"Jsem vlastně jediný slepý zvukař v České republice, který se touhle prací zabývá profesionálně. Přitom ve světě je zvukařina standardním slepeckým povoláním stejně tak jako třeba ladiči pian, maséři nebo něco podobného. Tady to není zvykem," vysvětluje nevidomý zvukař a producent Pavel Musil. Jako mistr zvuku má za sebou nejen úctyhodný kus rozhlasové práce a slovesných nahrávek, ale i pěknou řádku hudebních titulů.
Je dvorním zvukařem písničkáře Jiřího Dědečka, gotické skupiny Qinterna, nahrává pro vydavatelství Indies a Arta Records, je podepsán pod poslední deskou Vladimíra Merty, pod alby kapel Klezmerim (A Night in the Paradise) a Mišpascha (Židovské sváteční písně) a Kapely SNOO. Ve svém studiu spolupracuje s celou řadou dalších interpretů a skupin. V roce 2005 vytvořil, pro firmu Inton, čtyřicetiosmikanálovou zvukovou kulisu do skleníku Fata Morgana v pražské Botanické zahradě.
Jak prozrazují jeho nahrávky a vysvětlují následující řádky, je asi hodně pravdy na jeho slovech: "Slepota nemusí nutně znamenat bariéru. Právě při práci se zvukem je částečně výhodou, protože člověk všechno řeší výhradně sluchem."
Od stavby rádií k bigbítu a dál
Od počátku nevidomý Pavel Musil se narodil v roce 1963 v Brně. Jak sám prohlašuje, s jeho nynější zvukařskou profesí to původně mělo být trochu jinak. "Asi do svých patnácti let jsem se zabýval stavěním rádií, zesilovačů a jiných věciček. Byl jsem jako mnozí jiní radioamatér a snil o tom, že jednou budu konstruktérem nebo minimálně opravářem elektronických zařízení. Jenže realita byla trochu jiná..."
Ačkoli se Pavel v oblasti slaboproudu naučil hodně věcí, včetně pájení, slepota mu uzavřela cestu na průmyslovku a k dalšímu vzdělání. "Když jsem zjistil, jaká je realita, řekl jsem si, že pokud chci dělat cokoli se zvukovou technikou, musím na to jít odjinud. Přes lásku k muzice, k dobrému zvuku, schopnostem jeho vnímání a rozlišování, jsem se nakonec rozhodl, že budu zvukařem. Nastoupil jsem na Lidovou konzervatoř v Praze a tři roky studoval obor zvuk."
Ve stejné době se Pavel věnoval živému zvučení vesměs bigbítových kapel. Jenže i tady narazil na komplikace. Když technika na jevišti selhala, potřeboval asistenci vidomého, aby se od mixážního pultu prodral davem posluchačů, zorientoval se a defekt opravil. Šel tedy dál - vytvořil si své první domácí studio.
"Ze spíže jsem udělal provizorní hlasatelnu a v kuchyni režii, kterou jsem vybavil magnetofony Revox, jednoduchým mixážním pultem, CD přehrávačem a několika dalšími drobnostmi. Psal se rok 1990, když jsem točil mluvené slovo s takovými osobnostmi, jako byla paní Galatíková nebo pan Brodský. Dělal jsem relaxační kazety i reklamní spoty. Byl jsem spokojený."
V 90. letech si Pavel zkusil rozhlasovou práci v éteru. Jako redaktor a moderátor měl svůj pořad na rádiu Golem a posléze na Radiožurnálu. Souběžně se začal rozhlasové práci věnovat i jako zvukař. V letech 1992 až 1995 působil ve studiu dominikánského kláštera v Praze na Starém Městě, kde vytvářel podstatnou část produkce středovlnné rozhlasové stanice Echo. Tady se také pustil do prvních hudebních nahrávek a navíc se musel začít intenzivněji zabývat aplikací techniky pro své specifické potřeby. Na tohle období vzpomíná vcelku rád: "Od začátku své zvukařské kariéry jsem měl okolo sebe štěstí na lidi, kteří mi fandili. Protože pomůcky pro slepé zvukaře u nás neexistují, mnozí mi pomáhali stavět nejrůznější udělátka. Tak vznikl třeba zvukový modulometr, který se připojí na master výstup a indikuje hodnoty. To znamená, že si třeba navolíte nulu a v okamžiku, kdy ji překročíte, to začne pípat. Pak jsme přístroj ještě vylepšili a rozlišovali levý a pravý kanál jiným tónem. Když vám takhle běží více šavlí najednou, může to pro někoho představovat zmatek, ale pro mě je to naprosto jednoduchá věc. Dá se to nacvičit. Přirovnal bych to k řízení auta, kdy se musíte naučit hlídat předek, zadek, levý a pravý bok a nepřijde vám to nijak divné ani složité."
V roce 1997 se Pavlovi podařilo najít v Praze 4 - Braníku prostory vhodné pro vybudování profesionálního nahrávacího studia. Realizace se opět díky pomoci přátel (rodině Tonikových) zdařila. Vzniklo studio Tónika, kde Pavel pracuje dodnes.
Protoolsi, promluv!
Je asi zbytečné opakovat čítankovou informaci o tom, že se příroda a nebo kdovíkdo snaží vyrovnat handicap jednoho orgánu zásadním posílením orgánu druhého. Připočteme-li k přirozenému, nadstandardně rozvinutému sluchu Pavla Musila ještě empirii nasbíranou lety a lety posloucháním muziky, vyplynou nám jasně dvě věci. Jednak výrazné vlohy pro natáčení hudby, pro přirozený přenos jejího zvuku do prostředí záznamu a jednak neodolatelná chuť se do toho dříve nebo později naplno pustit.
"Není to z mojí hlavy, ale myslím si, že je pravda, že slepý zvukař má obrovskou výhodu v tom, že si už při nabírání zvuku dokáže představit - jakoby vidí - jak bude vypadat výsledná míchačka. Nebo jak se projeví aranž a co bude třeba dělat při masteringu. To znamená, že si rovnou uvědomuje, jak přistoupit k záznamu, aby byl co nejpřirozenější, nejčistší. Navzdory zmíněným předpokladům se však zvukař v této době neobejde bez práce s počítačem." Tím logicky vyvstala pro Pavla zvyklého na hardwarovou technologii nutnost poradit si s touto skutečností.
"Fakt, že dobře slyším, zajímá tak deset až patnáct procent lidí, ale většině jde spíš o to, jakou techniku studio nabízí a co se jejím prostřednictvím dá dělat. Došlo mi, že se pomalu stávám konkurenceneschopným. Vyzkoušel jsem tedy nejrůznější zvukové softwary, abych zjistil, že programátoři se slepými zvukaři nepočítají. Jakkoli se to i mně samotnému zpočátku zdálo absurdní, rozhodl jsem se k razantnímu kroku vyměnit hardware za software. Vybral jsem si profesionální zvukařský standard Pro Tools. Věděl jsem, že tuto technologii budu moci používat jen v případě, že se podaří odstranit dvě bariéry. Získávat informace z obrazovky jinak než vizuálně a funkce ovládat jinak než klikáním myší do patřičných polí. Takže jsme s kamarádem a kolegou Jakubem Hadrabou začali v roce 2004 vyvíjet software, který by z jádra Pro Tools dokázal číst informace, aby přidáním klávesových zkratek bylo možné umisťovat myš a klikat, kam je třeba. Pracovali jsme na PC, ale tento pokus nevyšel. Naštěstí jsem se seznámil s programátorem Tomášem Zahradnickým, a do díla jsme se pustili znovu, tentokrát jsme použili Macintosh. Po dlouhých měsících se celá věc zdařila a zrodil se software Proaccess, který umožňuje mě a každému slepému zvukaři pracovat s Pro Tools."
Laicky řečeno a přiblíženo Pavlu Musilovi se spolu se zmíněnými nadšenci podařilo přimět počítač, aby to, co jiní vidí na monitoru, hlasitě četl a nechal se ovládat klávesovými zkratkami stejně spolehlivě jako myší. Což je světový unikát! Jako první s tímto zařízením začal pracovat samozřejmě Pavel, ale vzápětí se už ozvali další zájemci. Mimo jiné bude takto upravená zvuková stanice fungovat v Českém rozhlase.
Jak točí Pavel Musil
Jak už bylo řečeno, navzdory nezbytně udržovanému kroku s vývojem zvukařských technologií, klade Pavel velký důraz na přirozený zvukový vjem a vypěstovanou zvukovou představivost. Jak tedy vypadá jeho oblíbený způsob nahrávání? "U žánrů, které to dovolují, třeba jazz, komorní hudba nebo folk, rád snímám zvuk ambientně. Líbí se mi na tom, že se pracuje pouze se stereofonní dvojicí mikrofonů, s postavením hudebníků vůči ní a kvalitou i vlivem akustického prostředí. Když si dáte tu práci a nahrávka se povede, zní krásně autenticky a přirozeně. Jednou jsem takhle přiměl kolegu, aby zavřel oči a jednu mojí ambientní nahrávku si poslechl. Pak mi řekl, že měl pocit, jakoby muzikanti stáli před ním. Tenhle způsob nahrávání vyžaduje dobrou akustiku studia, proto jsem si na ní dal hodně záležet a instaloval ve studiu sonitové dlaždice, kmitací panely a dutinové rezonátory."
Pojďme ještě nahlédnout, kudy vedou cesty zvuku, tedy jinými slovy, jaké přístroje a vybavení Pavel používá.
"Začnu od mikrofonů, mám rád Neumann TLM103, KM84 s nástavci 83 pro kulovou charakteristiku, Neumann SM23, AKG C451 a D202, Sennheiser MD421 a kondenzátorové mikrofony od ruské firmy Oktava, což jsou snad jediné akceptovatelné kopie mikrofonů Neumann. Pro recording používám zmíněné Pro Tools nebo magnetofony, elektronkový Telefunken M5 a Studer A807 s rychlostí 76 cm/s. Pro vypalování mám Masterlink ML-9600. Pokud jde o efekty, využívám ty, které nabízejí Pro Tools, s výjimkou hallů. Ty se mi nelíbí, používám Lexicon 300. Pro nabírání mám pre-ampy Siemens V76, optokompresor Joemeek SC2 a LC ekvalizéry Astronic. Pro poslech se mi osvědčily aktivní monitory Alesis One. A ještě jedna věc: Nedám dopustit na pre-ampy V76 Mají skvělý zvuk, protože kromě vynikajících traf jsou osazeny čtyřmi pentodami. S magnetofonem Telefunken M5 je to ideální spojení, které používám pro své, jak jsem už řekl, oblíbené ambientní nahrávání."
Je ovšem nutné připomenout, že zvukařská práce Pavla Musila se ani v současnosti nevztahuje pouze k natáčení muziky. V jeho studiu vznikají zvukové knížky pro nevidomé, svou finální podobu tu v poslední době dostává i originální nápad, tedy záznamy divadelních her s přitočeným komentářem, který dodává zrakově postiženým plastickou představu o dění na jevišti. Co přináší a znamená svět nevidomých, tudíž Pavel Musil přesně ví a chápe, aniž by se tomu však poddával a uzavíral si tím cestu k práci, kterou má rád. Koneckonců sám prohlašuje: "Slepota je mnohem větším problémem pro lidi okolo tebe než pro tebe jako takového samotného. Samozřejmě jsou nějaké definitivní limity, ale některé z nich se daří zbořit. Kdyby mi třeba před pěti lety někdo řekl, že budu pracovat v Pro Tools myslel bych si, že se zbláznil. Teď vím, že máme limit, že nemůžeme řídit auto, ale co za padesát let?!"
