Nemám rád nekrology, do duše se vkrádá smutek... Nevěděl jsem, že budu jeden psát... O někom, kdo ovlivnil můj život na dlouhé roky dopředu. Nemohl jsem si pomoci. Od doby, kdy jsem slyšel černobílé album Solo Quiero Caminar ještě na „asfaltovém elpéčku“, jsem byl ztracen. Byla to šokující smršť ryzího umění, jaké jsem do té doby nepoznal. Jako rockový kytarista, který tehdy koketoval s jazzrockem, jazzem a klasikou, jsem byl totálně ohromen a ochromen. Toužil jsem vlastnit další nahrávky a trochu štěstí se mi dostalo, když jsem byl obdarován sbírkou not asi dvaceti Pacových skladeb. V osmdesátých letech minulého století to nebylo zase až tak lehké. No a pak to začalo...
Nechci psát o tom, co už bylo stokrát a víckrát omleto - všechna životopisná data, o dětství, o úspěších velmi mladého muzikanta, který ve čtrnácti ohromil svět atd.
Novináři už Paca zobraceli ze všech stran, vypočetli veškerá koncertní turné a také všechna alba. Zprávě, která šestadvacátého února obletěla kulturní svět, se nechtělo ani moc uvěřit. Při hře s vnoučaty na mexické pláži byl zasažen infarktem a při převozu do nemocnice zemřel. Celý španělský svět tato rána šokovala a Pacovo rodné město Algecíras vyhlásilo smutek. Na náměstí již dlouho stojí umělcova socha v obrovské nadživotní velikosti v typickém flamencovém posedu. Jistě bude již velmi brzy obložena květy a svíčkami. Na Facebooku se okamžitě objevilo R.I.P. od hudebníků, které Paco ovlivnil a s nimi dlouhá léta spolupracoval, tedy např. Al DiMeola, Chick Corea, John McLaughlin a další. Vždyť přece v 66 letech se jen tak neodchází. Sociální sítě jsou přeplněny kondolencemi rodině a smutnými vzkazy.
Paco de Lucia nebyl jen nejlepší flamencový kytarista, ale především inovátor, který se nebál spojovat různé světy hudby, a pochopitelně i odlišné kultury. Jazzoví giganti měli velkou úctu před kytarovým uměním a naprosto odlišnou technikou hry a pojetím vnímání hudebního vesmíru. S tím velmi nekorespondovala Pacova introvertní a skromná povaha. Na koncertech, kdy bouřila ohromná hala potleskem a obdivným pokřikem, Paco dohrál, stoupl si s kytarou, opřel ji o koleno a dlouze hleděl do země. V rozhovoru, jenž jsem s Pacem napsal pro Muzikus v roce 2011, jsme se dozvěděli neobyčejné věci o neobyčejném člověku, který pokud nekoncertoval, žil životem obyčejného člověka. Rád četl historické romány, obdivoval kulturní památky, miloval moře, rybolov, byl šťastný jako otec dvou dcer a syna se svou rodinou, se kterou cestoval v pozdějších letech po koncertních turné. Také mu nebyla lhostejná ekologie a stav nemocné planety. To všechno nějak nepasuje k image hvězdy první velikosti, se kterou touží spolupracovat největší esa šoubyznysu, ale také filmu. Objevil se v Saurově legendárním snímku Carmen, kde jako kamarád a poradce Antonia Gadése, hlavní postavy a fenomenálního tanečníka flamenca, spoluvytvářel doprovod na kytaru. Za tuto roli byl nominován na cenu BAFTA (Britská akademie filmového a televizního umění) za hudbu. „Je“ držitelem ceny latinskoamerické Grammy prince Asturského, laureátem doktorátů honoris causa univerzity v Cádizu a americké Berklee College of Music v Bostonu. Na muzikanta, který nezná noty, docela neobvyklá pocta...
