Rickenbacker - aneb tradiční značka, která výrazně ovlivnila rockový svět

Nezaměnitelný vzhled a famózní zvuk značky Rickenbacker je součástí DNA amerických výrobců kytar. Na tento nástroj s oblibou hráli velikáni rockových proudů, jako baskytarista Chris Squire (Yes), Paul McCartney (The Beatles) nebo Lemmy Kilmister (Motörhead), nebo kytarista Johnny Marr (The Smiths).

Popravdě, chceme-li zjistit více o tomto nástroji, musíme se vrátit do roku 1931, kdy byla vyrobena vůbec první elektrická kytara. Zaměříme se na

historii této firmy a také na několik nejdůležitějších nástrojů a podíváme se na osobnosti, které na tyto kytary či baskytary v minulosti hráli.

Prvopočátky proslulé firmy

Vůbec první plně elektrifikovanou kytarou byla tzv. Frying Pan, kterou navrhl George Beauchamp. Šlo o prototyp se šesti nebo sedmi strunami, vyrobena byla z hliníku a vypadala jako pánev, proto onen název. Na těle pak byl umístěn jeden snímač ve tvaru podkůvky. Beauchamp hledal v oněch dobách způsob, jak zesílit signál z kytary. To se mu za pomoci slovenského emigranta Johna Dopyera (Ján Dopjera) podařilo až po několika neúspěšných pokusech. Prvně totiž zkusili přimontovat ke korpusu nástroje troubu na způsob jakýchsi tlampačů u starých gramofonů. Vznikla Victrola, to byl nástroj, který tak pojmenovali podle toho, že šlo o neurčitý hybrid, který ale ve výsledku zklamal. Dvojice k sobě tak raději přizvala ještě bratra Johnyho Dopyera, Rudyho, a zcela se ponořila do pokusů s tenkými hliníkovými talíři připojenými ke kobylce nástroje. Vzniklé rezonátory reagovaly velmi dobře, zejména jejich nejznámější prototyp Tri-cone, kde byly celkem tři rezonátory. Nakonec je ve velkém rozprodávaly firmě National. Roku 1928 se ale Beauchamp pohádal s bratry Dopyerovými natolik, že dostal vyhazov. Důvodem bylo, že George chtěl firmu hnát do odvážnějších experimentů s elektrifikací nástrojů, Dopyerovi se tedy oddělili a založili firmu Dobro. Jedná se o akronym složený z jejich příjmení.

Beauchamp dlouho nemohl najít nikoho, kdo by se ztotožnil s jeho vizemi, ale zanedlouho se mu to přeci jen podařilo. Setkal se s jedním inženýrem a plně kvalifikovaným odborníkem. Onen odborník nebyl nikdo jiný než zakladatel Rickenbacker Manufacturing Company (RMC) Adolph Rickenbacker. Vznikla tak firma Ro-Pat-In Corporation, kde Adolph byl prezidentem a George tajemníkem a pokladníkem. Výsledné nástroje byly produkovány pod Rickenbackerovým jménem, protože za prvé to bylo slavné jméno (Adolph byl bratrancem Eddieho Rickenbackera, tehdy populárního leteckého esa) a za druhé se přece jenom lépe vyslovovalo než Beauchamp. Společnost si brzy změnila název na Electro String. A vůbec prvním funkčním modelem této firmy byla právě zmíněná Frying Pan. Mezi lety 1925 až 1931 docházelo k různým experimentům na poli zvukových systémů. Tápavě a pomalými kroky směřovali oba kupředu. Najali několik schopných zvukových inženýrů, kteří vyplnili prázdné místo v tehdejších prvopočátcích a snaze o progresivní vývoj zvuku jako takového. Jako jedni z prvních dali v podstatě vzniknout systémům PA, tedy způsobu ozvučení a vyslání signálu například z mikrofonu dovolujícímu jej zesílit a v požadované hlasitosti jej směrovat přes výstupní kanál. To bylo na svou dobu velmi přelomové. Zpět ale k historii firmy. Po úspěšných pokusech a sestrojení první elektrické kytary se Rickenbacker s

Beauchampem rozhodli své know-how rozšířit a zpřístupnit nástroj široké veřejnosti. Prototyp fungoval bez větších obtíží, a tak by se celá kapitola „zlatého vynálezu“ dala i uzavřít, jenže to by se nesměl psát rok 1931, jenž se nesl ve znamení druhé fáze Velké hospodářské krize, a jen málo lidí proto mělo tehdy peníze na kytary.

Najednou bylo realizování a prodej těžkým oříškem, vleklé soudní spory s protřelými obchodníky a lidmi, kteří se snažili nástroj, jenž nedostal razítko patentu, všemožnými způsoby ukrást či jej zneužít ve svůj prospěch, zaměstnávaly dvojici po celé čtyři roky. Není asi složité vytušit, že muselo jít o vyčerpávající hru s lidskou závistí a hloupostí. Po delší době se oběma podařilo prorazit s bakelitovým pokračovatelem původního modelu s názvem Electro Model B. Jednalo se o v podstatě o první masivní elektrickou steel kytaru. Ještě mnohem větší úspěch pak zaznamenala kytara Electro Spanish, jež se stala právoplatnou královnou prvních elektroakustických kytar. Na běžný dutý korpus akustické kytary (šlo o kytary Harmony) s dvěma f výřezy byl nainstalován snímač, známý z Frying Pan. Na víku byly dva potenciometry na ovládání hlasitosti a barvy tónu a také zdířka na jack. Firma také vyrobila několik zesilovačů, které dokonce později inspirovaly i samotného Leo Fendera. Značka Rickenbacker tak vstoupila pevnýma nohama do hudebního průmyslu a stala se jednou z nejproslulejších firem své doby. Objevovala se prostě všude. Beauchamp se ale bohužel masivního rozvoje značky, kterou pomáhal spoluvytvářet, nedožil. Zemřel při rybolovu na infarkt. Ještě bych uvedl, že smuteční kondukt se táhl přes tři kilometry.

