S Romanem Víchou jsme rozhovor plánovali hodně dlouho - nabité diáře nám setkání dovolily snad po půl roce. Když už tedy na rozhovor došlo, probrali jsme toho hodně: od bubenických začátků přes (ne)studium v zahraničí až po práci se zvukem nejen pomocí utěrky přes floor tom.
Studoval jsi na konzervatoři v Ostravě, z níž vzešlo spousta skvělých hudebníků. Jak studia ovlivnila tebe?
Na bicí soupravu jako takovou jsem tehdy cvičil hlavně sám. Můj profesor mi v tom nechal volnou ruku. Stahoval jsem nahrávky svých oblíbenců, jako třeba Simona Phillipse, Jeffa Porcara, Pražského výběru, Stinga, Petera Gabriela atd. Hodně jsem se soustředil zejména na timing, kromě toho jsem trochu cvičil na melodické nástroje. Nicméně tehdy jsem ještě moc nikde veřejně nehrál.
Potom jsi ale přešel do Prahy na Konzervatoř Jaroslava Ježka a hádám, že herní angažmá na sebe nenechala dlouho čekat...
Do Prahy jsem se přesunul v roce 1999 díky basistovi Aleši Slavíkovi na konci 5. ročníku školy. Hráli jsme tehdy v Ostravě v kapele Teddy s medem a Aleš dojížděl na zkoušky z Prahy. Já měl v plánu, že do Prahy půjdu, až dodělám školu, ale měl jsem takové nutkání, že už je čas potkat nové lidi, spoluhráče. V Praze pak nastala řetězová reakce - hodně mi pomohl Miloš Dvořáček, který nestíhal a místo sebe mě doporučil do kapely Mercy Street, kde jsem posléze potkal spoluhráče z kapely MUFF, v níž v současné době stále hraju. No a pak přišla další a další angažmá.
Migrace do Prahy je poměrně častá, na druhou stranu, se nabízela i příležitost vyrazit do zahraniční. To tě nelákalo?
Po dvou letech na Ježkárně jsem začal přemýšlet o studiu v Polsku. Můj spolužák bubeník Dano Šoltis se mi smál: „Co blázníš, kam bys jezdil!“ Jenže já pak začal hodně hrát tady v Praze a získával díky tomu hodně kontaktů, takže do Polska už jsem nešel. Paradoxně právě Dano po asi sedmi letech do Polska studovat odjel.
Mě třeba vždycky zajímaly odlišné přístupy ve výuce nástroje tady v Česku a v zahraničí. Co třeba ty a rudimenty?
V tomhle ohledu mi toho hodně dala škola Modern Rudimental Swing Solos od Charleye Wilcoxona, Pro mě je to bible, měl by ji absolvovat každý bubeník. Wilcoxonovy noty jsou vlastně taková sóla, včetně dynamiky, akcentů a přírazů... dodnes se k těm notám rád vracím.
Trochu jsi mi nahrál na další otázku. Jak tedy vypadá tvoje cvičební rutina v dnešní době?
Mám takové pravidlo, kdy si patnáct až dvacet minut před hraním dám warm up, aby pak vše fungovalo, jak má. Když cvičím, tak vše pomalu. Trochu koordinace a hlavně hrát uvolněně. Po zhlédnutí workshopu s Domem Famularem jsem začal posilovat předloktí, říká tomu developing muscles. Velmi důležitá věc. Tím by se mělo docílit větší pružnosti, rychlosti a hlavně by vás neměly bolet ruce. V hudbě se snažím být kreativní a to se jen ve zkušebně nenaučíš.
V Ostravě se „vylíhlo“ poměrně dost talentovaných hráčů. Máš na tu oblast stále vazby?
Jsem stále v kontaktu s bubenickým oddělením. Je tam spousta mladých nadějných hráčů. Vždy když v Ostravě hraju, stavím se na pokec. Nedávno jsem tam dělal workshop, který jsem pojal hodně prakticky, hodně jsem se zaměřoval na tvorbu zvuku - to je, myslím, téma, které někteří hráči opomíjejí. Já se snažím se zvukem hodně pracovat, na bubny si dávám nejrůznější cingrlátka, tamburíny, utěrky a podobné věci, zkouším nové zvuky a barvy. Než jsem přijel do Prahy, hrál jsem na velkou sadu, až posléze jsem zjistil, že ji vlastně nepotřebuju, že si vyhraju s menším setem. . Určitě to ale bylo i tím, že jsem začal poslouchat jinou muziku... Je to přirozený vývoj.
Práce se zvukem i hráčská univerzálnost, to jsou klíčová slova, která mě v souvislosti s tvým hraním napadají. Kde všude vlastně v současnosti působíš?
