Pure Reason Revolution - Kočkopes se stává plnohodnotným tvorem

Kombinace progresivního rocku a prvků elektroniky. To je ve zkratce životní cesta britské formace Pure Reason Revolution, která se vrací na scénu po téměř desetileté pauze. Novinka Eupnea nevychází zrovna v ideálním období, ale tato skupina je na výzvy zvyklá a konečně disponuje albem, které definuje jejich pravou identitu a má potenciál stát se jedním z nejzajímavějších počinů v tomto roce. S kapelníkem Jonem Courtneyem jsme si pokecali začátkem dubna.

Na úvod se samozřejmě musím zeptat, jak vás jako kapelu ovlivnila aktuální situace ve světě kvůli koronaviru. Turné s norskými Gazpacho jste naštěstí naplánovali až na říjen...

Víš co, album nám vychází uprostřed pandemie, ale jaký to bude mít reálný efekt, to si netroufám hodnotit. Lidi stejně většinou poslouchají hudbu přes streamovací služby a desky si objednávají poštou. Pokud jde o turné, tak jsme moc rádi, že jsme zvolili podzimní termíny, ale v ohrožení jsou hned dvě vystoupení na letních festivalech: Night of the Prog Festival v Německu a britský Ramblin' Man Fair. Do toho jsem plánoval cestu do Spojených států koncem dubna za naším kytaristou Gregem Jongem, abychom pracovali na dalších skladbách, ale to bohužel padlo. Jinak se celou situaci snažíme vnímat pokud možno pozitivně.

Pure Reason Revolution jsem objevil před deseti lety v době alba Hammer and Anvil (2010). Byl to svým způsobem undergroundový objev a dodnes mám pocit, že jste si zasloužili mnohem výraznější pozici na trhu. Moc tomu nepomohla ani několikaletá pauza. Ale když si člověk poslechne tvůj další projekt Bullet Height, tak už je pauza lépe obhajitelná.

Dalo by se říct, že hlavním důvodem našeho rozpuštění byla chuť rozjet jiné projekty. Abych tomu nasadil korunu, tak jsem se přestěhoval do Berlína. Příprava debutové desky Bullet Height mi zabrala hodně času, nemluvě o následném propagačním kolečku, včetně několika vystoupení. Přirozeně bych se pustil do další várky skladeb, ale potřeboval jsem pauzu od hudby. Po pár měsících jsem měl zase chuť skládat, ale brzy mi došlo, že věci, které skládám, nezn+jí jako Bullet Height, ale spíš jako Pure Reason Revolution. Poslal jsem proto zprávu parťačce Chloë: „Za pár týdnů budu v Londýně a rád bych si s tebou o něčem promluvil.“ Pustil jsem jí několik demo nahrávek a moc mě potěšila, že můj návrh přijala. Pokud jde o pozici Pure Reason Revolution, tak mám pocit, že jsme museli v průběhu let lidi hodně mást našimi deskami. Debut The Dark Third (2006) zcela přirozeně pasoval do kategorie progresivní rock. Jenže s deskami Amor Vincit Omnia (2009) a Hammer and Anvil (2010) jsme si publikum úplně rozprášili, protože jsme se odklonili od progresivního rocku a začali experimentovat s prvky elektroniky. Zároveň jsme si moc nestihli vybudovat nové publikum, které by na nás vzpomínalo. (smích)

Nový život v Berlíně

Jak na tebe osobně působí Berlín? V posledních letech je to pro mě destinace na koncerty formací, pro které mám velkou slabost, ale vždy se vyhnuly Česku. Celá kulturní scéna je vyhlášená a má zvláštní nádech jak mystičnosti, tak vřelosti při pohledu na rozmanitost podniků.

Do Berlína jsme se přestěhovali s mou ženou, protože nás štvalo, jak je Londýn příšerně drahý. Celkově jsem tam ale jezdil pravidelně a stejně jako ty jsem si rychle zamiloval místní podniky. Cenový rozdíl jsem vnímal už dříve, ale časem jsem nestačil koukat, jak moc je tu levno, přestože se jedná o hlavní město. Našli jsme si pěkný byt a časem jsem objevil i hudební studio. V Londýně jsem platíval za hudební studio pět set liber měsíčně, zatímco v Berlíně platím nějakých sto dvacet eur. Pokud chceš zůstat kreativní, tak běž někam, kde si to můžeš dovolit. Berlín takové prostředí nabízí, a jak říkáš, má kreativitu v duši. Výběr různých čtvrtí je obrovský, ale stejně tak můžeš sednout na vlak a za dvacet minut se můžeš koupat v jezeře. Na druhou stranu si nejsem jistý, jestli se právě kvůli mému novému domovu dostalo do mé hudby více industriálních prvků.

Čekal jsi takovou otázku, co?

