Sluchátka ve studiích, studio ve sluchátku (II. díl)

V tomto tématu měsíce budiž navázáno na předchozí první díl v minulém čísle, který pitval sluchátka v nahrávacích studiích povšechně a obecně. A ve shodě s Komenským nyní na těchto stránkách přejdu od obecného ke konkrétnímu a probereme s přizvanými hodnotiteli několik vzorků studiových sluchátek, jak se je podařilo získat do redakce.

 

Pokud nemáte pojmy uvedené v předchozím obecném díle v malíčku nebo radši v hlavě, nalistujte si minulé číslo vedle, abyste mohli v případě zaváhání nakouknout, protože mnohé z následujícího se bude k minule okecaným obecným vztahům a souvislostem vztahovat.

Studiová sluchátka ve srovnání

Oslovil jsem dodavatele snad všech zásadních značek studiových sluchátek, jež jsou k mání na našem trhu, přičemž se mi do rukou dostalo i pár kousků, které svoje vavříny teprve dobývají. To však nijak nevadí tomu, abychom si je prohlédli taky. S jedinou výjimkou jsem výběr typů do testu zcela ponechal na názoru oslovených obchodních zástupců. Sešlo se mi po čase k osahání devatenáct kousků sluchátek, jejichž katalogové parametry uvádím v přiložené tabulce.

 

Co se týká jednotlivých konstrukcí, nemám problém s popisem i názorem, ale zvuk? Říká se, že pokud by šlo slovy přesně popsat obraz, nemělo by význam ho malovat. Se zvukem je to asi podobně, ne-li horší. Vždycky jsem se bránil popisovat zvuk slovem a dělal si legraci z básníků a technických poetů, kteří se pro mě nepochopitelnými komickými přívlastky snažili vylíčit, jak které zařízení hraje. Teď toho sám mám vrchovatě - dobře mi tak. Možná i proto budu v soudech shovívavější než „testovací hlavy“, které jsem si k porovnávání přizval, vědom si relativity všeho a lidských soudů nejvíc.

 

Takhle jsme si redakčně a v praxi aspoň na kousku vyzkoušeli, co občas chtěli někteří distributoři u přehledových seznamů v rubrice 5P, totiž abychom všechny ty výrobky v tabulce sami testovali. Tady jsme měli „jenom“ devatenáct kousků a měli jsme jejich srovnávání plný brejle. A v 5P bývaly někdy i stovky položek; páni distributoři,l uff...

 

Jako velkou nevýhodu cítím, že jsem nemohl zapůjčené vzorky zvukově proměřit jedním způsobem a dát tak subjektivním soudům technické zázemí. Váha, stejnosměrný odpor kmitačky a vnitřní rozměry náušníků mi nepřijdou pro ohodnocení zvuku dost reprezentativními parametry, ale musíme vařit z toho, co máme - frekvenční charakteristiky holt nejsou a nebudou. Ale pokud bych i tuto možnost měl, možná bych ještě ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, někde něco měřil. A také ani to sebelepší měření nenahradí ten správný subjektivní dojem, neboť adresátem zvuku je vždycky nakonec nějaké to subjektivní ucho naslouchajícího subjektu. Ale který dojem je ten správný? Pro vás ten váš.

 

Předeslal bych, že ani jeden ze vzorků na mě nepůsobil vyloženě nepříjemným dojmem, a přestože některé mi byly sympatičtější, dokázal bych si na všechna sluchátka většinou brzy nebo aspoň po čase zvyknout. Překvapilo mě, jak rozdílné barvy se v jejich zvuku při takhle bezprostředním srovnání vyskytnou, a ještě víc mě překvapilo, jak rychle jsem si vždycky na tu novou barvu zvuku zvykl. Takže podle toho, zda jste optimisté či pesimisté, nová sluchátka vás jiným zvukem buď nadchnou nebo zarmoutí už jenom kvůli tomu, že jsou jiná. Pokud nemají něco, co vám vyloženě vadí a co vás ruší, zvyknete si na všechno.

 

V následujícím vám tedy zkusím popsat přišedší vzorky včetně dojmů, které jsem si o nich pořídil osobně, a nechal jsem i několik promluvit i jiné. Posuďte sami, jestli víc uší slyšelo víc. Kromě mé maličkosti posuzovali vzorky Saša Langošová a Roman Helcl ze skupiny November 2nd a Ivo Viktorin, majitel zlínského Studia V a kmenová osoba kapely AG Flek. Měli přitom každý jiné testovací podmínky - Saša s Romanem přišli společně ke mně domů, takže poslouchali sice svoji hudbu, kterou si donesli na CD, ale na jim neznámé aparatuře a v jim předtím neznámém prostředí. A jelikož kovářova kobyla, tentokrát ta moje, chodívá bosa, chvilku nám trvalo, než jsme se vůbec domluvili, na jakém zařízení budeme u nás vlastně testovat. Nakonec to nějak dopadlo.

 

K Ivo Viktorinovi jsem naopak všechno sbalil a donesl věci do jeho studia, které léta zná a dělá v něm. Vzal si z domu taky svoji „testovací hudbu“. Neznali předem názory toho druhého. Jediným společným testovacím přípravkem byla krabička s konektorovým polem, jednadvacetinásobná to rozdvojka, do níž se všechny vzorky daly zapojit a paralelně tak spojit, abychom se nezdržovali věčným přestrkáváním jacků. Vedle bezprostřednějšího srovnání tak šlo zajistit prakticky napěťové buzení všech sluchátek, protože všechna ostatní paralelně připojená sluchátka snižovala svou vlastní impedancí vnitřní odpor zdroje vůči těm testovaným. Buzena tedy byla všechna sluchátka shodným napětím. Lehkým handicapem bylo toto uspořádání pro sluchátka s vyšší impedancí, protože v tomto zapojení hrála slaběji. Ale věděli jsme to a hlasitost pro ten případ dorovnávali. Sluchátka si každý bral náhodně ze stolu (u nás) či z koberce (ve Studiu V). Seděl jsem u nich s diktafonem a odchytil dojmy, co z nich nahlas vypadly.

 

Ivo Viktorin (po prvním zběžném ozkoušení): Člověk by s nimi musel strávit víc času. O žádných se nedá říct, že jsou vyloženě blbá, ani se nedá říct, která jsou lepší. Dá se říct, v čem jsou jiná.

MM: Určitě z toho nebudeme dělat olympiádu. To by asi nebylo fair.

 

Měl jsem to z nich asi nejhorší - já jsem s nimi tři týdny bydlel a každý den si některá z nich nasadil na hlavu a kousal se do rtů, co o nich mám zodpovědně napsat, žádná nenadsadit, nikomu neublížit. Možná jsem udělal chybu, že jsem si svoje názory na sluchátka nesepsal už předtím, než jsem je ukázal ostatním, takže jsem se musel dost hlídat, abych neopisoval cizí názory. U zvuku totiž hodně platí, že když vám někdo řekne, že něco zní červeně, vy to tak potom slyšíte. Už dlouho jsem se nepáral s nějakým textem tak rozvláčně.

 

Takže k věci. Abychom žádný vzorek nepreferovali, zvolil jsem pořadí v tabulce i v textu podle abecedy - napřed firmu, pak typ, přestože testování probíhalo náhodně a napřeskáčku. Komentáře testujících v textu proto nejdou tak po sobě, jak je řekli, ale jsou vztažené k typu, jenž komentovali. Pokud by to mohlo být matoucí, je v závorce připomínka, co měli přísní soudci na hlavách předtím, nebo tak podobně.

 

Ještě dodatečná poznámka - sluchátka se testovala v listopadu, a než se text prodral redakčním stohem do sazby, ceny vlivem globálních událostí u některých dodavatelů trochu nabobtnaly. V tabulce jsou aktualizovány, ale zmínky v textu mohou být proto zavádějící.

 

AKG

Vídeňská firma, jejíž zkratka v názvu znamená v překladu Akustické přístroje pro kina, které vyrábí někdy od roku 1945. Založili ji těsně po válce pánové Dr. Rudolf Görike a Ernst Pless. Samotná společnost byla registrována v roce 1947, takže rozhodně patří k těm zavedeným. V roce 1994 byla začleněna do koncernu Harman International Industries.

 

Od českého distributora AKG jsme dostali k ozkoušení čtyři typy s podobnou mechanickou konstrukcí a s podobným designem ve dvou rozměrových velikostech. Byla to v menším provedení K 141 Mk II, K 171 Mk II a větší K 240 Mk II a K 271 Mk II. Dovětky Mk II dávají tušit, že jde o konstrukční „remejky“ dříve již úspěšných produktů.

 

Na první pohled zaujme u všech typů od AKG poslaných do tohoto testu vedle typického a velice elegantního designu most tvořený dvěma pružnými dráty s pružně uloženým koženkovým páskem pro hlavu. Sluchátka s tímto mostem se rychleji usadí na posluchačově hlavě. Most ale neudrží toto nastavení a po odložení se pásky vrátí zpátky do výchozí polohy. Most této konstrukce taky nejde skládat. Pohledem na jejich webové stránky jsem zjistil, že tento design firma preferuje snad s jedinou výjimkou několika typů DJ sluchátek i u všech ostatních studiových a audiofilských typů.

 

Jako příjemnou dodavatelskou frajeřinu vidím, že všechny čtyři typy poskytnutých sluchátek se dodávají se dvěma kabely, rovným i krouceným, a se dvěma páry náušníků, koženkovými i sametovými. Výrobce se tak vyhnul oblíbeným diskusím mezi „odborníky“ a téměř hrdelním přím, jestli je lepší to, či ono. A zároveň jsou taky u sluchátek dublovány díly, které nejčastěji přicházejí k úhoně. Údaj reálného odporu v tabulce platí před závorkou s rovným kabelem, v závorce s kabelem krouceným.

 

Kabely jsou od sluchátek zcela odpojitelné, na straně sluchátek jsou vybavené malým bajonetovým konektorem mini XLR. Na opačné straně mají pozlacený konektor jack char1 3,5 mm s našroubovatelnou redukcí na jack char1 6,3 mm, což mají ostatně téměř všechny vzorky od všech firem.

 

AKG K 141 Mk II

První typ a první rozpor vůči teorii. Sluchátka jsou v prospektech prezentována jako polootevřená, s čímž souhlasí i jejich perforovaná zadní strana mušle, nicméně tento typ, zejména v jeho první verzi, se dosti, až legendárně, uplatnil ve studiích asi nejvíc z celého výrobního repertoáru AKG. Přitom jsem vám minule tvrdil, že s otevřenými sluchátky bývá ve studiích problém. Rozměrově patří k těm menším ze čtveřice zapůjčených typů, náušníky sedí na boltci ucha. Zadní stěna mušle je z perforovaného hliníku s hedvábně lesklým povrchem.

Zvuk většiny studiových sluchátek AKG je znám tím, že nic nezdůrazňuje. Proto se taky používají jako referenční při mixingu nahrávek i pro odposlech muzikantům. I tento vzorek má příjemný, neutrální, nic nezdůrazňující zvuk. Dá se podle něj frekvenčně srovnat záznam i poslouchat. Podle mě hrají dobře a vyrovnaně.

 

Roman Helcl: Tahle se mi líbí. Neznám je, ale líbí se mi hodně jejich design. A zvuk taky.

Saša Langošová: Ta jsou super. Naprosto přirozený zvuk, zároveň plnější než u těch, co se mi líbily předtím (= Audio-Technica ATH-M40fs).

Roman: Kolik stojí?

MM: Všechna jsou okolo čtyřech až pěti tisíc.

Saša: Retro design je skvělý.

Saša (vrací se k nim nakonec po prvním ozkoušení všech): Mají víc basů, jsou taky super.

 

AKG K 171 Mk II

Druhá z testovaných sluchátek AKG K 171 Mk II mají design velice podobný předchozímu typu. Hliníkový výlisek zadní stěny mušle je ale bez perforace a vyveden jest v černém eloxu. Sluchátka jsou tedy uzavřená, jsou taky ze všech čtyř typů zapůjčených sluchátek AKG nejmenší.

Na poslech jsou oproti předchozímu typu tišší, což potvrzuje i o 7 dB udávaná nižší citlivost. A jak už to bývá, nižší citlivost bývá „vyplacena“ vyrovnanější frekvenční charakteristikou, což platí i o tomto srovnání. K 141 Mk II hrají hlasitěji a víc ve středech, K 171 Mk II hrají tišeji a srovnaněji i do okrajů slyšitelného pásma, čili na nejnižších basech a nejvyšších výškách.

 

Saša Langošová: Nemají taky hodně ohmů, tahle? Asi nemají. Jsou taky velice příjemná, ale zdůrazňují basy. K 141 jsou lepší, hezčí na basech, ale obojí jsou příjemná.

Roman Helcl: (poslouchá, srovnává) Já už nevím.

Saša: Ukaž, nepoznáš to už?

Roman: Jsou příjemnější než ta předtím (= AKG K 141 Mk II), ale já už nevím proč.

Saša: Tahle ve srovnání s K 141 mají trochu zahuhlané basy.

Roman: Podle nás.

Saša: Podle mého laického ucha.

Roman: Ještě zkusíme ta další akégéčka (= AKG K 240 Mk II).

 

AKG K 240 Mk II

Tato sluchátka patří rozměrově ke dvěma větším typům ze čtveřice vzorků AKG. Boltec se schová dovnitř náušníku, takže přítlak drátového mostu může být trochu nižší, a sluchátka také lépe sedí na hlavě. Přiznávám zaujatost - nadržuji všem typům, do jejichž náušníků se mi vleze celé ucho. Zadní stěna mušle je stejně jako u předchozích dvou hliníková a je perforovaná.

Sluchátka jsou prezentována jako polootevřená, což jednak koresponduje s dírkovanou zadní stěnou, jednak je to srovnáním slyšet i v podání basů. Jsou zde mírně méně výrazné než u předchozích dvou typů, na což si ale ucho poměrně rychle zvykne. Jejich zvuk mi přijde celkově srovnaný, nic z něj netrčí, nic neruší.

 

Saša Langošová: Čím to je? Charakterem jsou podobná, ale člověk se v jednotlivých nástrojích hůř orientuje. Je to středama, nebo na basech?

Roman Helcl: Asi tahle mají největší basy.

 

AKG K 271 Mk II

Sluchátka AKG K 271 Mk II jsou posledním ze čtveřice zapůjčených vzorků a druhým z většího páru z nich - jsou stejně velká jako předchozí. Z hlediska akusticko-mechanické konstrukce jsou to sluchátka uzavřená.

 

Zajímavým a jinde neopakovaným konstrukčním nápadem jsou dva mikrospínače, navázané uvnitř z každé strany na pružný pásek pod hlavovým mostem, takže sluchátka ztichnou v okamžiku, kdy je sundáte z hlavy a naopak. To může být velice užitečné, pokud se s nimi pracuje někde v blízkosti snímacího mikrofonu. Hliníkovou zadní stěnu mají plnou, hliník má povrchovou úpravu černým eloxem. Náušníky jsou stejně velké jako u předchozího typu, takže i do těchto schovám celý svůj ušní prapor.

