Ringo Starr - Zkouška víry v mír a lásku

Jméno, které není potřeba nijak zvlášť představovat. Na druhou stranu ruku na srdce, sledujete pečlivě aktuální sólovou tvorbu bubeníka The Beatles? Pokud ano, tak smekám. Primární motivace k tomuto rozhovoru byla samozřejmě dostat možnost položit této legendě nějakou tu otázku. Na druhou stranu jsem rád využil příležitost si jeho sólovou práci konečně pečlivěji projít. V průběhu let jsem totiž pouze zachytával úryvky,

protože mám z domova velice blízko k tvorbě kytaristy Stevea Lukathera. Široká veřejnost ho zná z formace Toto, ale kromě toho má i rozsáhlou sólovou diskografii, se kterou mu občas pomáhá právě Ringo.

Steve Lukather nakonec hrál klíčovou roli i v rámci online tiskové konference, kam jsme byli jako jediné médium z ČR koncem září pozváni. Třicet minut, stovka novinářů z celého světa a moderátorka, která Ringovi vybírala otázky z chatu. Opravdu si neumím představit, že by Ringo vedl minimálně stovku rozhovorů samostatně, a proto byla pro všechny strany online tiskovka nejpraktičtější. Od první minuty až do konce se chat kupil desítkami a desítkami otázek. Přihazoval jsem průběžně ze svých šesti připravených a čekal. Jako zázrakem mou otázku na spolupráci se Stevem Lukatherem vybrala moderátorka jako třetí.

Ringova sólová tvorba sice nikdy nedosáhla na laťku, kterou nastavili jeho spoluhráči, a mnohdy se pohyboval i na hraně průměru. Na druhou stranu byla opravdu čest být pozván na tuto tiskovou konferenci, při které nám velice přátelský Ringo dal možnost nahlédnout do toho, kde shání špičkové spoluhráče, jak celý jeho rozmanitý tým funguje a také se podělil o své názory na zlepšení života v naší společnosti.

Rád bych poděkoval Universal Music za tuto příležitost, celému týmu magazínu Muzikus za více než jedenáct let úžasné spolupráce a vám čtenářům za podporu.

Co byste chtěl, aby si lidé odnesli z vašeho nového EP Change the World?

Radost! Tento název má zdůraznit fakt, že potřebujeme svět zlepšit kvůli našim dětem. I z toho důvodu v těchto dnech probíhá v New Yorku akce s názvem Climate Week, která má zdůraznit naši snahu o lepší životní prostředí. Půlka světa hoří, druhá je pod vodou. Tohle je opravdu příšerná situace a máme před sebou hodně práce, abychom pomohli dalším generacím. Často se proto musím ptát, jestli politici mají vlastní děti? A jejich děti mají nebo plánují potomky? Věřím, že nechci mnoho, abychom mohli dýchat čistý vzduch a mít přístup k vodě! Kromě toho vydávám nové album. (smích)

Více než padesát let doporučujete světu se zaměřit na lásku, mír a hudbu. Zdá se ale, že to moc nefunguje...

Snažím se o to od šedesátých let, ale tato iniciativa probíhá oficiálně pravidelně od roku 2008, kdy jsem dorazil do Chicaga do Hard Rock Café na své šedesáté osmé narozeniny. Ptali se mě, co bych chtěl ke svým narozeninám jako dárek, a já okamžitě řekl, že bych si přál, aby lidé v poledne ukázali gesto míru a lásky společně. Tehdy tam bylo nějakých sto lidí. Dnes máme akce Peace and Love Moment ve dvaceti osmi zemích. Pomalu, ale jistě se vody hnuly a dál vibrují. Člověk dělá ideálně to, co umí a dokáže. Já se snažím z celého srdce. Mír a lásku všem!

Čtyři kousky ideál

Mezi gratulanty na této akci byl i Steve Lukather z Toto, se kterým jste v průběhu let často spolupracoval a mimo jiné mu hostoval i na jeho letošní sólovce I Found the Sun Again. Čeho si z jeho kvalit vážíte nejvíce?

Jedná se o jednoho z nejlepších kytaristů, se kterými se vůbec dá spolupracovat. Kromě toho si užívám, když se dokáže při našich zkouškách rozplakat. (smích) Patří mezi mé nejlepší přátele, vždycky je s ním úžasná zábava a pokaždé mi vyrazí dech, jak brilantní je to hráč. Velice často si ho vybírám i proto, že je velice rychlý. Když s ním něco píšete, tak vše nádherně odsýpá a nedochází k žádnému trápení. Proto ho miluju.

