Futrál nehraje. Tedy pokud si nějaký z těch tvrdších nevyberete dočasně za bicí nástroj. Ale zkuste svoje milované a dlouze "naspořené" vybavení naházet jen tak do dodávky a pak se s ním projeďte po několika po zimě vyzobaných českých okreskách, načež koukněte, co z něj dovezete. Matematici tomu říkají důkaz sporem, tedy že když to blbě nefunguje, tak to opačný musí být správně. Jářku, obal tedy k nástrojům i aparatuře patří, jak sliby k politikovi.
A k naší historii zase asi patří, že legendy různých výrobních značek se v drtivé většině začaly tvořit buď už dávno před válkou, anebo až od devadesátých let po plyšáku. Mezitím většinou jaksi ne. V tomhle není osud téhle značky, zosobněné jejím zakladatelem a nyní majitelem, panem Josefem Barchánkem, výjimkou.
Začali se společníkem (partneři do roku 1999) jako garážovka, pak byli nějakou dobu ve sklepě, pak si pronajali prostor v Radotíně a v roce 1995 si koupili prostory v Černošicích, kde jsou zatím dodnes a kde jsem se byl za nimi podívat. Ale rád jsem předal slovo panu šéfovi, protože líp bych je asi nevymyslel.
První jsme dělali vlastně jenom kytarový a baskytarový futrály.
Měkký?
Laminátový. Úplně původní futrál jsem dělal z překližky a koženky. Pak jsme začali laminátový, dělali jsme je na elektrický kytary, na baskytary, přidali jsme klávesy, pak se to rozběhlo na akustický nástroje, dechový, ale pak už to bylo hygienicky složitý, laminovat to ve velkým. Tak jsme od toho ustoupili a začali jsme dělat v podstatě jenom ty dřevěný. Mezitím jsme začali dělat i šitý futrály.
(Provádí mě firemním katalogem...)
Tohle je třeba hydraulickej stupínek pro dirigenta. To vzniklo z toho, že posledních deset let se tady hrozně moc dirigentů střídá. A oni taky chtějí bejt slavní, ale když vede orchestr v opeře, je schovanej dole v orchestřišti a je v díře. Je to vymyšlený tak, že on přijde, nastoupí na to, tady má takovej ovladač, zmáčkne jeden knoflík tady na tom, vyjede nahoru, aby se uklonil publiku, pak zajede zase dolů a může začít. Celkem jsme jich už prodali asi pět do různejch divadel, protože to celkem funguje.
A tohle je taková speciální věc - to je vozejk na opravu kontrabasů a cell. Protože s nimi se dost špatně manipuluje, tak jsme vymysleli takovej systém, že tady se dá krk a tady je čep, takže se dá basa otáčet a dá se na tom dělat. Taky jsme jeden čas dělali hodně nářadí pro houslaře. Takový ty svěrky a kdovíco.
Člověk furt někomu musí něco vymejšlet. Jenomže ti, co to kupujou, tak časem přijdou na to, že když to pošlou do Číny, tak tam jim to udělají taky, a ta výroba se pak časem přesune do Číny. Tak musíme vymyslet zase něco novýho a furt takhle člověk jede.
Tyhlety kabelový bubny jsme dělali pro firmu Adam Hall a ta to sem hrnula nazpátek. Milan Hrůza (firma Prodance) to tady skvěle prodával v krámě, tak jsem mu vždycky říkal, že je výborný, že to prodáváte. Z Černošic jsme to odvezli do Frankfurtu a z Frankfurtu to pak odvezli do Prahy. To bylo dobrý.
Upravujou si to oni nějak? Že si tam třeba nalepí svoji firmu, nebo to jde komplet od vás?
My to komplet vyrobíme tady a dostanou to i s logem svojí firmy. To je normální. Máme samozřejmě svoje signovaný, který se prodávaj’ do krámů, obchodů a tak dále. Některejm buď dodáváme pod naší značkou, anebo že je to designovaný Šiba pro nějakou firmu, ale dost se stává to, že už to firma prodává jako svůj futrál.
Za jak dlouho se dá vybudovat takováhle firma?
Tyjo, dlouho. Já už to takhle dělám dvacátej šestej rok.
Takže jsi začal těsně před plyšákem?
