Plukovník žabí brigády - Les Claypool

Jakub Tureček, 16. 6. 2002

Jeden muž by v tomto seriálu chybět neměl. Nezapomněli jsme na něj, jen se tahle žijící legenda a průkopník moderní hry na baskytaru poměrně těžko uhání. Les Claypool je velice vytížený muž, ale nakonec si přece jen ve svém nabytém programu našel pár minut, aby mi pomohl se svým profilem.

Neváhal bych se vsadit, že kterýkoli basista, který někdy měl tu příležitost slyšet hrát Lese Claypoola, by byl schopen ho poznat po zvuku a stylu během pár taktů, bez ohledu na to, jestli zrovna hraje se svou kořenovou kapelou Primus, nebo je na záletech třeba s Tomem Waitsem, Ozzy Osbournem nebo Bucketheadem.

Jen málo baskytaristů si totiž vypracovalo tak unikátní styl, se kterým jde ruku v ruce velice osobitý, živý a nenapodobitelný zvuk jakoby zpívající basy. Ale nepředbíhejme. Pojďme se podívat, jak se talent tohoto výjimečného sedmatřicetiletého muzikanta vyvíjel.

"Basa byla nejsnadnější způsob, jak se dostat do kapely a hrát koncerty. Každý chtěl být Eddie van Halen a mně navíc kytara přišla hrozně ukňouraná," říká o době, kdy mu bylo šestnáct. Nikdy nechodil do žádné hudební školy. Prostě přišel do kapely a začal hrát. Skočil do studené vody a plaval. "Nevím, jestli je to nejlepší způsob, ale byla to moje cesta," vzpomíná Les s úsměvem.Prakticky jedinou skutečnou hudební lekcí, jíž v životě prošel, byla zkušenost, když od kamarádů dostal k narozeninám banjo. "Přišel jsem na hodinu a povídám svému učiteli: 'Podívejte se, už na pár nástrojů docela obstojně hraju, stačilo by mi, kdybyste mi ukázal pár věcí a já se do toho nějak dostanu,' jenže on trval na tom, že musím začít od píky, a tak do mě tloukl 'Mary má jehňátko'. Nikdo se asi nebude divit, když řeknu, že ta hodina byla poslední."

(Na banjo ale Les nezapomněl. Alespoň ne do té doby, kdy za ním přišli dva jeho dlouholetí fanoušci Matt a Trey Parker, kteří ho přemluvili, aby udělal průvodní hudbu k South Parku.)

Takový baskytarový talent jako Les Claypool se rodí jednou za pět set let. (Naštěstí se trefil do správné doby. Před pěti sty lety by jeho talent vyšel vniveč a za dalších pět století? Čert ví.) Přesto, když hrál svůj první koncert s kapelou, která si říkala Blind Illussions, styděl se podívat mezi diváky. Celý koncert prostál bokem k nim.

Prošlo pár let a Les, již mnohem lépe vybavený jak po stránce instrumentální, tak z hlediska sebevědomí, dal dohromady se svými dvěma sanfranciskými kumpány - kytaristou Toddem Huthem a bubeníkem Jayem Lanem, kapelu Primus. Bohužel Jay hrál v té době ještě v jedné kapele, která podepsala smlouvu s velkým vydavatelem, a musel kapelu opustit. Toddova žena zas porodila dítě a on se rozhodl pro dráhu spolehlivého otce, a tak zůstalo jen u dema s názvem Sausage. (V roce 1994 dohnala tyhle tři nostalgie k tomu, aby vytvořili vedlejší projekt, který ctil jméno demáče - Sausage). Primus, ač slušně rozjetí, si museli na desku počkat až do roku 1990.

Primus

"Les si stoupnul doprostřed pódia, začal pravou rukou tapovat neuvěřitelnou basovou linku k písničce Jerry Is A Race Car Driver", popisuje své první setkání s Primus novinář Dale Titus. "A aby toho nebylo málo, začal do toho ještě zpívat. Míchal svou naprosto protichůdnou melodii se zběsilým rytmem basy. Chlapík, který stál v kotli vedle mě a pokyvoval si do rytmu hlavou, na něj začal křičet: ,Ty vole, ty máš dva mozky! Dva vyšinutý mozky!' Ten večer jsem opustil Palladium s neotřesitelnou vírou v analýzu toho fanouška. Les Claypool je chlapík se dvěma mozky."

