Byl pátek ráno, venku liják jako hrom a já jsem právě přijížděl do Ostravy. Při životě mě držela pouze cigareta a kafe v plechovce od pumpy. Moje návštěva Ostravy měla ten den jen jeden cíl - nahlédnout do kuchyně jednoho milého a vnímavého člověka s velikánskou muzikantskou dušičkou. Podle jeho poslední desky by se dal stručně charakterizovat jako Normale cigán pracující v továrně, Totale zamilován do Lasky z bruslaku, trápící se poselstvím, jaký má osel stín, který tvrdí, že loví bobry. Není to Štefan, nýbrž kytarista, skladatel, textař, zpěvák a náčelník ostravských Buty. Po rozhovoru jsem odjížděl v naprosto opačném rozpoložení oproti ránu - nabit pozitivní energií a panorama ostravských komínů mi přišlo jako dokonalé architektonické dílo. Prostě super nálada.
Jak jsi se, Radku, vlastně k hudbě dostal, kdo tě k ní přivedl?
Byl to můj strýček, on neměl děti, víš. Jednou mi koupil španělku a přihlásil mě do lidušky.
A kromě lidové školy jsi studoval ještě někde?
Ne. Měl jsem sice jednu hodinu na lidové konzervatoři, ale tam jsem zjistil, že mě ten učitel nemá co naučit, tudíž jsem se nato vysral. A jestli mám nějaké jiné vzdělaní? Pak jenom praxi a okukování od zkušenějších kolegů.
Co tě přimělo napsat první písničku?
Od malička jsem byl líný se učit to, co už někdo jiný vymyslel. Proč bych měl reprodukovat něco, když si to můžu vymyslet sám, že jo. Nevím... asi skládám z čiré pohodlnosti, protože se mi opravdu nechce učit cizí věci, tak si to raději píšu sám.
Když píšeš, co tě nejvíc inspiruje? Napadá tě to přímo v hlavě nebo si sedneš ke kytaře, k počítači...?
Kompjůtr jsem ze života zcela vyloučil. Stejně jako veškerou podobnou techniku. Jednu dobu jsem používal diktafon. Ubalil jsem si brko, zapnul diktafon a rovnou to nahrál. Ale tuhle metodu jsem taky zavrhnul, protože jsem nakonec ty svoje bláboly nebyl zvědavý poslouchat (smích). Takže jsem se vykašlal i na tohle a teď používám novou metodu - ani si nebrnkám, jen používám hlavu, kde mi něco hraje. Jakmile se to začne vracet a opakovat, vím, že to je To Ono. Člověk slyší spoustu různé muziky, ale když se to opravdu vrací, pak si může být jist. Jde vlastně o přirozený výběr.
Píšeš první text nebo muziku?
To je různý. Na střídačku.
Kde bereš nápady na texty?
Mám dvě hlavní polohy. První je taková, že mluvím k sobě - můžeme jí říkat introvertní - že sám sobě něco vysvětluju nebo se utvrzuju v určitém pocitu. Což je pro mě ta horší cesta. Druhá je, že si vytvořím v hlavě prostředí; jsem na koncertě, a představuju si ty lidi, které vlastně neznám, a ptám se sám sebe, co bych jim chtěl teď vlastně říct. Pokud mě něco napadne, tak to zapíšu.
Co alkohol, drogy...?
Jsem známý opilec a hulič (smích). Je sice pravda, že v poslední době, už...
No, měl jsem takové hulící období, kdy jsem dokázal hrát jen pod vlivem THC. Jenže jsem to musel prostě zapíchnout, protože jsem si ve finále už ani nepamatoval texty a postupně jsem začal zapomínat úplně všechno. Pak jsem absolovoval dost těžký odvykací období. To jsem hrál úplně čistý. Jenže mě to vůbec nebralo, netušil jsem, co na pódiu dělám, a vlastně mě to hraní vůbec nebavilo. No, a teď to mám tak, že vlastně nehulím ani nekalím, maximálně si dám dvě tři piva před hraním, no a možná jednoho panáka...
Myslíš si, že drogy mohou přinést lepší nápady?
Spíš si myslím, že podporujou provedení a pocit, ale taky to zaleží od povahy, víš. Když je člověk takový nervák a nevěří si coby muzikant jako já, tak zahraje líp pod vlivem čehokoliv. Za střízliva už nejsem v podstatě schopen pořadně hrát...
... v tom smyslu, že tě to uvolní a přestaneš přemýšlet a používáš jen srdíčko?
Nejdůležitější je se dostat do takový pohody, kdy opravdu hraješ pro ten okamžik, který právě je, a nesnažíš se dělat něco, co sis dopředu představil. Zkrátka jenom vnímáš ten pocit a buď tě tam ta muzika přímo vtáhne, nebo taky ne.
Inspiruje tě zvuk kytary?