Těsně před. V září ’89. Meziobčanská výpomoc se to jmenovalo. Já jsem tehdy bydlel v Praze, tam jsem se oženil a v baráku dole měl pronajatý sklep Panton, byl tam sklad gramodesek. A ono to bylo už takový opuštěný, už tam vůbec nechodili, a tak jsem chodil na byťák, bylo to titiž bytovýho družstva, a říkal jsem: „Hele, nechte mi to tam.“ A ty ženský nevěděly, a kdesi a tohle. Pak přišla revoluce a nikdo nevěděl vůbec, co bude. A ta ženská řekla: „... tak se tam nastěhujte, řeknem, že to bylo otevřený, a pak uzavřem’ smlouvu.“ Tak jsme se tam nastěhovali, řekli jsme, že to bylo otevřený, a oni nám udělali smlouvu, a tak jsme začli.
Na flight-case jsou nějaký rozměrový standardy?
Jsou rozměrový standardy na racky devatenáct palců, jsou rozměrový standardy na LED stěny a jejich úhlopříčky. Další standard je, aby se to vešlo na paletu, tam se dají dvě bedny, napříč další dvě, ale až tak moc se to nepoužívá. Běžný bedny na příslušenství se dělají metr dvacet na šedesát na šedesát s kolečkama a s těma přihrádkama. Dělá se to přibližně stejně, aby když se to láduje do kamionu, aby se to dalo dát na sebe a aby to přibližně vyplnilo ten prostor. Dvakrát metr dvacet, kamion má dva padesát, deset centimetrů je vůle.
Ročně jsme dělali okolo třináct tisíc šitejch futrálů ročně někdy ještě v roce 2001. A to jsme dělali ve čtyřech, možná v pěti druzích. Elektrická kytara, baskytara, španělka, nějaký dřeva a pak ještě míň polstrovaný. To se dělalo dobře. Ale pak přišla čínská invaze a musel jsem to překlopit na menší série a zakázkovou práci. Předtím jsme vyráběli hodně dopředu, protože jsme měli tři velkoobchodníky v Německu a ještě taky jsme to prodávali do krámů, tak to odsejpalo. Ale pak to hodně rychle šlo dolů a všichni se převekslovali na Činu. Ještě v roce 2002 jsem tady měl čtyřicet sedm lidí. Teď už jich mám jenom dvacet, to je dobrý. Uživit čtyřicet sedm lidí je opravdu celkem honička.
Kdy nastává ten moment, kdy si řeknete, tak na tohle se vykašlem’ a jdeme dělat něco jinýho?
My ani ne, většinou prostě oni se vykašlou na nás. Jestliže třeba od nás ten futrál stojí třeba patnáct nebo sedmnáct eur a on to nakoupí za osm, tak je to samozřejmě polovina a jemu se to vyplatí. A to trvalo dost dlouho, ale teď posledních, řekněme pět let, je zase tendence, že lidi už se trošku nasytili a začnou fungovat normálně. Že občas si vemou nástroj evropskejch výrobců a chtějí k němu evropskej futrál. Samozřejmě že zboží se prodává vždycky. Takže to je teď ta naše výhoda. Ale už to nejsou tisícový série. Když máme sérii čtyři stovky kusů, tak je to úplně super. Jsou to menší série nebo zakázky.
A kdy se my vykašlem’ na zákazníka? Když tlačí na cenu, že už to prostě nejde vyrábět. Ale tyhlety tlaky se už změnily. Prakticky téměř každej krám funguje jako velkoobchod. Všichni si zvenku dovážejí zboží a buď si to prodávají mezi sebou, nebo to prodávají lidem.
A ty vaše zakázky probíhají jak? Stane se třeba, že někdo doveze bicí sadu a řekne, oměřte si ji, já ji chci obalit?
Jo, to taky. Jsou ale standardní rozměry. Prostě víme, že čtrnáctipalcovej virbl má takový a makový rozměry, pokud tam nemá nějaký zvláštní kování. Takže to je jasný, to se udělá normálně. Anebo prostě chceme od něho rozměry. Jsou taky standardní rozměry, který vyrábíme a dáváme do obchodů a tam to normálně prodávají, a pak jsou zakázkový, to znamená, když má někdo abnormálně velkej kopák nebo má abnormálně malej. A to samý je s kytarama. Běžný akustický a elektrický, to funguje, a pak je spousta nástrojů, který se nevejdou do těch futrálů, tak nám to kytarista přinese. Když je šitej, tak si to mistrová obkreslí, udělá střih a pak se to vyrobí. A to samý v pevnejch futrálech. A to samý v kejsech.
