Notace na počítači... - ... očima osobností hudebního světa

Psaní not na počítači, nejlépe s využitím nějakého notačního programu, je pro mnohé hudebníky již samozřejmostí a nedokážou si představit, že by se měli vrátit k papíru, tužce a gumě. Na druhé straně stále není málo těch, kteří mají z výpočetní techniky obavy nebo zastávají názor, že umění a počítač se vzájemně nesnoubí.

První skupina, tedy spokojení uživatelé notačního programu, si vychutnávají jeho přednosti jako precizní notový zápis, automatické rozepisování partů, transpozici, přehrávání partitury, převod do zvukové podoby a další. Naproti tomu druhá skupina si pochvaluje bezprostřední ruční zápis okamžité hudební myšlenky, ale později zbytečně ztrácí svůj drahocenný tvůrčí čas tím, co právě notační program udělá za ně. Existuje však ještě třetí skupina hudebníků, kteří si tradičním způsobem zaznamenají nápad a později jej přepíší do elektronické podoby. Nelze ale opomenout ani čtvrtou skupinu, která si vytvoří notový zápis na počítači a vytisknou si jej tak, aby vypadal jako rukopis. O svůj názor na moderní způsob notace se s vámi podělí osobnosti současného hudebního světa Položíme jim těchto sedm otázek:

A kdo že bude odpovídat? Daniel Fikejz, Zdeněk Merta, Emil Viklický a Daniel Forró.

Daniel Fikejz

Hudební skladatel, hráč na klávesové nástroje, textař a hudební producent

1) V současnosti nejvíc komponováním scénické a filmové hudby.

2) Úvaha, že by - ovšem po jeho zvládnutí - teoreticky měl ušetřit skladateli čas, používá-li živé muzikanty. Noty sice nejsou tak originální jako ty napsané ručně, ale jsou - v mém případě určitě - lépe čitelné.

3) Přeorientovat se z jednoduchého zadávání not na MIDI keyboardu v sekvenceru typu Logic do úplně odlišného systému ve speciálním notačním programu, kdy na qwerty klávesnici je náhle vše úplně jinak...

4) Profesionální vzhled partitur, jejichž standard akceptuje každý orchestr, snadné mechanické rozepisování not pro jakýkoli větší ansámbl. 5) Nejdřív jsem psal samozřejmě vše ručně, ale s nástupem computerů se to změnilo. Pro většinu svých projektů jsem si vystačil s programem, který se z C-Lab Notatoru na Atari 1040 postupně přejmenoval až na Logic Studio pro Apple.Ten je ovšem určen především pro nahrávání a v tom je téměř dokonalý. I když vzhled jeho notační část se v průběhu let stále vylepšuje, pro některé větší symfonické projekty se člověk chtě nechtě musí přeškolit. Kvůli standardnímu pohodlí dirigentů i interpretů mi byl doporučen speciální notační program Sibelius, prý je nejlepší. Jiný jsem ale nezkoušel :-)

6) První, co mě u Sibelia zarazilo, byla velká „namistrovanost“ jeho vynálezců, britských bratří, dvojčat Finnů, s nimiž jsem měl možnost mluvit před časem na Hudebním veletrhu ve Frankfurtu, kde tehdy představovali verzi Sibelius 2. Na můj dotaz, zda nepůjdou cestou větší kompatibility s již dlouho úspěšně užívanými sekvencery jako Logic nebo Cubase, mi odpověděli, že nemají důvod, oni jsou nejlepší, a ať se přizpůsobí jiní. Díky takovému přístupu se například uživatelé Sibelia ještě dlouho museli spokojit při přehrávání svých nových kompozic pouze se zvuky z firemní, nepříliš realistické knihovny nebo z externích modulů, obvyklé VST plugi-ny zvukových bank nebylo totiž možné užívat. Také běžné MIDI soubory, pokud se transportovaly do Sibelia přímo ze sekvencerů, vypadaly většinou hodně divně a jejich manuální úprava do čtivé podoby zabrala veškerý čas, který jste měli ušetřit. U Sibelia mi vadí i bohužel obvyklý softwarový zlozvyk, hraničící s vydíráním: jakmile některý uživatel podlehne reklamě a koupí si nejčerstvější verzi, žádný z jeho spolupracovníků (třeba rozepisovač not v orchestru) už jeho nové kompozice ve své starší verzi neotevře, všichni zkrátka musí upgradovat stále dokola. Můj pocit je takový, že Sibelius nejlépe slouží klasickým skladatelům, kteří ho využívají jako rychlý „psací stroj“ místo tužky a notového papíru. Pro lidi, kteří komponují na sekvencerech v reálném čase a teprve pak převádějí tyto záznamy do not, je to zpočátku pomalá a trpělivá fuška, jako když se člověk učí úplně nový jazyk.