Mezi skladbami na novém EP se objevil i cover hitu Rock Around the Clock od Bill Haley & His Comets. Co vás k tomu vedlo? Kromě toho, jak moc se podle vás rocková hudba od padesátých let změnila a jak velký podíl na tom měli podle vás The Beatles?

Neřekl bych vysloveně historii rockové hudby. Podle mě The Beatles změnili hudbu jako takovou. Jedna znašich hlavních inovací byla si skladby napsat a následně natočit. V té době byl totiž autor samostatný prvek, jehož práci pak natočila kapela. George Martin nám nosil úžasné skladby, ale my jsme mu řekli, přesněji já mu řekl: „My chceme dělat vlastní věci!“ Tak k tomu došlo a jsem rád, že jsme šli tím směrem. The Beatles jsou zajímaví i dnes. Tvrdě jsme makali a podařilo se nám vydat několik úžasných skladeb. Pokud jde o Rock Around the Clock, tak mě tento cover napadl, když jsem dumal tady ve svém malém studiu. Mám moc rád formát EP, protože čtyři skladby dám dohromady poměrně rychle. Tato konkrétní skladba mě napadla, když jsem si vybavil, že jsem své sedmé a čtrnácté narozeniny slavil v nemocnici. Podruhé jsem tam byl tak dlouho, že to vypadalo, že tam asi oslavím i ty patnácté. Jenže mamince se podařilo doktory přesvědčit mě pustit domů, protože se můj stav naštěstí zlepšoval. Jako první věc po propuštění z nemocnice jsem jel s mámou a nevlastním otcem do Londýna, kde jsme navštívili jeho rodinu. Pak jsme se vrátili do Liverpoolu, kde si mě převzali prarodiče a vyrazili se mnou na ostrov Man. V té době zrovna celá Británie žila muzikálem Rock Around The Clock a já si to zamiloval po prvním zhlédnutí. Jenže moc klidný návrat z biografu to nebyl, protože se všichni ostatní kolem mě zbláznili a začali demolovat kino. Všude lítaly židle a já z toho měl Vánoce. Tuhle vzpomínku mám tak zarytou v paměti, že mám pocit, že se to stalo včera. Protože je to v první řade moje EP, tak si můžu naštěstí dělat, co chci. (smích) Tohle byla okamžitá volba, když jsem si řekl, že by to chtělo nějaký cover. (smích) Zprvu jsem tomu chtěl dát hodně retro zvuk, ale velice rychle jsem se na to vybodl a pořádně to nakopl. Hodně tomu také pomohl kytarista Joe Walsh, který přidal nejen parádní zvuk, ale také výborné unikátní sólo. Když posloucháte covery Rock Around The Clock, tak všichni hrají to samé sólo. Jsem moc rád za tuto spontánní záležitost.

Dalším hostem na desce je Trombone Shorty, který široké veřejnosti zpřístupňuje jak jazz, tak instrumentální hudbu. Proč bylo pro vás důležité ho mít ve skladbě Coming Undone?

Jsem moc rád, když mě něco příjemně překvapí, zatímco dávám dohromady novou desku. Základní myšlenka je, že někdo jiný napíše hudbu a společně to pak doděláme. Ve skladbě Let's Change the World máme syntezátory, basu a kytaru od Stevea Lukathera. Je tam proto dostatek masa, se kterým můžu pracovat, když přidávám bicí a zpěv. Linda Perry je ta, která pro mě napsala skladbu Coming Undone. Je to nádherná skladba, a když to psala, brilantně myslela na všechny nástroje. Doprostřed skladby umístila vokálem napodobené sólo na trombón. Okamžitě mi došlo, že na tuto pasáž musím sehnat nějakého výborného hráče a první volbou byl Trombone Shorty. Nemůže být přece špatný, když má tento nástroj ve jméně. (smích) Zastihli jsme ho v New Orleans a řekl jsem mu, že by mi bylo ctí, kdyby se na této skladbě podílel. V dnešní době si neskutečně užívám, že si můžeme skladby posílat online. V poslední době jsem se podílel hned na desítkách desek, protože pouze nahraju své party na bicí a pošlu je zase dál. Vždycky říkám: „Použij to, nebo to vyhoď.“ (smích) Naštěstí se vše zatím použilo. Trombone Shorty byl v tomto ohledu úžasný profesionál. Místo jednoduchého partu přidal celý dechový ansámbl. Byl jsem unešený z toho, kolik si s tím dal práce a kam tím celou skladbu posunul. Je to ve své podstatě smutná skladba, ale jeho vložka přidala skladbě pozitivní nadhled.

