Česká kapela Nature Trip už druhým rokem působí ve Velké Británii. Čeští rodáci a milovníci alternativní hudby se rozhodli realizovat své ambice za hranicemi, což pro ně znamenalo nechat vše doma, sbalit si své nástroje a přestěhovat své životy do anglického Brightonu. O tom, jak takové rozhodnutí vypadá v praxi, ale i o rozdílech mezi českou a britskou hudební scénou vypráví trio Aleš Stoiber, Ota Novotný a Víťa Kořistka. Jako první se ujal slova Aleš...
V příběhu o našem přestěhování a založení kapely v Anglii se musíme vrátit o nějaký čas zpátky do České republiky. Všichni tři jsme od malička procházeli různými kapelami a působili na lokální scéně v našem kraji. Poslední kapelou kytaristy Víti a mojí byli Opavští Self Talk a bubeníka Oty českobudějovická Pilot Season. V roce 2016 jsme s kapelou Pilot Season měli možnost odjet malé kanadské turné, a to nás navždy změnilo.
Od té doby jsme si začali pohrávat s myšlenkou přesunout kapelu do zahraničí, zjistit, jak na tom v porovnání s muzikanty za hranicemi jsme, a co všechno se můžeme naučit. Po pro nás velmi úspěšném létě 2018, kdy jsme vydali debutovou desku, objeli s ní většinu velkých českých festivalů, získali nominaci na Anděla za rockové album roku a dostali se do povědomí širšího okruhu lidí, přišel podzim a s ním i čas reflexe.
Rozhodli jsme se, že je to buď teď, nebo nikdy, a dva z pětičlenné kapely jsme odjeli do Brightonu v Anglii. Do Anglie jednak proto, že ještě pořád byla v té době součástí Evropské unie, ale hlavně kvůli její hudební historii a obrovské hudební scéně. A tak jsme mohli naházet všechny svoje věci do dodávky a prostě jen tak bez víz a na blind vyrazit. A konkrétně do Brightonu proto, že už jsem tu kdysi půl roku bydlel, měl jsem tu pár kontaktů, věděl jsem, že je tu krásně a je to blízko Londýna. Odjeli jsme s pár krabicemi osobních věcí a přívěsným vozíkem plným hudebních nástrojů, „péáčka“ a všeho, co jsme jako muzikanti do té doby nashromáždili.
Na jaře za námi s batohem a dvěma kytarami přijel kámoš Víťa, kterého jsme předtím znali v podstatě jen z pár koncertů, co jsme spolu jako kapely odehrály, a začal studovat British and Irish Institute of Modern Music (BIMM) v Londýně obor sound engineer. A tak vznikli Nature Trip.
CZ vs UK
V něčem jsou muzikanti všude stejní. Co je spojuje, nehledě na geografické umístění, je potřeba sebevyjádření skrze hudbu a mít to, pokud možno, jako hlavní náplň času. Z toho plyne, že hudba musí mít větší či menší komerční úspěch, aby to pokrylo životní náklady a člověk nemusel mít práci na osm hodin, a až potom řešit, jestli má ještě čas jít pokračovat v nahrávání kytary nebo se spíš věnovat rodině, partnerovi, zdravému životnímu stylu...
Hlavní rozdíl v mentalitě lidí, co se hudbou zabývají tam a u nás, vidím v tom, že v Anglii si každý, kdo to opravdu myslí vážně, uvědomuje, jak obrovská konkurence tu je a že jiná cesta než tvrdě makat, dělat hudbu autenticky a znovu tvrdě makat prostě není. Kultura je tady obrovská část každodenního života a i jako pasivní hudební konzument musíš zákonitě při procházce městem narazit na „buskující“ muzikanty v ulicích a při večerní pintě s kámoši přeřvávat „open mic“ muzikanty. Z veřejnoprávního rádia na tebe vedle popu chrlí i metal, elektroniku nebo vulgární rap. Hudební kultura je tady přítomná na každém kroku, a když člověk chce, může jí žít. Je to nesmírně inspirující, obzvlášť když ten hudební sen máš, vidíš, že je to reálné a lidi tě berou vážně. Taky ale víš, že se nemůžeš na nic vymlouvat.
Jakkoliv se ta konkurence a množství hudebníků všude může zdát frustrující, tak za prvé je tu samozřejmě i mnohem větší trh: Náš bubeník Ota měl teď během lockdownu, v té fázi, kdy opatření dost polevila a byly povolené akce, koncert v Londýně jako host slovenské zpěvačky na klubovém koncertu. V podstatě si „naši pro naše“ udělají v anglické metropoli koncert, kde i když nevystupují žádná zvučná jména, je vyprodáno. To by se v Čechách asi sotva stalo.
