Dnešní reportáž nás zavede do vesničky Písnice kousek od Prahy, kde v rodinném domku sídlí další firma, která má svoje nezastupitelné místo ve vývoji českých lampových kytarových aparátů. Jak už to v našich podmínkách bývá, je to firma jednoho muže - Rudolfa Rožďalovského. I když se snažil uvést do života značky jako Attack Power nebo Edward, po čase zjistil, že jeho zesilovačům stejně nikdo neřekne jinak než Rožďál. A tak jediným možným krokem bylo založit značku Rozdall.
Podíváme-li se do hlubokého dávnověkou českých kytarových lampových aparátů, dostaneme se do doby, kdy v tehdejší Československé republice byl Kopálek stejný pojem jako Marshall ve světě a právě na kopiích marshallů, které stavěl, se vyučil nejeden kytarista. Ale nebyl jediný, kdo se na celé věci v té době podílel. A tak se nacházíme zhruba na konci osmdesátých let, kdy ve Vraném působila skupina Monzun bratří Kubecových (Čubíci). V té době s nimi začínal hrát na kytaru Rudolf Rožďalovský. Vyráběli díly a šasi pro svoje (říkalo se jim Čubíkofóny) i pro Kopálkovy kopie a on jim je pomáhal montovat a oživovat. Aby tuto práci mohl dělat, měl už za sebou jeden rozebraný zesilovač marshall, na kterém se snažil objevit, jak to celé vlastně funguje. Tenkrát vlastnil aparát od pana Povolného a k prozkoumání, jak to funguje, ho dovedla touha naučit se, jak si poradit, když aparát na koncertě vypoví službu, protože pan Povolný mu ho zkrátka neopravil.
V té době se vše dělalo načerno. "Podnikání v socialismu bylo hned po vraždě nejhorším zločinem," vzpomíná Rudolf Rožďálovský, když sedíme u pracovního ponku, kde pod jeho rukama vznikají aparáty se značkou Rozdall.
Asi za dva roky se ozval Aleš Brichta, když zakládal Arakain, kde s ním hrál na tyhle stavěné zesilovače. "Lidi se mne chodili ptát, na co hraji, a ať jim to postavím taky," vysvětluje Rudolf Rožďalovský.
Neutuchající zájem o věc nakonec dovedl Rožďalovského na elektrotechnickou průmyslovku. Dodnes ale věří ve svou intuici a mnohdy se při vývoji nových modelů vydává cestou, kterou by kovaný elektrikář hned v zárodku zadusil. Samozřejmě prvním zesilovačem byla kopie marshalla, ale postupem času se v jeho hlavě začaly rodit nové cesty a nápady, nová řešení... Tehdy ještě nebyly preampy se zkreslením, ta první konstrukce vlastně byla na základě Marshall Plexi. Postupem času se přidělal preamp, což vlastně vycházelo z JCM 800, ale pořád to byl jeden kanál. Poprvé na svůj zesilovač se zkreslením hrál v roce 1987 při pátém výročí Arakainu. Dál už pak vedla cesta ke dvoukanálovému zesilovači. Tenkrát nebyly ještě optočleny, a tak se přepínalo relátky, která při přepínání cvakala. "Když to cvakalo mně, tak se na mne muzikanti zlobili, ale že v té době cvakala relátka i v Mesa/Boogie, to nevadilo, protože to bylo z Ameriky," zamýšlí se nad českou povahou Rudolf Rožďalovský.
"Vždycky jsem to dělal doma na stole," s úsměvem popisuje technologii výroby. K tomu, aby se dal postavit zesilovač, je potřeba šasi, patice pro elektronky a elektronky samotné, transformátory, odpory, potenciometry... Z nástrojů to je pájka, vrtačka, ohýbačka na plech... a z elektrotechnických přístrojů osciloskop, generátor signálů a klasický měřicí přístroj. "Vždy jsem se snažil dělat ,tišťáky' ručně," zároveň si povzdechne: "venku se to bere jako hand made a tady jako amatérismus." I když staré lišty s nýty jsou určitě spolehlivější, tak jejich pracnost oproti tištěnému spoji je natolik veliká, že byly úplně vytlačeny. Dají se ale dobře využít při konstrukci nových prototypů.