Skladba Just That Way obsahuje výrazné prvky reggae, které byly přítomné i na předchozím EP Zoom In. Jaké jsou vaše největší inspirace v této oblasti a plánujete se tomuto žánru dále věnovat?

Miluju žánry reggae a kalypso. Začal jsem skladbou Yellow Bird a dnes je to celá plejáda dalších. Moc rád vzpomínám na Jamajku a dalo by se říct, že už je tak nějak součástí mé DNA. Nikdy si neřeknu: „Na další desce bude reggae skladba!“ Prostě k tomu tak nějak dojde. V tomhle případě jsem měl zároveň obrovský luxus spolupracovat s kapacitami typu Tony Chin (kytara) nebo George Fully Fullwood (basa), který hrál s Bobem Marleyem. Mít dva chlápky z Jamajky na desce je úžasné. Přidali tomu neskutečnou energii. Natáčím EP hlavně pro své vlastní potěšení, ale je obrovskou radostí hrát s tolika fascinujícími lidmi. Tony se objevil už na předchozím EP a tentokrát s sebou přivedl i Fullyho, který je vysloveně mistrem basy. Nejsem na tomto světě, abych trpěl. Chci se bavit, hrát s parádními lidmi a trávit s nimi i volné chvíle. Miluju reggae a můj syn Zak Starkey nedávno natočil desku s Toots and the Maytals, za kterou získali Grammy. Část této desky dokonce vznikala v mém studiu, včetně mého pokusu o hru na tamburínu. (smích)

Hvězdní parťáci

Před pandemií jste měl v plánu zahájit další turné s All-Starr Band v Kanadě. Jaké jsou vaše aktuální koncertní plány?

Bylo to skutečně hodně podivné období, když se pandemie rozbíhala. V únoru byli všichni zmatení, v březnu jsme už o něco lépe chápali, co se kolem děje, a proto jsme se rozhodli celé turné zrušit. V mé naivitě jsem všem oznámil, aby si lístky ponechali s tím, že si to přesně za rok vynahradíme. Bohužel vše padlo, včetně dodatečných podzimních plánů. Ani letos jsem nikam nevyrazil, ale na příští rok mám velké ambice. Vše je pečlivě naplánováno, ale v této chvíli nemůžu říct, že vše dopadne podle plánu. V mém srdci vše platí, ale uvidíme, jaká bude situace ve světě. Během pandemie to nebylo snadné pro nikoho, ale byl jsem rád, že jsem mohl aspoň dál tvořit hudbu a posílat ji na dálku. Loni jsme se otestovali a taky si trochu společně zahráli. Letos jsem byl moc rád, že za mnou dorazil Nathan East. Byl to ale velice podivný rok. Pokaždé, když se ke mně dostane rozvrh turné, tak se začnu těšit jako malý kluk. Proto mě tak extrémně zamrzí, když vše padne. S Barbarou jsme nedávno vyrazili do Londýna navštívit naše děti a jejich děti. Dopřáli jsme si tam několik týdnů a bylo to nádherné, ale člověk je stejně opatrný, když vyrazí ven. Na King's Road jsme ale byli jediní, kdo měl na sobě roušku. Ale tak to je. Do budoucna mám i díky vakcinaci pocit, že bychom mohli dosáhnout mnohem více věcí. Pandemie pořád v určitě formě trvá a zasáhla celý svět. Není to tak, že bychom si řekli: „Tak si vezmeme letadlo a někam vypadneme! Ale kam?!“ Je to bohužel všude.

Když přejdeme na příjemné starosti, podle čeho vybíráte členy All-Starr Bandu?

Sestava se v průběhu let opravdu hodně měnila. V případě první sestavy stačilo pouze otevřít můj tehdejší adresář. V roce 1989 jsem si řekl: „Joe Walsh? Ten bude výborný. Toho chci! Hm, co dál? Levon Helm a Dr. John! Těm všem zavolám!“ Pro ty mladší z vás je to asi zvláštní, ale tehdy jsme si uchovávali kontakty na papíře. (smích) Šlo to výborně a sestava se měnila podle aktuální doby a příležitostí. Základem pro přijetí je podmínka, že máte na kontě nějaké hity a hrajete na nějaký nástroj. Bylo příjemné si vybírat někdy i mezi třemi basáky. Vždy jsem měl mezi dvanácti až čtrnácti lidmi, ze kterých jsem si mohl vybrat přibližně osmičlenné jádro. Celý tenhle kolos funguje přes třicet let a samozřejmě se i průběžně různí lidé ptají, jestli by se k nám mohli přidat. Píšou nám hlavně lidé z vydavatelství, která se snaží někam protlačit své klienty. Skutečně se nebráním experimentům, ale musí se jednat o výborného muzikanta, který má na kontě hity.