Za druhé jsi mnohem blíž všem, kteří ti jako muzikantovi pomáhají stoupat výš a výš po pomyslném žebříku. Všichni možní promotéři, lidi z labelů, ostatní muzikanti, prostě lidi, od kterých se můžeš učit a kteří ti můžou pomoct, jsou v podstatě tvoji sousedi. Asi tak před měsícem jsem zrovna skládal uctivou poklonu Nicku Caveovi, který si jen tak pokuřoval na balkóně svého bytu a naprosto mile se mnou prohodil pár slov. Kytarista The Kooks se sem tam staví pro kafe v kavárně, kde pracuje Ota, a kluk, který nám natáčel videoklip k prvnímu singlu, je basák a jeden z tvůrčích členů vycházející britské hvězdy na tvrdé scéně, kapely Loathe.
Mám pocit, že se tu všichni navzájem podporují. a jestli tu mezi hudebníky existuje nezdravá konkurence, tak jsme na ni ještě nenarazili. Lidi na koncertech byli vždycky vřelí, a když už přijdou, tak je zajímá víc hudba než pivo (což je možná taky dané tím, že tu pivo pod sto korun prostě nekoupíš).
Buskující muzikant
Slovo buskující je odvozeno z anglického slova busk, které v jednom svých významů lze přeložit jako provozování zábavného představení nebo hraní muziky na ulici nebo jiném veřejném místě za účelem vybrat nějaké peníze, jak se u nás říká „do klobouku“.
Až teď, při ohlédnutí zpět, si uvědomuji, jak moc naivní je si myslet, že jako česká kapela budeme zajímat někoho v UK nebo třeba USA. A přitom spousta lidí - včetně nás - takový sen u nás doma žila či žije. Jenom tady v Brightonu je takové množství naprosto skvělých kapel, kterým k doživotním rentám chybí už jen hit, který se umístí na předních příčkách hitparád, že myslet si, že je tu prostor pro kapely z ciziny, je šílenství. Pokud chceš něčeho dosáhnout v dané zemi, musíš být „lokál“. Musíš začít od nuly. Kdybych měl zpětně dát svému mladšímu já v ČR nějakou radu, bylo by to asi něco takového: Zaměř se víc na domov, přiznej si, že jsi Čech.
Tím ale nechci říct, že bychom litovali odchodu do Anglie. Naopak. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme to stihli ještě před brexitem a poměrně hladce se nám tu podařilo usadit a začít jako kapela fungovat. Hodně jsme se otrkali a naučili jsme se, že co si nezařídíme sámi, to se nestane, nemá smysl čekat na zázrak.
Začali jsme teda od nuly. Samozřejmě jsme si od začátku našeho pobytu v UK museli všichni najít „full time“ zaměstnání, které bohužel naprosto nesouvisí s naší hudební vášní a slouží pouze jako nástroj proti umrznutí nebo smrti hladem.
Během roku 2019 jsme natočili EP a začali obrážet místní minikoncerty a „open mic“ večery. Seznámili jsme se s lokálními kapelami a plánovali společné akce. Bohužel „timing“ vydání našeho prvního EP vyšel akorát na začátek koronakrize, i když jsme na tom dělali intenzivně celý rok, investovali do toho spoustu času a peněz (které šly primárně do mixu, masteringu a klipu), naše hudba se bez koncertování neměla prakticky možnost organicky rozšířit. Živé hraní se tu zastavilo, tak jako všude na světě.
Tady předávám slovo Víťovi, který může z první ruky sdílet svojí zkušenost se světem nahrávání a DIY (do it yourself - udělej si sám) v Anglii.
DIY
Album jsme začali točit za necelý rok po nahrání našeho prvního EP. Věděli jsme, že nemá cenu vyčkávat, kdy bude možné živé hraní, ale že kapela musí být nějak aktivní, i když ne navenek. Pustili jsme se do nahrávání osmi až deseti písniček, ze kterých už v tuto chvílí jedna, Codependent, stačila vyjít.
