Srdcem a uchem - rozhovor s Romanem Holým nejen

Srdcem a uchem - rozhovor s Romanem Holým nejen
Srdcem a uchem - rozhovor s Romanem Holým nejen

"Znáš tohle?" ptá se Roman Holý, otočí se na židličce ke klávesnici u zdi pokoje a zahraje pár tónů z Elephantology, rozsáhlé skladby někdejších Die El. Eleffant!? "Právě to stahuju. Jedeme za pár dní na turné k soundtracku Snowborďáci a budeme to tam taky hrát." Snowborďácká šňůra je jen jednou z mnoha a mnoha početných aktivit tohoto mimořádně pracovitého muzikanta a producenta. Pár týdnů je na trhu ambiciózní a působivé album Crushing Bliss, označované obvykle za soundtrack k neexistujícímu filmu, které Roman zkomponoval se svým kapelním kolegou Ondřejem Brouskem. Zcela čerstvý je komplet čtyř dvd Monkey Business, čítající stejně tak koncerty a filmové klipy jako dokumenty, archivní materiály a rarity okolo kapely. A do toho všeho už dostává konkrétní obrysy studiová novinka Monkey Business, která za pár týdnů spatří světlo světa pod názvem Kiss Me On My Ego.

 

Uprostřed všeho toho dění sedíme teď s Romanem v jeho pražském bytě a vracíme se nejprve k albu Crushing Bliss. Albu navýsost zajímavému, které si právě v těchto dnech nachází cestu k posluchačům. V médiích se tu a tam objevila informace, že tenhle fiktivní soundtrack si Roman s Ondřejem vymysleli, protože měli chuť pustit se do filmové muziky, ale žádný zajímavý film nebyl na obzoru.

Bylo to tak skutečně?

Možná jsme to někde blbě plácli nebo to někdo špatně pochopil, ale tohle opravdu nebyl důvod. Oba máme za sebou pár věcí do televize, divadel, já i filmu. Svět nerytmický, nefunkový, nebigbítový, nejazzový muziky, svět soundtracků, dalo by se říct i vážný hudby, je nám natolik blízkej, že jsme pocítili chuť se v něm trochu vykoupat.

Když zůstaneme u světa filmové muziky, jaká by měla z tvého pohledu dobrá filmová muzika být?

Dobrá filmová muzika se vyznačuje tím, že v podstatě není moc slyšet. Dá se na to nazírat dvojím způsobem. Buď ji vnímáš v kině, podprahově, podkresluje film, ale je zamíchaná do celku, rozkouskovaná, takže si ji nemůžeš vychutnat úplně. Proto si potom koupíš soundtrack, kde už ji slyšíš úplně jinak. Je bez ruchů, bez dialogů - a tím pádem je to úplně jiná kapitola. Ovšem, celkově vzato, se dobrá filmová muzika vyznačuje především tím, že tě spolehlivě rozbrečí, rozesmutní, rozesměje - prostě, udělá atmosféru a doplní emoce."

Když však budeme Crushing Bliss považovat za fiktivní soundtrack, je tu přece jenom jeden principiální rozdíl, klasický soundtrack musí sloužit filmu, navazovat přímo na jeho scény, jeho děj..., vy jste ale měli naprostou svobodu.

Přesně tak. Ale to, že je Crushing Bliss filmová hudba, je jen určitá nálepka. Je to spíš deset filmů dohromady. Tuhle desku jsme dělali tak, aby fungovala sama o sobě jako deska.

Jak vlastně dešifrovat název Crushing Bliss?

Crushing Bliss se dá dešifrovat všelijak. My to překládáme jako Zdrcující štěstí. I to může znamenat spoustu věcí. Máme rádi, když názvy našich písniček, obaly desek, klipy ... nevyznívají naprosto jednoznačně. Tak i Crushing Bliss může bejt fakt cokoliv. Třeba narození dítěte, což je teď okolo nás aktuální. Pěkná je zvukomalba toho názvu, mohl by to být stejně dobře thriller, milostná romance nebo taky horor.