Přesně. (smích) Ještě v tom nemám jasno, jak moc na mě má toto město vliv. Spíš bych řekl, že to jde zevnitř nějak přirozeně.

Proto mě hodně zajímá, jak jsi trávil to období, kdy ses odřízl od hudby a snažil ses srovnat si hlavu. Počítám, že těch cest k jezeru a do lesa muselo být víc. Pro mě osobně je to zcela ideální scénář, včetně běhu, plavání a ranní meditace.

V té době jsem se vážně potřeboval od všeho odříznout. Především dát věcem volný průběh a vyhnout se stresu nebo jakémukoliv nátlaku ze všech stran. Přihlásil jsem se proto do kurzu, na jehož základě jsem mohl začít učit angličtinu. Dnes jsem velice rád, že jsem do toho šel, protože můžu hudbu a výuku přirozeně kombinovat. Nemluvě o tom, že už nemusím denně něco vytvořit za každou cenu. Kromě toho moc rád běhám, a dokonce jsem se zúčastnil několika půlmaratonů. Stejně tak jsem moc vděčný, že jen kousek od domova mám velký park. Jinak i meditace je pro mě v posledních letech velice důležitá.

Eupnea

Když se bavíme o rovnováze, tak je poznat i přímo na skladbách. Pokud bych měl vypíchnout jednu, tak rozhodně Silent Genesis. I přesto, že hned několik písní na desce má délku nad osm minut, tak přechody mezi bloky skladeb působí velmi přirozeně.

Tato konkrétní skladba je dobrým příkladem toho, kdy jsme s Gregem, původním kytaristou kapely, objevili dávnou skladatelskou chemii. Neskládali jsme spolu řadu let, ale stačilo mu představit pár mých konceptů, a hned se pro to nadchnul. Přiletěl za mnou do Berlína a strávil tu asi dva týdny. Silent Genesis byla druhá, na které jsme pracovali, a oproti jiným vznikla od píky. Jen stará dobrá spolupráce mezi kytarou a klávesami. Po završení jednoho bloku jsme přirozeně přešli do dalšího a cítili jsme, že to mezi námi funguje jako na vysoké škole, kdy jsme složili The Bright Ambassadors of Morning z naší debutové desky. Přechody z jedné části do druhé nám připadaly velice přirozené. Během finalizace jedné části skladby přijde inspirace, jak ten motiv posunout zase jinam, a pak už se prostě jen vezeš na té vlně. Občas se samozřejmě objeví bloky a chybné cestičky, ale to je pak na tobě, jestli je překonáš, nebo jestli to už znamená, že není důvod někam pokračovat.

Jaký přístup jsi zvolil v rámci produkce, když si vezmeme rovnováhu mezi moderním a přirozeným zvukem?

Už od našeho vzniku se snažíme, aby naše desky zněly současně a moderně. Na druhou stranu vycházíme ze staré školy kapel typu Pink Floyd, Smashing Pumpkins nebo Massive Attack. Snažíme se skloubit naše vzory s moderními možnostmi, ale zase nechceme znít jako dnešní formace za každou cenu. Pokud jde o finální mix, tak o ten se nám postaral Daniel Bergstrand, který žije ve Švédsku. V určité fázi produkce mi došlo, že si nejsem jistý, kam celou nahrávku můžu ještě posunout, a netroufal jsem si i na mix. Proto jsem byl opravdu rád, že jsem se mohl obrátit na někoho dalšího a říct: „Svou část mám hotovou. Teď přidej, prosím, svou odbornost ty.“ (smích)

Nakonec bych se rád vrátil na začátek k albu Hammer and Anvil, které pro mě hodně znamená a zeptal se, jak vznikala třeba taková Over The Top.

Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem měl pouze hodně hrubé demo, které stálo jen na klávesách. Myslím, že tam nebyly žádné kytary. Na této skladbě jsem pracoval s producentem Tomem Bellamyn, kterému stačilo poslat mou kostru a on k tomu velice rychle přihodil kupu kytarových partů. Měli jsme hotovo během jednoho dne. Některé skladby vzniknou úžasně spontánně, ale pak jsou tu samozřejmě i kousky, se kterými vedeš dlouhodobý boj, než dostanou tu správnou formu. (smích)

Zvažuješ i nějakým způsobem zapracovat na prezentaci těchto starších věcí? Vždycky mě trochu mrzelo, že tato skladba je na YouTube pod několika profily s hodně mizernou grafikou, v porovnání s velice profesionální prezentací, kterou dostává nové album ve spolupráci s vydavatelstvím InsideOut.

To je moc dobrý nápad. Děkuju za upřímnost. Určitě by to chtělo ty věci pročistit a nabídnout pod oficiálním profilem. Proberu to dnes odpoledne s vydavatelstvím a přihodíme to na seznam aktivit, protože plánujeme tato starší alba vydat na vinylu.