Snažili jsme se v tomto směru vzdělávat, jak jen to šlo. Víťa celý jarní a letní semestr 2020 spolupracoval s Tomem Morrisem, takže veškeré věci ohledně produkce a zvuku jsme mohli okamžitě řešit s ním, i když se většina sessions odehrávala jen přes Zoom. Nahrávání a mix v podstatě probíhaly doma za počítačem se sluchátky na uších. Tom byl při spolupráci hodně ochotný a je úplně zapálený do svého oboru. Přistupoval k nám s naprosto profesionálním přístupem, a přitom s takovou dětskou zvědavostí a otevřeností vůči jakémukoliv DIY počinu. Dělal s kapelami jako Algiers, Bloc Party nebo Glass Animals. Má v britském hudebním světě už nějakou reputaci a zmiňuju to hlavně kvůli tomu, aby bylo vidět, že se parta kluků bez kontaktů v cizí zemi může dostat ke spolupráci se špičkovým producentem.
Co se týče naší zkušenosti, tak to vnímám jako velký rozdíl mezi Anglií a Českem. Naučili jsme se od něj technické věci, jako je tracking, signal processing apod. Především js,e ale měli možnost nahlédnout do jeho pracovního postupu a překvapilo nás, jak jednoduchými způsoby dosahuje skvělých nahrávek. Žádná zarytá pravidla nebo „tohle se dělá tak a tohle zase takhle”. Místo toho zvědavost spojená s praktickou zkušeností. Bylo vidět, že je zvyklý tvořit originální hudbu, a ne následovat trend. Říkal mi zajímavé věci ze zákulisí. Třeba že existuje jeden sample na „šroťák“, který byl použit napříč těmi nejslavnějšími nahrávkami z 90. let v alternativní hudbě. Měl tyto informace z první ruky, nebylo to něco, co si člověk přečte na netu nebo se o tom „doslechne”. To je jen nevýznamná zajímavost, ale pro mě to celé byla drahocenná zkušenost. Viděl jsem, jak se dělá hudba mezi profesionály. Pochopil jsem, že člověk nemůže mít žádné hranice, ať už v rámci žánru nebo čehokoliv jiného. Je to takové klišé, ale něco jiného je pochopit, co to doopravdy znamená.
S tímto přístupem jsme se dali do tvoření. Jediný čas strávený ve studiu v rámci celého alba byla jedna celodenní session na nahrání bicích. To proběhlo tradiční cestou přes konzoli v dobře znějícím prostoru institutu BIMM v Londýně. Ostatní už bylo DIY. Výhodou je, že svět softwaru nabízí neomezené možnosti. Nemusíš chodit tam a zpátky, abys o pět centimetrů pohnul mikrofonem, kterým nabíráš kytarový aparát. Při nahrávání kytar, basy, zpěvu a synťáků jsme si prostě hráli. Neřešili jsme tolik věci jako nové struny, akustické odhlučnění nebo jakou simulaci vybrat na kytarové sólo. Pokud nám něco znělo dobře, brali jsme to. Nehledali jsme kvalitu, ale emoci.
Řekl bych, že je to docela symbolické pro celý trh tady v Anglii. Kvalitních kapel zde existuje velká spousta. Nakonec se však do žebříčku hitparád dostane remix songu Coffee od londýnské umělkyně Beabadoobee, která si ten song nahrála v ložnici na iPhone. A je to úspěšné, protože její tvorba má emoci, kvalitního zvuku dosáhla až později. Myslím, že jsme získali sebevědomí dělat hudbu více volněji a experimentovat. DIY je právě ta cesta, která se k tomuto vybízí. Kdybych měl spočítat svoje nahrávací vybavení, bylo by to tak deset kousků, a to i s dvěma kytarami, a všechno by se to vešlo na psací stůl. Technické znalosti jsou výhodou, ale zdaleka to není to, co je potřeba k tomu za hranicemi prorazit. Nevím, jestli to samé platí v Čechách. Já se tam necítil dostatečně inspirován a motivován, ale může to být i tím, že jsem nedělal hudbu s českými texty. Máme teď všechno k tomu, abychom dělali hudbu tak, jak chceme, a to je pro nás důležité. Sky is the limit!
Tom Morris
Hudební producent Tom Morris, který současně vyučuje na hudebním institutu BIMM v Londýně, působí v hlavním městě Velké Británie už řadu let a ve svém širokém repertoáru umělců, s kterými spolupracoval, má například kapely Bloc Party, Algiers, Glass Animals, Women's Hour anebo Gallon Drunk. Tom získal ocenění Breakthrough engineer of the year 2012 (obdoba ocenění skokan roku) v rámci britských cen Music Producers Guild.