Můžeš popsat, jak tohle album vznikalo od prvotních nápadů až po aranžmá, symfonickou orchestraci a výslednou podobu vůbec?

Úplně nejdřív to začíná vzájemným oťukáváním spoluhráče, kamaráda. Slyšíš něco v rádiu, řekneš: To je volovina. A on na to: Přesně tak mi to taky připadá. Nebo naopak, přinese soundtrack s tím, ať si to poslechnu, že ho to hrozně dojímá a já zjistím, že přesně tohle na mě působí taky tak. A tak jsme si jednoho pěkného dne řekli, že to máme emocionálně úplně stejně nastavený. I když jsme generačně jinde, vyrostli jsme každý jinde, ale vzrušujou nás určitý typy harmonií, druhy souzvuku tónů. To je podstatná věc a tou to všechno začíná. V našem případě to začalo asi před dvěma lety. Pak jsme kupili nápady. Ondřej něco přines, zahrál na piáno, já mu zase pustil svůj demáč a nápady přibývaly. Já mám doma možnost demáče dotáhnout technicky daleko dál, Ondra má zase obrovskou výhodu, že dokáže sednout k papíru s tužkou v ruce a z hlavy rozepsat kompletní symfoňák. Takže takhle jsme vršili, selektovali a pak si řekli, že by to přece jenom chtělo zpěv. Žádný nástroj nedokáže přinést do nahrávky tolik barev a emocí jako hlas. Zkusili jsme zpěvačku Emu Brabcovou ze skupiny Khoiba a ona přesně pochopila, o co jde, vplula do věci jak po másle a stala se jednou z nejdůležitějších ingrediencí desky; ať už sama, nebo v duetu s Danem Bártou.

Uvažujete o tom uvést Crushing Bliss živě?

Je to náš sen, zřejmě na podzim v některém vážno-hudebním stánku. Bude to jednorázová akce, taková protiváha taneční párty nebo hlučnýho koncertu, kde se normálně pohybujeme.

S kapelou Monkey Business chystáte v současnosti novou desku. Můžeš prozradit, jak v tomhle případě vypadá tvůj pracovní postup od prvotního nápadu po hotovou písničku?

Vypadá to následovně: když dostanu nápad na písničku, rovnou jí nahodím tak, že zhruba 50-60 procent už pak zůstane natrvalo. Pustím jí pak třeba perkusistovi, ten řekne: Sakra, pust mikrofon, mě něco napadlo, a hned to něčím obohatí. Basista přijde a řekne: tady v mezihře bych viděl něco jinačího, zapni mi to. Pořád se dodělává, pořád se brousí, v podstatě točíme průběžně třeba rok a půl. Dneska je geniální to, že nám technologie umožňuje otevřít písničku kdykoliv ve stavu, jak jí člověk třeba před měsícem opustil, což dřív samozřejmě nešlo.

Jak moc máš jasno o výsledné podobě písničky a jak moc ji ovlivňují ostatní muzikanti?

Já mám docela jasno od začátku; je pro mě rozhodující jediná věc, aby všichni lidi, co se mnou hrajou, řekli: No, to je ono. Jakmile se objeví jedinej člověk, kterej řekne: To mě nebaví, tak ta písnička vůbec nevzniká a jde hned do koše. Je to trošku drsný, protože dá dost práce něco vymyslet v době, kdy všechny rytmy, všechny riffy už tu milionkrát byly a už se fakt vaří z vody, ale pro mě je rozhodující srdce a ucho. Slyšíš, jsi nadšenej - budem to dělat, nejsi - nebudem to dělat. Další kritérium není.

A texty?

Texty jsou pro nás daleko větší porod než muzika. Nechceme je odfláknout, když si někdo dá tu práci a přeloží si je nebo si přečte překlady na netu, chceme, aby ocenil, že máme názor nejen hudební, ale i normální, lidskej. A to se projeví v textech. Hudba sama na to nestačí.

Jako obvykle budete mít i na novince Kiss Me on My Ego hodně atraktivní zahraniční hosty, jak jste třeba navázali spolupráci se saxofonistou Davidem Sanbornem?

