Ne, to není možné, jak to utíká... 15. srpna 2019 uplyne už celých padesát let ode dne, kdy začal Festival festivalů, kdy začaly tři dny lásky, hudby a míru (Three days of Peace & Music), kdy začala hudební akce, která se stala synonymem pro další festivaly, hudební setkávání či souhrnná vystoupení více interpretů, konající se ať už pod nějakou jednotící myšlenkou hudební, politickou a sociální nebo prostě jen tak.
Ano, Woodstock, hudební akce s neuvěřitelným přesahem, obraz své doby, završení šedesátých let, vzkaz dalším generacím nejen z hlediska rockového fenoménu, ale i vzhledem k sociokulturním a obecně uměleckým aspektům vývoje společnosti. Setkání, které vytvořilo jev zvaný národ Woodstocku, setkání, které dokázalo třeba i to (aspoň na nějaký čas, a to ne zcela krátký), že historie hudby začala být dělena na období před Woodstockem a po Woodstocku...
Víte, psát o této akci, zhodnotit už tisíckrát hodnocené, to není jen tak. Zvláště, když je velmi těžké v mém případě dodržet onu předpokládanou a potřebnou míru objektivity, protože to byla a je pořád moje srdeční záležitost. Ale nakonec, proč ne? Vždyť ona doba, to byly také emoce, to byla také srdeční záležitost (v některých případech i doslova) ...
Tak a nyní ještě si určit, jak toto výročí v našem článku pojmeme. Zkusme to třeba způsobem à la zlatá střední cesta, kdy si pro ty mladší čtenáře tento festival uvedeme ve všech elementárních aspektech, a to i včetně některých rozporuplných skutečností, pro ty „již dlouho mladé“ aspoň rozehřejeme vzpomínky a oprášíme hudbu a myšlenky a pro všechny si uvedeme některá méně známá fakta a odkaz tohoto třídenního fenoménu na samém konci šedesátých let. Tak.
Co o festivalu můžeme říci?
Nejdříve ta běžná fakta. Takže:
Kdy že to bylo?
15.-17. srpna roku 1969 (i když zahřívací koncert k prověření, že vše funguje, proběhl už 7. srpna, kdy zahráli bostonští Quill).
Kde se to konalo?
I když festival nese název Woodstock, u tohoto města ve státě New York se přímo nekonal. Organizátorům se totiž nepodařilo sehnat odpovídající prostory. Název byl ale ponechán a prostory se našly o „trochu“ dál, na farmě Maxe Yasgura u městečka Bethel. Mimochodem, tato farma byla široko daleko největším producentem mléka. Byla. Škody, které mu nakonec vznikly, uhradila pojišťovna ve výši 50 000 dolarů.
Kdo to dal dohromady?
Čtyři lidé. Dva majetní podnikatelé z Wall Street, John P. Roberts a Joel Rosenman, promotér několika festivalů Michael Lang a producent Artie Kornfeld. Nejstaršímu z nich bylo 26 let.
Jaká byla vlastně původní myšlenka tohoto setkání?
Vůbec totiž nešlo „jenom“ o festival. Roberts a Rosenman se během realizace velkého komplexu studií Media Sound rozhodli na návrh Langa a Kornfelda rozšířit si své portfolio o další položku a vybudovat menší studio ve Woodstocku. Roberts a Rosenman chtěli tento projekt mediálně podpořit menším koncertem několika umělců, žijících v oblasti Woodstocku (jako např. Bob Dylan). Původně se předpokládal koncert pro dvacet tisící, nejvýše padesát tisíc lidí. Skutečnost ale, jak víme, předčila očekávání.
Ceny vstupenek?
Nejdříve byly v předprodeji za tehdejších šest dolarů a na vstupu se měly prodávat po osmi dolarech za kus. Poté jejich cena vyrostla na 18 dolarů (což je dnešních cca 120 dolarů) a na bráně se prodávaly lístky za 24 babek.
Počet návštěvníků?
Lístků se na první zátah nejdříve prodalo přes 180 000 kusů a organizátoři přehodnotili svůj původní odhad, který se točil kolem počtu 20 až 50 000 lidí, na 200 000 návštěvníků. Jenže se mýlili znova. Festival byl nepřímo propagován i tím, že žádné město, žádná obec ho nechtěly na svých pozemcích. Zákaz střídal zákaz... A protože i negativní reklama je reklama, zvláště v tehdejší době, vyhrocené změnami ve společnosti a hnutím hippies... Nejmírnější odhady (během prodeje lístků a vpouštění posluchačů dav diváků strhl ploty a festival byl náhle free, zdarma) hovoří o půl miliónu lidí. Občas narazíte na údaj milión lidí, našel jsem i záznamy, že během tří dní festivalem prošlo na jeden a půl miliónů posluchačů...