Zvenku se součástky sehnat nedaly, a tak byl ve všem odkázán na Teslu, obcházel různě prodejny a používal, co se dalo splašit. "Lampy, které jsme tenkrát používali, se dnes těžko shání, protože ty původní český lampy byly nejlepší," posteskává si nad novými součástkami. Byly to konkrétně lampy EL 34 z Tesly Rožnov a posléze z Tesly Třinec a ECC 83, tři malé v předzesilovači a dvě nebo čtyři EL 34 na konci. Na měření elektronek si sestrojil zařízení na principu koncového zesilovače. Jsou v něm umístěny měřící body a z těchto měření si vyhodnotí číslo, jemuž říká takzvané Rudolfovo číslo. Do zesilovačů pak používá lampy s co nejbližším Rudolfovým číslem. Tento výběr probíhá podle elektrických parametrů a nakonec je sluchově vyzkouší ve stavěném zesilovači. Ne vše se dá poznat měřením a na osciloskopu. Pokud jsou lampy, které mají Rudolfovo číslo daleko od sebe, zesilovač ani nejde pořádně nastavit.
Byly doby, kdy lampy měly zaručeno 2000 hodin provozu a po této době jsou mnohdy v pořádku. Skutečně to vydržely, protože se sem na opravu vracejí zesilovače vyrobené před dvaceti lety, a ty lampy tam zůstávají dále, protože hrají. Současné lampy mají jen 1000 hodin provozu a moc toho nevydrží. Největší pozor je potřeba dát si na vstupní lampu, která musí být kvalitnější než ty následující. Pracuje totiž s nejnižšími signály a je citlivá na pískání a hučení. Ze sto kusů se dá vybrat tak deset, které se dají použít na vstupu. "Zásadně jsem proti montování lamp naležato, s čímž se setkávám u hodně zesilovačů," nekompromisně vysvětluje jedno ze svých konstrukčních pravidel. V lampách umístěných naležato se při vibracích, které jsou obzvlášť silné v kombech a při vysokých teplotách, jejich části vyvěšují a určitě se někde setkají.
U lampových zesilovačů je nutné mít připojení do sítě vždy s vypínačem Standby (připojení anodového napětí), protože elektronkám velmi zkracuje život provoz za studena. V běžném provozu by se měly žhavit tak dvě minuty, a pokud se aparát přinese z venku, kde mrzne, tak je lepší hned zapnout žhavení, a než začne zvukovka, nechat lampy tak půl hodiny prohřát. Vypnout se už mohou oba vypínače naráz.
Když se dostaneme k dalším součástkám, ze kterých se sestává zesilovač, vyrábí se dnes už tak přesné odpory, že je není nutné měřit. Za dob starých marshallů byla tolerance dvacet procent. Citlivou částí jsou potenciometry, u kterých záleží na tom, v jakém prostředí se nacházejí, kolik prachu a ostatních věcí se dostane na odporovou dráhu a za jak dlouho ji rozleptají a odřou. Moc se to ovlivnit nedá, leda používat zcela zapouzdřené typy, ale ty jsou drahé a moc se jich nedělá.
Z polovodičů Rudolf Rožďalovský využívá diody v usměrňovačích, pak tranzistory v logických obvodech, které ovládají optočleny, jež slouží k přepínání mezi kanály. Signálová cesta je vždy přísně lampová. "Jediné, k čemu mi slouží tranzistor, je rozsvícení ledky u indikace kanálů," hrdě a s nadsázkou doplňuje naše povídání Rudolf Rožďalovský.
Pokud jde o efektové smyčky, v současné době už využívá jen paralelní smyčky, protože sériová smyčka zařadí do cesty tranzistory z krabičky, a všechny hezké alikvotní tóny, které dělají pěkný zvuk, se tím ořežou.
Transformátory jsou navíjeny ručně a na fotografii můžete vidět navíječku, na které se zrodily všechny výstupáky a trafa do zdrojů. Při jejich návrhu vycházel z toho marshallského a k tomu si ještě nechal spočítat jeden "hi-fi" transformátor. Ale nakonec začal věřit svému uchu. Všechny pokusy sice nebyly úspěšné, ale nakonec došel k tomu, že hodně záleží na kvalitě plechů. A kupodivu plechy pocházející ze starších zařízení jsou lepší než ty novější. Sestrojil si zkušební transformátor, kde měnil počty závitů, a na osciloskopu se snažil najít bod, kdy je transformátor optimálně přesycen a sinusovka se zaobluje tak, aby to sedělo uchu.
Napájecí zdroj takovýchto zesilovačů by měl být měkký, což znamená, že by měl při větším zatížení začít dodávat menší výkon. Přispívá to k přirozené kompresi a zkreslení signálu, která jsou pro kytaru žádoucí.
Za celou dobu Rudolf Rožďalovský zkusil postavit všechno, od malých komb, přes kombo, které vážilo 47 kg, až po koncové zesilovače, a dospěl k názoru, že nejlepší je hlava s více kanály. Dnes, protože i velikost aparátů bývá důležitým kritériem při výběru, je nejlepší pod ní postavit bednu se dvěma reproduktory, které rovněž tady v dílně vznikají. Mají šikmo umístěnou desku, na které jsou přidělány reproduktory, a otevřenou ozvučnou skříň. Osazené mohou být buď reproduktory Celestion (Vintage a Greenback) nebo Eminence.
Pokud se postaví na sebe, vypadá to jako větší kombo s výhodou, že do malých aut, jak dnes většina kapel jezdí, se to lépe vejde. A navíc, pokud je šasi zesilovače umístěno ve společné skříni s reproduktorem, tak otřesy mají vliv na životnost elektronek.
Rovněž zkoušel stavět koncové zesilovače do racku, ale problém nastal s umístěním lamp, protože nešlo, aby ležely. Tak vycházel na výšku 4U, což se majitelům nižších racků moc nelíbilo.
Design zesilovačů je podroben nekompromisním zákonům ekonomiky. Když má zesilovač dobře hrát a málo stát, design bude první, na čem se musí ušetřit. Dnes už je trochu jiná doba, a tak jsou v nabídce jak modely popisované propisotem, tak i s panely, které snesou přísná kriteria, ale jsou pochopitelně dražší. Ani potah šedivým kobercem není samoúčelný. Aparáty potažené koženkou se daly poškodit ještě dříve, než opustily dveře dílny. Navíc bedny získávají lepší akustické vlastnosti.
Dostáváme se k zvukovým vlastnostem aparátů Rozdall a získávám zkušenost: "K jedné věci jsem dospěl. Co vyhovuje jednomu, nevyhovuje druhému, ale nakonec si všechny zvuky najdou svého muzikanta." Samozřejmě představa zvukového ideálu se vyvíjí s dobou. Začínalo to v osmaosmdesátém zvukem AC/DC, jako měly osmistovky. Pak začal metal a muselo se udělat větší zkreslení. Ale nemělo by se to dělat donekonečna. Oproti krabičkovému zkreslení, kde je zvuk slitý, u lampového je každá struna slyšet. Ale nesmí se to přehnat, pak začne zesilovač chrochtat a hučet...
Hlavy se dvěma koncovými zesilovači, které v poslední době vyrábí, nejsou chápány jako stereofonní, protože každý koncový zesilovač je nastaven jinak a lze tím získat zvuk, který jedním aparátem nelze dosáhnout. Nakonec často bývá vidět na pódiích sestavy z více aparátů.
Samozřejmě na výsledném zvuku se podílejí muzikanti, kteří sem často chodí. Vedou se věčné debaty a provádí se porovnávání a zkoušení, až z toho brní v uších. V současné době například spolupracuje Rudolf Rožďalovský s Lubošem Andrštem, s Jaroslavem Janeckým... "Taky, a to je pro mne nejmilejší, se sem vracejí otcové po dvaceti letech se svými syny, jestli bych pro ně něco nepostavil," dozvídám se malé vyznání.
Prodejem aparatury to samozřejmě nekončí a muzikanti sem mohou chodit a na zvuku či doplňcích se dále může pracovat, Rožďalovský se o ně stará, jak sám říká, až do konce života.