To všechno začalo už tím, když se nám na první desku podařilo získat ke spolupráci kapelníka Jamese Browna - Freda Wesleyho. Tenhle člověk má všude ve světě, snad kromě Čech a Bulharska, tak obrovský renomé, že je to jako kdybys dostal universální klíč a s ním už si pak odemykáš další dveře. Protože když jsme potom chtěli na bubny Dennise Chamberse, řekli jsme, že točíme s Fredem Wesleym - a on usoudil, že to asi nebude nic úplně blbýho, a šel. A takhle se to nabaluje. Pak jsme získali kytaristu od Michaela Jacksona, špičkovýho producenta Davida Williamse. Jsou to lidi, který se mezi sebou znají, potkávají a řeknou si: Točil jsem s ňákejma bláznama z Čech a bylo to dobrý, no a tak to pokračuje dál a dál. Když jsme teď mluvili se Sanbornem, měli jsme za sebou spolupráci s kytaristou Hiramem Bullockem, který s ním strávil pětadvacet let ve studiu a na jevištích, a ten Sanbornovi zavolal a doporučil nás. David Sanborn měl zrovna práci se svojí novou deskou, takže nemohl přijet, tak mu Ondra Brousek napsal do not partituru, poslali jsme mu ji a on poslal zpátky nahrávku. Ale Hiram Bullock točil vždycky tady, nejdřív u mě na chalupě a naposled tady na tom křesle, kde ty sedíš.

Vy ale budete mít na desce i dalšího hodně atraktivního hosta, Glenna Hughese, jak se to povedlo?

Glenn je fakt jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků všech dob. Jsem z něj úplně pomatenej už hezkou řádku let. Málokdo ví, že je to především geniální soulovej zpěvák. Hardrockeři ho samozřejmě milujou z časů Deep Purple, věci jako Burn nebo California Jam, to je fakt peklo. Ale už méně lidí ví, že dělá taky úplně jinou muziku. Soul, funky, třeba Ochutnávka od Deep Purple je napůl více méně soulová deska. Stevie Wonder o Glennovi prohlásil, že je to nejlepší bílej soulovej zpěvák, čehož si Glenn samozřejmě hrozně považuje. Když jsme se asi před rokem dozvěděli, že bude hrát v Plzni, tak za ním kluci šli, poprosili ho, jestli by si neposlechl naši nahrávku, že by se nám moc líbilo, kdyby s námi spolupracoval. On si odvezl dvě cédéčka a pak se nám ozval, že se mu to líbí a že chce točit. Pozvali jsme ho, on se svým manažerem přijel ke mně na chalupu, kde jsme strávili dva dny, pak ještě jeden v Praze, natočili jsme, co jsme potřebovali, a domluvili se, že spolu ještě něco natočíme. Měl by se ještě letos vrátit do Čech a snad se podaří, že spolu odjedeme i pár koncertů.

Mluvil jsi o natáčení u tebe na chalupě, máš tam vysloveně studio, a nebo se tam pracuje spíš podomácku?

Je to takovej punk, že by ses fakt divil. Ale o to vůbec nejde. Stačí dobrá cimra, kompresor a mikrofon, dobrý bedny, my používáme Genelec a taky díky nim můžeme všechno točit a dělat doma. Kompresorů používáme celou řadu, mikrofon je jednoznačně Neumann, konkrétně na zpěv jsou to dva Neumanny proti sobě. Vesměs si děláme všechno doma, jenom bubny točíme různě ve studiích, často u Petra Jandy na Propasti, ale i jinde. Mícháme podle toho, kde zrovna pracuje náš dvorní spolupracovník a zvukař Pavel Větrovec mladší. Za svoji kariéru prošel hodně nahrávacích prostor a teď zakotvil ve studiu Rich Sound, kde se točila třeba Illustratosphere nebo jsme tam míchali Crushing Bliss, takže Kiss Me on My Ego se bude asi míchat taky tam. To už záleží na něm.

Psáno pro časopis Muzikus