"JÁ MYSLÍM, ŽE JE TO VLASTNĚ JEDNODUCHÉ. KDYŽ SI TO VEZMU U KLUKŮ NA KONZERVATOŘI, KDO CHTĚL, HODNĚ CVIČIL A VĚŘIL, ŽE TO PŘIJDE, TEN HRAJE. KDO TO V PŮLCE DNE SBALIL A ŠEL NA PIVO, NEHRAJE. VĚŘÍM V TO, ŽE PRÁCE A VŮLE, KTEROU ČLOVĚK INVESTUJE, SE NĚKDE PŘES VESMÍR MUSÍ VRÁTIT. NEJDE O TO KLIČKOVAT MEZI KAPELAMI A VYHLEDÁVAT VÝHODY NEBO PENÍZE, MYSLÍM, ŽE JE LEPŠÍ POCTIVĚ CVIČIT NA BUBNY, DOSTÁVAT NABÍDKY A UMĚT ROZLIŠIT, KTERÉ PŘIJÍMAT A KTERÉ NE," ŘÍKÁ LETOS PĚTADVACETILETÝ BUBENÍK A PERKUSISTA ROMAN LOMTADZE, JENŽ NAVZDORY RELATIVNĚ NÍZKÉMU VĚKU STAČIL DÍK SVÉMU VÝRAZNÉMU TALENTU A HRÁČSKÉ ERUDICI NASBÍRAT UŽ SOLIDNÍ ŘÁDKU ZKUŠENOSTÍ PO BOKU NEJRŮZNĚJŠÍCH RENOMOVANÝCH INTERPRETŮ A KAPEL. CESTA "PŘIROZENĚ CVIČIT A PŘÁT SI VĚCI" TEDY ROZHODNĚ NESE SVÉ OVOCE.
Sbohem Tbilisi
"Všechno pro mě doopravdy začalo až tady v Čechách. V Gruzii jsem se muzice příliš nevěnoval, neměl jsem pro to velké nadšeni. Chodil jsem sice k tetě na klavír, také jsem hrál rok na housle, ale to bylo spíš, že se to slušelo v rámci muzikantské rodiny. Že bych se hudbou zabýval někdy profesionálně, mě v životě jako malého kluka nenapadlo. Když jsme se přestěhovali do Čech, najednou se všechno rázem změnilo. Během dvou měsíců jsem věděl, že muzika je to, co mě zajímá, co chci dělat. Nikdy jsem předtím nezažil, že by ve škole byla bigbítová kapela, od kamarádů v Čechách jsem se seznámil s deskami Suicidal Tendencies, Rage Against the Machine a podobných kapel. Úplně mě to vzalo a začal jsem okamžitě hrát."
Psal se rok 1992 a Roman, tehdy třináctiletý rodák z gruzínské metropole, se octl v severočeském Liberci. V citlivém věku dospívání musel překonat nesnadnou jazykovou bariéru, musel najít své místo v kolektivu vrstevníků, musel ze dne na den najít pevnou půdu pod nohama v novém životě, v novém světě. Jeho rodiče, oba houslisté, získali angažmá v orchestru libereckého divadla. "V Tbilisi prošli snad všemi orchestry včetně státní opery a filharmonie, ale politická situace po roce 1989 se výrazně zhoršovala. Bohužel se to projevilo i v hudebním životě. Snad bych to ani neměl říkat, ale táta sem do Čech původně přijel prodat housle, pak ale získal místo v orchestru a po půl roce přijali i mámu, a tak jsme se přestěhovali natrvalo. Táta mi zpočátku naplánoval život tak, že mě přihlásil do hudebky na lesní roh, protože tam byl výborný učitel, jehož žáci se s přehledem dostávali na konzervatoř. Počítal s tím, že po šesti letech konzervatoře se vrátím do Liberce a budeme hrát pospolu. Mě ale víc než lesní roh začala zajímat baskytara. Ta se ale na státní konzervatoři studovat nedala, tak jsme se domluvili na kompromisu, na bicích. Mně bylo v podstatě jedno, na jaký nástroj budu hrát, protože mi šlo o muziku jako celek a konkrétní nástroj byl jen výrazový prostředek, ale věděl jsem, že chci hrát bigbít. Na konzervatoři se učil jak orchestr - tympány, xylofon, marimba..., tak souprava, takže jsem měl pro budoucnost obě možnosti otevřené, a navíc jsem věděl, že tam vyučuje vynikající a vlastně nejlepší pan profesor Veselý, k němuž jsem se později dostal."