No samozřejmě, že inspiruje, zejména zvuk cizí kytary nebo cizího aparátu. Teď jsme hráli v Brně na koncertě, jehož výtěžek byl věnován na dluhy, které po sobě zanechali zemřelí členové skupiny Narvan. Tak tam mi půjčil Mikeš svůj aparát - Randall a na ten se mi hrálo skvěle. Úplně mě ten zvuk sežeh. Najednou jsem se octnul na mejdanu. Takže jsem si z toho večera udělal takovou vrtuli. Skupina se bohužel musela smířit s tím, že jsme hráli věci úplně v jiných tóninách. Zvuk inspiruje strašně, přímo pekelně.
Zabýváš se hodně svým zvukem?
Jsem spíš člověk, který vůbec nemá pro zvuk cit. Nemyslím si, že mi to hraje úplně špatně, ale vím, že jsou lidi, kteří to se zvukem doopravdy umí. Ale to já bohužel nejsem. Mám to taky hodně ztížené tím, že naše kapela hraje v příšerně dynamickém rozpětí, za což může bubeník, který hraje opravdu od těch úplných pianissim až po naprosté forte. Zvlášť na zkoušce hraje jako postarší usedlý pán, ale jak tam přijdou lidi, tak se začne předvádět, že není nic slyšet. Abych vůbec mohl hrát, tak jsem se musel naučit pracovat se širokou dynamikou, pak už zapomínám nebo nemám čas řešit nějaké zvuky. Jsem rád, že se slyším (smích).
Používáš při nahrávání aparáty nebo simulace jako třeba POD?
Zkoušel jsem POD na desce Kapradí, ale zjistil jsem, že je to jen další hračka. Něco jako rockman, ale rockman je ještě zlatý. Problém je v podstatě v propojení zvuku z POD s celkovým zvukem kapely. V podstatě se nedá jeho zvuk do kapely zamíchat. Není to prostě přirozený zvuk, takže točím normálně přes jeden ze svých dvou aparátů (Marshall Blues Breaker a Vox, pozn. redakce). Ten zvuk na první pohled vypadá, že stojí za hovno, ale když se spojí s kapelou, úplně stačí. POD může být fajn třeba do baru nebo když děláš nějaký kšefty, jako třeba reklamy... Ale když si chceš zahrát, tak jedině na lampu.
Píšeš party pro všechny nástroje nebo necháváš muzikantům prostor?
Původně jsem psal noty a to až fašistickým způsobem. Třeba jsem basistovi psal, jaké tam má hrát feeliny (smích)... Postupem doby mě to přešlo. (Ale to mě vlastně naučil Vlasta Redl před těma deseti patnácti rokama.) Teď už vím, že písnička je hotová v tu chvíli, kdy se dá zahrát na španělku a obstojí. Písničku se prostě naučím hrát tak, aby fungovala pokud možná s co nejmenším množstvím fórků a fíglů (samozřejmě španěla potom už na nahrávce není). Aby prostě měla pevnou páteř, a pak je už vlastně zbytek práce na kapele, jak to zahrajou a jak se k tomu vyjádří. A čím je ta písnička napsaná líp, tím víc je jedno, co tam kluci hrajou (smích) a je to pořád ono. Celý to je taková moje sportovní disciplína.
Jste hodně tlačeni firmou co se týká tvorby, nebo to nechávají na vás?
Nechávají to vlastně jen na nás. Existuje sice nějaká smlouvu, že bychom měli něco udělat, ale firma se k nám chová velice vstřícně. Oni prostě vědí, že my víme, takže nám dávají volnost. Desku točíme, až když to vypadá, že by se mělo něco stát, respektive, když už je hotový nový materiál. Což trvá zhruba tak dva roky.
Můžeš říci, jak tě napadlo téma na desku Normale?
Píšu to skoro všechno sám, a může se stát, že mi dojdou nápady, myslím tím, že se vyčerpá filozofické pozadí. Takže Normale je takový výlet. Je to, jako když si hraješ na indiány, já si raději hraju na cikány. Je to takový druh schízy. Už jenom ta poloha sama reflektuje určité věci. Tak vlastně sám pro sebe najednou odhalíš věci, které tam původně ani být neměly, ale ony se tam vlastně díky té hře dostanou. Takže mi ty nové věci najednou ukázaly, že nedělám zas tak nic objevného, protože například cigánit znamená lhát, a to už jsem v životě určitě někdy dělal, a podobných věcí je tam samozřejmě víc... (smích)
Tak teď máš takový odpočinek po desce?
Mám teď období, kdy jsem se dal do klubu nepřátel hudby. Po desce, pokud to není vyloženě nutné, třeba půl roku doma vůbec nehraju a ani si nic nepouštím. A pokud není zrovna nějaké hraní s kapelou, tak opravdu ten futrál ani neotevřu. Čtu, věnuju se děckám, jezdím na výlety...
A pak to jednoho dne zaťuká na dveře. Já přestanu kamkoliv chodit a třeba měsíc nebo dva jsem doma, balím, nalévám a poslouchám, co se vlastně ve mně děje, a pak to nějak zapíšu, nebo to ukládám někde tady na plochu (ukazuje někam na hlavu). Ze své zkušenosti vím, že pokud ta muzika nepřijde sama, nemá cenu ji hledat. Jednou jsem chtěl rychle něco napsat, rok a půl jsem se doma snažil a nenapsal jsem ani slovo, ani notu. Takže jsem se na to vysral a za měsíc to přišlo samo.