Neviditelné aspekty nového EP

Novým jménům se nebráníte ani v rámci svých vlastních desek. Proč jste si na novou desku vybral skladatelku a producentku Lindu Perry (Mimo jiné frontwoman 4 Non Blondes, pozn. autora) nebo Sama Hollandera pro předchozí desku ve skladbě Teach Me to Tango?

Čím stárnu, tím víc si zvykám rozložit tíhu zodpovědnosti za vznik nové desky. Sam byl v době hluboké pandemie zaseknutý v New Yorku a psal. Připravil pro mě skladbu, do které jsem přidal bicí a zpěv. Je to neskutečný sympaťák a velice dobrý parťák při psaní. Stejně tak v rámci předchozího EP Zoom In moc rád vzpomínám na Diane Warren (Autorka hitu I Don’t Wanna Miss a Thing od Aerosmith). Zavolal jsem jí a zeptal se, jestli náhodou nemá k dispozici nějakou skladbu. Poslala hned tři, ze kterých jsem si vybral Here’s To the Nights. Tentokrát mi došlo, že by to chtělo zase něco jiného a při nějaké debatě padlo Lindino jméno. Nejen proto, že spolupracovala s Pink, ale i mnoha dalšími lidmi. Když jsem Lindě zavolal s dotazem, zdali má nějakou skladbu, tak mi sice dala zamítavou odpověď, ale když opouštěla studio, tak ji napadla tak silná myšlenka, že se vrátila a začala psát. Je neskutečné, že umí obstarat skoro celou rytmickou sekci a zpívat. Dokonce mi řekla: „Na tamburínu budu hrát já. Máš smůlu!“ (smích) Je pro mě úžasné mít takovou oporu. Poznal jsem tak další úžasnou osobu v hudební branži. Děsně mě baví znova a znova zkoušet lidi, se kterými jsem nikdy nespolupracoval. Zároveň jim rád nechávám autorský prostor. Možná tedy až na reggae skladby, pokud jde o poslední desky. (smích) I proto mi vyhovuje formát EP, protože nehrozí, že by se práce příšerně protahovaly kvůli dlouhohrající desce. Jak už jsem říkal, chci, abyc si všichni celý ten proces užili.

Mohl byste nám i přiblížit, jak jste pro nové EP nahrávali bicí?

Všechno vzniká v malé místnosti za mnou. Byla to ložnice. Teď je to prostor pro dvě bicí soupravy. Jedna klasická a druhá elektronická značky Roland. Je to občas hodně zvláštní je střídat, protože to zní jako by na ně hráli dva různí lidé, dvě různé osobnosti. Je to ale fascinující, kam se technologie posunula, protože stačí udeřit na činel a dostanu orchestr. Ale jinak jsem primárně klasický bubeník. To je ta nejlepší věc na světě. Bicí jinak nejčastěji přidávám k pianu nebo kytaře. Obecně mám rád, když skladbu trochu poznám, než k ní začnu přidávat bicí. Chci nejprve poznat emoce, kterými disponuje. Obvykle máme nějaký základ, který následně doplním bicími. Mé vokály pak přidáváme jako poslední. Jistě, hodně záleží na konkrétní skladbě, ale takhle mi to vyhovuje.

Naděje a vzpomínky

První skladba na desce vyzývá ke změně světa kolem nás. Jaké je vaše doporučení, jak toho dosáhnout?

Moc bych si přál, aby lidé k sobě byli milí, vnímaví, tolerantní a v míru. To bych opravdu moc chtěl. Žijeme v USA, ale půlka světa hladoví a nemá přístup k vodě. Nejvíc ze všeho podporuji organizace na ochranu vody. Když už nic nemáte, tak bych si přál, ať máte aspoň vodu. Je to nezbytné, ale řada lidí má tak akorát zasraně znečištěnou vodu. Za pár let ale bude těžké na téhle planetě i dýchat. Proto všem říkám, aby byli vřelí vůči svým sousedům a přátelům. Snažme se pochopit, čím prochází, a nedívat se na svět jen svýma očima. Jsem apolitický, ale mrzí mě, když v americkém Texasu začali deportovat asijské spoluobčany. Co ti lidé budou dělat? Opustili své dřívější domoviny, protože tam nebylo jídlo, voda a práce. Nemluvě o válečných konfliktech nebo přírodních katastrofách. Tohle se nedělá! Ale já to neovlivním! To musí vlády a politici! Ne pouze na státní úrovni, ale globálně, abychom pomohli těm, kteří trpí. Domnívám se, že se člověk dožije delšího života s myšlenkou míru a lásky spíše než v touze po násilí. Negativní emoce a myšlenky si berou daň na fyzickém i psychickém zdraví. Pro mě je symbol lásky a míru každodenní součástí mého života. Byli jsme součástí toho hnutí v šedesátých letech, dodnes toto gesto používám naživo, a dokonce i na ulicích, když mě někdo zdraví.

