Ryan Peake - Mašina Nickelback

Když si odmyslíme všechny ty platinové desky a procítěné rockové balady na všech rádiích, Nickelback začínali úplně přirozeně. Banda kamarádů, přesněji tří bratrů, a nějaký Ryan Peake si ve městě Hanna v Kanadě pouze přehrávali písně od Led Zeppelin a milované Metallicy. Odtud taky pramení velmi syrový zvuk kapely na první desce Curb. Nepochybně i s příměsí tehdejší grungové vlny, kterou později přepracovali k dokonalosti v rámci milovaného post-grunge na území severní Ameriky.

Těžký rozjezd pomohla rozběhnout jak finanční injekce od rodiny, tak štěstí, že se jejich debut Curb dostal k těm pravým lidem v Roadrunner Records. Nickelback tak devadesátá léta uzavírají podpisem smlouvy u Roadrunner Records a EMI. Obratem vydávají druhé album The State, obsahující první velký hit Leader of Men. Už v počátcích kariéry se projevilo prokletí kapely na bubenické stoličce, když na počátku tisíciletí mají již třetího bicmena Ryana Vikedala.

Od nikláků k rockovému vrcholu

Kapela začala přičichávat úspěchům v hitparádách a třetí deska, Silver Side Up, proto brzy následovala. Obsahuje i největší hit kapely How You Remind Me, který je považován dokonce za jednu z největších a nejhranějších pecek prvního desetiletí po roce 2000. Důvodem prý není nic jiného než schopnost autorů vstřebat vše, co se točí v rádiích, a dát posluchačům přesně to, co chtějí. Samotný frontman Chad Kroeger jako hlavní textař v té době definitivně pochopil, že mu psaní jde, a dával plný průchod i hlubším pocitům. Z počátečních nepovedených vztahů, striptérek, chlastu a rychlých aut se propracovali až k světově tíživým tématům. Třetí deskou si, jak už to většinou bývá, doladili vlastní zvuk a přidali i další typické hity jako Too Bad a Never Again. Ty posluchače, které tyto hity minuly, získali definitivně skladbou Hero, jakožto soundtrackem kasovního trháku Spiderman.

Následující dekáda by se dala shrnout do znovudobývání hitparád a astronomické cifry prodejů po celém světě. Čtvrtá deska The Long Road se nese přesně v tomto duchu a televizí donekonečna rotují Feelin’ Way Too Damn Good a především smutná Someday. Kromě nepříjemného odchodu Ryana Vikedala, spojeného s výměnou názorů přes právníky, a nástup Daniela Adaira (3 Doors Down), kapela jela v ještě úspěšnějším tempu. Pátá, All the Right Reasons, je právem označovaná jako nejúspěšnější album formace a singly jako Photograph, If Everyone Cared nebo Rockstar dále plnily rádia. Z tohoto pohledu se to může jevit pouze jako výčet pojmů, ale na těchto hitech, dosahujících na YouTube mnohamilionových cifer, vyrostla celá jedna generace a nepoznat aspoň pět věcí od Nickelback vyžaduje akutní návštěvu na ušním oddělení, ať už je máte v oblibě, či nikoliv.

Po radostech, jako získání ocenění v rámci American Music Awards nebo cen doma v Kanadě, došlo i na průsery ve formě Chadova obvinění z řízení pod vlivem alkoholu. Naštěstí další deska Dark Horse byla i přes slabší prodeje považovaná za úspěch. Ubylo údernějších skladeb a kapela s pomocí producenta Mutta Langea ukázala, že rádiové rockové balady umí jako nikdo jiný. Autorský kalkul s jeho pomocí ani nezakrývali. Poslední deska, Here and Now, je proto vyústěním dosavadních zkušeností a servírování lahůdek podle chuti posluchačů. Na albu se totiž najdou jak metalové vypalovačky jako This Means War, tak i emotivní balady ve formě Lullaby nebo téměř taneční When We Stand Together.

I kdyby vám tahle partička nebyla po chuti, je očividné, že mají perfektní přehled nad preferencemi posluchačů a disponují schopnostmi pravidelně jim dodávat dávku nových superhitů. A jak se s tímto posláním vyrovnávají sami aktéři? Pozice jedné z nejoblíbenějších kapel na světě a schopnost nalezení autorského kompromisu jsou důvody klidného spánku. Těšme se na koncert v Praze a také na to, jak si poradí s plánovanou osmou deskou.

Dělání kompromisů je nutné ve všech oblastech života, hudbu nevyjímaje. Kytarista oblíbené kanadské formace Nickelback Ryan Peake je duší tvrdým rockerem, ale jak fanoušci, tak i muzikanti mají jasno, že žánrová rozmanitost je pro kapelu podstatná. Je až šokující, jak se na jednom albu mohou sejít hutné metalové kousky a něžné emotivní balady. Přesto to dodnes funguje, příkladem budiž již sedmé řadové album, Here nd Now. Kanadský kovboj má kromě dobývání hitparád i pár zvláštních zálib v rámci kytar.

Jsi znám jako velký zastánce značky Gibson a ve své sbírce máš slušnou kolekci kytar, včetně několika osobně pozměněných modelů. Přibliž nám však detaily toho nejvýraznějšího, Flying V, a to War Machine.

Je to vtipná historka. Protože mi Gibson nikdy nenabídl vytvořit si vlastní kytaru, musel jsem si ji vyrobit sám. Obecně velmi rád upravuji kytary podle svého uvážení. Dostávám mnoho kytar, které považuji jen za jakousi umělou krabici a neupravené dřevo, které kompletně překopu. S nápadem pro War Machine jsem přišel asi před třemi lety na turné. Na cestách mám běžně hodně času a rád se věnuji kresbě a designu. Asi bys ode mě nechtěl namalovat barák, ale u téhle kytary se povedl zajímavý kovový skelet. Nekompromisně jsem trval na černé barvě, a když bylo vše hotové, vypadalo to jako nějaká kytara od Terminátora! (smích) Hned mi pasovala do nové písně This Means War a zároveň se hodně líbila mému synovi, který ji označil za zlý válečný stroj. Byla to úžasná zábava, něco takového vytvářet, ale celkově nemám ke svým kytarám žádný větší vztah. Mám jich hodně, včetně několika Explorerů, a všem dávám pořádně zabrat.

Na kytarách je tato „bezcitnost“ vidět, ale ne pouze kvůli cestování, protože už tvůj prvotní design pracuje s omlácených vzhledem. Co tě na tom tak fascinuje?

Rozhodně nejsem spolehlivý, když mám něco půjčené, a proto si rád dělám svoje věci, které si můžu omlátit a rozsekat dle libosti. Pro Kanaďany je běžné pracovat s dřevem, a proto beru své kytary jen jako kus dřeva a podle toho taky vypadají. Na rozdíl od Chada (Chad Kroeger - zpěv, pozn. autora) nemám rád naleštěné věci a jsem radši, když vypadají jako by prošly peklem a mají ze sebe vyrvané kusy dřeva. Jsem rád kreativní a odlišný.

Další rozdíl mezi tebou a Chadem je fakt, že on hraje na sedmistrunné a ty na šestistrunné kytary. Jak velkou úlohu v tom hrají tlustší struny od Ernie Ball?

Mám ve sbírce snad jen dvě sedmistrunné, protože nemám rád široké krky. Nemám sice malé prsty, ale taky nemám ty dlouhé basketbalové špejle, jako má Chad. (smích) Enrie Ballky mi v tomhle hodně pomáhají a nemusím právě ani tolik podlaďovat, abych zněl hutně.

I přes trvající hudební krizi je Nickelback jednou z nejprodávanějších kapel na světě s padesáti miliony prodaných nosičů. Ze strany americké hitparády Billboard se jim dostalo titulu Nejlepší rockové kapely poslední dekády.

Ani v rámci efektů nejsi náročný, protože je využíváš velmi zřídka, a když už, tak wah pedál.

Ano, jsem v tomhle směru trochu nudný a rozhodně neaspiruji na vědce typu The Edge z U2. Podstatou mého vybavení je wah pedál, Mesa/Boogie Dual Rectifier a zesilovač od Marshalla. Hodně v tomhle smyslu spoléhám na svého technika, ale v poslední době objevuju možnosti Axe-Fx a Fendera Super 60 Rack v rámci čistého kanálu. Efekty typu chorus nebo delay používám vážně jen velmi zřídka.

Na technikovi a hi-tech vybavení jsi však hodně závislý naživo, a to především kvůli podstatě písní Nickelback, protože přepínač kanálů nemáš u nohou jako mnoho jiných, ale obsluhuje ho kolega v pozadí.