Ono to tak je, jedeš třeba v tramvaji a najednou...
Cvak, už to jede. Třeba už jen najít to géčko...
Možná je to jen o tom, hodně se dívat a snažit se vnímat věci kolem sebe?
Nevím. Když vycházíš z čistého pozorování a přímo se k tomu vyjadřuješ, je to ten nejkrásnější způsob práce. Jenže tyhle přirozené prostředky se strašně rychle vyčerpají. Pak se najednou dostaneš do stavu, kdy chceš něco pojmenovat, a ono to vypadá, jako kdybys pojmenovával něco, co už jméno má.
Pamatuji si, že kdysi jste hráli spíše jazzrock. Co tě přimělo dělat více písničky?
Takový ten jazzrock nebo funk-jazzrock mi začal připadat jako sport, nebo aspoň mi to v tom našem podání takhle připadalo. Samozřejmě že u lidí, kteří to opravdu ovládají, je to úplně o něčem jiném. Nějak to v jednu chvíli přišlo samo, prostě dělat písničky. A když si chceš zahrát, tak si i v těch písničkách nějakou polohu najdeš. Spíš to dneska považuju za takovou přípravnu, ve smyslu, že se na tom naučíš s nástrojem nějak ohánět. Ten skok z jazzrocku na jednoduché popěvky a písničky dnes považuju za veliký pokrok.
Změnil se ti nějak život, od té doby, kdy jste se dostali nahoru?
Podstatně. Žiju úplně jako jiný člověk.
Je to, co jsi hledal? Snad sen každého muzikanta je mít narvaný sál?
Ono to je trošku jinak. Nechtěl jsem mít nikdy narvaný sál, do dneška nemám rád narvaný sály, raději poloprázdný, tak těch sedmdesát procent kapacity. Protože to je chvíle, kdy můžeš lidi ještě o něčem přesvědčovat, něco jim vysvětlit anebo jen tak něco povídat. Když jsou tam napáskováni jako Japonsko na koupališti, tak už do nich musíš tlačit, aby nemysleli na to, že se jim chce na záchod. Nemám rád, když se musí do lidí hrát silou a na hudbu pak už nějak nezbývá čas. Mám radši malé kluby a vůbec nejlepší je, když mě ty lidi ani neznají. Zkrátka tam jenom jsou a ty jim hraješ, v tu chvíli pak má ten můj muzikantský a ne jenom muzikantský život smysl. Když už ví, na co jdou, tak jsi jak cvičená opice. Přišli jsme a zaplatili si, tak nám zahrajte a bavte nás.
Skládáš pro někoho písničky na zakázku?
Dělal jsem dříve něco pro Marii Rottrovou, ale pak jsem to opustil, protože mi to připadalo jako maření času, energie... Něco jsem napsal, asi dvě věci.
Bylo to tak, že měla představu o skladbě?
Ne, dala mi možnost něco napsat, tak jsem ji to napsal. Jeden takový duet, který jsem si myslel, že bude zpívat s Karlem Černochem. Do poslední chvíle jsem očekával, kdy už ten Černoch přijede do studia. Nakonec mi řekli, že mi Karel vzkazuje, že to mám nazpívat já. Nazpíval jsem píseň s hlasem Karla Černocha (smích). Byla to docela sranda. Ten duet vyšel docela dobře, proti tomu nic nemám, takový normální Steve Wonder - cvičení ve stylu. Volalo mi ještě pár lidí, ale odmít' jsem to, myslím, že bych to ani neuměl.
Co reklama?
Vůbec. Teďka mám nabídku dělat scénickou muziku. To bych asi zkusil, protože to je práce sama za sebe a ne pro někoho.
To by mělo být pro divadlo?
Ne, ne, film, filmeček. Propojení hudby a obrazu, to je krásné.
Nemáš chuť si udělat svůj soukromý projekt?
Nevím, už o tom asi deset let mluvím (smích), ale zatím to vypadá, že ne. Musel by se mi opravdu narodit takový materiál, který se vyloženě nehodí pro Buty.
A nenabídla ti firma, abys udělal sólovou desku?
Kdybych ale měl dělat sólovou desku, tak o tom musím být přesvědčený. Asi bych si ji v podstatě natočil celou sám, nabubnoval, nabasoval... Vnímám to tak, že nemůžu pustit naší partu k vodě na nějaké období třeba dvou let a jezdit si sám s nějakýma najatýma "vrahama". Já tu kapelu cítím jako strašně drahocenný poklad a vím, že poslat muzikanty do práce kvůli tomu, že si chcu udělat nějaký sólový projekt, by mi přišlo jako zrada.
A recept?
Samozřejmě vařím, ale že bych ti dal nějaký recept. Mohl bych říct, jak dělají halušky, ale jednak je to tajné a jednak by ten popis byl hrozně dlouhý.