A co třeba s vnitřkem? Třeba když má nástroj někde ostrý šrouby nebo tak něco?
Vnitřky se vlastně dělaj’ podle toho nástroje. Když to jde, když je to třeba do pevnýho futrálu, tak se to vnitřní polstrování udělá tak, aby se tyhle věci vyeliminovaly a bylo to zachycený v těch bodech, který nejsou choulostivý - třeba aby to netlačilo na kobylku, aby to bylo zafixovaný v místech, který jsou pevný a dají se použít. A to ostatní je tam volně a je to ochráněný. A to je od šitejch až po kejsy - to je prostě stejný. Podobně mixpulty - někde se dají chytit, někde se nedají.
A stejně je to s ostatníma. Dalo by se říct, že asi šedesát procent naší produkce jde dnes mimo muziku. Třeba obaly na nějaký umělecký díla, například balíme nějakou výstavu, která cestuje po světě. Nebo se dělají kejsy na různý stroje a přístroje...
Slovanskou epopej jste nebalili? To by byla docela fuška.
Ne, tu jsme nebalili, ale víš, co jsme balili? Laternu Magicu. Nějaká dcera nějakýho šejka si nechala vyrobit ve zmenšeným komplet Laternu Magicu se všema těma zrcadlama a projekcema, a to jsme komplet balili. To byly bedny, který měly pět a půl metru dýlku a třeba metr vejšku, metr šířku a v tom byly třeba zrcadla. Ale nebyly to skleněný zrcadla, byla to na hliníkovejch rámech napnutá hliníková fólie. A muselo to být perfektní, aby se to nepoškodilo. Plus sestava kejsů na ty všechny projekční přístroje. A bylo to vymyšlený tak, že když se celý to divadlo sestaví, všechny ty konstrukce, tak všechny ty kejsy se dají k sobě, zamknou se butter-flyema (uzamykatelnými uzávěry podobnými křídlům motýla, malá poznámka to autorova, abych sem napsal taky něco svýho), a aby to bylo funkční a celý to vyjelo výtahem vejš a z toho se to promítalo.
A rozlišujete kejsy taky třeba podle způsobu zacházení? Třeba pro velký čuňata víc polstrování...
Jasně. Takhle: Ty, co jezdí takový ty road-série, tedy co jezdí hodně, na festivaly a jezdí to navenek, tak to musí bejt všechno zesílený. Tam se dávají opravdu obrovský panty, velký butter-flye, dvojitý rohy a všechno se to hrozně zpevňuje. Oni se s tím ti bedňáci nebabraj’. Všichni jsou utahaný, v noci se balí, je půl třetí ráno, prší do toho, všeci pochopitelně nasraný, já se jim nedivím. A on to veme, dotlačí to na ten ponk, překlopí to - a musí to všecko vydržet. Ale stejně za dva za tři roky ta bedna stejně jde do háje a musí se na ní udělat nějakej repas. Dá se bedna otevřít takhle (ukazuje jemně), anebo s tím prásknout. A to všecko do toho hraje.
Když to někdo nosí v ruce, tak se udělají tak, aby to bylo co nejlehčí. Máme třeba takový plastový sendviče, takový dvě plastový desky a mezi tím jsou bubliny. Něco jako je bublinová fólie, ale má to okolo dvě plastový desky. A tím je to odlehčený, a to se hodí právě když někdo má třeba velký klávesy, přesto je vozí s sebou a nechce to mít v šitým futrálu. Ochrání to, je to pevný, a přitom je to lehký.
A klimatická odolnost? Může - nemůže zmoknout?
Bedna může zmoknout. Ale není to o tom, že by mohla plavat v řece. Jo, máme zámkový lišty s gumou, taky jsme dělali, že se to všechno silikonovalo, ale tenhle způsob výroby, kde se vrtá, jsou tam nejty, tam je možné, že se tam voda dostane. Dělali jsme pro vojáky, ti to házeli z pátýho patra, co se s tím stane, pouštěli na to vodu, jestli to udrží... To je věc od věci.
Když něco vymyslíte, tak to testujete, nebo počkáte, až to otestuje sám život?
