Tentokrát se naše výrobní reportáž odehrávala na severu Čech. Zhruba na půli cesty mezi Ústím a Děčínem leží v údolí Labe vesnice Povrly. Za rudého krále klacka vyráběl přísně střežený závod hned vedle hlavní tratě do Němec kromě měděného a mosazného hutního materiálu i polotovar pro výrobu nábojnic. Tím dokázal zaměstnat asi tisíc lidí. Dnes patří celý výrobní areál firmě Měď Povrly, a. s., a z tehdejšího počtu zaměstnanců tu pracuje asi třetina. Firma dál produkuje různé, různější a ještě různější převážně měděné a mosazné polotovary...
Prakticky celá cesta z Prahy na místo byla, jak už je v tomto kraji a v tomto čase bohužel obvyklé, obrazem krajiny po bitvě s velkou vodou. I na místě okolo hlavního vstupu do továrny Měď Povrly, a. s., od nábřeží Labe bylo patrné, že ani tato firma nezůstala letošní zkázy ušetřená. Na první pohled to bylo jen pár vedlejších objektů ve spodní části areálu, ale při přátelském rozhovoru s výrobně technickým ředitelem Ing. Miroslavem Roškem a technologem Ivem Vavřínkem jsem se dověděl, že se tam největší bitva s živlem strhla okolo spodní vody a kanalizace ve sklepních prostorách výrobních hal. Tam utržili taky nejtěžší rány, takže několik potřebných operací okolo činelových polotovarů v době mé návštěvy vázlo.
Firma Paiste vznikla zhruba na počátku minulého století, založil ji v roce 1901 v Petrohradu z Estonska pocházející Michail Toomas Paiste. Do Estonska ji v roce 1917 po bolševické revoluci taky odstěhoval a do roku 1939 sídlili v Talinu. V té době taky vedení firmy převzal jeho syn Michail M. Paiste. Odtud v roce 1940 odešel i s firmou do Polska a v době války vyráběla firma právě tam. V roce 1945 se přesídlili do severního Německa a po úspěšných 50. letech založili jeho synové Robert a Toomas v roce 1957 další firemní pobočku ve Švýcarsku. V současnosti sídlí firma na pěti místech světa. Jedním je švýcarský Nottwil, kde se s minimální mechanizací tradičně vyrábějí dražší a kvalitnější série. Dalším sídlem firmy je Německo, přesněji Schacht Audorf, kde se strojově dělají levnější série této značky. Pobočky najdeme ještě v kalifornském Brea, španělské Barceloně a po půlstoleté odmlce i zpět v estonském Talinu. Letos převzal vedení firmy syn Toomase Paista, Erik Paiste, jenž do té doby pracoval jako vedoucí americké pobočky firmy. Krátce poté, 15. srpna 2002, pan Toomas Paiste tragicky zahynul. Smůla letos neobchází jenom Čechy.
Na začátku 90. let minulého tisíciletí se finančně pomalu položila thunská, čili švýcarská firma Selve, která dodávala činelové firmě Paiste polotovary, ze kterých vznikaly známé a slavné činely. Tehdejší šéf rodinné firmy, pan Thomas Paiste, se tehdy rozpomněl na petrohradské kořeny svého otce a začal pátrat za hranicemi tehdy čerstvě zřícené železné opony. Náročným požadavkům vyhověla továrna v Povrlech a od roku 1993 dodává pro veškerou švýcarskou produkci firmy Paiste polotovary pro výrobu jejich činelů.
Ony polotovary se ale výsledným činelům podobají trochu dost vzdáleně. Jde o rondely, čili kotouče či placky o průměru 255 až 590 milimetrů tlusté 0,7 až 1,9 mm, vyrobené ze slitiny mědi a cínu. Toho cínu je v nich 15%, pokud byste chtěli třeba doma experimentovat s výrobou taky. Český um prý nezná hranic. Aby takový kotouč vznikl, je k tomu potřeba 15 až 20 operací, na jejímž začátku stojí bečka nadrobeného a co do složení přesně namíchaného šrotu. Ten se vysype do pece, ze které vyjede nekonečný pás asi 17 mm tlustého plechu, jenž se hned řeže na čtyřmetrové kusy. Ty se pak žíhají, frézují, znovu svařují, smotají do svitků, zase žíhají a kdo ví co ještě, až se z nich nakonec vyřežou požadované kotouče, které se pošlou do Švýcarska. Bez pupíku a bez díry uprostřed. Vyprávím vám to jako večerníček, protože detaily těchto operací jsou přísně střežené a pod velkou pokutou, včetně hrozby vyřezání jazyka zrádcova tajené.
Oněch 50 tun zpracovaného materiálu, které se ročně prodá zhruba za 50 milionů z Povrlů do švýcarského Nottwilu - pro početní představu jsou to v průměru asi 2 kg na 1 pračinel - tvoří v roční produkci firmy (7000 tun) poměrně malý zlomek, který ale zase prodávají s nejvyšší přidanou hodnotou. Bohatýrským řečem vedení, že by se bez této zakázky, když by na to přišlo, mohli i obejít, kontrastují zatím jen obchodní námluvy podobných dodávek pro firmu Meinl. Jenom víc takových. V každém případě jde o prestižní firemní záležitost, kterou se v rámci putování po českých výrobcích můžeme pochlubit konec konců i v našem foliantu. Zkrátka a dobře, všechno z těch kvalitnějších sérií, co firma Paiste vyrobí ve Švýcarsku, se nyní tepe z materiálu zušlechtěného od Labe.
Známo jest, že výroba čehokoliv je nějakým kompromisem mezi cenou toho kterého výrobku a pracností jeho výroby či jinými výrobními náklady. Schválně nepíšu o kvalitě, protože u činelu je jeho kvalita do značné míry subjektivním pojmem a může být tudíž sporná. V tomto případě běží hlavní dělicí technologicko-cenová čára mezi úplně ruční, napůl strojní a plně strojní výrobou, čemuž musí být pochopitelně přizpůsoben i výchozí materiál. Slitiny s více než 15% cínu jsou příliš křehké a nehodí se už pro tváření. Používají se u činelů tepaných výhradně ručně - třeba u některých Zildjianů. Do ceny takového činelu se pak pochopitelně počítá vedle umu a stráveného času mistra tepce nad kusem plechu i to, kolikrát se práskne tím kladívkem třeba do prstu. Naopak plně strojní výroba činelů se dělá z materiálů měkčích, které lze lépe tvářet, ale v jejich zvuku je to už holt trochu slyšet. Ale o to méně to taky cinká z peněženky, když si takový činel kupujete. To jsou třeba značky Meinl nebo levnější Paiste made in Germany. Dražší řady činelů Paiste jsou taky určitým technologickým kompromisem - činely vyťukává speciální buchar, u kterého ale sedí a příslušný plech mu kousek po kousku přistrkuje zkušená ruka lidská. Po nahřátí materiálu autogenem se napřed vytlačí pupík a hned se udělá díra doprostřed. Následuje soustružení, leštění a popis, ale to už jsem zase u krásného alpského jezera kousek od Lucernu, zpátky tedy k Labi.
V laboratořích firmy Měď Povrly, a. s., probíhá chemická i mechanická kontrola vzorků z každé vsádky tavicí pece, dále probíhá mechanická kontrola materiálu po žíhání a vzhledová kontrola prakticky každého kusu, který opustí závod. Přesto se stane, že asi 10% produkce při konečné výrobě popraská a vrací se zpět jako reklamace. Obě strany s tím ale počítají a berou ji jako jakousi výtěžnost této výroby. Není to žádná hrůza - s některými elektronickými čipy to může klidně být třeba i opačně - čili 10% vyhoví.
S čím ale nikdo nepočítal, byla velká voda. Vltavská kaskáda, jak se stratégové prsili, když řeky před pěti lety braly domy o pár kilometrů dál na východ, se ukázala jako málo platná proti rozmarům počasí a málo jímavé, civilizací uplácané a průmyslově zpitomělé půdě i přírodě. V Povrlech kulminovala velká voda okolo pátku 16. srpna, potom šla rychle, denně asi o 1,5 metru, dolů. V závodě přímo shora zaplavila dřevěné domky okolo vrátnice, jídelnu a sklad civilní obrany, který sice byl projektovaný (obdobně jako pražské metro) jako protiatomový kryt, ne však jako ponorka. Největší zápas se ale strhl ve sklepích pod výrobními halami, kde začaly prosakovat kanály. Když se podařilo zvládnout, čili co nejvíc utěsnit a odčerpávat jeden, protrhl se nakonec druhý, takže firma přišla hlavně o rozvaděče a řídicí techniku pro dvě válcovací stolice. To podle toho, jestli se podaří technologii ještě opravit nebo bude muset přijít celá nová a dokdy se to všechno stihne. Vzhledem ke stáří strojů, náhradní díly v takovém časovém odstupu a rozsahu prostě nejsou k mání. Pro firmu Paiste jim zbývá dodat asi 9 tun materiálu, což se prý zvládne od listopadu, možná na počátku dalšího roku, ale bude trochu potíž. Pokud tedy budete chtít nějakou tu tunu činelů po vánocích, nadělte si ji radši pod stromeček. Ostatní chybějící produkci firma radši kupuje od svých partnerských firem a prodává ji dál, protože, jak se vyjádřil Ing. Roško: "Klient nesmí vědět, že tu byla voda." Já jsem vám to už sice proflákl, ale budeme držet ústa i palce, aby se jim to povedlo. Podíl českých rukou na takové značce za to stojí.