Po třech letech strávených v Liberci a prvních bigbítových zkušenostech s kapelou se Roman coby konzervatorista v roce 1996 octl v Praze a jeho cesta na českou rockovou scénu se měla už velmi záhy otevřít.
Kudy a kam
Se stejnou vervou, s jakou se Roman vrhl do cvičení, nasával a vstřebával vlivy nejrůznějších hudebních stylů a žánrů. Postupně dospíval ke zjištění, že tou pravou muzikou jeho srdce by měl být bigbít, poté zas jazz, pak hip hop... jinými slovy, hledal své optimální hudební gusto a stejně pestrými cestami se měl do budoucna ubírat i co do kapel, v nichž usedal za bicí soupravu. Po dvou konzervatorijních letech plných studia, cvičení, záskoků v libereckém divadelním orchestru a návštěv koncertů přišel v roce 1997 ke své první kapele v profesionálním slova smyslu. Bubeník Support Lesbiens a potažmo starší spolužák Svatopluk Čech ho doporučil na konkurz skupiny King Size, který mezi sedmnácti přihlášenými vyhrál.
"Byla to moje první profesionální kapela, a na to se nezapomíná. Právě King Size vděčím za to, že mě vidělo spoustu dalších lidí, že si mě tam povšimli a od toho se postupně odvíjely všechny další kapely. V době, kdy jsem ke King Size nastoupil, mě jejich muzika strašně bavila, ale jak jsem měl zmatek v kapelách, stylech, ve výrazu hraní a nebylo mi vůbec jasné, co chci hrát, tak mi asi po třech měsících hráblo a já usoudil, že to jediné, co chci, je funky a jazz. A tak jsem se paralelně octl v Blue Birds Ivana Myslikovjana. Zase jsem měl zpočátku pocit, že je to přesně ono, ale po půl roce mi naopak začala chybět zkreslená kytara a tvrdší sound, jaký byl předtím u King Size."
Ale tím Romanovo hledání dynamických stylových protikladů rozhodně neskončilo. I decentní styl jazzrockového hraní a zvuku se mu začal po čase zajídat a zmíněná touha po tvrdší muzice ho z krajin funkující rytmiky zavedla do kapely Eleison. "Všichni mi vyčítali, že každou chvíli říkám a chci něco jiného, a měli mě za blázna. Vlastně asi i měli pravdu, ale já skutečně každou chvíli nacházel něco jiného, a to mě bavilo. Ale fakt je, že někdy v té době, kdy jsem hrál s Eleison, jsem si konečně ujasnil, že to, kam patřím, je bigbít. A od té doby to trvá." Jistých změn postupně dostálo i pořadí Romanových bubenických oblíbenců, Tak trochu na druhou kolej byli odsunuti sólisté jako Dennis Chambers, Dave Weckl, Vinnie Colauta či Omar Hakim. "Pořád je moc obdivuju, ale v tuto chvíli mě zajímají spíš bubeníci od konkrétních kapel, bez nichž by hudba těch kapel nebyla tak originalní a možná by ani neexistovala. Je to třeba Mike Bordin z Faith No More, Lars Ulrich z Metalliky, Stewart Copeland z Police, Igor Cavalera ze Sepultury nebo Dave Grohl z Nirvany."
Nicméně ze zcela jiného hudebního soudku než razantní Eleison byla kapela, v níž Roman začal působit v téže době, kapela zajímavá a zároveň vytížená, tudíž pro muzikanta živícího se výhradně hudbou výhodná - kubánská kapela Pragason. Právě tady začal Roman namísto klasické bicí soupravy hrát na perkuse, jimž jako druhému rytmickému nástroji zůstal od té chvíle věrný napořád. "Mám to vymyšlené tak, že bicí mají vždycky přednost. Ale hraní na perkuse mě také velmi baví. Když mi to dovolí čas, hostuji na ně u kapely Gaia Mesiah, což je, musím přiznat, moje nejoblíbenější už nejen tuzemská kapela. Musím bez nadsázky říct, že to je kapela, kterou fakt miluju. Dávají mi stejnou dávku energie jako moji nejoblíbenější Soulfly."
Coby host si sem tam Roman zahraje třeba se skupinou Bůh ví, jejíž pianista Ondřej Brzobohatý s ním působil společně v Pragosonu, než spolupráce z časových důvodů skončila. Jako perkusista se Roman objevoval také půldruhého roku v inovované sestavě kapely Laura a její tygři.