Ne ne, otestovat se to musí, abysme věděli, co to vydrží. Ale člověk nevymyslí, co s tím vymyslej’ lidi. To je jednoduchý, když plácnu, bednu, která je dva a půl metru dlouhá, metr široká, metr vysoká a začnu otevírat víko, že ho vezmu tady za ten roh a zvedám, tak je logický, že se to bude prohejbat. Není materiál, kterej by to unesl. A takhle se ty věci vyvíjejí rukama. A pak na některý ty věci se musí nechat udělat certifikace, to jsme třeba u těch pódií. Tam musí být nějaký stavební zkoušky, staticky se to musí spočítat. Na to pak máme nějaký deklarace a certifikáty, že to má tu odolnost, kterou to má mít, že tak garantujeme nějakou zátěž.
Jak se měří odolnost proti větru?
Oni to počítaj’. Spočítají plochu, do jaký to fouká. A čím je to zabalený, jestli je tam jenom střecha a sítě, nebo jestli tam není nic, nebo nějakej back-wall, tak podle toho to spočítají. To bez statika nejde.
A máte nějakou blbuvzdornou ochranu, abyste vy byli z obliga, když to někdo blbě postaví a ono mu to spadne?
Jasně. Poučení a provozní předpisy. V tom statickým posudku je napsáno, že to vydrží vítr tolik metrů za sekundu. Když se stavěj’ velký střechy, tak maj’ měřák, změřej’ si rychlost větru, hlídaj’ počasí a jsou napojení na meteorologickej radar. A podle toho se to všechno nějak koriguje. Když se něco blíží, tak se stáhnou sítě, ať to profoukne, a takovýhle věci. A pak jsou menší pódia, což jsou obce, města a podobně, kde to obsluhujou nějaký technický služby, a chlapům je to samozřejmě úplně jedno, poněvadž ti jsou hlavně otrávený, že to musej’ vůbec stavět. Existuje Beaufortova stupnice síly větru...
... od jedné do deseti.
A tam je to prostě popsaný, třeba podle toho, kdy se ohejbá stromeček, kdy chvějí se lístky, tak to jim k tomu ještě dodávám, aby věděli, kdy přibližně mají s tou střechou sjet dolů, aby nebyl malér. A oni tomu nevěřej’. Dělali jsme pak posudek na jedno pódium, který jsme vyrobili a prodali. Malý pódium, šest krát čtyři metry, na tom střecha, boky ze sítí. My to máme tak, že ty přední věže jsou chycený k pódiu, je to provázaný, střecha je k tomu chycená, takže celkově to tvoří příhradovej nosník, takže je to hodně tuhý. A ještě se to musí kotvit k zemi. A oni samozřejmě proč by kotvili, na co...? Tak to přišlo, fouklo to, a to pódium, jak bylo, tak to celý vzalo a padlo to na bok. Celý. A to pódium bylo furt postavený, i ta střecha, a takhle to tam prostě leželo. Nástroje na tom už nebyly. Oni to nechali stát, ale neukotvili to.
Což je vlastně dobrý. Protože když se jinde staví pódia, postaví se střecha, u těch menších na čtyřech nohách, ať stojí zvlášť, a mezi to se postaví s nějakou metrovou mezerou pódium. Jenomže jsem si to nechal spočítat a my to děláme tak, že pódium máme až těsně k nohám, nohy jsou uchycený k tomu pódiu, tím pádem jsou rozepřený od sebe, nemůžou se posouvat - nemůžou tancovat. Nahoře je to chycený, prokřížený, a tím pádem ta jejich pevnost je mnohem větší. Proto se stalo, že se to převrátilo celý a zůstalo to pohromadě. Jinak se skácí střecha, složí se to, zohejbá se to a jde to do háje. Ale to se týká menších střech. To se nebavíme o střechách osmnáct krát dvacet.
A novinka v těch našich pódiích, to jsou ty pojízdný, ty jsme začli vyrábět asi před třema rokama. Hrozně dlouho jsem nad tím seděl, trvalo mi asi tři roky, než jsem to dokreslil a dal do kupy, pak jsme začli vyrábět první pro sebe, že si uděláme svoje a odzkoušíme je. Jenže pak mi někdo zavolal z Plzně, že by chtěli pojízdný pódium, jestli to umíme, tak jsem samozřejmě řekl, že jo, že máme zrovna jedno rozdělaný, tak se přijel podívat, a tak to vlastně první šlo rovnou tam. Na to navazovalo další. Vyrobili jsme jich asi sedm nebo osm, a to je kompaktní záležitost, že to zapřáhneš za auto, máme dva základní moduly, šest krát šest a osm krát šest, to je nejrozumnější pro takový ty menší akce.
Šest krát šest, to se vejde na silnici?