Trochu z jiného soudku, jak vzpomínáte na Charlieho Wattse?

Charlie byl úžasný týpek, se kterým jsme si užili hromadu srandy. Stejně jako já musel dát celé srdce do toho, aby udržel svou kapelu v chodu. (smích) Často jsme se navštěvovali, ale také na sebe náhodně naráželi na King‘’Road, v oblíbených restauracích nebo na koncertech. Rád vzpomínám na sedmdesátá léta, kdy jsem hodně pořádal oslavy. Během nich jsem moc rád trávil čas v místnosti, kde jsem měl bicí a plátno. Jednou takhle přišel Charlie a stejně tak John Bonham. Měli jsme proto družbu tří bubeníků. Bonham si sedl za bicí, ale protože byly poskládané jen volně a nebyly ukotvené, jako třeba na pódiu, tak basový buben začal brutálně poskakovat. Museli jsme proto s Charliem použít všechnu sílu, abychom ho udrželi, zatímco hrál. (smích) Říkám si, že by to bylo luxusní video na TikToku nebo zajímavá fotka, která by se stala úspěšným virálem. V sedmdesátých letech jsem uspořádal hodně super akcí, ze kterých ale nenajdete žádné fotky. Byl jsem hodně proti tomu, aby se fotilo v mém domě. Ale říkám si, že tohle mohla být paráda. Charlie nám bude chybět, protože to byla úžasná lidská bytost, i když toho moc nenamluvil.

Než se rozloučíme, nějaká překvapení v rámci vydání skladby Get Back z reedice alba Let It Be?

Nahrávka, video i dokument jsou úžasné. Uběhla už nějaká doba od původního vydání, takže je to zajímavé sledovat. Naše firma Apple Records objevila padesát šest hodin nepoužitého materiálu z dokumentu, který natočil Michael Lindsay-Hogg. Máme obrovské štěstí, že Peter Jackson na to navázal. Poskládal to dohromady a udělal z toho něco jiného. Abych řekl pravdu, vždycky jsem tak nějak kafral na ten původní. Nebyla v tom žádná radost. Peter dorazil do Lost Angeles, přinesl mi kupu věcí, které mi chtěl ukázat, a užili jsme si hromadu srandy. Připomněl mi, že jsme tehdy byli muzikanti tělem i duší. Tehdy jsme začali pátého ledna a do konce měsíce jsme natočili desku. Pak následoval koncert na střeše, na který moc rád vzpomínám, protože jsme si mohli zase zahrát naživo. Můžete tam slyšet Paula, jak se ptá: „Kdo si chce zahrát naživo?“ Odpověděl jsem na to: „Já chci!“ (smích) Jakožto The Beatles jsme vyráželi do Turecka, lezli na Everest, cestovali po poušti, škrábali se na sopku, ale neskutečně jsem si užíval, když jsme jen zahráli v podniku přes cestu nebo jen vylezli na střechu. Policie v tom samozřejmě taky sehrála svou roli. Sice toho moc nezmohli, ale i tak vypadají z dnešního pohledu hodně trapně. Z té doby nám ale zbyla hromada nepoužitého materiálu, se kterým Peter Jackson pracoval během pandemie na Novém Zélandu. Nový dokument má místo hoďky a půl najednou šest hodin. V Americe plánujeme premiéru během tří večerů v době Dne díkuvzdání. Konečně to má začátek, střední část a konec. Začátek se pomalu rozjíždí, pak se do toho opřeme a vše se nakopne, než pak odejdeme. Mám z výsledku velkou radost, ale pravda je, že nejsem zrovna moc nestranný, když v tom vystupuju. (smích) Šest hodin opravdu není málo. Ale věřím, že si to užijete, protože je tam vyobrazena kapela, která tvrdě maká. Zažívali jsme jak příjemné chvíle, tak i nepříjemné výzvy, abychom se jako vždy zdárně dopracovali k výsledku. Tak to prostě bylo. Čtyři kluci ve studiu. Nikdy to ani nemůže být procházka růžovým sadem. Peterovi se podle mě podařilo zachytit i tenhle reálný aspekt naší kariéry. Stejně tak dal o něco větší prostor koncertu na střeše. Nově bude mít celkově nějakých třiačtyřicet minut, místo původních necelých devíti. Jsem z toho nadšený.