Tahle charakteristika je víceméně přesná. Jen bych ji ještě trošku doplnil. Dva mozky Les používá na živá vystoupení, ale ještě pár jich musí mít v zásobě - na skládání.

Primus jsou extrémní kapela. Buď je budete bezmezně milovat, nebo je prostě nezkousnete. Nic mezi tím asi neexistuje. Naprostou většinu písní složil Les, který přirozeně k tvoření používá basu. Takže celý prostor přízemí a prvního patra je v jejich muzice vyplněn rytmikou a basovým kulometem. Kytara má potom tolik volnosti, že se jakoby nad tím vším (bordelem) vznáší.

Hudba Primus osciluje mezi depresí a hudebními fórky. Komplet do jedné jsou všechny jejich desky takové, že při prvním poslechu nemůžete absolutně poznat, co přijde za dvě vteřiny. Primus jsou nevypočitatelní a nespočitatelní. Jejich divoké rytmy jsou absolutně nehratelné. Přesto, jak znějí na desce přirozeně, mají přízvuky na úplně nesmyslných dobách. A všemu vévodí Lesova basa. (Popřípadě kontrabas, se kterým strašně rád experimentuje.)

"Snažím se svůj styl nijak nepopisovat," odpovídal s úsměvem Les na mou otázku, "koneckonců to je tvoje práce, jako novináře. Hraju už takovou dobu, že basa je prostě moje prodloužená ruka. Ani o nástroji neuvažuju, jako by to byla basa. Je to moje součást, způsob, jakým se můžu vyjádřit. Myslím, že kdybych teď vzal do ruky trumpetu, bude moje hudba znít podobně. To nijak neovlivníš."

Les je skutečně s basou dokonale srostlý. Ví, co od ní chce, zná ji a co je nejhorší, ví, jak to z ní všechno dostat. Vůbec se nezdráhá použít jakoukoli techniku (mučení). Ať už jsou to vytapovávané rytmy ("... s tím jsem se nikdy moc nesžil a od Pork Sody jsem tuhle techniku prakticky nepoužíval..."), bleskurychlé prstové postupy, tvrdé slapy nebo akordy přes všechny struny ve všech polohách. Nic pro něj není dostatečně krkolomné. Svůj nástroj zná do detailu tak dobře, že pro něj není problém zahrát jeden tón prsty u kobylky a hned na to druhý palcem uprostřed hmatníku. Ruce má rychlé jako fretky na perníku.

Lestrumenty

Les byl ještě teenager, když viděl ve výloze jednoho obchodu čtyřstrunnou pražcovou basu Carl Thompson piccolo se snímačem EMG-35DC. Byla vyrobená z ořešáku a mahagonu. První, co ho napadlo, bylo, že je to ten nejhnusnější nástroj, jaký kdy viděl. Přece jen si ji ale vyzkoušel (použil svůj testovací song Roundabout), aby zjistil, že je to ten nejpohodlnější nástroj, který kdy držel v ruce. Vyběhl z krámu a šel od mámy vyžebrat peníze. Druhý den si ji koupil.

Značce Carl Thompson Claypool absolutně podlehl a v současné době od ní má pět různých nástrojů. Mimo jiné má Les ve své sbírce také vůbec první šestistrunnou bezpražcovku, kterou kdy Carl vyrobil. (Hrál na ní ještě na svém nejoblíbenějším albu Frizzle Fry, později - těsně před Pork Sodou - si na ni nechal přidělat pražce.) Carl tenhle nástroj nikdy neměl v oblibě, protože má velice tenký krk (třešeň, eben, tělo javor). Od roku 1978, kdy ji dodělal, ležela ve skříni, než ji našel Les a (speciálně s hodně tenkými strunami) hrozně si ji oblíbil.

Les s basami hodně experimentoval, ale postupem času se vrátil ke svému modelu piccolo, na nějž si ještě nechal přidělat tremolo Kahler.

"Hraju vždycky na nástroj tak dlouho, dokud mě nezačne nudit. Teď jsem se vrátil i ke své šestce, na kterou jsem nehrál pěkně dlouho, a také jsem provětral bezpražce. (Jenže s těmi není taková sranda hrát naživo, protože neustále musíte dávat pozor na ladění). Můj hlavní nástroj je však ten originální Carl Thompson."