Složený. Složený je to nějakých dva a půl metru. Oklopí se jedna část střechy, druhá část střechy, vyklopí se podlaha, další část podlahy, se střechou se vyjede nahoru nebo se nakloní podle toho, kde je předek, pak se dají čtyři rohový vzpěry, dá se tam úzký zábradlí, a je to za třicet pět minut postavený. A je to hodně kompaktní a s tím ten vítr nic nedělá. Ale tím, že to je na tom vleku, je to hodně zatížený, ale stejně se to má ještě větrovat.
Ty certifikáty máte pro celou Evropu?
Ne, jenom pro nás a pro Německo. Teď na podzim povezem’ to pojízdný pódium na výstavu do Rakouska, tak řešíme, jak to bude s certifikací tam. Ale když se udělá nějakej typ pro Evropu, tak by to mělo fungovat po Evropě celý.
Takže v tomhle ještě Unie moc jednotná není?
No, oni nás moc rádi nemaj’.
To už od Bílé hory.
To samý je i s těma kejsama. Taky musíme deklarovat materiály. Každej rok vypisujem’ zákazníkům seznam materiálů, původ, katalogový čísla, protože oni to doma předkládají.
Používáte nějakou zvláštní překližku na ty dřevěný kejsy?
Běžně se používá březová. Ta je kompaktní, hustá a funguje. A jak vyrábíme ty tvarovaný pouzdra, tak tam používáme překližku kupovanou v Rusku, protože oni používají taky dobrý lepidla. My to napařujeme a tahle překližka to jediná vydrží. Ruská.
Není to těma sibiřskejma břízama?
Je to těma krutejma lepidlama, který oni používají. Jinak překližku, když napaříš, tak se ti rozlepí, ale tahleta to vydrží. Samozřejmě to máme vyzkoušený - máme napařovací vanu, napařujem’ to do určitý teploty, to se nesmí přehnat, tak potom se s tím fakt krásně pracuje. Nepraskne to a dá se to dobře tvarovat. Za ta léta se to vyzkouší.
Přijde muzikant, přinese futrál a říká: „Ten už mám od vás patnáct let.“ Říkám: „No to je fakt fajn, a teď jste se sem přišel s tím chlubit, nebo jak jako?“ „No dyť to je právě dobrý, ne?“ Odpovídám: „To není dobrý. Měl vám vydržet rok a půl, pak se měl rozpadnout a měl jste si přijít pro novej.“ Na druhou stranu je dobrý, že to vydrží. Když jsem s tím začal, tak se mi kamarádi smáli: „Ty seš blbej, kolik si myslíš, že můžeš udělat futrálů, že se tím uživíš?“ „No, tak nevím, třeba jo.“ A už se tím živím dvacet šest let.
Opisuju z firemních stránek: pouzdra na hudební nástroje, pouzdra na techniku, flight-cases čili transportní obaly, držáky reprobeden dovnitř i navenek, podlahové desky na pódia, vybavení orchestrů a divadel v zákulisí, studiový nábytek a zvukové kabiny, přepravní boxy snad pro všechno, co by je mohlo potřebovat, mobilní i stacionární pódia, stabilní i pohyblivé tribuny, pódiové zábrany, pojízdné plošiny do zákulisí, scénické stavby a dekorace, hliníkové konstrukce všeho druhu, skládací hliníkový taneční parket, stojany na klávesy. Firemní katalog mají tlustější než je tenhle časopis.
A jelikož se blízkopražské Černošice, zakousnuté v údolí pod skálou vedle meandru řeky Berounky, po vodě klikatě nějakých deset kiláků od jejího ústí do Vltavy, stávají sídlem čím dál lepších a honosnějších lidí, včetně těch sedících v jihoafrické base, začíná být výrobní provoz firmy Šiba i ostatních tamních firem sousedům postupně čím dál víc na obtíž. Daň z nemovitosti je tam taková, jako kdyby svou firmu měli postavenou na Václaváku. Je tedy možné, že se velká i menší pódia, pratikábly i veškeré obaly na hudební nástroje mohou za čas vyrábět jinde, což ale není nic, co by jim mělo ubrat na eleganci, nápaditosti či jejich užitnosti.
A jak jsem se mohl seznámit s dobrým duchem této značky, jehož pro sepsání článku stačilo jen půl hodiny poslouchat, tak věřím, že by ty věci dokázal dávat dohromady třeba i na Měsíci, a to ještě šestkrát lehčeji.
