Kapela Jablkoň má pověst takové poměrně "ulítlé" záležitosti. U které jiné kapely by také vůdčí osobnost řekla, že jejím největším experimentem bylo, když udělala písničky? Na setkání s "duší" této kapely, Michalem Němcem, jsem byl upřímně hodně zvědavý. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že pan Němec je naprosto klasický Čech, který si ze všeho nejraději pustí v televizi mezistátní utkání ve fotbale či hokeji. Pravda, písně u toho asi všichni neskládáme... A také jsou on a jeho kapela velice schopní sadaři. Tato Jablkoň má totiž dokonce několik odrůd! Při procházce sadem narazíme na Jablkoň, kterou pěstují společně s panem Svěceným, na Jablkoň symfonickou a v neposlední řadě na tu krásně voňavou a lehkou, písničkovou.
Vaše jméno je spjato s kapelou Jablkoň, ale bylo něco také před ní?
V podstatě nic, co by stálo za řeč. Samozřejmě jsem si prošel nějakými těmi studentskými bigbíty, nebo jsem hrál ve vesnické kutálce, s níž jsme objížděli zábavy, ale nebylo to nic podstatného. Jablkoň letos oslavil již 25 let od svého vzniku, kdy jsme vlastně v roce 1978 začali aktivně působit a měli první veřejná vystoupení, takže se toho před tím ani moc stihnout nedalo.
Začínali Jablkoň klasicky, v podstatě jako garážová kapela?
Samozřejmě, až s tím rozdílem, že jsme nemuseli do garáže. Hráli jsme tiše, takže jsme byli spíše takový "kuchyňový" (smích). Jablkoň si nikdy neprošel takovým tím vývojem od ryčného bigbítu po to, co hraje teď. Naším v podstatě největším experimentem bylo, že jsme po mnoha a mnoha letech udělali klasické písničky na albu se stejnojmenným názvem. Teď již máme taková písňová alba tři, včetně poslední desky, letošní Cestující v noci. Před tím jsme se vlastně zabývali převážně takovými úlety, které se od nás očekávaly. Bigbít jsme v podstatě ani nikdy nebyli, bigbít jsme možná nejvíc tak teď.
Jak jste se vlastně vůbec dostal k muzice? Máte klasické hudební vzdělání?
K muzice jsem se dostal, protože mě bavila. Nebylo to nějakým podnětem třeba z rodiny, prostě jsem se o ni zajímal. Hudební vzdělání jsem nabyl až postupem času, někdy po třicítce. To jsem si řekl, že když už tu hudbu léta dělám, bylo by dobré se o ní také něco dozvědět. Známí mi doporučili Lidovou konzervatoř, což je dnes Ježkova konzervatoř, s tím, že je to opravdu dobrá škola. Bylo v ní tenkrát jakési odkladiště profesorů, kteří díky režimu nemohli učit někde jinde, a myslím, že jsem si z tohoto studia odnesl docela dost.
V Jablkoni jste vůdčí osobností, tvoříte většinu muziky i řadu textů. Co zpravidla bývá první, muzika nebo text?
Tak většinou je to hudba, ale může to být třeba i nějaký rytmický nápad a nebo i kousíček textu. Prvotní impuls je nejdůležitější a na něm už se pak vyšívá. Hudba převažuje - a o to těžší je pak pro mne naroubovat na ni nějaký text. Já se cítím hlavně jako muzikant a ten text je pro mne trošku potíž. Z mého pohledu by měl text hudbě sloužit a chtěl bych, aby do ní perfektně zapadal. Proto se v podstatě nemohu shodnout ani s žádnými textaři a píšu si texty raději sám. Je to pro mne ale hrozná fuška. Nechci, aby vyzněl úplně hloupě, a navíc musí splňovat tato kritéria. Často bývám stručný, a pak zjistím, že hotová píseň má minutu. Tak si říkám: Kruci, chtělo by to ještě alespoň jednu minutu k tomu! A pak musím natahovat. (smích)
Jste typem umělce, který přijde za zbytkem kapely s hotovou skladbou a řekne: "Takhle to je," nebo jste přístupný diskusi, či diskusi k tvorbě přímo potřebujete?
Ne všechno, co napíši, je samozřejmě dobré. Kapela funguje jako dobrý filtr v tom, že mi řekne, že to, co jsem přinesl, je třeba hloupost. Člověk by na to sám přišel také, ale možná až po měsíci, kdy by se k té skladbě vrátil. V ten moment, kdy tu věc píšete, ji považujete za skvělou a ona třeba není. V tomhle kapela určitě pomůže. Občas se do něčeho ponořím, a pak nad tím trochu ztrácím soudnost.
Zapisujete si nápady, nebo je můžete nosit v hlavě i delší dobu a čekat, co se k nim přidá?