7. Kromě mnoha knihoven a plug-inů hlavně programy, které souvisejí s Logicem: MainStage, WaveBurner a Soundtrack Pro.

Zdeněk Merta

Hudební skladatel, klavírista a producent

1) V posledních letech obzvláště psaním.

2) To už je dávno. Mimochodem - psal jsem dlouho tužkou i na počítači zároveň. Myslím, že jsem se definitivně rozhodl, když jsem ztratil rukou psanou partituru muzikálu Babylon. Neměl jsem kopii.

3) Člověk musí mít vnitřní odvahu ke změnám, pak není nic těžké.

4) Nejpodstatnější je samozřejmě snadné zálohování a veškeré myslitelné editace. Dnes oceňuji i možnost přehrávání, přinejmenším to opraví chyby.

5) Měl jsem jen Sibelia.

6) Nenapadá mě nic konkrétního. Tyhle programy však trochu svádí k jisté simplifikaci, například k repetování. Výborně podporují lenost skladatelova mozku. Cvak cvak, a je to. Obzvlášť při práci pro orchestr píšu některé části rukou, je v tom více svobody a rozletu, jako když se kreslí na čistý papír. Pak to samozřejmě pokorně přepíšu do počítače.

7) Používám Pro Tools nebo Logic, ale nijak se v tom nevyžívám. Před lety jsem objevil muzikantský půvab Garagebandu. Navrhl bych pár změn, to ano, ale jinak mi vyhovuje.

Emil Viklický

Významný jazzový pianista a hudební skladatel

1) Píšu soudobou muziku, hudbu k filmu, pro divadlo a pochopitelně také jazz pro nejrůznější obsazení.

2) Zjednodušeně se dá říci, že to byl především tlak termínů dokončení prací. Jak říkají v Americe, „deadlines“.

3) Nejtěžší je zautomatizovat postupně všechny procesy.

4) Záleží na okolnostech - nedá se to jednoznačně určit.

5) Můj první program byl Jim Miller, někdy cca v roce 1984. Dalo se nahrávat do třiceti dvou stop, míchat a stříhat. Notační funkci jsem využil jen párkrát, možná jen jednou. Program se jmenoval Beethoven IV nebo tak nějak. Počítač byl HP 386. Z Berklee College mi v devadesátých letech poslali notační program Cubase. Nenaučil jsem se jej.

Když jsem psal opery Faidra a Oráč a Smrt, okolo roku 2000-2002, Státní opera je nechala přepsat do programu Finale. Sám jsem si ale Finale nepořídil ani příliš neoblíbil. Zlom nastal se Sibeliem. Základy používání (a neoficiální versi programu) mi dal norský saxofonista Harald Gundhus, který byl velký fanoušek Sibelia. Od té doby zůstávám se Sibeliem, nyní mám verzi 6, je skvělý.

6) Zatím jsem nedokonalosti neobjevil, musím však proniknout dále. Možná chybí některé notační symboly soudobé experimentální muziky, nebo spíš je ještě nedokážu vytvořit.

7) Žádný jiný nemám.

Daniel Forró

Hudební skladatel, klávesista, klavírista a pedagog

1) Kompozice, aranžování, interpretace, improvizace, sound design, nahrávání a studiová práce, výuka hudby, muzikologický výzkum, psaní o hudbě, vše v mnoha různých hudebních stylech. Samozřejmě i stálé studium hudby.

2) Jako klasicky vzdělaný hudebník s nejvyšším možným vzděláním pracuji intenzivně s historickou (gregoriánský chorál), standardní, moderní i mikrointervalovou notací po celou dobu své umělecké kariéry. Dá se říct, že jsem na ní do značné míry závislý a nedovedu si bez ní svoji práci představit. Hraji stále tolik nové a tolik různorodé hudby, že se už ani nezatěžuji jejím studiem nazpaměť, a i na svých sólových klavírních recitálech mám na pultu noty. Z tohoto důvodu se chystám konečně v dohledné době pořídit velký tablet a číst partitury z displeje - stránky se dají obracet nožním tlačítkem. Super vynález pro muzikanty.

Grafický záznam hudby je ustálený, přitom stále se vyvíjející, univerzální komunikační prostředek usnadňující práci hudebníka - studium již napsané hudby mnoha předchozích staletí až po dnešní dobu, tvorbu hudby nové a její předávání jiným hudebníkům, výuku hudby aj. Jako majitel absolutního sluchu mohu číst partitury a přitom slyšet kompletní hudbu. Vypracoval jsem si i metodu „mentálního“ studia nových skladeb pro svůj koncertní repertoár pouhým čtením partitury, nemusím skladbu studovat přímo na nástroji. Skladbu analyzuji, zorientuji se v její struktuře a stylu, a pak prostě sednu za nástroj a zahraji ji v její konečné podobě. Mohu nabídnout ještě lepší magický kousek - víceméně bezproblémové přehrání mně zcela neznámé skladby přímo z listu napoprvé. Tato možnost čtení a hry partitur z listu (a prima vista, sight-reading) by nemohla existovat bez notového záznamu hudby (nebo i jiného typu záznamu - leadsheet, číslovaný bas pro barokní hudbu, akordické značky pro jazz a pop, tabulatury pro různé nástroje nebo čistě grafické partitury). Je to velmi užitečná záležitost usnadňující denní praxi hudebníka. Notový nebo akordický záznam hudby usnadní i transpozici skladby v reálném čase přímo při hře. Tohle všechno po dlouhých letech studia a praxe ovládám a vděčím za to hlavně znalosti různých typů záznamu hudby.

Dlouhou dobu jsem ale mohl využívat jenom profesionální notosazbu - ryté nebo tištěné noty, jinak jsem byl odkázán pouze na vlastní rukopisy. Uvítal jsem proto velice postupný pokrok techniky až k dnešním téměř dokonalým a cenově dostupným systémům umožňujícím komukoli, kdo tomu rozumí, vyrábět kvalitní notosazbu bez nutnosti kontaktovat profesionální nakladatelskou firmu. Dávný sen skladatelů byl splněn a díky kompatibilitě s různými formáty (MIDI, XML, grafika) se nabízí mnoho dalších možností využití a propojení s jinými aplikacemi. Nemluvě o možnosti publikovat, a dokonce i prodávat vlastní partitury na internetu.

3) Absolutně nic, pokud jde o hudební stránku a notosazbu samotnou, tu znám dobře. Jinak samozřejmě byla vždy nutná nějaká doba na studium funkcí programu a jejich ovládání. Nejvíc času ovšem vždycky zabralo přemýšlení, jak obejít limitace programu a dostat z něj i to, co normálně nenabízel.

4) Nepochybně je to převod SMF na standardní notaci. Často totiž vytvářím skladby s vysokým podílem improvizace a volné kreativní práce v sekvenceru nebo mám základní prvky skladby zaznamenané na papíru jenom nahrubo v podobě leadsheetu a konkrétní aranžmá provádím přímo nahráváním do stop sekvenceru. I když převod není zcela dokonalý, je to pro skladatele a aranžéra velká pomoc.

K dalším vysoce užitečným funkcím řadím i možnost transpozic, to je v praxi potřeba často, možnost tisku jednotlivých partů z partitury, včetně odpovídajících nástrojových transpozic, možnost využít historické typy notace (třeba již zmíněný gregoriánský chorál), možnost notace mikrointervalů a samozřejmě i možnost přípravy partů pro bicí nástroje, případně různých tabulatur pro strunné nástroje.

Za vynikající nápad považuji i možnost sémantické analýzy naskenované partitury a její převod na profesionální notaci. V praxi se nenajde mnoho důvodů, proč převádět tištěnou partituru do notátoru (snad jenom kvůli úpravám, transpozicím, aranžím apod., ty ale autor dělá hlavně ve svých vlastních skladbách, které s největší pravděpodobností nebyly vydány tiskem). Největší smysl by to mělo pro převod vlastních notových rukopisů a skic na kvalitní notaci, mělo by to rozumět i historickým a moderním typům notace (včetně tabulatur), akordickým značkám a různým zkratkám. Snad se jednou dočkáme, velmi bych to uvítal. I soudobý skladatel často pracuje s ručně psaným rychlozáznamem svých nápadů, je to stále ještě z praktického hlediska mnohem rychlejší, přirozenější a jednodušší než „komponovat“ na obrazovce počítače pomocí vkládání jednotlivých not myší nebo hrou na MIDI klaviatuře. Pokud by existovala možnost, že by se počítač naučil číst rukopis svého uživatele a převáděl jej na notaci, bylo by to více než užitečné. Tady ale ještě zbývá hodně práce pro budoucí vývojáře softwaru.

A které funkce naopak vůbec nepoužívám a zdají se mi naprosto zbytečné? Zejména nejrůznější tzv. kompoziční funkce, přednastavené melodické či rytmické fráze, nápady apod. Softwarové firmy chtějí na podobné berličky nalákat široké davy hudebních neumětelů, pod záminkou, že z nich tyto funkce udělají lepší skladatele nebo aranžéry a umožní jim vytvářet graficky i hudebně dokonalé partitury. To je samozřejmě jenom reklamní trik. Neznalost základních zákonů a pravidel hudby a její notace se prozradí už při letmém pohledu do partitury.

Nepotřebuji ani zabudovaný tónový generátor a možnost slyšet partituru nebo ji dokonce převést na audionahrávku. I když jsou tu různé chytré algoritmy oživující feeling, event. swing, je prováděna i artikulace a tempové změny, a partitura může obsahovat mnoho skrytých povelů pro řízení MIDI, stále je to málo pro hudebně kvalitní výstup. Disproporce mezi živě provozovanou hudbou a její zjednodušenou grafickou podobou ve formě standardní notace je příliš veliká a program si s tím neporadí. Od notátoru očekávám pouze funkce notosazby, na záznam a přehrávání hudby mám sekvencer. Nevylučuji ale možnost, že za nějakou dobu se podaří programátorům tento základní problém vyřešit a bude možné použít jediný program pro MIDI záznam, notaci i audio výstup.

5) Začal jsem v roce 1985 na Commodore 64 s velmi primitivní notací nabízenou jako součást sekvencerového systému Steinberg Card 32, od roku 1988 jsem pracoval s programem C-Lab (později Emagic) Notator, který také kombinoval sekvencer a notátor. Díky tomu jsem se úspěšně vyhnul jak DOSu, tak i Windows a v roce 1997 jsem přestoupil na Mac a pracoval jsem pod OS 9 s programem Sibelius od jeho verze 1.0, později jsem přešel na jeho OS X verze a jsem s ním vcelku spokojen dodnes.

6) Převod SMF na noty se daří jen částečně. Hlavní problém už jsem zmínil - notace je velmi zjednodušeným obrazem skutečné hudby. Neobsahuje ani jednu z běžných vlastností živě hrané hudby, jako přesná artikulace včetně délek not, mikrotempové změny, eventuálně rubato hra, accelerando, ritenuto, feeling, swing, drive apod. Notace nemusí ani přesně odpovídat skutečnému metru a rytmu skladby, ani její hustotě. Mnoho těchto záležitostí se vyjadřuje v notovém záznamu speciálními doplňkovými značkami, symboly nebo textovými pokyny, a zdaleka ani toto všechno ještě nedává zcela přesnou představu o živé hudbě. Té vdechne život až zkušený interpret s hlubokou znalostí různých hudebních stylů.

Při převodu hotové skladby vyrobené v sekvenceru na noty (díky kompatibilnímu formátu SMF) se objevují problémy jako nesprávné délky not, nesprávná interpretace oktávových poloh (skutečná výška zvuku totiž nemusí odpovídat MIDI číslům not), chyby při zpracování -olových hodnot, chybějící předznamenání tóniny, a tedy i enharmonicky špatně interpretované posuvky, chybějící změny metrických značení, špatně kvantizované noty (mimo jejich zamýšlenou pozici), nesmyslně „doslova“ zobrazené mikrotempo, accelerando nebo ritenuto apod. Velký problém představuje i polyfonní hra několika hlasů na jedné stopě (tedy na jednom MIDI kanálu), což je např. na klávesovém nástroji zcela běžná věc - s tím si program absolutně neví rady a automaticky převedený part musíme pracně notu po notě opravit a znovu hlasy rozdělit, nasměrovat jim správně nožičky, upravit i jejich délky, případně grafickým mikroposunem umístění individuálních not manuálně vylepšit automatické formátování, kdy u vícehlasu občas dojde ke kolizi.

Nejdůležitějším předpokladem pro takto alespoň částečně úspěšný převod je soulad skutečného tempa skladby s tempem nastaveným při záznamu. Pokud bychom např. nastavili tempo 60 BPM a pak hráli mimo tento metronom, ať už zcela rubato nebo v jiném tempu, program si s tím neporadí, nepozná skutečné tempo skladby a výsledkem bude prakticky nečitelná partitura s taktovými čarami zcela mimo doby, s „doslova“ přesně vyjádřenými délkami not pomocí velmi drobných rytmických hodnot a ligatur apod. Bylo by skvělé, kdyby program z hudebních dat dokázal poznat hranice dob a taktů ve skutečném tempu, a přitom měl nastavenou určitou toleranci na mikrotempo a feeling, dokázal interpretovat hudbu správně a podat její zjednodušený a dobře čitelný notový záznam. Na něco podobného si asi ještě budeme muset nějaký čas počkat. Algoritmy, které umějí rozeznat hranice dob v audiozáznamu, již existují. Třeba by notačnímu programu pomohlo, kdybychom do něj kromě MIDI záznamu vložili i audiozáznam stejné skladby, analýza audiodat a jejich porovnání s MIDI podobou by mohlo převod usnadnit.

V posledních letech jako občan Země vycházejícího slunce píši často hudbu pro tradiční japonské nástroje - šakuhači, šinobue, hičiriki, koto, šamisen, biwa, šo, japonské bicí... I když profesionální hráči studovali hudbu na univerzitě nebo hudební akademii a znají západní notaci, dávají přednost záznamu v podobě speciálních tabulatur - nejsou tam zapsány noty, ale hmaty, případně čísla strun, které se v daném momentě mají zahrát. Je tam také celá řada dalších symbolů pro artikulaci, vibrato a jiné speciální výrazové prvky, nechybí možnost přesného vyjádření veškerých metrorytmických záležitostí. Uvítal bych proto funkci, která by uměla převést standardní západní notaci na různé systémy japonských tabulatur.

Velmi by se mi hodila možnost jednoduchého zadávání polymetra a polytempa - často využívám ve svých skladbách podobné prvky a pro notové editory je to ještě neřešitelný oříšek. Různá metra na jednotlivých řádcích partitury se v Sibeliovi s velkými obtížemi vyjádřit dají, provádí se to trikem se všelijakými skrytými daty a uměle vkládanými taktovými čarami a metrickým značením. Nepromítne se to do jednotlivých partů odvozených z takto vyrobené partitury, jsou tam i další komplikace při formátování (kvůli tomu, že se musí např. zadat takt o vysokém počtu dob), číslování taktů aj. Bylo by potřeba, aby program v případě polytempa uměl vypnout běžné automatické formátování a dokázal správně zobrazit skutečný poměr délek not, délek taktů v různých tempech a jejich umístění v čase, včetně eventuálního acceleranda či ritenuta.

Uvítal bych i chytřejší práci s -olami, jsou tam velké limitace, automatické algoritmy je nedovolí vložit kdekoli, nemohou také přecházet přes taktovou čáru. Velkou -olu je pak nutno dělit na menší a využívat ligatury, to zbytečně znepřehledňuje zápis. Sibelius má také velký problém při přeformátovávání metrických značení ve skladbách, kde jsou časté změny metra - pokud narazí při přepočítávání na -olovou skupinu, která by kvůli dočasnému posunu dob přecházela přes taktovou čáru, neumožní nastavení takového metra. Mnohdy je to natolik limitující, že musíme zadat před -olovou skupinou zcela jiné, dočasné metrum, které se později nahradí správným (program přepočítává metrum pouze k nejbližší již zadané hodnotě). V krajním případě dokonce musíme -olovou skupinu smazat a po správném přepočítání metra ji znovu ručně vložit.

Občas využívám ve svých skladbách neobvyklá metrická značení: zlomkový typ 2+2/3 // 4 (takt o délce dvě a dvě třetiny čtvrtky), případně tzv. iracionální metra typu 5/5, 9/9, ve složitějším případě třeba 4/5, 9/13 - tohle Sibelius také nezkousne. Ostatně ani mnoho muzikantů si s tím neporadí. Není důvodu nevyužívat podobné zajímavé inovace v hudbě, takže doufám, že se to Sibelius i muzikanti brzy naučí.

Uvítal bych také víc možností ohledně notace soudobé hudby - např. proporční notaci, lepší možnosti notace mikrointervalů, nejrůznější grafické značky a symboly... Naštěstí Sibelius umožňuje vytváření speciálních symbolů nebo čar uživatelem.

Existuje spousta drobných detailů, na které člověk narazí při práci a zjistí, že jsou neřešitelné. Týkají se možností notace i způsobu jejich ovládání a zadávání. Jejich popis by vydal na mnoho stran a přesahuje tak prostorové možnosti této stručné ankety. Sbírám je ale a seznam možných vylepšení pošlu přímo firmě. Mnohé z nich jsou pro velmi speciální účely, takže pochybuji, že by se mohly objevit mezi standardními funkcemi programu. Využijí je pouze neobvykle kreativní, inovativní a experimentující skladatelé.

Je evidentní, že většina notových editorů je zaměřena hlavně na běžnou potřebu širokých muzikantských vrstev, zejména popové a jazzové oblasti. Tam stačí základní funkce a běžná notace. Náročnější uživatele (ke kterým se počítám), vyžadující speciální funkce, tyto programy nejsou zatím schopny uspokojit. Ale i tak je zde patrný velký pokrok a na zlepšení softwaru se stále pracuje. Za pár let budou opět o něco chytřejší. Ostatně pro zcela specifické oblasti hudby, jako je např. hudba mikrointervalová, existují specializované editory.

Program Sibelius je naštěstí velmi flexibilní a otevřený nejrůznějším doplňkům a vylepšením, jejichž autory mohou být sami uživatelé. Nabízí tzv. plug-iny - doplňkové speciální funkce. Programovací jazyk pro jejich tvorbu byl firmou zveřejněn. To považuji za veliké plus a skvělý nápad. Vznikla tak celá řada vysoce specializovaných funkcí a dá se očekávat mnoho dalších.

7) Obecně uvedu jen typy: MIDI sekvencer, audio záznamník, editor, přehrávač, různé konvertory audio formátů, některé softwarové syntetezátory a samplery, editory hardwarových syntezátorů, databáze programů hardwarových syntezátorů, algoritmické kompoziční programy, konvertory grafiky na zvuk, editor mikrointervalů apod. Určitě jsem na něco zapomněl.