Logo?
Onen známý obrázek, totiž holubici na krku kytary, navrhl fotograf a grafik Andrew Skolnick. Původně ale mělo jít o ptáka sedícího na flétně.
Zvuk?
Systém postavil Bill Henley (otec zvuku festivalů) a zahrnoval šestnáct reproduktorových věží.
Dohled?
346 policistů z New Yorku (dostali 50 dolarů na den) se stovkou místních šerifů a několika stovkami vojáků. Jejich hlavním úkolem nakonec bylo koordinovat absolutní zácpu na silnicích před začátkem festivalu i po jeho skončení. Kolona před konáním festivalu byla přes 24 km dlouhá. Místní tisk ji prohlásil za „hippie“ stezku a podivoval se nad neuvěřitelnou trpělivostí všech řidičů... Dostat se na místo aspoň k nějakému parkingu trvalo třeba z New Yorku 18 hodin. Pak průměrně každý šlapal tak přes 20 kilometrů, aby se dostal na místo konání.
Jídlo?
Vrtulníky bylo přivezeno přes 1300 kg potravin. Hned první den bylo za cenu dolar za kus vykoupeno přes půl miliónů hamburgerů. Židovské komunitní centrum připravilo navíc 30 000 sendvičů, které rozdávaly sestry Konventu sv. Tomáše.
Obecně?
V každém případě tato obrovská masa lidí prožila bez větších problémů a bez jakýchkoli přímých pořádkových či nátlakových bezpečnostních složek tři dny a noci hudby, míru a lásky, a to doslova (ha, ha, možná až na to, že Pete Townshend sundal kytarou jednoho anarchistu, který nadšeně vběhl na pódium).
Samozřejmě, že byla řada problémů. Od nedostatečného zajištění hygieny přes problematické chování k místním obyvatelům po neskutečný binec po konci akce. Pravda také je, že byly běžné veřejné hlášky typu „LSD u stánku č. 2 došlo, můžete si ho opatřit ještě u stánku č. 5“. Běžná cena za dávku byla 4 dolary. Jeden teenager byl obviněn z toho, že místo LSD prodával jed na krysy. Na 18 lékařů a 36 zdravotních sester ošetřilo 5162 lidí, 797 z nich mělo problémy z předávkování.
Ale pravda také je, že se na tomto setkání narodily dvě děti, byla zde i dvě úmrtí (předávkování a přejetí traktorem) a došlo i k osmi potratům.
Festival byl původně plánován jako ziskový podnik, jenže... Ano, pořadatelé nakonec prodělali 1 400 000 dolarů, ano, tento dluh byl splacen až roku 1980, ano, majitel farmy, Max Yasgur si tak znepřátelil své sousedy, že ho přímo vyštípali, musel po dvou letech farmu prodat a odstěhovat se, ale... Byl to prostě Woodstock. Zrodila se tehdy legenda a zapsala se zlatým písmem do historie lidstva. Ano, čtete správně. Ne „jen“ do historie hudby, ale do historie lidstva.
Takové zamyšlení
Víte, myšlenka tohoto festivalu odrážela stav tehdejší společnosti v Americe, kdy se v poměrně vysoké míře rovnováhy setkaly složky hudební i sociální. Hnutí hippies se svými základními myšlenkami a třemi typy komun prorostlo dobovou společností a hudební složka vysoce expandující hudební kultury obecně se dokázala v řadě případů k řadě myšlenek vyjádřit a někdy i připnout. Nechci tím ale říci, že Woodstock byla jen a jen záležitost hippies.
Byl to festival, který byl postaven jak na ideálech tohoto hnutí, tak i na tehdejších dosažených vrcholech hudební scény.
Byl to festival, který přímo symbolicky uzavřel šedesátá léta (v tomto ohledu zde hrál Altamont také roli, i když výrazně menší), kdy započalo úžasné období přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ve kterém se charakterizovaly a vymezovaly základní atributy nosných i dalších rockových stylů s takovou bohatostí výrazu a forem, která se již nikdy neopakovala, a poté i první polovina let sedmdesátých, během níž byly dosaženy zenity tvorby řady skupin a žánrů.