V sobotu večer v Astorii
V období mezi Romanovým působením ve skupinách Eleison a Laura a její tygři ho víceméně náhoda zavedla do jihočeské Žírovnice do studia kytaristy a producenta Miloše Dodo Doležala a zahájila nedlouhou, ale pro Romana zajímavou a plodnou etapu práce s Dodem. Etapu čítající něco studiových prací, ale zejména pak společné koncertní hraní v triu, které se věnovalo jednak Dodovým coververzím Hendrixe, jednak původnímu materiálu vesměs z dob Vitacitu. "Dodo je pro mě kapitola úplně jinde než všechny moje doposavadní hudební aktivity. Vnímám ho jako svého asi největšího učitele hudby. Je to člověk, od něhož jsem se opravdu hodně dozvěděl a spoluprací s ním opravdu hodně naučil." Jako člen doprovodné formace sólového zpěváka se poté Roman objevil ve Woo Doo Bandu Kamila Střihavky. S ní je svázána i roztomilá Romanova vzpomínka: "Ve druháku na konzervatoři jsme se s klukama šli podívat na No Guitars!, kde hrál na bicí Franta Hönig. Poslouchal jsem a říkal: ,Ten Střihavka, to je dobrý zpěvák, s tím bych si chtěl jednou zahrát.' A ostatní na to: ,No jo, malej Roman zase plácá.' Teď mám strašně rád Maxe Cavaleru. No, možná třeba v příštím životě..."
Ještě v dobách Romanova působení ve Woo Doo Bandu se ale začaly nenápadně spřádat nitky vedoucí k jeho nynějšímu bubenickému postu ve skupině Čechomor. Nenápadně a neviditelně. Tou první bylo Romanovo telefonní číslo, které si houslista Čechomoru Karel Holas vzal, když se s Woo Doo Bandem setkal na festivalu na Malé skále. Ta druhá byla ještě vzdálenější. Roman se podílel na tuzemském natáčení připravovaného alba anglické skupiny Majica, a byl proto pozván na jeho živou prezentaci do Londýna. "Vždycky dopoledne jsme zkoušeli, večer chodili po Londýně a kalili. Ptali se mě, jestli chci vidět Big Ben, Buckinghamský palác a ostatní památky, a já řekl že ne, to až při příští návštěvě, že teď chci poznat všechny punkové a hardcorové kluby, a tak jsme to vedli touhle cestou. Všiml jsem si také velkého klubu Astoria, kde v měsíčním programu stála jména jako Machinehead, Killing Joke, Foo Fighters, a já si říkal - To je přesně ono. No a den na to mi přišla textovka od Karla Holase, že by se se mnou chtěl sejít. Já toho moc o Čechomoru nevěděl, myslel jsem si, že je to folková kapela, folk mě vůbec nezajímal, tak jsem odpověděl, že to nepůjde, protože jsem zrovna v Londýně. Ale přišla další textovka a Karel psal, že shodou okolností je taky v Londýně, že bychom se mohli sejít tam. A jestli mám čas, že hraje v sobotu večer s Killing Joke v klubu Astoria. To mě vyvedlo z míry. Tenhle ,kotlíkář', Astoria a Killing Joke? Až posléze jsem zjistil, že s Čechomorem je všechno jinak..."
Roman tedy nejprve přijal nabídku ke spolupráci jako perkusista na akustických verzích písniček Čechomoru a od ledna letošního roku zasedl za bicí soupravu jako bubeník kapely. S Romanem získal Čechomor ještě jednoho nehrajícího člena v podobě Romanova psa Jonáše, který kapelu provází na všech tuzemských i zahraničních koncertech s visačkou "V. I. P. Čechomor Dog". Ale ani nabitý program nebrání Romanovi v neustálém cvičení, protože tvrdí: "Neumím být jako Dennis Chambers, abych si mohl dovolit jako on říct, že hraní na bicí je jako jízda na kole. Jak se jednou naučíš, tak už jen jezdíš." A tak Roman Lomtadze koncertuje, nahrává, cvičí a přeje si věci.
Bubeník a perkusista Roman Lomtadze se narodil 14. 1. 1979 v Tbilisi. V Čechách žije od roku 1992. Absolvoval Státní konzervatoř, prošel skupinami King Size, Blue Birds, Eleison, Pragason, Laura a její tygři, Woo Doo band, spolupracoval s Milošem Dodo Doležalem. Je členem skupiny Čechomor, hostuje se skupinami Gaia Mesiah a King Size.