Po jeho smrti se Adolph Rickenbacker celkem úspěšně dál živil prodejem této značky, je ovšem úsměvné, že jakožto odborník i po přesvědčivě dobrém prodeji svým nástrojům nevěřil a před rokem 1953, kdy vtrhl plnou silou do světa rock and roll, prodal svůj podíl F. C. Hallovi, majiteli prosperující firmy Radio-Tel a exkluzivnímu distributorovi Fendera v jedné osobě. Ten se rozhodl pod dojmem nástupu nových hudebních trendů výrazně zmodernizovat produkci Rickenbackerovy firmy, takže se na trhu objevily dva první výrazné modely, Combo 600 s jedním snímačem a Combo 800 se dvěma snímači. Nesly už většinu základních poznávacích prvků pozdějších kytar, včetně designu hlavy. Ještě větší ohlas zaznamenaly první masivní baskytary s průchozím krkem, což byl tehdy opravdový boom.

Rickenbacker a „British invasion“ kapely

V roce 1964 se poprvé na americkém turné vytasil Paul McCartney s Rickenbackerem. Tehdy se mu zrovna do tohoto nástroje moc nechtělo, zamiloval si svůj Höfner 500/1 Violin Bass, nakonec se ale díky převaze v kapele, jelikož všichni ostatní „Brouci“ na tento nástroj hráli, nechal přemluvit. Nahrál s ním také řadu písní, například With a Little Help from my Friends nebo Penny Lane. Peter Quaife z Kinks zase s touto baskytarou natočil několik alb této skupiny a nejznámějších pecek jako You Really Got Me, Waterloo Sunset nebo All Day and All of the Night. Ronnie Lane z The Small Faces tento nástroj občas také použil, například při natáčení konceptuálního alba kapely Ogden’s Nut Gone Flake. Výčet všech osobností, které na tento nástroj hráli, by byl nekonečný, a proto jsem vybral pouze tyto pro dokreslení tehdejšího rozmachu bigbítové muziky a zkvalitnění hudebního vybavení, které šlo rok od roku kvalitativně velmi rychle nahoru.

V rukách velikánů

A kdo že to hrál na elektrické kytary značky Rickenbacker?

Na šestistrunné nástroje to byli například James Burton (Alice Cooper), Peter Banks (Yes), John Fogerty (Creedence Clearwater Revival), John Lennon, Pete Townshend, George Harrison nebo Hilton Valentine (The Animals).

Na dvanáctistrunné pak hráli kytaristé jako Jon Anderson (Yes), Dave Davies (Kinks), Tony Hicks (Hollies), Roger McGuinn (The Byrds), Mike Rutherford nebo Neil Young.

Neopomenu zde uvést samozřejmě i řadu baskytaristů, nerad bych je ochudil o publicitu. Ještě než přesedlal k firmě Fender, hrál Geddy Lee na Rickenbackera, model 4001, podle jeho slov je to basa s doslova trčícím zvukem, na kterou vždy rád hrál. Na Rickenbackera hrál v 60. a 70. letech také neskutečně technický hráč John Entwistle (The Who). Dále Phil Lynott (Thin Lizzy), výborný mladý baskytarista Cliff Burton (Metallica), Jack Bruce (Cream), v NDR v 70. letech pak byl zastoupen díky progresivní rockové kapele Lucifer's Friend (Dieter Horns), Bruce Foxton (The Jam) a Peter Hook (Joy Division). Když zapátráme ve funku, soulu nebo jazzrocku, tak na tento nástroj hrál hojně skvělý Stanley Clarke, Alphonso Johnson či ze začátku Les Claypool (Primus) se svým typickým tappingem nebo Tony Levin (King Crimson) a jeho styl funk fingers, který vymyslel.

Závěr

Druhů kytar značky Rickenbacker je celá řada, na výběr je v tuzemských hudebninách i z butikových vintage verzí. Uvedu zde i lubovky a pololubovky, které se obvykle řadí k velmi kvalitním nástrojům, jsou určeny bluesmanům i jazzmanům, ale i hráčům požadujícím širší spektrum hudebních možností. Nebál bych se říct, že zamířit s pololubovými a lubovými kytarami na kolbiště rockové, fusion a alternativní je také správnou volbou a neuděláte chybu, pokud si takový nástroj pořídíte.

Obecné rozdělení elektrických kytar, současné modely

Linie-600 - netradiční tvar elektrické kytary odkazující na 50. léta:

tělo/krk/hmatník: většinou javor/javor/ palisandr

Řada 620 - (dva snímače, hi-gain): 620/6 (šest strun):

Ty samé parametry sedí i na verzi s dvanácti strunami s označením Fireglo.

Řada 650 - tělo/krk/hmatník: tělo i krk dřevo typu hardwood / javorový hmatník:

(dva snímače - humbucker), (mono výstup): 650/6 (šest strun)

Řada 660 - tělo/krk/hmatník: javor/javor/palisandr:

(dva snímače, vintage single coil, coil toaster top),

(mono výstup): 660/12 (12 strun)

Obecné rozdělení elektrických baskytar, současné modely

Linie-4000 - ikonický model z 60. let s hutným sustainem: