HONZU HROVATITSCHE JSEM POTKAL NA KONCERTĚ JEDNOHO VÝBORNÉHO BIGBANDU. PO CHVÍLI PŘÍJEMNÉHO POVÍDÁNÍ JSEM SE DOZVĚDĚL, ŽE HRAJE V BIGBANDU FELIXE SLOVÁČKA, BAŤO-KALÁBOFSKÉM NĚŽNÉM BEATU A ASI PĚTI DALŠÍCH KAPELÁCH. ALE HLAVNĚ: DEVĚT MĚSÍCŮ STRÁVIL JAKO RINGO STARR NA KANÁRSKÝCH OSTROVECH.
Byly bicí tvůj první nástroj?
První a poslední. V pěti letech mi táta koupil první bicí soupravu, Amátky. Mým prvním profesorem byl, stejně jako v případě Tomáše Kašpara, Bohuslav Mach na roudnické ZUŠ, kde jsem začal chodit i do dechovky. Dostal jsem se na konzervatoř, kde se mým doslova patronem stal pan profesor Kympl.
Máš nějaké bubenické vzory?
Buddy Rich, ne proto, že se říká, že je nejlepší. Mně se ohromně líbí jeho bigbandový feeling a energie, s níž hraje. Potom Orchestr Counta Basieho; obdivuji, když si ten bubeník dává záležet na každé době, takové to hraní "do kapsy"... Jinak Steve Gadd a určitě Tommy Igoe. K jeho CD jsem přišel zajímavě: na jedné Muzice probíhala soutěž o největší počet střídavých úderů za minutu. Kluci mě tam dokopali a já to ten den vyhrál.
Co chceš svou hrou vyjádřit a co pro tebe bubny znamenají?
Vyjádřit chci sebe. Snažím se hrát víc "srdečně" než hlavou. Bicí pro mě znamenají možnost seberealizace a samozřejmě obživy, bohužel... I když, bez toho by to asi nebylo ono.
Máš nějaký poznávací znak (způsob hraní, brejk...)?
Myslím, že ne. Někdo si asi najde něco, podle čeho mě pozná. Snažím se hrát "okamžitě", ne strojově a nacvičeně. Snad je v tom cítit energie, kterou do toho vkládám.
Pozvolna jsme se dostali k technice...
Samozřejmě jsem prošel technickými cvičeními, ale v bubnech hledám hlavně melodičnost, nejsem "traktorový typ". Neřeším, jestli momentálně hraji zápěstím nebo celou rukou. Hráč by si samozřejmě měl získat nějakou základní úroveň, ale u každého je jiná a ne vždy je to to nejdůležitější.
Co tvé současné aktivity a plány do budoucna?
Momentálně funguji v popových, rockových i jazzových formacích. Zastávám názor, že dobrý bubeník by měl umět hrát všechno a dobře. Jde o to, rozšířit si i obzor. Teď tedy hraji v divadle Minor, což považuji za vynikající zkušenost, dále v kapele Baťa a Kalábůf něžný beat... Hra ve swingbandu Felixe Slováčka mi dává strašně moc hlavně co se týče čtení z listu a pohotovosti, je to úplně jiná technika bigbandového hraní. V kapele Timbre Music je to zase hraní úplně odlišného druhu: nahrané základy rytmické sekce a k tomu "živé" bicí a dechové nástroje. K tomu občasné záskoky například u Swings, kde hodně zužitkuji metličky, a samozřejmě Revival swing band Praha, což je dixieland, ohromě mě baví prostupovat do čtyřicátých let, odkud tahle muzika pochází. Je to úplně jiný styl hraní, velká škola. V budoucnu bych se chtěl dostat na nějakou zahraniční jazzovou školu a dál se živit hudbou.
Pokud vím, hrál jsi také na "parníku..."
No, nebyl to parník. Na Kanárských ostrovech jsem byl devět měsíců zapojen do programu The Beatles Forever. Hodně lidí si asi řekne, proč jsem tam byl. Nezastírám, že to bylo kvůli penězům, zrovna jsem skončil školu a došel k názoru, že peníze jsou potřeba. Hráli jsme denně, jednou za dva týdny den volna. Dalo mi to až "motoričnost", denně to samé, do zblbnutí.
Co máš za set, na co hraješ a proč?
Yamaha Power V speciál. Dnes už trochu zapomenutá řada, dodnes jsem však na ně neměl jedinou stížnost, procestovaly se mnou "celý ty Kanáry" a utrpěly hodně škrábanců. Hrají stále a hrají výborně. Záleží to samozřejmě i na ladění a blánách, používám pískované Remo Ambasador, mám rád kombinaci těchto blan a bubnů pro jejich otevřený a přesto kontrolovatelný tón.
Co bys poradil začínajícím hráčům a hráčům obecně?
Nevím, jestli můžu vůbec něco radit. Snad hrát tak, jak to cítím, být svůj. Platí "jaký profesor, takový žák...". Nenechat se zviklat "takhle by se mělo sedět a takhle hrát na kopák". Samozřejmě, existují jistá "ideální pravidla", ale každému vyhovuje něco jiného. Člověk by to své "něco" měl najít a rozvíjet.
Dá se podle tebe bubny rozumně živit?
Dá. Je to opět hodně individuální, moc záleží na štěstí, ale určitě to jde. A když ne u nás, tak v cizině určitě. Pokud si tedy člověk myslí, že na to má, měl by to zkusit.
Co posloucháš?
Teď momentálně Quincyho Jonese, Dana Bártu - jeho poslední Entropicture, pan Slavíček tam řádí pěkně. Jinak hlavně bigbandovky, čtyřicátá léta, poslouchám nejvíc při přejezdech na kšefty. Ale snažím se vstřebávat maximum stylů, rozšiřovat obzory.
O co ti jde, čeho chceš dosáhnout?
To je pěkná otázka (Díky - pozn. autora). Chci sám sobě dokázat, že zvládnu přenést to, co si myslím, na ten nástroj. Chtěl bych zvládnout co nejvíc stylů, umět se vcítit do každého žánru, nemít z ničeho strach a být pokud možno ve všem doma. A hlavně, chci být nejlepší, samozřejmě (hlasitý smích).
Jak jsi na tom se cvičením, když chceš být nejlepší?
Velmi špatně. Dělám kliky, sklapovačky... Ne, samozřejmě cvičím, naposledy teď nedávno v lednu... Je to těžké, mám jen jedny bubny a neustále je stěhuji do zkušebny, která je perfektní, leč, vede do ní několik schodů. Vzhledem k tomu, že každý den hraji, se ani nevyplatí bubny rozbalovat. Tak si doma bouchám na cvičítko Pellwood a jednou za tři neděle si postavím bubny.