Ke spolupráci s Tomem Morrisem Víťa Kořistka dodává následující:
Nejcennější byla zkušenost s trackingem a nahráváním bicích, což proběhlo v hlavním studiu v institutu BIMM v Londýně. Jelikož byla budova zavřená kvůli covidu-19 a nám byla udělena půldenní výjimka, museli jsme si počínat opravdu rychle a efektivně. V podstatě jsme měli nějakých pět až šest hodin studiového času, ve kterém jsme potřebovali natočit veškeré bicí k pěti písničkám. Inspirovalo mě, jak rychle jsme připravili session se třinácti mikrofony, které však Tom byl schopný po letech zkušenosti všechny postavit na správné místo na první pokus. Bylo vidět, jak důležitá je znalost místnosti a techniky. Úplně jsme přeskočili nějaké zkoušení více možností, testování různých typů mikrofonů, protože vše už od začátku znělo výborně. Především díky tomu jsme si opravdu mohli dovolit věnovat se jednomu songu třeba jen 30 až 40 minut.
Pamatuju si, že jsem každý týden Tomovi posílal nové verze mixů. Potom jsme je vždy asi tři hodiny probírali a on mi pomáhal analyzovat problémy. Velmi jsem ocenil jeho rozhled a nekončící zájem o svou vlastní profesi. Jednou jsme třeba začali hovor tím, že jsem mu říkal, jak moc mám rád kapelu New Radicals a že jsem se snažil použít jejich nahrávku jako referenci. Jinými slovy jsem se při míchání snažil dosáhnout podobného zvuku, co se týče dynamiky a hloubky mixu. Popravdě se mi to vůbec nedařilo. Když jsem mu o tom vyprávěl, tak mi okamžitě nabídl, že můžeme následující session věnovat multibus kompresi, což je technika, při které, velmi zjednodušeně řečeno, postupujete jakoby opačně, než bývá v praxi běžná. Šlo o to, že Tom okamžitě věděl, že desku od New Radicals míchal Michael Brauer - právě ten člověk, který zmiňovanou techniku multibus komprese používá téměř celou svou kariéru. Následně mi během asi dvaceti minut vysvětlil princip a já to samozřejmě okamžitě vyzkoušel. Dost mi to pomohlo, protože od té doby jsem se skrze mix dokázal prodrat mnohem rychleji, než jsem byl do té doby zvyklý. V podstatě to zrychlilo mé workflow a za to vděčím tomu, že Tom správně odhadl, co by mi v konkrétním případě mohlo pomoc.
Mimo jiné jsem si od Toma odnesl taky plno cenných rad, jaké nástroje používat a na co. Nástrojem myslím veškerou produkční a nahrávací techniku od fyzických konzolí až po VST plug-iny. Jedna z nejzásadnějších věcí pro mě bylo objevení programu, který vám digitálně kalibruje sluchátka (mezi zvukovými inženýry dnes už známá věc, ale pořád poměrně mladá technologie). Takové věci jsou pro nás jako DIY kapelu naprosto stěžejní. Rozhodujete se, jestli tento půlrok investujete do odhlučnění pokoje a koupi pořádné reprodukční soustavy, anebo si za padesát liber koupíte program, který vám v jakýchkoliv sluchátkách udělá plochý zvuk, takže slyšíte téměř vše bez pokřivení. Tyhle věci rozhodují o tom, jak rychle děláte pokrok, tím pádem, jak rychle můžete dělat mixy a vydávat nové songy. Pro mě je to všechno otázka efektivity. Je mi jedno, co používám, pokud to nějak umím ovládnout a funguje to. To je cenný přístup, který jsem si ze spolupráce s Tomem také odnesl.
Přestože Tom byl velice specializovaný člověk, dokázal jsem se s ním bavit i o všemožných věcech, které třeba s hudbou souvisely jen málo. Nevím proč, ale když se bavíte s muzikanty, často dokážou mluvit jen o kapelách, o vystupování, o bohémském životním stylu, a vyprávějí vám historky ze studia nebo z koncertů a u toho se méně nebo více nápadně chlubí svými díly. (smích) V Čechách jsem byl zvyklý na takovou jakousi„malost, potřebu o sobě mluvit, neustále se utvrzovat v tom, že „já jsem ten muzikant“. Potom se bavíte se skutečným producentem a zjistíte, že pro něj je to seriózní povolání, ke kterému zodpovědně přistupuje. Nemá potřebu o tom neustále mluvit, protože to každý den dělá a je to pro něj samozřejmé. Tím se vracím zase k tomu nejzásadnějšímu rozdílu, a to je ten, že tady v Anglii se to opravdu bere vážně, v Čechách mají lidi tendenci si myslet, že když se věnujete hudbě, musí to být jen jakýsi koníček nebo výplň volného času.
