Michal David je bezpochyby kontroverzní postavou české populární hudby. Také je ovšem talentovaným autorem a klavíristou, který nemá nejmenší problém připojit se k jamující kapele v jazzovém klubu.
Co tě přivedlo k muzice?
Měl jsem ji v rodině, protože můj táta byl pianista. Amatérsky hrál se jazzmany, jako byl třeba Luděk Hulán nebo Karel Velebný, což byli vlastně průkopníci jazzu u nás. V roce 1968 táta emigroval a já jsem se pak s rodinou asi na dva roky odstěhoval do Itálie. Hodně jsem tam pohyboval v klášterním prostředí. Doslova jsem propadl kouzlu harmonia a matka představená mě na něj začala učit hrát. Po roce jsem už doprovázel mše. V roce 1970 jsem po návratu do Československa začal chodit na hodiny klavíru a ve čtrnácti letech jsem postavil jazzovou kapelu. S tou jsme v roce 1974, 1975 a 1976 hráli na Pražských jazzových dnech a v tom posledně jmenovaném roce jsem dostal ocenění Muzikant roku a nabídku jít do skupiny Kroky.
Tvůj příklon k jazzu byl zřejmě vcelku logický, vzhledem k otcovu muzicírování...
Určitě, navíc v osmi letech jsem poslouchal nahrávky swingařů, jako byl Frank Sinatra, Ella Fitzgerald nebo Sarah Vaughan, to byla tehdy moje nejoblíbenější muzika. Takže tam asi byly jisté dispozice.
Jak jsi cvičil po návratu z Itálie, když jsi začal brát hodiny klavíru?
Když jsem se vrátil do republiky, hodně mě to chytlo. Vypouštěl jsem všechny fotbaly a podobné zábavy a cvičil tak pět hodin denně. Přišel jsem ze školy a asi od dvou nebo tří jsem minimálně do šesti cvičil. Navíc mě to opravdu bavilo, takže jsem poměrně brzo dohnal děti, které hrály třeba od šesti let. Já začínal vlastně, až když mi bylo skoro devět, a tak ve čtrnácti už jsem byl na jejich úrovni. Nebylo to ani tak díky mé vůli nebo píli, hlavně mě to bavilo.
Hrál jsi etudy, nebo s nahrávkami kapel?
Především to byly běžné záležitosti, jako různé etudy, Bayerova škola a podobně, co mi zadal profesor. Ale taky jsem cvičil tím způsobem, že jsem si doma pustil třeba Erolla Garnera, Oscara Petersona nebo Keitha Jarreta a hrál jsem s nimi. Kopíroval jsem je, učil se jejich improvizace a cvičil třeba dvě hodiny jenom s tím magneťákem.
Založit ve čtrnácti jazzovou kapelu, po pěti letech hraní na nástroj, asi není zrovna jednoduché, jak jste to zvládali?
Byli jsme prostě parta kluků, kterým se tahle muzika líbila. Ale nejen jazz, třeba i jazzrock, chodili jsme na Jazz Q a další kapely, které tehdy nehrály vyloženě rock nebo pop. Hráli jsme i převzaté věci, třeba od Mahavishnu Orchestra nebo od Ságy, takže náš repertoár nebyl vyloženě jazzový. Taky jsme třeba doprovázeli Janu Koubkovou.
Jsi jeden z mála zpěváků, kteří většinou, když to technika umožňuje, "jedou" na halfplayback. Proč se taky neskryješ za bezchybnost studiové nahrávky?
Já nerad zpívám na playback. I když to nejde jinak, třeba při vystupování na nějaké diskotéce, kde mají naprosto "nepoužitelný" aparát, stejně zpívám naplno, jako kdyby byl mikrofon zapnutý. Podle mě je to nefér vůči lidem, kteří to poslouchají. A ten, kdo to dělá, se dopouští podvodu.
Jak ses vůbec ke zpěvu dostal?
Náhodou, přišlo to vlastně, když mi bylo devatenáct, poté, co Kroky opustila Jana Kratochvílová, kterou jsme dva roky doprovázeli. Začali jsme tehdy jezdit hodně do Polska a do Německa a museli jsme si vytvořit vlastní repertoár. Napsal jsem tenkrát svojí první popovou písničku Chtěl bych žít tak, jak žít se má. Byla taky první, kterou jsem nazpíval. Prostě jsme tehdy neměli zpěváka.