Rozhodně musím zapisovat, jinak to u mne nejde. Mám už zkušenost, že si třeba něco brnkám, v tom zazvoní telefon, já to vyřídím, přijdu zpátky a už z toho nápadu nevím nic. Mám pro tyto případy takový malý kazeťáček, v něm je neustále páska a já si nápady nahrávám. Pak si to poslechnu, zpravidla tři čtvrtiny toho vyhodím, ale něco tam skoro vždy zůstane. Někdy mne něco tak říkajíc praští do hlavy, často například v dopravním prostředku, ale v tu ránu je to pryč. Zapisovat zkrátka musím.
Píšete do šuplíku?
Psával jsem, ale v poslední době Jablkoň vydává desky poměrně často, a tak v šuplíku téměř nic není. Byly v něm hlavně takové ty písničkové věci, ale za poslední dobu mám jen řadu různých úryvků a částí, ale žádnou hotovou věc, o níž bych si řekl, že se k ní třeba za tři roky vrátím.
Dostal jste se někdy do takzvané tvůrčí krize?
Neříkal bych tomu tvůrčí krize, já vůbec nemám slova jako tvorba a umělec příliš v lásce, ale někdy se samozřejmě nedaří. Jablkoň má výhodu v tom, že má mnoho podob. To je velice občerstvující. Teď jsme například dělali ten "těžký symfoňák" a já už se těším na ty "lehčí písničky". Kdyby měl člověk jen jedno, asi by se v tom dříve či později začal motat a nevěděl jak dál. Navíc necítíme žádné vnější tlaky, že bychom už třeba museli něco vydat a přitom neměli materiál. My v podstatě desku natočíme a nabízíme firmám až hotový produkt.
Jakým způsobem využíváte při práci techniku? Máte domácí studio, používáte počítačové programy?
Už jsem se zmínil o tom kazeťáku, jinak tu mám počítač, ten hodně využívám v těch složitějších věcech. Teď třeba ten "symfoňák" jsem dělal celý na počítači. Rozepsat všechny partitury, zvláště, když na to byly jen zhruba dva měsíce času, to by asi bez počítače nešlo. Navíc jsem to dělal skoro celé sám, až pak ve finále mi asistoval bubeník Petr Chlouba. Počítač samozřejmě pomáhá, i když tu hudbu píšete. Nejsem jako skladatelé klasické hudby, kteří už ve čtyřech letech všechno slyšeli v hlavě, a počítač má výhodu v tom, že mi to celé zahraje. Někdy bych z něj tedy vyletěl z kůže, když se různě seká, ale to zná asi každý. Používám všechny možné počítačové programy, ale nerad bych nějaký příliš oficiálně doporučoval, protože mám problém v tom, že mi žádný z nich v nějakém směru úplně nevyhovuje. Znáte to, jeden doporučí to, druhý ono a představa, že bych si každý měsíc kupoval za tisíce nový program, je pro mne dost katastrofická. Zkoušeli jsme je i kombinovat, ale není to zkrátka ono.
Vnímáte alkohol a drogy jako inspirující prostředek?
S drogami mám jednu už prastarou špatnou zkušenost, takže drogy ne, ale alkohol mám rád. Vnímám ho ale hlavně jako prostředek pro uvolnění, než že bych v něm hledal inspiraci. Alkohol mne od práce spíše vzdaluje. Ale třeba i před vystoupením, kdy máte za sebou nějaký stres a je třeba špatný zvuk a nebo byly potíže s cestou, je dobré si toho panáka dát a trošku se tím uklidnit. Jinak inspirace je pro mne sednout si do křesla, pustit si v televizi sport (zejména fotbal) a u toho si brnkám. Já mám sport rád, kdysi jsem poměrně úspěšně trénoval volejbal, a když je nějaké zajímavé fotbalové utkání, tak to je pro mne to pravé. U toho ta muzika klidně vzniká. Představa, že si sednu a teď něco napíšu, je asi dost dobře nemyslitelná.
Má Jablkoň nějaké mantinely, nebo třeba může být klidně příští deska například elektronická?
Já osobně v sobě nemám mantinely žádné, s chutí bych dělal cokoli. Nevyhýbal bych se jakémukoli stylu. Teď jsme se například s jedním kamarádem, který dělá v podstatě taneční muziku, domlouvali, že spolu něco zkusíme, ale nebylo by to asi v rámci Jablkoně. Ten má už moc jasnou tvář. Spíš je ale člověk limitován časem, jinak chuť by rozhodně byla.
A co jako posluchač, také se nevyhýbáte žádnému stylu? Necháváte se nějak ovlivňovat muzikou, kterou posloucháte?
