Ano, je to tak, vážení hudební přátelé. Pokud jste byli svědky koncertu Hogan's Heroes v Praze, určitě jste si všimli, že nejvíc opiček se na pódiu nadělal právě tenhle ostřílený harcovník z party krále countryové kytary Alberta Lee. Pohledy a la Mr. Bean, otočky u kláves, tanečky, a když hrál sólo a osvětlovač nedopatřením zaměřil kužel světla jinam, okamžitě se dožadoval: "No tak kde je k čertu to světlo?" Pete Wingfield se během své kariéry probojoval na pódia vedle takových hvězd jako Freddy King, Jimmy Whitherspoon, Buddy Guy, B.B. King, Paul McCartney a za svůj celosvětový hit "Eighteen with a bullet" se dostal i do síně slávy. Na rozhovor si našel čas ještě před koncertem, byl neuvěřitelně v pohodě - a tak vše proběhlo k oboustranné spokojenosti.
Co bys nám mohl říci o svém nádobíčku?
Já mám všechno příšerně staré. Nejvíc hraji na Korg SG1D, originální model. Zkoušel jsem spoustu nových nástrojů, ale tohle mi přišlo zdaleka to nejlepší, co jsem našel. Už ho mám 14 let. Přitom u kláves neplatí, že co je starší, musí být bezpodmínečně lepší, jako to bývá třeba u kytar.
Musím se tě zeptat i na tvůj celosvětový hit Eighteen with a bullet, i když se tě na to asi ptá každý a nevím, jestli to není poněkud neoblíbená otázka...
Tahle písnička vznikla v Chicagu a v podstatě jsem ji napsal pro kapelu Devils, což byla kapela, která dělala něco jako revival a měla dobrou produkci. Napsal jsem ji přes noc a při zpěvu jsem trochu imitoval hlasy různých členů Devils. Ta věc se pak stala hitem i díky soundtracku ke kultovnímu filmu Lock, stock and two smoking barrels (v české verzi Sbal prachy a vypadni). Jó, to bylo docela fajn, užít si svých pět minut slávy. Díky té věci vlastně vzniklo i moje sólové album. Pak jsem sice nahrál další, ale to nebylo vydáno. Do dneška si tu písničku lidi pamatují a to je fakt úžasné. Dokonce jsem se díky ní dostal i do rock'n'rollové síně slávy! Mám tam svůj kus zdi kvůli jednomu blbému celosvětovému hitu. Kdybych byl napsal dva, ani bych tam nebyl. (smích)
Hrál jsi s velkou spoustou výborných muzikantů. Která spolupráce ti přišla nejvíc zajímavá nebo od koho ses nejvíc naučil?
To byl asi producent Mike Vernon, jemuž opravdu hodně dlužím a který mě v podstatě "nakopnul". Pak jsem toho určitě pochytil spoustu i od jiných lidí. V Hogan's Heroes hraju s Albertem už 18 let, takže to mi taky muselo dát hodně.
Kdy jste se s Albertem seznámili?
To bylo v roce 1983 v Londýně, když jsem zrovna dělal na něčem s Philem Everlym. A pak jsme to dali dohromady.
Máš čas na cvičení během turné?
Ne.
A jak se udržuješ v kondici?
To nevím, já jsem necvičil od té doby, co mi bylo patnáct. Nikdy. Vážně! Já jsem totiž příšerně líný. Strašně líný. Ale zase jsem toho nahrál hodně na nahrávkách. Je mi jasné, že cvičit by se mělo, ale když ono se vždycky najde něco mnohem zajímavějšího, co se dá dělat (smích). Však Albert taky necvičí!
Co bys poradil mladým muzikantům?
Prostě jděte do toho, co vás opravdu baví, co máte rádi. Není podstatné, jestli je to právě v módě nebo není. Pokud to máte opravdu rádi, tohle vaše nadšení dokáže dát muzice sílu a překonat i takzvaný, řekněme, módní element. Navíc dnešní svět se hrozně rychle mění a co je v módě dnes, zítra už pravděpodobně nebude. Já jsem ze staré školy a věřím, že je nutné umět vzít za nástroj, než dělat čáry s počítačem. I když nahrávání je samozřejmě důležité a počítače tam dnes hrají významnou roli. Mimochodem, myslím si, že důvod, proč my staří dědci ještě máme práci, je, že za to umíme vzít i na scéně, naživo.
Koho by sis vybral, kdyby sis mohl zahrát s kýmkoli?
Hm, těžká otázka. Já hrál se spoustou skvělých lidí, jako třeba Paul McCartney, Buddy Guy, B. B. King, Albert King, Jimmy Witherspoon a tak. Fakt nevím, co na to říct. Někteří lidí mají připravené odpovědi na podobné otázky, ale já ne a na to se mě ještě neptali.
Který jiný styl, nebo případně nástroj, bys rád ovládl?
Určitě kytaru a taky saxofon. Co se týče stylů, nejsem moc dobrý jazzový hráč. Skvělá věc je, že čím dál hraješ, tím víc si tvoříš svůj styl a taky poznáváš své silné stránky a zároveň vlastní hranice. Neumím be-bop a myslím, že ho asi nikdy umět nebudu. Z tohoto hlediska je třeba velmi těžké srovnávat muzikanty. Ten umí skvěle tohle, ten druhý zas tamto a naopak.
Plánuješ nějaké další sólové album?
V tomhle směru jsem trochu jako politik. Opravdu upřímně nemám žádné plány.
Ještě bych se vrátil ke tvé spolupráci s Paulem McCartneyem. To je další věc, která tě udělala poměrně známým. Jaké to bylo?
To nahrávání proběhlo v roce 1999 a byl to vlastně jen jeden týden ve studiu. Nahrávali jsme od pondělí do pátku vždycky od desíti do jedné a pak od dvou do pěti. Paul nám na začátku řekl, že by se rád vrátil ke stylu nahrávání raných Beatles ve studiu Abbey Road Studio 2, s pauzou na oběd a bez večerních párty. Řekl nám, že se vždycky sešli, dali si čaj, cigáro a trochu pokecali. Pak on nebo John zahráli ostatním další věc, která se měla točit. Stejně to probíhalo i při našem nahrávání. Paul trval na tom, že před nahráváním neuslyšíme žádnou originální nahrávku (album Run Devil Run bylo poskládaná z cover verzí). Takže jsme se inspirovali tím, co nám zahrál. Byl to zážitek stát vedle Paula, který hrál na svůj slavnou basu Hofner a zpíval tak, že se ani notička nemusela nahrávat znovu! Jediný rozdíl od nahrávání Beatles byl, že se ve studiu nekouřilo.
KORG SG1D
Legendární digitální piano z roku 1986. Kvalitou samplů výrazně předběhlo dobu a po mnoho let patřilo k naprosté špičce. Díky kvalitní 76klávesové klaviatuře ho mnoho hráčů používá jako master keyboard dodnes.