A nakonec to byl i festival, který se stal základním vzorem pro festivaly obecně, zvláště ty, kde vedle hudby se objevuje i určitá jednotící, nikoli ale omezující, myšlenka (což znamená, že až na dvě výjimky, Live Aid a Live 8, sem nepatří jednorázové charity, stylově striktně se vymezující festivaly apod.).
Význam tohoto festivalu lze také v přeneseném slova smyslu spatřit i v tom, že řada festivalů převzala tento název jako obecný název pro svou akci (většinou šířeji žánrově orientovanou. pokud už ne přímo multižánrovou). Prostě Woodstock rovná se festival. A přitom se nejedná pouze o velké a zahraniční (jako třeba u Przystanek v Polsku). Vidíme to i u regionálních festivalů (někdy v roce 2005 jsme třeba hráli na Hostimském Woodstocku, někdy narazíte i na název napsaný Vúdstok atd.). Nakonec proč ne? I když už nejde o původní myšlenku (to je samozřejmé) - ale to se projevilo i u reunionů originálního Woodstocku v letech 1979, 1989, 1994, 1999 a 2009, které nebyly ani stínem původní legendy.
Z našich luhů a hájů bývá přirovnáváno k Woodstocku jako k velkému festivalu s určitou ideou jen několik festivalů. Určitě bych uvedl legendární Trutnov Open Air (tam se hraje dobře) a pak určitě třeba Rock for People v Hradci Králové či Masters of Rock ve Vizovicích.
První denPrvní den hodně osobitě zahájil Richie Havens. Řada dalších vystupujících byla zdržena kolonami na silnicích, takže byl nakonec požádán, aby hrál dál, a jak sám řekl, nakonec zahrál snad vše, co znal, a když už nevěděl, začal improvizovat a zpívat slovo Freedom - z toho vznikla jedna z nejznámějších skladeb festivalu. Později říkal, že si musel pustit filmový dokument (Woodstock: 3 Days of Peace & Music, roku 1970 získal Oskara v kategorii filmový dokument), aby vůbec věděl, jak tu skladbu hrát...
K vrcholům prvního dne pak jistě patří vystoupení Arla Guthrieho s jeho hymnou hippies (Coming into Los Angeles) a Joan Baez (hrála přes půlnoc).
Kdo hrál ještě první den? Rockoví Sweetwater (oni původně měli zahajovat, ale uvízli v dopravní zácpě), folkař Bert Sommer, jeho kolega Tim Hardin, sitarista Ravi Shankar (při jeho vystoupení začalo pršet) a zpěvačka Melanie (nahradila rychle kapelu Incrtedible String Band, která nechtěla vystoupit kvůli trvajícímu dešti).
Druhý den
Ovšem druhý den, to bylo něco. K vrcholům patřil třeba Carlos Santana (zaznělo mj. Evil Ways, Jingo, Persuasion...), kdy jeho bubeník Michael Shrieve byl se svými dveceti lety nejmladším hudebníkem festivalu, a zcela určitě famózní The Who, kteří úžasně předvedli See Me, Feel Me včetně nezbytné destrukce nástroje.
Ten den se také výborně předvedli Jefferson Airplane, tehdy s Nickym Hopkinsem na klávesy, Janis Joplin (ta se povedla) se svým Kozmic Blues Band, vitální Canned Heat a další.
Kdo hrál ještě druhý den? Ano, byli tam třeba Creedence Clearwater Revival a Grateful Dead, ale ti měli takové potíže s elektrikou (probíjelo, co mohlo), že jejich výkony nebyly zaznamenány na film (škoda, škoda). Dále vystoupili Keef Hartley Band, hardrockoví Mountain (bylo to teprve jejich třetí veřejné vystoupení), funkoví Sly and The Family Stone...
Jo, a John Sebastian se tam prostě jen nachomýtl a vyšlo to, vystoupil a Country Joe McDonald vlastně vyplnil mezeru, která vznikla zpožděním nástupu Santany.
Třetí den
Třetí den pak z mého pohledu jednoznačně náležel britským Ten Years After a Alvinu Leeovi (neuvěřitelná jízda v I’m Going Home) a samozřejmě Joeovi Cockerovi a jeho interpretaci předělávky With a Little Help from My Friends.
Přiřadil bych k nim určitě i úžasné Crosby, Stills, Nash & Young, kteří zahráli akustický i elektrický set (akustické skladby Neil Young zatím vynechával).