S velkým citem a neuvěřitelným charismatem také mnohokrát zahrál nejslavnější koncert pro kytaru a orchestr Concierto de Aranjuez slepého španělského skladatele Joaquína Rodriga z roku 1939. Sám Rodrigo označil Pacovo provedení za nejlepší, co kdy slyšel. Koncert je tvrdým oříškem pro každého klasického kytaristu a Paco, který nezná noty, se jej učil dva roky. Za svůj vzor Paco de Lucia celý život považoval flamencového kytaristu Sabicase, který ho přivedl na vlastní cestu. Díky němu se z chudého chlapce stal mistr nad mistry a opravdový guru tohoto svébytného nástroje. Používáním latinskoamerických rytmů a jazzových harmonií vytvořil Paco úchvatný styl, kterým si podmanil celý svět. Nebylo to jen pure flamenco, po kterém volá zasvěcené publikum afícíonados, ale právě fúze toho nejlepšího, co v daných žánrech vzniklo. A samozřejmě ohromující a těžko napodobitelná technická dokonalost, virtuozita a prožitek. Kdo z kytaristů nahlédl pod pokličku techniky flamencové kytary, ten mi dá jistě za pravdu. Polyrytmické cítění, akcentované počítání, druhy rasquad, tremola, arpeggia, raketově rychlé picado, hra falset, feeling (zde duende) a celý ten osobitý svět, který se značnou měrou liší od klasické kytarové hry, to všechno vytváří typickou imaginaci flamencové hudby. Spolu se zpěvem a tancem tato španělsko-maursko cikánská kultura překonala všechny kontinentální bariéry.
Sám Paco vzpomínal s nostalgií na doby, kdy se flamenco hrálo jen v hospodách a oficiální španělská místa jej nepouštěla ani v rádiu, natož v televizi. Paco dostal tuto hudbu do nejkrásnějších světových koncertních sálů, divadel, sportovních hal a stadiónů. Skromný španělský virtuóz má dnes mnoho následovníků a epigonů - avšak při vyslovení jeho jména všichni pokorně skloní hlavu. V posledních letech se Paco čím dál víc uzavíral do sebe a svého umění. Dva roky žil v osamění v yucatánské džungli, kde slyšel jen zpěv ptáků a zvuky pralesa. Tady pracoval jen s kytarou a počítačem dva roky na podobě krásného alba Buenos Cositas (Dobré věcičky), které vyšlo v roce 2004.
Partnerem se mu zde stal další romský kytarový virtuóz Tomatito a již v té době dvanáct let zesnulý fenomenální flamencový zpěvák Camarón de la Isla (vlastním jménem José Monje Cruz), se kterým Paco zahájil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let mezinárodní kariéru. Natočili spolu patnáct flamencových desek. S Tomatitem použili Camarónův hlas a dotočili doprovody a ostatní hudbu. Ve zmíněném rozhovoru pro Muzikus Paco prozradil, že připravuje album, jenž bude sestaveno z nejlepších světových živých vystoupení. Dostalo název Canción Andaluza. Vydání je naplánováno na konec dubna. Dlouhých deset let tedy čekali nadšení fanoušci a posluchači na poslední Pacovu desku, která je opravdu poslední. Mixování alba probíhalo o Vánocích minulého roku ve Španělsku a má obsahovat návrat ke kořenům flamencových písní - ze kterých umělec v dětství vyšel. Kruh se uzavřel.
Paco se vydání nedočkal a jako posmrtná deska bude jistě velmi ceněna. Svět flamenca přišel o svého krále a kytaristé o jednoho z největších inspirativních virtuózů a skladatelů moderní kytarové hry. Říká se, že opravdový génius se rodí přibližně jednou za sto let a každé století si na svého génia počká. My jsme měli to štěstí se s ním setkat. Někteří na nahrávkách, jiní na koncertech a několik více šťastných dokonce osobně. Nemám rád nekrology a obzvláště tenhle se mi nepíše moc dobře. Ale je to moje skromná poklona umělci, kterého obdivuji třicet pět let, mnoho jsem se od něho naučil a mohu jen tiše říci - Paco odpočívej v pokoji...