 

Zvukově jsou dobře vybalancována, basy mají méně výrazné než u K141 nebo K 171, ale myslím, že srovnanější než u K 240. Co mě zaujalo, je poměrně široká prostorová báze zvuku, přijde mi širší než u předchozích typů - s nadsázkou, jako by člověk neposlouchal sluchátka, ale přímo reprobedny. Vyrovnanost zvuku je opět splacena ještě nižší citlivostí, tabulkově o 3 dB oproti K 171, a dokonce o 10 dB než u K 141. Ale hrají, myslím, pěkně.

 

Saša Langošová: Už se pomalu blížíme ke konci? (Testovalo se v náhodném pořadí odebráním z hromady.) Kdo by to řekl? (... poslouchá...) Jsou taková trochu dietní. Určitě ve srovnání s K 141 mají takový živější zvuk.

Roman Helcl: Taky si myslím. Počkej, až to budou číst nějací zvukaři, kteří tomu rozumí.

Saša: Asi se pobaví. Tak, všem odborníkům se omlouváme.

Ivo Viktorin: Pro mě v žádných akégéčkách ty zvuky nemají kontury. Je to takové slité, splácnuté. Zvuk je jakoby hodnější, sametovější, ale nevýrazný. Když si po nich poslechnu Sony MDR-7506, tak se budou zdát na prvních pár vteřin agresivnější, ale přesto jsi schopen konkrétně definovat každý zvuk, kdyžto v akégéčkách je to pro mě všechno rovina, což je pro mě tedy na nic. AKG znám dlouho a tohle mi na nich vždycky nevyhovovalo, a proto jsem pátral po jiných sluchátkách. Takový mám pocit u všech těchto AKG. Já mám od nich ještě čtyřstovky a ty hrají lépe, ale to jsou polootevřená sluchátka, takže jiný typ. Nemám, co bych víc řekl. Nenadchla mě.

 

Audio-Technica

Firmu Audio-Technica založil pan Hideo Matsushita v japonském Shinjuku u Tokia roku 1962. Začali nejprve s výrobou gramofonových snímacích vložek. Dnes je jedním z významných světových výrobců elektroakustických měničů, čili mikrofonů, sluchátek a gramofonových vložek. K otestování jsme od jejich českého distributora dostali dva vzorky, ATH-M30 a ATH-M40fs.

 

Audio-Technica ATH-M30

Sluchátka ATH-M30, podobně jako ostatní sluchátka tohoto výrobce, jsou navržena v nerušivém technicky neutrálním černém designu. Mušle je plastovým výliskem s pěkně dokulata zaoblenými hranami. Most mají na rozdíl od AKG kompaktní. Ale zase, na rozdíl od jiných typů, pro posouvání sluchátek po mostě pro různé hlavy nejsou pásky vybaveny řehtačkou (zarážkami, chcete-li), ale posouvání je plynulé, ve zvolené poloze zajišťované pouze třením posuvu. Nevím, jestli je to lepší, nebo horší, určitě to není zásadní věc. Celokovový konektor s šroubovatelnou redukcí vyhlíží robustněji než jeho plastoví kolegové. Sluchátka mají eliptické náušníky v té velikosti, že na ucho jsou příliš velké a přes ucho zase malé. Po delší době bych se asi ošíval. Ale koženka je na dotyk příjemná.

 

Abych se poslechem od něčeho odpíchl (protože lidské ucho je blbé a zvykne si na všechno), vzal jsem si zpět AKG K 141 Mk II, která mají zhruba stejnou citlivost. Můj pocit je, že ATH-M30 mají mírně zvednuté okraje pásma, takže zvuk z nich zní našlechtěněji a voňavěji (hmmm, komické přívlastky už jsou tady...). Vsadil bych taky na mírný zdvih v pásmu rozhodujícím pro srozumitelnost nástrojů a řeči, čili mezi nějakými 2 až 8 kHz, ale frekvenční charakteristiku jsem od nich neviděl. Můj závěr? Hrají pěkně.

 

Roman Helcl: Ta mají pěkné konkrétní basy...

Saša Langošová: Půjč mi je... mají plnější basy než ta předchozí (= Audio-Technica ATH-M30), tahle se mně líbí víc.

Roman: Zrovna točíme novou desku a náš producent Steve Walsh chtěl jako druhá referenční sluchátka tuhle značku, akorát ATH-M50. Zřejmě mají u zvukařů v Nashvillu dobrou pověst :-)

Ivo Viktorin: Bacha, to není špatný, ty Audio-Techniky. Tak to je příjemný překvapení. Ono je dobrý, dělat testy na sluchátka. Člověk se ledacos dozví :-)

 

Audio-Technica ATH-M40fs

Taky typ ATH-M40fs má technicky neutrální černý design, oproti předchozím má zadní stěna sférický tvar (čili jako část povrchu koule). Jsou měkká, lehká a pohodlná. Náušníky mají o trochu větší než ATH-M30, takže bych v nich vydržel určitě déle bez „odvětrání“, ale malý kousíček ještě chybí.

 

Jako jediný z půjčených vzorků nemají konektorovou redukci, ale přímo kovový jack 6,3 mm s pozlacenými kontakty. To neuvádím jako nevýhodu, ale jako fakt. Pro malé jacky u nich sice musíte shánět redukci, zase ale méně kontaktů v kabelové cestě časem méně zlobí a jacková redukce se nemá kam zakutálet, protože tam jednoduše není.

 

Mají srovnatelnou citlivost s AKG K 141 i s předchozími ATH-M30, jmenovitou impedanci taky, tak jsem je porovnával s nimi. Srovnávacím poslechem mi přijdou vyrovnanější než ATH-M30, ale v okrajích pásma našlechtěnější než AKG K 141. Pěkná, příjemná, srozumitelná.

 

Roman Helcl: Líbí se mi taky, ale myslím si, že oproti Sony mají míň středů. Já mám rád středy.

Saša Langošová: Pro mě jsou úplně perfektní. To má tak příjemný a přirozený zvuk, na moje uši se to velice příjemně poslouchá.

Saša (vrací se k nim po ozkoušení všech): I na druhý poslech mi velice vyhovují. Všechno je zřetelné a zní to příjemně. Basa konkrétní, to je pro zpěváky výborné.

Saša (vrací se k nim znovu): Jsou bezvadná, mají fakt koule.

Roman: Jsou hlasitější, to je asi tím.

Ivo Viktorin: To není špatný. U těch bajerů je sice daleko širší báze, ale frekvenčně je to hodně blízko. Asi je to tam nějak jinak s fázema. Kolik stojí?

MM: Něco přes dva tisíce.

Ivo: Zajímavý sluchátka to jsou, třeba sem do studia by byly docela dobrý.

 

BeyerDynamic

Jak jsem už napsal v prvním díle povídání o sluchátkách, pan Eugen Beyer byl první, kdo v roce 1937 s prvními dynamickými sluchátky vyrukoval. Původně berlínská firma založená v roce 1924 dnes sídlí v německém Heilbronnu a dodnes si udržuje vysoký standard svých výrobků.

K otestování jsme dostali tři typy v různých cenových úrovních. S výjimkou čtyř typů sluchátek AKG, která jsou dodávána s oběma druhy náušníků, koženkovými i sametovými, všechny tři poskytnuté typy sluchátek BeyerDynamic měly jako jediné z testovaných typů výhradně náušníky sametové. K otestování jsme dostali malý typ DT 231 Pro a velká komfortní a vysokoohmová sluchátka DT 770 Pro 250 a DT 880 Pro.

 

U vysokoohmových sluchátek se vlivem jejich asi čtyřikrát vyšší jmenovité impedance než u ostatních vzorků může při paralelním propojení vzorků zdát, že jsou méně citlivá (viz obecné povídání o impedancích minule nebo fyzika vůbec), ale jest to jen klamné zdání, citlivá jsou srovnatelně s ostatními. Jsou konstruována tak, že je lze připojit přímo k běžnému zesilovači řádu jednotek až málo desítek wattů a hlasitost ve sluchátkách je v nich srovnatelná s hlasitostí reproduktoru určeného pro poslech v blízkém prostorovém poli, a nepotřebují proto výkonově slabší sluchátkové výstupy.

 

BeyerDynamic DT 231 Pro

Sluchátka DT 231 Pro jsou nejmenším a nejlevnějším typem z testovaných vzorků. Stejně jako ostatní od BeyerDynamic mají sametové náušníky. V tomto rozměru jdou samozřejmě přes ucho, ale samet na nich přesto po čase vadí méně než u podobných s koženkovým potahem. Most mají plastový, ale srovnání sluchátek k hlavě zajišťuje pružný koženkový pásek, podobně jako u vzorků AKG. Rychle je tedy srovnáte k hlavě, ale musíte je při každém nasazení srovnávat znova.

 

K nízké ceně vychází konektorová redukce, která je chromovaná a nasouvací. Stejně tak 3,5mm jack  na kabelu je chromovaný s plastovou ukojetí, což ale nijak nepřekáží funkci.

 

Oproti předchozímu vzorku Audio-Technica ATH-M40fs, s nímž má srovnatelnou hlasitost (neboť DT 231 Pro má nižší impedanci, leč taky nižší citlivost), má poněkud už utlumenější přenos na nejnižších basech pod 50 Hz. Šlapák vás tedy tolik „nekope do hlavy“. Mírně důraznější je naopak pásmo okolo 100 až 200 Hz. Mírný útlum slyším naopak okolo 2 až 5 kHz, čili pásmo, které bývá nazýváno průzračnost nebo čitelnost. Barva činelů je taky mírně tenčí, což svědčí o mírném útlumu v pásmu nad 10 kHz. V údajích zaručovaný přenos mají do 18 kHz a ty druhé až do 28 kHz, takže rozdíl tušený uchem souhlasí s tabulkovými parametry. Ale hrají velice hezky a na jejich zvuk se dá rychle zvyknout.

 

Roman Helcl: Podle mého názoru docela změnil zvuk, který znám z téhle nahrávky. Tyhle bubny mám dobře naposlouchané, míchal je Bob Clearmountain, a můžu říct, že ten virbl zní jinak než ve skutečnosti.

Saša Langošová: Dej to zpátky, prosím tě... zní to docela příjemně.

Ivo Viktorin: Jo. Konkrétní, přesný, definovatelný. Nejsou tak agresivní jako Sony, ale přesto jsou ty zvuky konkrétní. Kolik stojí?

MM: Jedenáct stovek.

Ivo: Za ty peníze neuvěřitelný. Já mám od BayerDynamic DT 100, ale to jsou samé středy. A přesto to byl studiový standard. Pojďme na jiný bajery.

 

BeyerDynamic DT 770 Pro 250

Tato sluchátka se dělají od roku 1985. Jsou vysokoohmová, takže se dají těžko srovnávat metodou „na hlavu - z hlavy“ s jinými. Jejich hlasitost je srovnatelná s hlasitostí běžného studiového monitoru paralelně k nim připojeného, neboť mají zhruba čtyřikrát až osmkrát vyšší impedanci než ostatní vzorky. Při běžném paralelním spojení tedy dostanou tomu úměrně méně výkonu, a úměrně tomu slaběji taky hrají. To je past, do které asi někteří hodnotitelé spadli.

Na hlavě jsou velice příjemná, prostorná, ouškama v nich mohu stříhat jak osel. Kulaté sametové náušníky jsou taky velice příjemné. Vydržel bych s nimi asi dlouho, ale nevím, jak bych se tvářil, kdyby mi je předtím opotil někdo jiný. Přestože patří k nejtěžším ze vzorků, na hlavě to tak nepůsobí, nosí se mi hezky. Koženkový potah mostu mají na patentky, zřejmě pro snadnou údržbu či výměnu při prošoupání.

 

Pro srovnání s něčím předchozím jsem si vzal zpátky AKG K 271, s nimiž zhruba korespondují cenově, velikostí i hlasitostí, neboť tentokrát zase AKG mají nižší citlivost a mnohem nižší impedanci, a taky oboje jsou uzavřená. Tyhle DT 770 Pro 250 zvukově s přehledem obsáhnou oblast od neslyším do neslyším. Ve srovnání s AKG K 271 tyhle „jedou“ víc k okrajům pásma a jsou zejména víc nabasovanější. U těchto sluchátek taky asi nejvíc záleželo na tom, jak si je posluchač přimáčkne k hlavě, a to kupodivu ne přenosem na basech, ale na středech. Pěkná, příjemná, velice pěkně hrající záležitost.

 

Saša Langošová: Mají pěkné plyšové uši. Tak jestli ty předtím (= AKG K 240) byla dietní, tahle jsou přímo sterilní. Nevím, možná budou dobrá na referenční poslech. Ale člověk si ten poslech nemůže moc užívat.

Ivo Viktorin: Tahle jsou lepší (po DT 880 Pro). Víš co je taky problém? Tady jsou nové náušníky. Pak si je přitiskneš na hlavu, a ono to hraje úplně jinak. Třeba za rok by s nimi byl úplně jiný poslech. Protože, když si je přitisknu... Počkej, abych je neodsoudil tolik (... sundá a promačká rukou náušníky...). To udělal první dojem těch náušníků, který jsou neomačkaný. Tohle už je lepší. Musí se hodně zmáčknout na hlavu.

(... zkouší je zpátky po DT 880...) To je velmi dobré, dokonce se mi v něčem líbí víc. Zpěv je v nich hezčí, zřetelnější než v těchhle (= DT 880), protože nejsou tak nabasovaná.

 

BeyerDynamic DT 880 Pro

Podle firemních materiálů se sluchátka DT 880 Pro dělají už od roku 1980. Na trh byla uváděna sloganem elektrodynamická sluchátka s elektrostatickým přednesem, čímž chtěla firma naznačit, že strčila do kapsy drahá elektrostatická sluchátka. Do značné míry měli pravdu.

 

Sluchátka mají stejnou velkost, náušníky, hmotnost, frekvenční rozsah, impedanci i citlivost jako předchozí DT 770 Pro 250. Dodávají se navíc s komfortním koženkovým, molitanem vystlaným, kufříkem. Sedí taky stejně perfektně jako předchozí. Tato sluchátka jsou navíc nejdražším zdejším testovaným vzorkem.

 

Ovšem jejich otevřená konstrukce je vylučuje z použití v nahrávacím sále studií, protože i jejich zadní stěna při stisknutí náušníků k sobě poměrně slyšitelně hraje. V úvahu připadají buď pro špičkový referenční poslech v režiích studia nebo na audiofilské záležitosti. Obojímu, myslím, dobře dostojí.

 

I na poslech jsou si, myslím, dost podobná DT 770 Pro 250. Jejich otevřená, vlastně polootevřená, konstrukce jim dává méně rezonancí na basech a tím i srovnanější zvuk v této části spektra. Současně jsou méně citlivá na přítlak sluchátek k hlavě než jejich uzavřená varianta DT 770 Pro 250. Ve srovnání s polootevřenými AKG K 240 Mk II i podobně velkými AKG K 270 Mk II mi jejich zvuk přijde hutnější. Špičková záležitost zvukem i cenou.

 

Saša Langošová: Tahle mně přijdou taky sterilní. Něco mi chybí na výškách.

Roman Helcl: Osobně se mi moc nelíbí, ale možná někomu budou vyhovovat. My nejsme zvukaři.

Saša: Poznáme jenom to, co se nám líbí :-) Navíc právě točíme desku a sluchátka jsou při natáčení dost důležitá věc, protože samotný poslech může podstatně ovlivnit náš výkon. Takže naše hodnocení je z pohledu uživatele - muzikanta ve studiu.

Ivo Viktorin: Trošku zklamání. Mají to, co nemám rád, hrají, jako když si dáš hrníčky na uši. Tady je to výrazný. To je to, co je u většiny zavřených sluchátek docela protivný, a některá to mají míň. Sony to skoro nemají.

(... vrátí se k nim znovu po DT 770 a taky promačká náušníky...) 880 velmi dobrý, akorát že první dojem mě hodně překvapil, jak se to musí hodně zmáčknout. K bajerům tedy nemám připomínky.

 

Denon

Značka Denon byla zaregistrovaná v roce 1939 jako zkratka jmen Japan Denki Onkyo. Jejími předchůdci byly nahrávací a výrobní společnosti Nippon Columbia Co., Ltd. (v Japonsku Nippon Chikuonki Shokai) působící od roku 1910 a Japan-U.S. Recorders Manufacturing, jež se spojily v roce 1912. V roce 1946 se společnost přejmenovala zpět na Nippon Columbia, aby se v 50. letech opět vrátila k názvu Denon. K další firemní fúzi došlo v roce 2002, kdy se firmy Marantz a Denon spojily do D & M Holdings, přičemž původní výrobní značky si jejich výrobky ponechaly.

 

Produkcí je firma známá jednak jako hudební vydavatelství, ve zlaté éře gramofonů byli proslulí svými snímacími vložkami. Mají taky silnou pozici na trhu s elektroakustickými přístroji, zejména ve vyšších kvalitativních patrech domácího poslechu, a v profi technice. Nicméně dynamická uzavřená studiová sluchátka jsou v jejich produkci novinkou.

 

Denon AH-D1001

Sluchátka AH-D1001 mají příjemný elegantní vzhled. Mušle jsou z obarveného plastu s hliníkovým vzhledem. Svojí hmotností patří po BeyerDynamic DT 231 Pro k druhým nejlehčím v našem souboru. Přestože vzhledově působí celkem malým dojmem, svoje klapatá ušiska jsem do nich poskládal prakticky celá.

 

Jako příslušenství je vedle konektorové pozlacené redukce, která výjimečně není šroubovací, ale pouze nasouvací, dodáván ještě rovný prodlužovací kabel s 3,5mm jacky na obou koncích, samec a samice. Dodávají se totiž jinak s poměrně krátkým kabelem,jen  1,3 metru dlouhým. Ten je ještě vyveden souměrně z obou sluchátek, takže jejich spojení máte normálně někde okolo prsní kosti. Při rychlé manipulaci při prohazování sluchátek nám souměrný vývod sluchátek někdy vadil. Navíc ze všech testovaných typů měla tato sluchátka nejtenčí kabel, což u mě zavdává důvod k pochybnostem o jeho životnosti - vím, co se se sluchátky ve studiích děje. Naopak celokovové malé jacky k němu působily patřičně a robustně. Být jejich konstruktérem, kabel bych asi volil jinak. Naopak sametový pytlík je mi sympatičtější než všechny ostatní koženkové.

Pro jejich poměrně vysokou citlivost a nízkou impedanci jsem k nim těžko hledal partnera pro srovnání v dosud vyzkoušených věcech. Ve srovnání s parametrově podobnými Sennheiser HD 215 mi připadaly mírně zastřenější na středech a vyšších středech. Zabarvením zvuku mi přišly podobné taky s Audio-Technica ATH-M40fs, ovšem s tím, že hrály výrazně hlasitěji. Což mi přijde pro neotesánka na trhu jako dobré vysvědčení. Příjemné překvapení, hrají pěkně.

 

Saša Langošová: Mají zbytečně obrovské basy.

Ivo Viktorin: Tahle zní přirozeně. To bych do nich ani neřekl.

 

Koss

Firma Koss se sídlem v Milwaukee ve spojeně státním Wisconsinu začala v roce 1953, kdy její zakladatel John Koss počal podnikat s pronajímáním televizorů. První svá stereofonní sluchátka vyrobili se svým spolupracovníkem Martinem Langem v roce 1958. Společnost Koss Corp. byla zaregistrována v roce 1967. V roce 1984 hrozil firmě bankrot, z něhož se ale do roka vyhrabala orientací výroby na sluchátka pro tehdy nastupující pouliční walkmanny.

Poměrně nedávno uspěli v různých testech i komerčně, zejména pouličními sluchátky Porta Pro s výrazným přenosem na basech. Firma vyrábí středně širokou škálu typů, od malých pouličních přes domácí audiofilská až po studiová. K otestování nám jejich český distributor s ohledem na zaměření článku půjčil uzavřený studiový typ PRO3AA.

 

Koss PRO3AA

Sluchátka Koss PRO3AA mají neutrální pěkný design kovově zbarvené umělé hmoty. Na mě působí rozhodně elegantněji než jejich obecně známé „pohlavní lešení“, pouliční Porta-Pro, s nímž u nás výrobce získal u nás asi tu největší slávu. Gumou potažený most jim dává odolné nezlomné vzezření a snad i vlastnosti - destrukční testování nebylo domluveno. Závěsy sluchátek mají poměrně velkou volnost, takže most je částečně skládací a sbalená sluchadla dokážou zabrat poměrně malý prostor. K bytelnému gumovému mostu by mi pasoval možná o fous silnější kabel a robustní kovový jack, ale elektricky všechno fungovalo, jak se patří. Eliptické náušníky jsou příjemné k nošení, neutlačují slechy, příjemně a stabilně sedí na hlavě.

Prvním a dominantním dojmem z jejich zvuku jsou silně zvýrazněné basy v pásmu nějakých 100 až 150 Hz. Středy nad nimi v okolí nějakých 1 až 3 kHz mi přijdou naopak mírně utlumené a nad tímto pásmem je opět, už ale mírnější, zdvih. Komu tento zvuk zejména na basech vyhovuje, má ho mít. Sluchátka vlivem tohoto zabarvení mají poměrně málo čitelné středové nástroje, jako housle či španělka. Kapelu bych si podle nich míchat netroufal. Vyhovovat by mohla patrně DJ’s a pódiovým míchačům. Zvláště těm, co si dali basu a buben do názvu stylu. Tato sluchátka se evidentně vyrábějí pro určité posluchačské gusto, kterému patrně dobře vyhovují.

 

Roman Helcl (před poslechem): O nich je známo, že vylepšují zvuk (... poslouchá...). Tak to asi není pravda. Tahle mají takový basovýškový sound.

Saša Langošová: Zdají se mi jedovatá na výškách a mají příliš basů... Něco tomu ale schází. To je zvláštní, jak spolu pořád souhlasíme.

MM: Klidně si odporujte, to je náhodou v pořádku.

Saša: Je těžké si odporovat, když děláme muziku společně víc jak deset let a líbí se nám stejné věci.

MM: Proto asi tu muziku společně děláte.

Saša: Nejspíš.

Ivo Viktorin: Nepřekvapila mě.Mám z nich pocit, že mi pod tlakem perou do hlavy basy. Když dáš na hlavu třeba Sony MDR-7506, která ti prvních pár vteřin připadají hodně agresivní, tak za chvilku to pomine a zůstane v nich čitelnost. A když si po nich vezmeš tato, tak máš pocit, že tam vůbec žádné středy a výšky nejsou, je jenom souvislé hučení.

 

M-Audio

Firma M-Audio, dříve Midiman je historicky asi nejmladší firmou ze zde popisovaných. Byla založena v roce 1988. Její výrobně obchodní aktivity směřují spíš do oblasti digitální zvukové techniky a elektronických hudebních nástrojů. Sluchátka mají v repertoáru zatím jediná.

 

M-Audio Studiophile Q40

Samostatný test sluchátek Studiophile Q40 firmy M-Audio u nás vyšel v únorovém čísle 2008 na straně 119. Sluchátka mají zdařilý design - šedohnědé, kruhově řešené mušle s vodorovnou aplikací firemního loga. Kabel mají odnímatelný, na obou stranách má šroubovací jack 3,5 mm, takže v případě přelomení, utržení, ztráty či jiné kabelové nouze je lze rychle připojit čímkoliv, co má na straně sluchátek malý jack. Řehtačka (zarážky, chcete-li) mezi mostem a závěsem sluchátek je odstupňovaná po čtyřech milimetrech, což není až takový zázrak. Ale stupně jsou očíslované, takže lze lépe zaznamenat vhodné nastavení a v případě potřeby je svižně obnovit. Malý detail, ale ještě to tu nebylo. Na hlavě jsou poměrně pohodlná, ale uvítal bych hlubší náušníky. Otázkou je, co by to pak udělalo s jejich rezonancemi, tedy i zvukem.

Sluchátka byla tabulkově vůbec nejcitlivější a nejhlasitější, impedancí i citlivostí srovnatelná s Denon AH-D1001 nebo Sennheiser HD 215. Ve srovnání s Denon AH-D1001 měla sice mírně výraznější basy zhruba mezi 100 a 150 Hz, Sennheiser HD 215 hrály oproti nim zase výrazně čitelněji na středech. Vyjma zmíněného frekvenčního hrbu mají jinak celkem pěkný vyrovnaný zvuk.

 

Saša Langošová: Na můj vkus mají příliš mnoho basů.

Roman Helcl: Tahle mě moc nezaujala, mají divné basy. Na hudbu, co děláme, nejsou příliš ideální.

Ivo Viktorin: Ale tyhle taky nejsou vůbec špatný. Mají trochu moc basů.

 

Roland

Firmu Roland založil v Japonsku Ikutaro Kakehashi. Narozený roku 1930 a časný sirotek, jenž zpočátku pracoval jako námezdní dělník v továrně Hitachi, loděnicích, kde se vyráběly za války nechvalně známé japonské miniaturní ponorky. Byl taky svědkem jejího zničení v posledním měsíci války. Po válce se chvilku živil jako zeměměřič, pak se dal na opravování hodinek. K hodinkám časem přibyla rádia a v roce 1959 postavil první zesilovač pro havajskou kytaru. V 60. letech přibyly kytarové zesilovače a rytmické automaty, v 70. letech i první klávesové nástroje. V dubnu 1972 byla založena Roland Corporation, její název byl inspirovaný středověkou francouzskou básní.

 

Roland je tedy značka zavedená především u klávesových hudebních nástrojů a kytarových efektů. Léta odtud expanduje i do dalších oblastí hudební a zvukové techniky. K osahání jsme dostali oba typy sluchátek, jež firma Roland vyrábí - RH 200S a RH-D20.

 

Roland RH 200S

Jednoduchý, elegantní, možná trochu stroze působící design, eliptické plastové mušle sluchátek Roland RH 200S s hliníkově vypadajícím povrchem neruší. Oproti odvážnému výtvarnému pojetí druhého jejich vzorku vypadaly sice trošku popelkoidně, ale to jen ve srovnání. Sluchátka mají koženkou čalouněné eliptické náušníky, do kterých se boltci vejdu, a koženkou čalouněný most.

Srovnáním při poslechu oproti typu RH-D20 téhož výrobce sluchátka RH 200S víc zdůrazňují basy. Mírně se taky u nich projevuje rezonance uzavřené mušle lehce sudovým zvukem. Zvukově byla asi nejpodobnější vzorkům sluchátek Koss PRO3AA a M-Audio Studiophile Q40. Ve srovnání s Koss PRO3AA mají ale více čitelnější a jasnější středy. Frekvenčně blízko jsou asi předchozímu typu M-Audio Q40, ovšem s tím, že hrají tišeji. Na taneční hudbu, u které jsou dominantní basy, by se asi hodila dobře.

 

Saša Langošová: Tahle se mně nelíbí vůbec.

Roman Helcl: Zvýrazňují basy přesně tak, jak to nemám rád, a ubírají prostory některým nástrojům. Celkový zvuk je dost plochý.

Saša (poslouchá): Virbl v nich zní strašně tence.

Ivo Viktorin: Tahle mi přijdou přebasovaná a plochá. Je to takový příjemný neagresivní poslech. Přijdou mi horší než RH-D20. Jsou taky levnější? Tady to sedí.

 

Roland RH-D20

Výrazný futuristický design sluchátek Roland RH-D20 z hliníkově zbarveného plastu si koleduje o skalní příznivce i zavilé odpůrce. Mně osobně nevadí, spíš se mi líbí. Most mají skládací, takže při přepravě zaberou minimální prostor. S citlivostí nad 100 dB a impedancí 38 char2 patří k těm hlasitějším. Podobně jako u M-Audio Q40 bych u nich uvítal hlubší náušníky, s tím, že ale nevím, jak by pak sluchátka třeba hrála. Sluchátka mají skládací most, jejich závěsy jsou volnější, než je nutné pro uši, a dají se vsunout až dovnitř pod most. Vše se pak vejde do malého, odolně vypadajícího koženkového pytlíku.

 

Při hledání srovnatelného vzorku mi hlasitostí přišla dost podobná výše zmiňovaným M-Audio Q40, a i když by to podle čísel mělo být jinak, přišla mi dokonce o něco hlasitější. Kdo ví, jak to s těmi tabulkovými hodnotami bude. I zvukem mi přijdou trochu podobná, s tím, že mají čitelnější přednes na středech a mírné zvýraznění na basech u nich začíná frekvenčně zřejmě až pod 100 Hz. Příjemný, vyvážený zvuk.

 

Roman Helcl: Tahle se budou hodit spíš na elektronickou muziku.

Saša Langošová: Vypadají roboticky (... poslouchá...). Zvuk je pro mě příliš jedovatý. Na taneční hudbu by to možná mohlo fungovat A ještě bych se bála, že urvu držáky těch sluchátek.

Ivo Viktorin: Tahle jsou na nějakou obrrrovskou hlavu, dal jsem si je na nejmenší, a jsou mi tak akorát. Tak ty jsou lepší než tahleta (= Roland RH 200S). Kapela v nich zní dobře. Tahle hrajou pěkně, překvapila mě. Jsou trochu těžká na hlavě (286 g - poznámka autora). Nejsou moc pohodlná, ale hrajou pěkně. Ale ten design? Tak pojďme dál.

 

Sennheiser

Firma začala v květnu 1945 ve Wenebostelu u Hannoveru v Německu výrobou elektronické měřicí techniky, takže ji ani v nejmenším nelze považovat za holobrádky. První svůj mikrofon vyvinuli v roce 1947, s prvními miniaturními sluchátky vytáhli na trh v roce 1952. Téměř pandemického rozšíření dosáhli v roce 1968 typem HD 414, což byla celosvětově první otevřená sluchátka vůbec, a prodalo se jich po světě asi deset milionů. V roce 1990 přesunuli výrobu sluchátek z německého Burgdorfu do svého nového výrobního závodu v irském Tullamoredo. K otestování jsme dostali dva vzorky z široké škály jejich nabídky - HD 215 a HD 280 Pro.

 

Sennheiser HD 215

Na první pohled mě u sluchátek Sennheiser HD 215 zaujal zdařilý černý design velké kulaté sluchátkové mušle, připomínající na venkovním obvodu snad vzorek pneumatiky. Nerušivý, leč elegantní a nápaditý. Zajímavým a ojedinělým konstrukčním nápadem je kloub, kterým můžete pravé sluchátko vysunout o 90˚ dopředu nebo vzad, myšleno ve směru, když je máte na hlavě. A abyste nelámali špatnou stranu mostu, je na té správné straně vylisovaná šipka a na opačné straně jakési slepecké tečky. Ke sluchátkům se dodává koženkový přepravní pytlík stahovaný na tkaničku.

