Znát repertoár „od Bacha po Vlacha“ a hlavně hrát „vše na všechno“ v různých tempech, rytmech, metrech, dynamikách, to by mohlo být krédo brněnského bubeníka Romana Kobiely. Toho kromě širokého muzikantského záběru charakterizuje i výrazná pedagogická činnost - je například prvním českým autorem, který napsal školu hry rudimentů.
Moje první setkání s tvou prací proběhlo formou tvé první a tehdy nové publikace Modern Fusion Drumming 2000, kterou jsme s kolegou Jakubem Šimralem oba koupili na Yamaha Drummer Meetingu, kde jsi tehdy ostatně i vystupoval, a začali ji společně cvičit. Co tě vedlo k tomu napsat takovou školu?
Tehdy jsem měl již po studiu i zkušenosti s výukou v zahraničí a angažmá na lodi. Hlavně v USA jsem narazil na mnoho zajímavých učebnic, tak jsem chtěl co nejvýstižněji sestavit dvojjazyčnou, nejlépe multižánrovou cvičební systematiku hry na bicí soupravu, a to nejen v metru 4/4. Stručně řečeno, cvičení různých typů úderů v kombinaci s doprovodnými rytmy i koordinačními rozklady na soupravě bicích nástrojů.
Od té doby jsi vydal další tři publikace a pátou připravuješ. Zastavil bych se u druhé, World of Drumset Rudiments. Rudimenty jako takové při výuce až tolik rozšířeny nebyly a jsi prvním českým autorem, který o nich napsal školu. Jak k tomu došlo?
Chtěl jsem jít ještě hlouběji ke kořenům. Jde o elementární rytmické vzory nejrůznějších kombinací střídavých, dvojitých, přírazových úderů, víření a paradiddle. Původně byly používány v armádních sborech a dříve šlo o výběr tzv. standard 26 American drum rudiments, později rozšířený společností Percussive Art Society na international 40 snare drum rudiments. Na workshopech mě vždy zajímalo uplatnění drum rudiments na bicí soupravě. Na začátku milénia jsem jezdíval na hudební veletrhy do Frankfurtu, proto jsme připravili tento díl - též výhradně v anglické verzi pro společnost Yamaha, která se na něm i sponzorsky podílela.
Na co se bude zaměřovat pátý díl, který právě dokončuješ?
Obsahem Techniky hry na bicí soupravu V - Odd Meters and Double Bass Drumming budou cvičení koordinace hry na bicí soupravě, doprovodné rytmy, koordinační rozklady - ovšem v taktech s lichým počtem dob, např. 3/4, 5/4, 7/4, a to se dvěma basovými bubny, případně s dvojpedálem. Předchozí díly - III. a IV., tedy Universe of Drumset Techniques a Advanced Rhythmic Studies and Double Bass Drumming -, řeší podobnou problematiku pro pokročilejší hráče, ovšem především v metru 4/4.
V posledních letech člověk může využít celou řadu dalších možností, jak se ve hře na bicí posunout, a to zejména v online oblasti. Neplánuješ nějaký počin i na tomto poli? Nebo se budeš držet papírové formy?
Online média výrazně proměnila svět. Talentovaní hráči leccos pochytí z videa, jejich výuka tak pokračuje snáz i rychleji, navíc ukázky lze dále snadno sdílet, komentovat prostřednictvím internetu i sociálních sítí - to je jejich nespornou výhodou. Jinak digitální média nejsou příliš můj svět, i když mám webové stránky i profil na Facebooku. Vidím v tom ale až zbytečně velké nadužívání, zejména mladou generací, a do budoucna pro dnešní postmoderní civilizaci spíše hrozbu. Navíc notám, někdy ještě i ručně psaným, se v orchestrech a mnohých kapelách nevyhneme. Neplatí zde „vše si najdu na internetu“... Digitální média přes mnohé výhody zkrátka nenahradí skutečnou hru se spoluhráči, byť jenom v duu s harmonikářem... (smích)
Pojďme k tvým studentským letům. Pocházíš z hudební rodiny, takže koketování s hudbou bylo, předpokládám, otázkou času. Jaké byly tvé začátky?
Otec zpíval ve známých regionálních pěveckých sborech, matka v jednom z nich a pracovala ve velkém domě kultury. Chodíval jsem do učňovské dechovky, tam jsem se naučil anšlág, víření, noty hlavně z pochodových knížek, pak na ZUŠ k učiteli P. PIchovi st., kde jsme hráli podle učebnic našich, polských, německých, maďarských, např. Šprunk, Tuzar, Bányay, Keune, Zegalski, Piotrowski, Kiesant... Následovala praxe v rockových kapelách na Třinecku, hlavně Gladys s hity 70. a 80. let, pak v začátcích pomohla i věhlasná Letní jazzová dílna Frýdlant se základy jazzových standardů. Pak následoval konkurs do muzikálového orchestru Cantus Nova v Brně, kde žiji dosud...
V Česku jsi studoval u profesora Čadana, poté u profesora Miloše Veselého a došlo i na studia v zahraničí na American Institute of Music - Vienna. Můžeš tyto své studentské zkušenosti porovnat?
