dvě desky Hrrr na ně a Nám se líbí, protože ta třetí, Ovoce z naší zahrádky, byla výběr, na který se nic nedotáčelo. Byla to hodně složitá doba, ale musím říct, že Franta Čech mi v ní mnoho pomohl. Nevím, jak dokázal udržet kapelu s takovouhle muzikou v oficiální první lize, ale měl to dobře promyšlené a dokázal to. Co se týče jeho textů, jsou na ně všelijaké názory, ale nedovedu si představit, že by v téhle době hrála kapela bigbít a ještě k tomu s nějakými kousavými texty. To by rozhodně rychle dohrála. Krom toho nás Franta naučil určitým pravidlům profesionality, která platila i předtím a která platí neustále. My jsme byli šílenci jak utržení ze řetězu a Franta, který byl od nás o něco starší, nás musel udržet a korigovat. Nakonec, leccos o tom je v knížce Ruský týden. Ne všechny věci se staly přesně tak, jak jsou popsány, ale v podstatě to tak bylo..."
V době působení po boku Jiřího Schelingera se také Standa Kubeš začal projevovat autorsky. Z jeho dílny vzešel třeba singl Sem prý blázen jen, který své hitové ambice znovu potvrdil v 90. letech v coververzi čtveřice Brichta, Doležal, Henych a Smetáček. "Franta měl v šuplíku text na písničku Deep Purple When a Blind Man Cries a navrhl mi, jestli bych na ní nezkusil napsat nějakou muziku. Tak vznikla Sem prý blázen jen, které navíc na Supraphonu vystřihli krásné dvouhlasé sólo, nechápu proč, asi aby nebyla moc dlouhá, a ještě k tomu to vystřihli úplně blbě, takže je tam ten střih slyšet."
Je, a bohužel už navždy zůstane jen otázkou spekulací a neověřitelných úvah, jak a jakým směrem by se dál vyvíjela muzika kapely Jiřího Schelingera v poněkud odlišně nastaveném kurzu po vydání alba Nám se líbí, nebýt tragické bratislavské události 13. 4. 1981. "Je asi zbytečné říkat, jak moc mě tahle věc zasáhla. Navíc mi bylo devětadvacet let a v tomhle věku člověk na podobné věci není vůbec připravený. Na druhou stranu mi ale vadí, jak se Jirkova smrt démonizuje. Viděl jsem v televizi dokument, který tomu všemu připisoval nějaký spirituální podtext. V podstatě to všechno bylo úplně prozaické. Jirka, který opravdu už delší dobu nepil, psal při svíčkách a věnoval se duchovním věcem, se po čase v Bratislavě opil, začal se s jedním mladíkem dohadovat o třetí osobu, tedy osobu ženského pohlaví a řekli si, že se přeci jenom nebudou hádat a půjdou si místo toho skočit do Dunaje. Tak se to stalo. Tvrdit, že si tím Jirka vyřešil svoje traumata, je nesmysl. Vůbec tomu nevěřím."
Ve fázi zrodu zůstaly tehdy skladby připravované pro projekt Zemětřesení, z nichž část o dvacet let později svým rukopisem oživila už zmíněná čtveřice metalových muzikantů. Bezpředmětné se ukázalo i pokračování kapely bez jejího zjevně nenahraditelného frontmana. A tak muzikantská cesta Standy Kubeše vyrazila dalším směrem.
Tenkrát U Zpěváčků
Bývaly doby, kdy se pražská hospoda U Zpěváčků, jen pár kroků za zády Národního divadla, stávala místem permanentních setkání pražských muzikantů. Právě od masivních zpěváčkovských stolů, ještě z časů předschelingrovských, znal Standu Kubeše klávesista a zpěvák Lešek Semelka, který v roce 1981 společně s bubeníkem Vlado Čechem opustil artrockový Blue Effect, aby se vydal na vlastní písničkovější dráhu. Přizval tedy Standu k novému projektu, ten přivedl svého někdejšího spoluhráče z časů Benefitu a závěrečného schelingerovského období, basistu Jana Kaveleho, a na světě byla skupina SLS. Na čtyři roky se pro Standu stala domovským působištěm, dokumentovaným několika singly a jedním albem. Po čtyři roky se proměňoval její zvuk i sestava, v níž v závěru nahradil stále více alkoholem zdecimovaného Vlado Čecha David Koller. Basy se ujal někdejší člen Abraxasu Vladimír Boháček a přibyl další klávesista Michal Pavlík. Pro Standu byly ale podstatné stylové proměny.