Jak vlastně došlo k přerodu jazzmana v člena skupiny Kroky?
Nebylo to tak jednoduché. Nabídka, kterou jsem tenkrát dostal od Pavla Trnavského, byla do doprovodné kapely Jany Kratochvílové, která se mi jako zpěvačka moc líbila. Byl jsem kluk, který měl rád nejen jazz, ale i blues, rock nebo i ten popík, nebyl jsem ortodoxně zaměřený. Den předtím, než se to stalo, jsem slyšel Janu Kratochvílovou v rádiu a říkal jsem si: "Tak s touhle holkou bych chtěl někdy hrát." A druhý den přišla nabídka...
Takhle jsem se vlastně dostal ke Krokům a to, že jsme později sklouzli do komerce, bylo dané tím, že to pak už po nás lidé chtěli. Mohl jsem se samozřejmě vrátit k jazzu a zůstat amatérem, anebo zkusit hrát s profesionální kapelou a získat určitou životní školu. Zvolil jsem tuhle cestu a kvůli tomu mě pak vyhodili z konzervatoře.
Za čím vlastně jdeš v hudebním životě? Proč to děláš?
Myslím si, že to, co člověk v muzice dělá, není jen pro peníze. Musí ho to také uspokojovat a musí z toho mít dobrý pocit. A byť dělá třeba sebetriviálnější písničku, musí jí z profesionálního hlediska udělat co nejlíp. Samozřejmě, že když už jsem se do pop music dostal a nějaké jméno jsem si tam udělal, chci v tom pokračovat. Odjel jsem si své ve zpívání a v koncertní činnosti. Pak jsem nastoupil jako autor, kdy jsem napsal spoustu písniček nejen pro sebe, ale i pro řadu dalších interpretů, a následně jsem si říkal co dál. Oslovilo mě mnoho lidí, abych začal s muzikálem, což je podle mě v popu určitý vrchol. Takže jsem napsal Kleopatru a myslím si, že bych v téhle oblasti měl nějaký čas zůstat, protože mám hodně dalších nabídek.
Člověk se chce pochopitelně taky dostat do světa. V lednu by se měla Celine Dion rozhodnout, zda si vybere na své album mojí skladbu Teď královnou jsem já. Bylo by to hodně dobré a znamenalo by to pro mě zase další krok vpřed. Tímhle způsobem by bylo možné dostat se i do světového šoubyznysu, což by bylo pro mě jako autora opravdu zajímavé. Nemyslím teď jen finančně, ale byla by to určitá satisfakce a hlavně by se mi otevřel obzor pro další práci.
Kleopatra byla práce na zakázku?
Ne, ne, zvolil jsem sám tohle téma, protože mám rád dobu starého Egypta, Řecka a Říma a zabývám se tou historií. Je to námět, který má podle mě všechno, co muzikál potřebuje - zápletky, smrt, narození, láska i intriky. A navíc to končí smrtí hlavní představitelky.
Když skládáš muziku na zakázku? Umíš to "vysedět", nebo když nepřijde múza, prostě to není?
Udělat se to musí a ta múza... Ono když se do toho dostanu, pak už se mi podle scénáře vybavuje, jakým způsobem to zpracovávat dál. Nejdůležitější je začátek, od něčeho se odpíchnout a pak už se to nějak nabaluje jedno na druhé. Už v úvodu musí být jasné, v jakém stylu by to mělo být, v jakém hudebním image. Jestli to budou písničky kantilénové, nebo spíš bigbít a tak. Zkrátka je důležité začít a pak už člověk píše a píše, dokud to nedodělá.
Jakým způsobem vlastně skládáš?
Většinou je to tak, že si sednu k pianu, a když dostanu nápad, jen tak si ho lehce zpracuji a nahraji na diktafon. Pak přijdu do studia, udělám prvotní, tzv. demoaranž, nazpívám to jakousi pseoudangličtinou a písničku odevzdám textaři. Podle textu se pak ještě rozhoduji, jestli aranžmá nějak upravím. Například přidám kytary, záleží na tom, jestli je text lyričtější, nebo naopak sloganovitější. Každopádně celý ten proces trvá přibližně tři dny, ovšem včetně nahrávání.
Jak pracuješ ve studiu?
Přizvu si muzikanty, především kytaristu, klávesy natočím sám a mám rád i živou basu. Pokud jde o bicí, dneska už jsou samply tak kvalitní, že živého bubeníka beru jen na větší projekty, jako je třeba muzikál. Kvůli jedné písničce půl dne laborovat se zvukem je naprosto nelukrativní a ty samply jsou tak výborné, že se skoro nedá poznat, jestli to je nebo není živě. Navíc to vytvořili živí muzikanti.
Prozraď, jakou techniku pro práci s demonahrávkou používáš?
Abych to dal nějak dohromady, používám program Cubase, ve kterém svoje písničky zpracovávám. Pak tu mám master keyboard, který ovládá všechny ostatní synťáky. Když už mám určitou představu, udělám si bicí, harmonickou linku a pak basu. Potom teprve vymýšlím a pracuji na dalších věcech, jako jsou kytary, různé barvy a plochy. Když je tohle hotové, nahraji celé demo do dvou stop do digitálu, nazpívám už zmíněnou pseudoangličtinu a odevzdám to textaři. Nejradši dělám v noci, většinou začnu tak v sedm večer a odcházím kolem třetí ráno.
Pojďme tedy probrat techniku důkladně, co máš ve svém studiu?
Základem jsou pulty. Zvolil jsem Ramsy od Panasonicu, protože máme stejné i v divadle a s tím já potřebuji být kompatibilní. Aby se prostě muzikál, který připravím, dal jednoduše na harddisku přenést a bylo tam všechno včetně míchaček. Pro mastering používám Sadie, což je obdobný program jako Pro Tools. Ten mám zase kompatibilní s Rudolfinem. Takže když chci třeba natočit velké smyčce, což tady u sebe nemůžu, vezmu si jen šuplík, nasunu harddisk, nahraji a přinesu. Dál tu mám hall T. C. Electronic, který má čtyři nezávislé hally na sobě. Točím do 24stopého digitálního Tascamu, protože řada věcí zůstává v Cubase, jenom jedou po šavlích, ale něco se nahrát živě samozřejmě musí a chci, aby to jelo v digitálu.
Jsi bezpochyby výborný muzikant, složil jsi hodně zajímavé muziky. Na druhou stranu jsi se podílel, ať už autorsky nebo interpretačně, na projektech, které by řada lidí označila přinejmenším za diskutabilní. Ty sám si stojíš za vším, co hudebního jsi kdy "spáchal"?
Jednoznačně. Hodně lidí se mě ptalo, jestli bych vrátil určité věci a udělal je jinak, kdybych mohl. Myslím, že ne. Podle mě to, jakým způsobem člověk dělá určitou věc v dané chvíli, dělá podle svého nejlepšího přesvědčení a jak si myslí, že to je pro něj nejlepší. Takže já bych ty věci udělal stejně. Jestli narážíš třeba na písničku Poupata, tak ta nebyla moje, tu skládal Franta Janeček a mně to připadalo jako dobrá dechovka, nakonec to byl i velký hit. Pokud ta otázka směřuje k tomu, že některé písničky byly hodně triviální, jednoduché až podbízivé, pak ano. To byl směr, který jsme razili. Chodilo na nás hodně dětí a my jsme jim museli repertoár trochu přizpůsobit. Ale naše publikum bylo celkově velice široké, od těch dětí v podstatě až po babičky, takže my jsme museli přemýšlet, jakým způsobem je oslovit. Například pro děti jsme udělali pár písniček, třeba Céčka, u kterých jsme pak zjistili, že si je zpívají čtyřicetiletí. Ten záměr tam prostě byl a já se za to nijak nestydím, ty písničky splnily svůj účel, který tehdy splnit měly.
Můžu tě tedy ještě úplně nakonec poprosit o recept?
Určitě. Bude to sýrové Švýcarské fondue pro čtyři osoby. Vezmeš dvacet deka od každého z těchto sýrů: ementál, gruyére, madelán a blaťácké zlato. Kdyby nebyly zrovna tyto druhy, tak vezmi nějaké tučnější a hlavně vyzrálejší sýry (možné je appenzelern, tilsiter...). Aby toho bylo dohromady 800 g. Dále použij 1 litr suchého bílého vína a 8 až 10 stroužků česneku. Okořeň to mletou paprikou, mletým pepřem, celým (1 kus) muškátovým oříškem a hořčicí. Pak ještě vymačkej citron a dej tam 2 dcl třešňovice nebo slivovice. Na salát použij 4 ks čekankové puky, majonéza, citron, pomeranč a kečup. Teď už jen zbývá nakrájet chleba na kostičky... dobrou chuť.