Ten úžasný zvuk, který na deskách Primus můžete slyšet, je výsledkem přímého nahrávání bez aparátu a mikrofonů. Všechno, co Les potřeboval, byla vždy jen basa a kytarový předzesilovač ADA MP-2 (dříve též používal basový MB-1) a řádka efektů (Mu-Tron, Lexicon GPX...).

Jestliže jste však slyšeli nějakou živou nahrávku (nebo měli to štěstí a viděli Lese na koncertě), buďte si jisti, že hrál vždy na SVT-Pro série od Ampega.

Žáby a ústřice

"Nikdy jsme neměli prodat tolik desek. Nikdy jsme neměli vyrůst tak, jak jsme vyrostli. Vždycky jsme chtěli, aby Primus byli alternativní kapela," komentuje Les nenadálý úspěch a fakt, že byli schopni vyprodat místa s kapacitou tisíců míst. Les byl unaven především ze současné soutěživé (testoste) rockové scény (ne tak bubeník Brain, který v současnosti resuscituje Guns'n'Roses - Proboha!). Primus si po Antipopu dali pauzu.

"Když vydáváte u firmy, jako je Interscope, a prodáváte tolik desek jako Primus, nevyhnete se různým očekáváním. Firma se vás snaží do něčeho natlačit..."

Proto Claypool na sklonku minulého tisíciletí založil vlastní label PrawnSong, kde si vydává především svoje osobní nové projekty. "Zatím do něj víceméně jen cpu spousty peněz, ale vyplatí se to. Konečně si můžu (hudebně) dělat, co opravdu chci."

Prvním nástupcem Primus byli Oysterhead. Kapela, do níž Les přemluvil Stewarta Copelanda (ex-Police) a Traye Anastasia (Phish), je v porovnání s Primus mnohem jemnější a méně agresivní. Je to trošku, jako když posloucháte příjemné vyprávění hezkých příhod a jen občas dostanete od Lesovy basy pár facek.

"Vždycky jsem rád kolaboroval s různými lidmi. Muzika je jako dialog. S čím větším počtem lidí si promluvíte, tím více se dozvíte, a čím větším počtem muzikantů si zahrajete, tím více rostete."

Po Oysterhead Les objevuje úplně nový svět. Jamovou scénu. Ve své dosud poslední kapele Colonel Les Claypool's Fearless Flying Frog Brigade (Brigáda nebojácných létajících žab plukovníka Lese Claypoola) jako by opustil svou dominantní roli a vyžívá se v improvizaci. Jeho basa je přirozeně neustále hodně čitelná, ale už nevyplňuje všechen prostor. Něco nechává také dvěma kytarám, klávesám a saxofonu. Občasné prsty lámající sólo ale nemůže vynechat.

Když jsem dostal jejich první živou desku do ruky, divil jsem se, že je na ní jen sedm skladeb. Tou první je ale patnáctiminutová předělávka Pink Floyd. Žáby dosud nahrávaly jen živě. Mají dohodnutou jen kostru, kterou podle nálady vyplní. Když se sejde sedm tak extrémně talentovaných muzikantů, jako je Frog Brigade, je radost to poslouchat. Opravdu vám ani nepřijde, že těch sedm skladeb trvá přes hodinu.

Bohužel to, že Les opustil velkou firmu, má svá minus v oblasti distribuce. Jediný způsob, jak se k jeho nové muzice dostanete, je internet.

Do budoucna

Samozřejmě mě napadlo se Lese zeptat, jestli ho někdy v budoucnu budeme moci vidět naživo. Evropu ale bohužel zatím ještě neplánuje.

V době, kdy jsem s ním mluvil, seděl ve své rezidenci nazvané Rancho Relaxo a pracoval na první studiové desce Žab. Tentokrát prý ale výjimečně snímal aparát mikrofony.

Určitě se také dočkáme toho, že přemluví ke spolupráci dalšího z řady svých oblíbenců. Kdo to ale bude, těžko říct. Les se nechal slyšet, že by si hrozně rád zahrál s Rogerem Watersem a Peterem Gabrielem.

Diskografie:

Primus

Antipop (1999)

Rhinoplasty (1998)

Brown Album (1997)

Miscellaneous Debris (EP) (1996) cover verze (mj Peter Gabriel)

Tales From The Punchbowl (1995)

Pork Soda (1993)

Sailing The Seas Of Cheese (1991)

Frizzle Fry (1990)

Suck On This (1990)

Oysterhead