Jsou věci pro aktivního hudebníka nepostradatelné. Bez nich by ani aktivním hudebníkem být nemohl. Mám na mysli nástroje, aparáty, ale také pa systémy, mixpulty atp. Pak je ale i další vybavení, také téměř nepostradatelné, určené k tomu, aby výše zmíněné záležitosti zůstaly dlouho vcelku, pokud možno funkční a aby lahodily oku. Právě výrobou a prodejem těchto se zabývá firma Šiba, jejíhož majitele Jožu Barchánka jsem navštívil v bíle natřeném sídle v Černošicích u Prahy, coby kamenem dohodil od říčky Berounky, o které ještě bude řeč.
K úvodním několika řádkům by možná bylo na místě i doplnění, že v současnosti se Šiba zabývá i navrhováním, přípravou a montáží pódií i pro ta největší turné po našich zemích a že má pod svými křídly i jeden více než příjemný hudební klub. Ovšem cesta k tomuto byla dlouhá a své kořeny má ještě za předcházející společensko-ekonomické formace. V moderním obchodním žargonu bychom řekli, že prvopočátkem bylo nalezení mezery na trhu, což v té době nebylo nic zvlášť těžkého. "K vyrábění obalů jsem se dostal jednoduše - hraním. Hrálo se, jezdilo a nebylo jiné cesty, než si obaly na nástroje vyrobit. Vyrobil jsem jeden pro kytaristu, k tomu stojan pro klávesáka a tak dále. K tomu se nachomýtl kamarád, s nímž jsme si řekli, že zkusíme dělat obaly z laminátu. Ostatní muzikanti projevili zájem, a z toho pro nás plynulo, že jsme čtrnáct dní laminovali, pak čtrnáct dní lepili a pak zase znovu dokola," vzpomíná na začátky Joža. A protože zájem trval, postupně k obalům pro el. kytary přibyly obaly pro klávesy, akustické kytary a k těm zase obaly šité. Ke dvěma zaměstnancům přibyli další a celá firmička se z garáží a dílen roztroušených po celé Praze přestěhovala do Radotína. "Tehdy už jsme vyráběli poměrně dost věcí, kupříkladu i flight case a z té špinavé smíchovské garáže jsme v roce tuším 1991 vyrazili do Frankfurtu na veletrh. Dokonce jsme tam dostali objednávku na tři sta tvarovaných laminátových obalů na saxofony, za kterou po dokončení její italský zadavatel nabídl polovinu domluvené ceny. S výrobou laminátových obalů jsme ale stejně zanedlouho skončili kvůli věčnému boji s hygieniky a jejich připomínkami k laminování."
I tak byl ale veletrh pro Šibu začátkem pro ni velmi důležité spolupráce s německou firmou Koenig & Mayer, která trvá dodnes. "V té době jsme některé výrobky dodávali orchestrům, z nichž sem tam probleskl požadavek třeba stojanu na noty. Takže jsme zašli za Koenig & Mayer, ukázali jim, co děláme my a jestli by tedy nechtěli dodávat něco k těm bednám, na což kývli. U nás nikdo nevěřil, že se jejich výrobky budou prodávat, protože byly a jsou drahé. Zpočátku se to potvrdilo, první rok jsme jim udělali obrat jen asi 2500 marek, ale byli velmi trpěliví, což se myslím vyplatilo."
Spolu s růstem objemu vlastní a pestrosti dovážené produkce začala postupně Šiba zasahovat i do jiných oblastí - postupně začala nabízet i zmiňovanou přípravu pódií a výrobu součástí pro ně. "Spadli jsme do toho tím, že jsem dovezl hliníkové prakťáky z Německa, což bylo tuším v roce 1993. Byly šíleně drahé - někdo tehdy používal dřevěné, které koupil tuším v JZD Horní Polná za 250 korun kus, zatímco ty dovezené stály v přepočtu asi 16 000, čili ze mě měli všichni hroznou legraci. Nakonec se ale podařilo v Německu domluvit výrobu u nás, což povolili s tím, že od nich musíme brát materiál. Z toho, že jsme je nejen prodávali, ale i půjčovali, vzniklo nakonec kompletní zázemí pro přípravu pódií, dnes jsme schopni připravit kompletní scénu podle představ produkce. S tou se odjede daná šňůra, část se poté použije znovu a část leží ve skladu a nakonec se většinou rozřeže pro další využití," popisuje Joža obvyklý postup. Zřejmě největšího rozsahu výroby dosáhla ŠIBA před zátopovou vlnou v roce 2002, kdy v jejím rámci fungovala šicí dílna, dílna na dřevěné bedny a flight case a také kovovýroba, například na kabelové bubny a podobně. Voda mimo spousty peněz a úsilí odnesla i výrobu celoplastových obalů na bicí. "Stroje na to jsme sháněli asi sedm let, postupně z různých továren, následně jsme asi dva roky vyráběli, ale voda je poničila natolik, že jsme je už nedokázali dát dohromady. Povodně celkově byly hodně krutou ranou, hlavně proto, že si nikdo nedovedl představit, jak vysoko voda vystoupá. Důsledkem bylo, že jsme po čtyři měsíce nevyráběli vůbec nic, měsíc jsme jen odstraňovali už nepotřebný a zničený materiál, jehož bylo nakonec 92 plných náklaďáků. Do toho samozřejmě o rok zpožděná výplata pojistky a nucené dočasné stěhování, takže pro udržení výroby jsem se musel soukromě příšerně zadlužit."
Částečně i důsledkem záplav bylo následné postupné přeorientování firmy na drobnější, zakázkovou výrobu a také kusovou stavbu pódií a tribun například pro sportovní haly. "Povodně mi osobně vzaly prvorepublikové iluze o rodinné továrně, kterou dědí potomstvo a v níž linky chrlí obrovské série výrobků - došlo mi totiž, že ani skoro patnáct let intenzivní práce nestačí k tomu, aby firma sama o sobě ustála následky povodňové vlny. Navíc pozbylo smyslu šít tisíce kusů obalů, když trh zavalily čínské za cenu, za jakou u nás ani nekoupíš materiál. Proto se snažíme komunikovat s drobnějšími zákazníky po celé Evropě na výrobu menších sérií, která tu myslím přetrvá. Někdo chce třeba 200 obalů na hoboje, někdo specializovaný rack, někdo specializovaný obal na nástroj běžně se nevyrábějící a tak podobně. Udržet větší firmu se dá jen díky šíři sortimentu - pokud bych se chtěl soustředit pouze na nějaký produkt, tak to dotáhnu tak možná k manufaktuře s pár zaměstnanci."
Mimo již zmiňovaných aktivit provozuje Šiba i jednu, řekněme, nestandardní. Jedná se o klub Kino, nacházející se kde jinde než v Černošcích u Prahy, v němž probíhají rozličné kulturní aktivity. "Kino byla obrovská výzva - město se snažilo cosi v něm provozovat a prodělávalo na tom zhruba 400 000 ročně. Za podmínky, že v něm kino zůstane zachováno, jsem se ho ujal a myslím, že se podařilo vytvořit zajímavý sál s dobrým zvukem, kde mají muzikanti dobrý pocit na pódiu (mohu potvrdit - pozn. autora). Je to pro mě i trochu návrat do dob, kdy jsem sám hrál. Navíc se spousta muzikantů mezi sebou zná, chodí ke mně do Šiby pro věci a pak si třeba v Kině zahrají. Je to takový koloběh."
Tím naše povídání s Jožou Barchánkem v podstatě skončilo, po nezbytném ofocení a prohlídce dílen, skladišť a vůbec celého areálu, jehož jednotlivé části se rozkládají v několika budovách, jsem se ho pouze zeptal, zda nechce ještě něco dodat. Byla to jediná věta: "Snad jen nenechat se otrávit."
Kabát Dole v dole - pódium od Šiby, před akcí