U profesora Čadana v Ostravě a u profesora Veselého v Praze na Žižkově jsme hráli hlavně z jejich autorských not. Nechyběl ale ani Stick Control, nebo opomíjený Accents and Rebounds. Inspirací mi byly i materiály hráčů jako Jim Chapin, Joe Morello, Buddy Rich, Carmine Appice, Rick Latham, B. Rock, a určitě Ted Reed. Na AIM Vienna byly zajímaví nejen profesoři a jejich vyučovací hodiny, ale i další dění ve škole; kolegové bubeníci, městská hudební scéna, včetně klubů, jam sessions, workshopy... Oslovily mě i tehdy nedostupné transkripce zajímavých rytmů nebo breaků, zejména od známých hráčů.
V seznamu hudebníků, s nimiž jsi hrál, najdeme řadu významných jmen a kapel napříč žánry: namátkou od Romana Pokorného, Felixe Slováčka přes Petra Lipu, Janu Koubkovou, Laca Décziho, ale i třeba Vlastu Redla až po Moravanku. Je něco, co pro tebe tyto hudební světy spojuje?
Nejspíš univerzálnost, tedy znát repertoár „od Bacha po Vlacha“, a hlavně hrát „vše na všechno“ v různých tempech, rytmech, metrech, dynamikách. Myslím, že důležité je umět mnohé i „vyjamovat“, případně si pořídit svoje poznámky ke skladbám - tedy určit jejich části, pohotově zapsat rytmus a tempo, rytmické fráze, často synkopy -, vypsat si je narychlo do not... Výčet sólistů bych ještě doplnil o Láďu Kerndla, Helenu Blehárovou s brněnskými swingovými legendami, hraji též s tanečními orchestry Night and Day Band a v Combo Orchestru Gustava Broma s osmdesátníky Vincencem Kummerem, Mirkem Hanákem, Tiborem Lenským, Jiřím Suchým, a také s brněnským kytaristou Milanem Kašubou. Přál bych si hrát a fungovat v takto úctyhodném věku.
Zmínil jsi univerzálnost. Jak se člověk stane co nejuniverzálnějším hráčem?
Chce to tyto mnohé hudebních žánry sledovat, poslouchat, zajímat se o ně, a nejlépe i hrát s mnohými sestavami, a to v odlišných tempech, dynamikách, různě silnými paličkami, špejlemi, drátěnými i plastovými metličkami, a zase nejen v metru 4/4. Tedy od lidovky přes swing, latino po samozřejmě co nejrychlejší hard and heavy a progresivní drumming, jako jsou Dragonforce, Amaranthe, Five Finger Death Punch, u nás například Dymytry, a jistě mnoho dalších...
Kteří hráči ovlivnili tebe?
V osmdesátých letech určitě Dave Weckl, Steve Gadd, Dennis Chambers, už tehdy velmi nadčasoví a pozoruhodní bubeníci skupin SBB, Rush, Toto; ale třeba i velmi vkusný Phil Collins a mnoho, mnoho dalších... Z našich legend jazzmani Vladimír Žižka, Josef Vejvoda, Josef Dodo Šošoka. Z mladších hráčů, hrajících, a dokonce některých i žijících na cizích kontinentech, například Vajco Deczi, Klauda Kryšpín, Martin Valihora, Andrea Valentini, Pavel Valdman, Martin Škaroupka. To chce odvahu, která zdaleka nesouvisí jen s řemeslem bubeníka.
Na hudební scéně působíš desetiletí. Jak se za tu dobu proměnila role bubeníka, potažmo hudebníka obecně?
Dnešní bubeníci hrají určitě technicky vyspěleji, rychleji, jsou schopni hrát do hudebních podkladů, různě kombinovat svou produkci s různými zařízeními IT, ale taky určitě více pevněji, často až zbytečně nahlas, (při hře je opomíjen např. press roll). Hudební produkce jsou dle mého všeobecně hlučnější; stále početnější publikum, zejména mladé, má zájem o často nečitelný hluk. Často obdivuji, jak s mnohdy nečitelnými stavbami skladeb je mohou vůbec „dohrát“ do konce. A role hudebníka je, myslím, stále obtížnější. Nehledě nyní na omezující opatření kvůli koronaviru, orchestry jsou nahrazovány stále menšími sestavami, zpěváci, zpěvačky a často významní sólisté účinkují často sami na half-playback, publikum si zvyká stále více na DJe. Hudební produkce jsou stále více využívány jako podpora prodeje nejrůznějších forem gastronomie.
Plány do blízké i daleké budoucnosti?
Chtěl bych nadále hrát s mnohými sestavami, vyučovat, vydat pátý díl učebnice, který už asi bude poslední... Je totiž stále těžší vymýšlet něco nového... A přání do budoucna? Asi nereálné: Více starého selského rozumu a důvěry mezi lidmi, aby dohody tak říkajíc „na dobré slovo“ zase více platily, třeba i za cenu skromnějších materiálních poměrů.