"Lešek si pověsil na své galakticky gigantické tělo klávesový nástroj, prost většiny porostu hlavy a opatřen vousem začal se svou mohutnou postavou poskakovat vpředu na jevišti. Začal dělat věci, které by mu měli mladí věřit, ale nevěřili. Se svým majestátním vzezřením byl zakódován u posluchačů jako seriózní člověk, jehož těžištěm není mainstream, a najednou tahle změna. To už pro mě nebylo, a tak, když mi zavolal Honza Hrubý, jestli bych nechtěl jít do znovuobnovovaných ETC..., okamžitě jsem souhlasil a zůstal tam šestnáct let."
V průběhu šestnáctiletého působení v řadách ETC... kapela natočila a vydala sedm desek, aniž by se zpronevěřila charakteristické podobě písničkářství Vladimíra Mišíka a jeho typickému projevu. Prošla přece jenom slyšitelným stylovým vývojem od alba ETC... 3, prvního, na kterém se Standa Kubeš podílel, po prozatím poslední Nůž na hrdle. "Já osobně mám z toho, co jsem s ETC... udělal, nejradši tři desky. Tou první je trojka, která je podle mého názoru pořád nedoceněná. Hodně jí ovlivnil Petr Skoumal, což je svým způsobem geniální klávesista. Využívá kláves jako šafránu, úplně jiným způsobem, než na jaký jsem byl zvyklý. Mám tu desku rád, i když zvukově nedopadla právě ideálně. Tou druhou se Město z peřin, kde došlo k velkému stylovému posunu a to i u mě hlavně díky Gumovi Kulhánkovi. Ačkoliv si zachovávám svůj "kubešův" styl, Guma přinesl do aranžmá prvky, které mě přivedly na leccos nového. A třetí moje nejoblíbenější deska je Nůž na hrdle. Vznikla v období, které pro mě bylo strašně stresující, potkaly mě tenkrát velice smutné rodinné události. Moc nerad na tu dobu vzpomínám, ale přesto jsem se dokázal vybičovat k věcem, které jsem tam nahrál a za kterými si stojím. Navíc mám pocit, že tahle deska díky studiu Sono a Pavlovi Karlíkovi dopadla velice dobře i zvukově."
Prozatím poslední album ETC... je i definitivně posledním titulem, na kterém se v řadách téhle kapely Standa Kubeš podílel. "Po šestnácti letech to prostě dospělo do bodu, kdy jsme si přestali rozumět, kdy jsme měli o lecčems rozdílné představy a přestalo to fungovat i lidsky, tak to prostě skončilo rozchodem."
V období svého působení v ETC... ovšem Standa Kubeš sporadicky zavítal do studia i pohostinsky při přípravách alb jiných interpretů. Spolupracoval s Janem Burianem, Petrem Skoumalem, Karlem Zichem, ovšem všeobecně vzato velmi střídmě.
"Nikdy jsem se do takových věcí moc nepouštěl, protože, abych se přiznal, mě to moc nebaví. Chci si dělat vlastní věci a jsem v podstatě líný člověk, a nechci rozmělňovat zbytky energie někam jinam, někam mimo. Chci je dávat do jednoho projektu, kterému věřím a do kterého nakonec dokážu dát docela dost."
Takovým projektem jistě je od poloviny roku 2002 formace T4. Standa Kubeš se v ní sešel s Gumou Kulhánkem, Romanem Dragounem a vynikajícím, byť generačně mladším, bubeníkem Martinem Kopřivou. Autorsky rovnocenná formace shromažďuje a na koncertech vybrušuje repertoár, který by se ještě v letošním roce měl stát materiálem pro její debutové album, a nutno konstatovat, že text Marka Ebena k písničce Za vodou z alba Město z peřin, který Standa zpívá i na koncertech T4, text o ostříleném muzikantském bardovi, který se chystá na odpočinek, v jeho případě rozhodně nehrozí.
Nástroje:
Star 7 (Jolana) - Alexandra - Ibanez Les Paul - Gibson SG - Gibson Les Paul Custom (nástroj starý 33 let, já ho vlastním zatím 23 let)
aparát: AP Rivera R55 - kombo - úžasné!
