Z kapely Bedřich a zoufalci dostal lano do skupiny Modrý pondělí. Odtud byl už jen krůček do Bílé nemoci, která vznikla z rozpadlé kapely Bonsai. Příležitostně usedne za bicí v Janis Joplin revivalu a občas spolupracuje i s Magdalenou Reifovou. Čím pestřejší, tím lepší, říká Petr Krejčí.
Byly bicí tvůj první nástroj?
Zdaleka ne. V první třídě piáno, předtím sporadická docházka do Khnova dětského sboru. Ještě na základní škole jsem začal chodit do "lidušky" na pozoun, což mi vydrželo asi šest nebo sedm let. Tam jsem se dozvěděl ty hlavní věci z hudební nauky, i když mě bavila ze všeho nejmíň. Ani nevím proč, začal jsem pošilhávat po bubnech, doma jsem začal bušit do polštářů a k tomu si pouštěl desky Katapultů a Olympiků. Došlo to tak daleko, že jsem nakonec pozoun prodal a koupil si prvního "Paista", činel, který se tu prakticky nedal sehnat. A už to jelo. Řekl jsem si, že zkusím lidovou konzervatoř. V dobré víře jsem si domů přinesl štos not a zjistil, že až se to naučím, tak už konzervatoř potřebovat nebudu: ambice jazzových hráčů jsem neměl.
Máš nějaké bubenické vzory?
Byla jich hromada. V době, kdy jsem začínal, jsem měl oči navrch hlavy z Buddyho Riche, Kennyho Clarka a podobných absolutně nedostižných hvězd. Poslouchal jsem i české bubeníky, třeba Hejduka, to nebyl žádný par excellence technik, ale s muzikou, kterou dělal, to ladilo. A nad tím vším byla africká muzika, rytmy, které námi v životě nemohou být transponované. I dnes mě to uchvátí daleko nejvíc, ty lidi tlučou do všeho, jak říkám, svět je plný bicích nástrojů, všechno nějak zní - a oni zahrajou i na rozlámaný sáňky.
Co pro tebe bubny znamenají?
Jelikož nejsem žádný fotogenický typ, zkouším se za ně schovat: hromada bubnů a činelů a jsem vzadu, to jsem spokojen. Na druhou stranu vím, že mě lze často těžko přeslechnout, což je trochu nevýhoda: ty výrazy kamarádů, když někdy zrychlím nebo zpomalím, jsou docela ostré. Chci vyjádřit uvolnění a radost z rytmu.
Máš nějaký poznávací znak?
Snad jediný poznávací znak lze dohledat na nahrávkách. Občas, když se "vypnu" do nějakého brejku, houkám si při tom, podpořím ho - dle mého názoru - hezkým zpěvem. Kamarádi, kteří mi zalepovali pusu leukoplastí, to ale vidí jinak.
Co technika?
Mám ideální podmínky, skvělou rodinu..., ale jsem hrozně líný, jenom hraji, ale s trénováním a cvičením je to horší. Na koncertě se půl hodiny rozehrávám, a pak už jsem zase utahaný, protože necvičím (hlasitý smích). Nemít tebe vedle sebe (kolega se nedávno přistěhoval do vedlejšího domu), nevím, co je cvičení na bubny (díky za kompliment - pozn. autora).
Co plánuješ do budoucna?
Vzhledem k tomu, že jsem po operaci vyhřezlé plotýnky, čistili mi karpální tunel a teď cítím pravý loket, jsou plány nasnadě: abych chlapce ještě chvíli nezklamal, i když - třeba by si řekli: "Konečně ten mrzák dohrál," (myslím, že to nehrozí - pozn.autora) takže ještě chvíli vydržet...
Teď jsi byl ve studiu, cos tam páchal?
Páchali jsme páté CD Stíny a stouni, které budeme 20. října křtít v Lucerně. Pracoval tam s námi pan Jombík, zvukař, který dělal s Elánem, Janou Kirschner... úžasný člověk, skvělá atmosféra, výborné studio a obrovská škola, všechno je slyšet a tak podobně. Moc se na výsledek těším. Autorsky jsou tam pěkné věci, velmi hezká je věc od Ivana Hlase, kterou nám "ušil na míru", je věnovaná Tomáši Poláčkovi, ten už bohužel mezi námi není.
Měl jsi někdy nutkání s bicími skončit?
Člověče, asi ne. Naopak jsem k bubnům utíkal, když jsem měl pocit, že bych měl praštit s něčím jiným, tak jsem praštil do bubnů. Dost důležité asi je, že mám bubny hlavně jako koníčka a že se hra na ně nikdy nezměnila v povinnost.
Co bys poradil začínajícím hráčům?
Neměli by se nechat odradit počátečním neúspěchem, i když to asi tak velký problém není. Aby si nechali radit od lidí, kteří už mají něco za sebou a nešli do toho jen živelně. Trpělivě trpěli techniku, protože to je základ. A když jim někdo řekne, že v nich to bubnování není, že je to vydřené, měli by se zamyslet, co dál. Výborné hráče poznáte po pocitu, i když třeba na začátku zrychlují, je "to" tam slyšet. Když pak takový člověk na sobě začne opravdu tvrdě pracovat, jde to obrovsky rychle nahoru. Takže technika jistě, ale nechat si poradit od lidí, kteří slyší.
Na co hraješ?
Teď jsem si udělal po dlouhých letech radost a koupil si krásné Sonory řady 3003. Proč na ně hraji? No protože jsou samozřejmě krásné (hlasitý smích). Když jsem měl předtím pearly a ještě předtím amátky, bylo to stejné jako motorkář, který si upravuje tu svou jawu, aby se co nejvíc podobala třeba yamaze, až si nakonec tu yamahu koupí. Takže teď už mám ten svůj vysněný set a jsem s ním nadmíru spokojen. Ještě stále se s ním učím, měním blány a ono to vždycky hraje jinak, spousta překvapení (smích). Co se činelů týče, mám už kompletní sestavu istanbulů, kromě hi-hatky, která je Zildjian Avedis.
Dá se podle tebe bubnem rozumně živit?
Dá. Ale člověk by měl vyrazit do zahraničí, ať už sbírat zkušenosti, nebo normálně do angažmá, například jako studiový hráč. jak jsem zjistil, těch Čechů je v zahraničních studiích poměrně dost. A také by si měl zkusit manažerskou činnost pro sebe sama a nečekat, až ho někdo objeví. Nevím přesně stav bubeníků na "českém trhu". Chce to mít svůj styl.
Co posloucháš?
Poslouchám všechno a nic. Nejvíc poslouchám v autě, protože v něm bohužel trávím hodně času. Je mi jedno, co poslouchám, nejradši sebe na deskách, kdy hledám chyby, ale to už trochu zavání narcisismem... Občas si nechám něco doporučit, ale jinak jsem barbar.
O co ti jde? Čeho chceš dosáhnout?
Kam dosáhnout? Co se týče bubnů, tak když budu ještě nějakou dobu hrát, ať už pro sebe, nebo pro lidi, které naše muzika baví, nebo se tak alespoň tváří, už nepotřebuji nikam dosahovat.