Poslechnu si rád cokoli. Momentálně hodně třeba rádia na internetu, tam je z čeho vybírat, je tam spousta zajímavých věcí. Jsem hodně vybíravý, co se týče kvality, ale stylové škatulky nijak nerozlišuji. Ani to už kolikrát nedokážu rozlišit. Nedávno jsme dělali například jednu píseň, takovou podle mne trošku do bigbítu, a až s postupem času jsem se od někoho dozvěděl, že je to prý punk. Za mých mladých let to bylo jednoduché, to tady byl bigbít, folk nebo takzvaný střední proud a bylo to jasné. Do bigbítu se tenkrát vešlo všechno, od Olympiku po Flamengo. Dnes už ani pořádně nevím, co kam patří. Navíc mladí lidé teď třeba poslouchají jeden styl a jsou z té škatulky ochotni polknout všechno a ostatní je nezajímá. Myslím, že se tím připravují o řadu jiné kvalitní muziky. A to ovlivňování hudbou, kterou poslouchám? Určitě to není prvoplánové. Když se mi něco líbí, tak si to sice dokážu rvát do uší vpostatě nepřetržitě, ale to, co z toho ve mně uvízne a posléze vyjde ven, je už tak přebalené a upravené, že se nedá mluvit o nějakém záměrném nechání se ovlivňovat.
Již jsme zmínili koncert, který proběhl 30. 10. v rámci festivalu Alternativa v pražské Arše. Jednalo se o vystoupení Symfonický Jablkoň. Vaše první spolupráce se symfonickým orchestrem je však mnohem staršího data. Jaký byl rozdíl mezi oběma projekty?
V roce 1995 za námi přišlo Fisyo, že mají nabídku odkudsi z Německa na nějaký experiment, a my samozřejmě nemohli odmítnout. Zpočátku z toho měl samozřejmě člověk trochu staženou prdelku. Je to jakoby jste celý život řídili Trabant a najednou měli řídit dvoupatrový autobus s vlekem. Ono to ale samozřejmě láká, a tak jsme do toho šli. Mělo to výhodu v tom, že Němci na ten projekt tenkrát dali poměrně dost peněz, a tím pádem se mohli najmout lidé, kteří dělali aranže. Byly jsme na to asi čtyři. Vybrali jsme hlavně takové ty přímočařejší pecky, "hity" a živá nahrávka pak ten rok vyšla i na albu. Letos to bylo jinak, přišel za námi Romek Hanzlík z agentury Art production, že by se takové vystoupení dalo udělat v rámci festivalu Alternativa. Unijazz nabídku přijal s tím, že se seženou peníze, jichž ale nakonec přece jen nebylo tolik. Měl jsem kliku v tom, že jsem se seznámil s dirigentem Alešem Podařilem, který krom toho, že je vynikající dirigent, je ochotný k jakékoli spolupráci. Orchestr tvořili mladí lidé, často konzervatoristé či čerství absolventi, a možná proto byl celý orchestr jaksi otevřenější. Na aranžéry peněz rovněž příliš nebylo, takže jsem to dělal skoro celé sám, jak jsem již říkal. Z nahrávky z roku 1995 jsme použili dvě skladby, jinak byly všechny aranže nové. Nešlo už jen o ty jednodušší věci jako tenkrát, nyní jsme vybrali i mnohem složitější a těžší skladby. Odehráli jsme kromě Archy ještě vystoupení v Brně. Teď uvidíme, co bude dál, zájem by byl, ale opět narážíme na finance. U větších okresních měst by snad mohlo k něčemu dojít, rádi bychom s tím i do zahraničí, ale nevíme, jak se to podaří.
Na albech vždy míváte řadu hostů, jak se na albu Jablkoně objeví například Jaroslav Svěcený, Radůza či (jako v případě desky Mumlava) hodně nečekané jméno: Leona Machálková?
Tak s Jaroslavem Svěceným už spolupráce trvá dlouho. Někdy před zhruba čtrnácti lety jsme se v hotelu v Moskvě dohodli, že bychom něco společného mohli udělat. Ke spolupráci nakonec skutečně došlo, byla to deska Jablkoň a Svěcený a nedávno jsme ji vlastně oprášili albem Mumlava. Co se týče Leony Machálkové, to bylo dané tím, že já už ji znám nějakých dvacet let a šlo o spolupráci vlastně z kamarádství. Ona měla kdysi folkovou kapelu (také takovou trošku zvláštní jako my), a přiznám se, že jsem ani nevěděl, jakou kariéru od té doby udělala. Nějak oklikou přes manažera, který spolupracoval s Jardou Svěceným, se objevila na Mumlavě - a my si řekli, proč ne. Svoje party na desce nazpívala skutečně dobře, ale bohužel někteří lidé její jméno na našem albu neskousli. Zaskočilo mě, že najednou někdo neřešil to, co udělala a jak to udělala, nýbrž to, kdo je. Byl bych ale blázen, kdybych ji neangažoval jenom proto, že jí někdo nemůže přijít na jméno.
A na závěr recept?
Já na to, jak rád jím, žádný velký kuchař nejsem. Takže můj recept je asi takový: Ve dvě v noci se vrátím z koncertu, dole v nonstopu si koupím plno jídla, a pak se tady nahoře doma naperu. Vím, že je to hrozné, ale je to tak.