 

Kabel sluchátek je odpojitelný, na obou jeho stranách je konektor jack 3,5 mm v plastu a s pozlacenými kontakty. Na straně zesilovače je se závitem pro konektorovou redukci, na straně sluchátek má válcovitý až lehce kónický zábrus podobný jako u víček lékárenských lahviček, aby se konektor nemusel ke sluchátku šroubovat, ale aby zasunutý držel. A drží. To je taky jinde neopakovaný nápad.

 

Sluchátka velmi příjemně sedí na hlavě, velikostí vnitřního průměru náušníků jsou v testovaném souboru z kulatých mušlí největší, spolu se dvěma velkými typy BeyerDynamic DT 770 a DT 880.

Podle tabulek i podle skutečnosti jsou sluchátka HD 215 poměrně hlasitá, ale vyšší energetická účinnost u nich není zaplacena hrbatou frekvenční charakteristikou. Jejich vyrovnaný zvuk jest mi velmi příjemný. Konkrétní a čitelné středy, sluchátka nezdůrazňují basy, ale ty, co jsou v nahrávce, vyzáří čistě až dospod. Dá se podle nich míchat nahrávka a jsou vhodná i pro poslech. Ve srovnání s podobně hlasitými Denon AH-D1001 i po srovnávacím poslechu s asi nejpodobnějšími Roland RH-D20 mi přijdou čistější a jasnější na středech a bez frekvenčního zdůraznění na basech. Velice příjemná.

 

Roman Helcl: Pro mě je to rovný poslech.

Saša Langošová: Ano, je to dost rovné. Jsou tam patrné obrovské prostory.Všechno je zřetelné, takže si myslím, že do studia by se dala velmi dobře použít. Myslím, že bych s nimi mohla ve studiu zpívat. Člověk by čekal, že to bude víc pumpovat, mít větší koule, ale je otázka, jestli je to potřeba. Přijde mi, že je tam všechno dobře slyšet.

Ivo Viktorin: To je dobrý! Měl jsem na ně nějaké přezíravé názory, ale musím je změnit. Další příjemné překvapení.

 

Sennheiser HD 280 Pro

Sluchátka Sennheiser HD 280 Pro mají opět černý, profesionální, neutrální a nerušivý design. Hrany jsou tentokrát oproti vzhledově podobným Sony nebo Audio-Technica ponechány lehce ostřejší a větší plochy jsou na sebe víceméně kolmé, což vzhledu dodalo na eleganci. Do velkých eliptických náušníků se pohodlně vejdou i moje uši celé a eliptický tvar mušle neleze na tvář. Na můj vkus jsou z koženkou polstrovaných sluchátek k nošení asi nejpříjemnější. Mají skládací most, závěs sluchátek jde zalomit dovnitř, takže při skladování ani při přepravě nezabírají víc prostoru, než je nutné. Škoda, že výrobce nepřidal pytlík.

 

Přestože tabulkově by měly být hlasitostí spíše někde uprostřed, přijdou mi hlasité srovnatelně s těmi z nejhlasitějších v tomto testu. Mají velmi příjemný zvuk, zejména přenos těch nejnižších basů pod 50 Hz, které na koncertech vnímáte spíš hrudníkem než ušima. Jako jediné z testovaných tedy vyzářily nejčitelněji i ty nejnižší basy.

 

Taky jako jediná ze sebraných vzorků se dodávají i s prospektem, na němž je frekvenční graf, i když malovaný dosti zhruba. Máte ho tu k nahlédnutí taky. Křivka se drží v toleranci 6 dB, u krajů pásma jde mírně vzhůru, mírný pokles má naopak v pásmu cca 4 až 6 kHz. Frekvence pod 100 Hz graf nezobrazuje, ty by mě vzhledem k jejich zvuku zajímaly taky. Tento graf si můžete porovnat s naměřenou impedanční charakteristikou uveřejněnou v prvním díle tohoto povídání (viz Muzikus č. 03/2009 strana 48). Nějaké souvislosti mezi vyzařováním a impedancí se nalézt dají, jsou ale spíš volné než zákonité.

V poslechovém srovnání s tabulkově podobnými Denon AH-D1001, Roland RH-D20 i předchozími HD 215 mi přijdou zejména příjemná na basech a pěkně čitelná a srovnaná na středech a výškách. Dost taky u nich záleží na tom, jak si je narazíte na uši, a to zase ne kvůli basům, ale pro přenos na středech. Troufl bych si podle nich míchat muziku nebo spot v rádiu, velmi příjemně se taky poslouchají. Pokud bych hledal sluchátka současně do studia i pro poslech, sáhl bych po těchto. Líbí se mi velice.

 

Roman Helcl: Jejich zvuk mi přijde úplně vykuchaný.

Saša Langošová: Znějí úplně jinak než všechna předtím. Šikovný zvukař by asi řekl, které frekvence tomu chybějí. Jakoby člověk přes ně dal deku. Nevím, s těmi bych asi nemohla zpívat. Tahle rozhodně ze hry.

Ivo Viktorin: Tahle jsou ještě o trochu lepší než HD 215.

MM: Jsou taky o trochu dražší.

Ivo: Pomačkáme náušáky, ať se ukážou. U těch nových sluchátek je fakt tohle zavádějící, člověk si to hned neuvědomí, ale je to tak. Ty Sennheisery jsou pro mě příjemné překvapení (... poslouchá...). Už vím, tyhle. To je velice dobré, člověče. Jak jsem si je pořádně nasadil, tak jo, příjemný. Velice přirozený.

 

Sony

V květnu 1946 vznikla v japonském Nihonbashi u Tokia společnost Tokyo Tsushin Kogyo K. K., čili Tokijská telekomunikační strojírenská společnost, zkráceně japonsky Totsuko, která v únoru 1947 přesídlila do Shinagavy, taky poblíž Tokia. Na podzim téhož roku se v Japonsku komerčně chytli drápkem se svým megafonem. V roce 1949 dokončili prototyp svého prvního páskového magnetofonu a v roce 1954 vyrobili v Tagajo poblíž Sendai v prefektuře Miyagi první difúzní germaniový tranzistor a germaniovou diodu. Do té doby byly k mání jen nespolehlivé hrotové, křemíkové polovodiče tehdy ještě nebyly vůbec. V roce 1955 padlo firemní rozhodnutí označovat výrobky firmy Totsuko značkou Sony a v tomtéž roce vyrukovali taky s prvním japonským plně tranzistorovým rádiem. V roce 1960 založili obchodní zastoupení v USA. Tak to tehdy začalo. Dnes elektronického multimediálního giganta asi není třeba představovat. K otestování jsme dostali tři ze čtyř studiových typů jejich výrobního repertoáru v této oblasti, MDR-7505, MDR-7506 a MDR-7509HD.

 

Sony MDR-7505

Uzavřená sluchátka Sony MDR-7505 jsou ze zapůjčené trojice nejmenší, na rozdíl od dvou ostatních mají kulaté náušníky a pogumovaný most. Sluchátka se dají známým způsobem složit dovnitř mostu a pro úschovu a transport slouží malý koženkový pytlík. Na hlavě sedí v rámci možností malých sluchátek slušně. Koženkové polstrování náušníků leží při práci s nimi na boltcích posluchače.

 

Přestože jsou z trojice nejmenší, zabarvením svého zvuku jsou podobnější největšímu typu MDR-7509HD. Poslechem mi jejich zvuk přijde vyvážený, opět studiově nic nezdůrazňující, avšak jasný, čitelný a příjemný. Oproti podobně určeným AKG K 141 mají zvuk trochu hutnější v basech a jasnější středy.

 

Saša Langošová: Ta jsou hlasitá. Jo, to má koule, což je asi tím, že jsou hlasitější. Pěkné basy i středy.

Roman Helcl: Tahle se mi teď líbí víc (než Sony MDR-7509HD).

Saša: (druhý poslech nakonec testu): Teď se mi jeví ještě lepší. Výborná.

Ivo Viktorin (porovnává MDR-7505 a MDR-7506 najednou): Tahle znám (= MDR-7506), takže mě nepřekvapila, a mám je docela rád. Ale docela mě překvapilo, jak se od sebe ty tři typy liší. Ty pětky (= MDR-7505) mají kulatější zvuk, ale takový celkově teplejší, šestky (MDR-7506) ho mají ostřejší, chemičtější. Otázka je, jak na co. Vím, že když jsme točili Ebeny, tak Markův brácha hrál ságo a vadilo mu, že ho má ve sluchátkách ostrý, jemu by tahle tedy vyhovovala víc. Zase na zpívání, na čitelnost zpěvu, můžou být šestky (= MDR-7506) lepší. Těžko říct.

 

Sony MDR-7506

Sluchátka Sony MDR-7506 jsou druhá z poskytnuté trojice. Designově jsou velmi podobná předchozímu typu MDR-7505. Rozměrově jsou o trochu větší než předchozí. Mají na rozdíl od nich eliptické náušníky, které rovněž sedí svrchu na boltcích. Dalším rozdílem je koženkovou polstrovaný most, jenž je ovšem taky skládací. V příslušenství se dodává koženkový pytlík, jako u každého z pytlíků s logem firmy, který je větší než pro předchozí vzorek a zase menší než pro následující typ.

 

Jejich zvuk mi přijde příjemný a vyrovnaný. Oproti menším předchozím i oproti ještě větším následujícím sluchátkům této firmy se mi zdá víc basovýškový, což jim dává ostřejšího vyznění. Hrají pěkně.

 

Roman Helcl: Pro mě mají na poslech příjemný zvuk, trochu zvýrazněné basy, ale ne moc. Pořád jsou konkrétní, jejich zvuk je trochu šťavnatější...

Saša Langošová: Pusť to znovu, prosím tě... to je pěkný zvuk, plný, možná trochu nekonkrétní na basech, což by mi při zpívání asi vadilo, ale je takový živý, možná trochu jedovatý v činelech, ale to může být zesilovačem.

Roman: Producent naší poslední desky Steve Walsh je vyžadoval jako studiový standard. Je zvyklý s nimi dělat.

 

Sony MDR-7509HD

Last but not least. Sluchátka Sony MDR-7509HD jsou největšími a taky nejdražšími uzavřenými studiovými sluchátky z produkce Sony, jež se ocitla v tomto testu. I u tohoto typu se firma drží podobného černého profesionálního decentního a ničím nerušícího designu. Eliptické mušle mají asymetrické náušníky lépe přizpůsobené člověčímu uchu - nahoře jsou širší, dole užší. Jsou konstruovány tak, aby dosedly pohodlně a velkou plochou přímo na boltec. Mají koženkou polstrovaný skládací most a pro přepravu a skladování je jim vyhrazen ten největší koženkový pytlík, samozřejmě s logem firmy.

 

Zvuk pro moje uši mají podobný s nejmenšími z nich, MDR-7505, s tím, že je srovnanější a vyváženější v celém slyšitelném pásmu, tedy i v jeho nejkrajnějších basvýškových okrajích. Oproti obdobným AKG opět víc cinkají na basech i výškách. Určitě je to zdařilý kousek, vhodný do studií na odposlech, referenční režii i na poslech obecně a vůbec.

 

Roman Helcl: Nemají tolik zvýrazněné basy jako ta předchozí (= Sony MDR-7505). Na ta bych třeba rád doma poslouchal hudbu.

Saša Langošová: Tyhle jsou super, byly od začátku můj favorit a i teď se mi zdají výbornéý. Určitě by se s nimi skvěle zpívalo, protože zpěv je výrazný a zároveň mají naprosto konkrétní a zřetelné basy - to je skvělá kombinace. Ty předchozí (= Sony MDR-7505) měly tlustší bubny. Ale tyhle jsou výborný.

Ivo Viktorin: Tohle je takové prostornější (oproti MDR-7505 a MDR-7506). Zvuk působí mohutněji, ale nevím, jestli je to zrovna dobře. Můžeme zkusit ještě něco jiného?

 

Po otestování všeho

Saša Langošová: Zajímavé zjištění bylo poslouchat sluchátka na čtyřech různých přehrávačích - pokaždé to hrálo úplně, ale úplně, jinak. Takže těch faktorů, které ovlivňují zvuk, bude mnoho. Navíc je testujeme na poslechu, který neznáme. Na domácím poslechu bychom si o nich mohli udělat lepší obrázek.

Roman: Vyzkoušeli jsme hodně sluchátek hned po sobě, takže můžeme být ovlivnění i tím. Myslím, že nejlepší je najít si jedny, která člověk dokonale naposlouchá. Je to jako se studiovými monitory. Na celém světě jsou standardem Yamaha NS10, a přitom nemají moc pěkný zvuk a lžou na basech. Každopádně, když si vybíráte sluchátka, je dobré mít možnost poslechnout si jich tolik.

Saša: To určitě. Rozdíly tam jsou dost zásadní, člověk se ujistí, co mu vyhovuje, a co ne.

Roman: Přesně tak.

Saša: A jak je to cenově? Vybrali jsme si ty nejdražší? To tak nikdy není, že?

MM: Nejdražší z těchto jsou BeyerDynamic DT 880 Pro.

Saša: To je totiž za ten nejhezčí plyš :-)

Ivo Viktorin: Dají ze s nich vybrat favority, dají se vybrat, která mě osobně nezaujmou, a na každou hudbu to samozřejmě vyjde jinak. Rozhodně pro mě je to úžasná zkušenost a jsem za ni vděčný, protože mě tato věc zajímá celou tu dobu, co točím. Hledám vždycky nějaká sluchátka a člověk se v tom těžko může zorientovat, když nemá tuto příležitost. Soňáky znám, to mě nepřekvapilo, AKG znám léta a ty mně vlastně nevyhovují. Nevím, jak se líbí tobě.

MM: Když jsem měl rádio, tak tam byly jenom AKG.

Ivo: Jasně, to bylo totiž zvykem, že byly všude AKG, protože nebylo nic jiného.

MM: Já jsem bral sluchátka vždycky jako vercajk.

Ivo: Chápu, co se na tom může líbit. Je to zvuk, který je v Čechách známý pod pojmem hi-fi. Že je takový jemný na výškách, tak sametový a jemný, až z toho ty nástroje pořádně nelezou. Je to takový hodňoučký. Většina lidí si nastaví ekvalizér tak, že vyřežou středy, a mají rádi, když je to takový šustivý a dunivý. Třeba u AKG to tak neduní, ale středy a výšky mají takové velice opatrné. Na AKG zbývá ze zpěvu jenom to tenký, nemá to barvy pod výškami, a když tam jsou, tak je to spojené ještě s něčím jiným. Tak co, jdeme to všechno zase rozpojit?

 

Tak jste se pročetli srovnávacím testem devatenácti vzorků různě vybraných studiových sluchátek. Posuďte sami, jestli po přečtení tohoto sáhodlouhého povídání máte ve věci víc jasno, nebo ještě větší guláš. Ale dobrá sluchátka určitě nejsou k zahození. Pomněte, že pokud žádná pořádná a vám vyhovující nemáte, nikdy netušíte, v které budoucí chvíli se vám mohou náramně hodit. Tož tak.

 

Mojmír Mohapl