Přestože jsme rockeři, snažíme se, aby písně zněly co možná nejlépe. (smích) Snažím se vytáhnout, ať už z akustických nebo elektrických skladeb maximum, ale je pravda, že to začíná být čím dál náročnější. Přepínat mezi akustickými, jako je If Today Was Your Last Day, a pak zase do vypalovaček není snadné, takže s mým technikem využíváme systém, který nám vyhovuje. Kris Dawson je technologický ninja. Mám čtyři různá nastavení, mezi kterými během koncertu přepínáme v závislosti na sestavě, kterou jsme si určili před turné. Je něco jako brankář, co mi kryje záda.

Nepochybně dostáváš dost vybavení zdarma k vyzkoušení. Stává se tedy, že mezi koncertními štacemi Kris projde novinky, „dary“ a pak ti odprezentuje to nejlepší k obměně tvého vybavení?

Snažíme se být v obraze v rámci nejnovějších hraček, proto Kris objíždí veletrhy a nejrůznější firmy. Ale máš pravdu, dostáváme mraky vybavení zdarma nebo na zkoušku a někdo tomu musí rozumět a všechno vyzkoušet. Naštěstí ho to hrozně baví a já jsem mu za to vděčný. Já píšu skladby, hraji a nejsem zas tak velký fanatik do vybavení. Orientuju se, ale když mi řekne, že tuhle věc stojí za to vyzkoušet, věřím mu.

Ryan je hodně rodinný typ a ve stabilním vztahu setrvává už řadu let. Oproti tomu Chad nedávno oznámil svatbu s další kanadskou hvězdou, a to s idolem náctiletých, s Avril Lavigne.

V rámci vzhledu tvých kytar mě zaujal rodinný symbol, podobný písmenu omega z řecké abecedy, který se nachází na obou tvých zlatých Gibsonech. Z evropského pohledu jste pro nás všichni kovbojové (smích) a fakt, že jsi z farmářské rodiny, je vidět nejen ve vašich videoklipech, ale i hudbě, která má v sobě i částečné prvky country.

Jsem z malého města a se svou rodnou farmou jsem velmi spjatý. Všichni v okolí byli farmáři, takže ano, kovbojové. (smích) Můj otec je rovněž muzikant, miluje country hudbu a pochopitelně na mě klasika, ať už lepší, jako Johnny Cash, nebo nějaké braky, zanechaly velký dojem. Později jsem objevil věci jako Metallica, Anthrax a Testament, ale pořád jsem absorboval všechno kolem sebe. Jinak v rodině máme úžasné vztahy. V počátcích naší kariéry mě neskutečně podporovali a nedočkal jsem se nikdy dotěrných dotazů typu: „Tak co budeš dělat, když ta hudební věc nevyjde? Bude z tebe doktor, účetní nebo co?“ Nic takového, jen řekli: „Jdi do toho a dělej, co musíš“. Dnes mám svou vlastní rodinu a fakt, že máme v kapele dobré rodinné základy, jsou jedním z důvodů našeho úspěchu.

Kromě kytary a doprovodných vokálů hraješ ještě na piano. Písně jako If Everyone Cared nebo aktuální Lullaby jsou postaveny na klavíru, a proto by mě zajímalo, jak moc spoléháš právě na piano během skládání?

Překvapivě hodně. Poslední dobou je pro mě základem skládání. Říkám poslední dobou, protože na prvních albech jsem se tomu vyhýbal a jsem moc rád, že jsem se k tomu dopracoval. Netvrdím, že jsem bůhvíjaký hráč, ale svou práci splním. Chad většinou přijde se strohým nápadem verše nebo refrénu. Já zase s podkladem nebo chytlavou melodickou linkou. Piano je taky oproti akustické kytaře nesmírně heavy a ten zvuk miluju. I Chad hraje na piano, ale trochu se za to stydí a nechce s ním být viděn. (smích) Mně by to osobně nevadilo, ale když si k tomu sedne Chadův technik Timmy Dawson, který s námi mimochodem po krátké pauze opět hraje, držím se kytary, protože je to nejlepší pianista, jakého jsem kdy viděl.

Jméno kapely vzniklo, když Mike pracoval ve Starbucks a vracel zákazníkům drobné nikláky. (Here's your nickel back)