Kdo hrál ještě třetí den? Byli zde i The Band, Johnny Winter (ve třech skladbách i se svým bratrem Edgarem), povedli se i Blood, Sweat and Tears, podruhé (a dobře) vystoupil Country Joe and The Fish, své místo tu měl i legendární Paul Butterfield Blues Band a samozřejmě festival zavíral Jimi Hendrix, kdy na jeho vystoupení zůstalo již podstatně méně lidí (asi cca 25 tisíc lidí). Což ale nevadilo, protože právě jeho verze americké hymny The Star-Spangled Banner se stala vedle Coming into Los Angeles Arla Guthrieho hymnou celého festivalu.
A nebudu se zde zmiňovat o dramaturgické chybě zařazení souboru Sha Na.
A co o Woodstocku třeba nevíte - aneb Nejde o žádnou dehonestaci, ale proč se to nedozvědět?
Rozhodně kapelám nešlo, na rozdíl od obecného mínění, o žádnou charitu. Kapely byly dobře zaplaceny, nakonec peníze byly důvodem, proč třeba nepřijeli The Byrds či Jethro Tull. Jimi Hendrix odmítl hrát, pokud mu nezdvojnásobí jeho honorář, Who a Grateful Dead neudělali krok na jeviště, dokud nedostali hotovost předem (jeden z organizátorů využil svého vlivu a nechal si otevřít místní banku)...
Takže například Jimi Hendrix měl smlouvu na dvakrát 18 000 dolarů, Blood, Sweat & Tears vyinkasovali 15 000 dolarů, Joan Baez a Creedence Clearwater Revival hráli každý za 10 000 dolarů, Janis Joplin spolu s Jefferson Airplane a The Band dostali každý po 7500, Canned Heat shrábli 6500, Who obdrželi 6250 dolarů, Richie Havens 6000 dolarů, Arlo Guthrie si odnesl 5000 babek, totéž si vzal i každý člen nově vykrystalizovaného kvarteta Crosby, Stills, Nash & Young, Johnny Winter zahrál za 3750, Grateful Dead si dali do kapsy 2500 dolarů, Joe Cocker 1375 dolarů, tehdy ještě neznámý Carlos Santana pouhých 750 dolarů...
Podívejme se na důvody nepřítomnosti dalších hvězd. Beatles, i když veřejně již nevystupovali, přesto byli vyzváni k účasti. Ta se nakonec nekonala prý proto, že John Lennon si nezajistil vstupní vízum (hovoří se také o tom, že Lennon trval na přítomnosti Yoko Ono na pódiu...).
Jethro Tull jako další důvod uvedli, že jim nejsou blízcí hippies a nevázaná nahota a všechno moc free. Led Zeppelin ústy svého manažera odmítli, nechtěli být jedna kapela z mnoha. Jeff Beck svou kapelu rozpustil těsně před konáním festivalu se slovy, že to udělal schválně. Bob Dylan neuvažoval o své účasti na festivalu, naopak, byl nešťastný z toho, že se mu před domem a pozemky hromadili hippies. Frank Zappa to odmítl se slovy: „Jsme rádi, že jsme to odmítli, bylo tam hodně bláta.“ Free byli také požádáni, ale rozpadli se. Iron Butterfly měli naprosto přehnané požadavky včetně kompletní přepravy vrtulníkem, okamžitého začátku hraní po příjezdu apod. Takže se nekonali. Rolling Stones nemohli přijet, protože Mick Jagger zrovna v Austrálii natáčel film Ned Kelly (mimochodem hodně špatný). Doors chybně odhadli Woodstock za podřadnější verzi festivalu Monterey International Pop Musica později litovali svého odmítnutí. Byrds byli tehdy unaveni a odmítli také (litovali toho poté pořádně). Simon & Garfunkel odmítli pozvání se slovy, že se budou raději věnovat své nové desce, Moody Blues nakonec zrušili svou účast kvůli koncertům v Paříži, Joni Mitchell se nepohodla s manažerem atd. atd.
... a závěr?
Klasický závěr tohoto tématu není. Nemůže být. Pusťte si trojalbum (Woodstock: Music from the Original Soundtrack and More, Cotillion, 1970; i když tam hodně umělců zaznamenáno není), pusťte si film (i když je „mírně“ pozitivistický). Prostě si to pusťte. Idea Woodstocku totiž, dnes zejména ta hudební, přetrvává. A to se mi líbí, to je dobře, to je fajn!