Prošel jsem poměrně hodně kapelami. Vedle Mercy Street to byli Soil, Katka Sarkozi, Zuzana Dumková, NUO... V současné době hraju s Ewou Farnou, Toxique, MUFF, Private Earthquake, , Jaryn Janek a Ty Lidi a Vítem Křištanem. Každá kapela je stylově někde jinde a to mě právě baví.
Kromě působení na české hudební scéně za sebou máš i zahraniční spolupráci. Právě jste odjeli turné se zpěvačkou Melanií Scholtz...
Ano, v podstatě se jednalo už o páté turné. Oslovil mě tehdy basista Lukáš Kytnar, hned od začátku mě to nadchlo a vydrželo nám to dodnes. Nestává se mi často, že bych jel s jednou kapelou intenzivní dvacetidenní turné. Má to něco do sebe.
Vedle jazzových zkušeností jsi ale hrál i s Ivanem Králem, což je poměrně odlišný koncept.
Tentokrát mi zavolal Honza Ponocný, spolu se mnou rytmiku vytvořil Honza Lstibůrek z Toxique. Byl to opravdu diametrálně jiný přístup, rockový základ, bum čvacht, moc mě to bavilo.
Kdyby si člověk chtěl zahrát s podobnými veličinami, co pro to musí udělat?
Kromě toho, že musí dobře hrát, musí mít taky štěstí - a ve správný čas potkat ty správné lidi. Taky by měl mít svůj osobitý zvuk, být kreativní, zkrátka oslovit ostatní muzikanty, aby je bavilo s ním hrát.
Nedá mi to neposunout tu otázku o úroveň výš: do jaké míry sehrává v úspěchu kapely image? Toxique mají image poměrně výraznou, což se, podle mé praxe, moc neslučuje s jazzovým vnímáním tohohle pojmu, alespoň u nás...
Oblékání je také umění a rozhodně bych neškatulkoval pop, jazz... Vždyť je to úplně jedno, všechno je to hudba. To, co si na sebe kdo vezme, není nucená záležitost. V Toxique to rozhodně pomáhá k dotváření písniček, je to jako v divadle, kde bez kostýmu nehrají. Zkrátka Klára dokresluje písničky, což jsou malé příběhy, oblečením. Ale hudba je u Toxique stále na prvním místě.
Co v současnosti používáš za vybavení?
Mám tři soupravy. Tenkostěnné Pearl Masters Premium Maple 22 x 18”, 18 x 16” kopáky, 12 x 8”, 14 x 14”, 16 x 16”. Vždy záleží na tom, jaký styl zrovna hraju, bubny skládám podle potřeby. S Ewou Farnou používám momentálně DC-drums Custom Shop (Vintage Mahogany Shells) z dílny Ivo Honajzera. 22 x 14”, 12 x 8”, 16 x 16”. V budoucnu plánujeme, že mi vyrobí bubny na míru. Pak mám starou sadu Premier z akrylátu: 22 x 14”, 12 x 8”, 13 x 9”, 16 x 16”. Super heavy sound!
Jsem firemním hráčem tureckých činelu Soultone Cymbals. Mám několik plechů z řad Vintage Old School, FXO a Gospel. Nechávám si u nich vyrábět činely přímo na míru. Vůbec s tím nemají problém a jsou otevření experimentovat, třeba můj poslední kousek má 22,5“ ! Taky jsem firemním hráčem paliček Vater. Používám model Sugar Maple Piccolo.a Vintage Bomber Beater. Pak mám několik bubínků. Miluju vintage zvuk. V mé sbírce je Ludwig Supersensitive, Sonor D-454, Premier Royal Ace a jeden dřevěný DC Custom. A na to všechno pokládám už zmíněné cingrlátka, tamburíny a podobné hračičky.
Vím, že také učíš. Jakým způsobem k výuce přistupuješ, na co kladeš důraz?
To je hodně individuální. S každým žákem pracuji trochu jinak, záleží na jeho dovednostech. Začátečníky učím základy a pokročilé timing, různé styly, ladění, práci se zvukem. Zajímavé je, že i učením žáků se sám něco přiučíš.
Jaké jsou tvoje inspirační zdroje?
Dřív jsem muziku hodně poslouchal a čerpal z ní. Teď už tolik ne. Neříkám, že neposlouchám vůbec nic, jen už nemám potřebu tolik muziku vstřebávat. Hraju skoro obden a když mám volno, tak chci věnovat čas i jiným věcem. Z bubeníků mě teď hodně baví Nate Wood, Keith Carlock, Dave Elitch, Brian Blade, Chris Dave, Mark Guiliana, Eric Harland... Rád poslouchám staré desky od Led Zeppelin, Franka Zappu nebo Jimiho Hendrixe.
Plány do budoucna?
Natočit desku s Ewou Farnou a odjet turné, příprava čtvrté desky Toxique a mezitím spoustu koncertů.
www:
