Mým nejoblíbenějším nástrojem je plechová konev - rozhovor s Petrem Šušorem nejen na téma drum circlů

Na stránkách Muzikusu se v drtivé většině objevují hudebníci známých kapel, upnutí k hudbě jako takové. Dnešní rozhovor bude v tomto ohledu výjimečný, neboť bubeník Petr Šušor se kromě kapelního působení věnuje takzvaným drum circlům. Spontánním seskupením příchozích, které, ač v životě nedrželi paličky v ruce, dokáže rozhýbat rytmem a až šamansky strhnout. Metoda, která v USA již nějakou dobu funguje a může sloužit například k muzikoterapeutickým účelům, se tak díky Petrovi výrazně prosazuje i u nás.

Úplně nejdřív se tě zeptám, jak jsi vůbec přišel na ideu pořádat drum circly? Kde ses o jejich existenci dozvěděl?

Původcem toho všeho je Jindra Střelka z Praha Music Center – jelikož jezdí po světě, tak se potkal přímo s panem Remem, který vyrábí proslulé bubny, blány, perkuse a zároveň byl iniciátorem drum circlů v USA. Dělali pro něj takoví lidé, jako například Arthur Hool či Kristina Stewens. Drum circle jako „bubnový kruh“ je ale hrozně stará věc. V různých krajích s různými nástroji. Američani tomu dali rámec, nějakou metodiku. Paralelně se na jejich vzniku podílelo několik lidí. No, a pan Remo oslovil Jindru, jestli by to nechtěl dělat v Evropě, že to tady ještě nikdo nedělal. Začali tedy někoho hledat. Já jsem v tu dobu bubnoval a zpíval v kapele Malá Bílá Vrána, kde mě viděl Erik Onoda, což je Jindrův kamarád a Erik Onoda se stal šéfem nadace The Music Foundation a já jejím členem. Čili tak to vzniklo.

Jakou roli sehrává nadace The Music Fundation?

The Music Foundation jako taková zanikla koncem roku 2008. Na počátku si dala velký cíl, a to šířit aktivní provozování hudby. Ta idea byla taková, že se nebudou dělat jenom drum circly, ale také různé hudební osvěty, měli jsme taky plán na místě sestavit kapelu – přijet s nástrojema a pomocí různých triků docílit toho, že lidi budou schopni na místě zahrát jednoduchou skladbu. Každý hudebník to asi zná, že hraní je hrozně dlouhá cesta, ale jsou finty, kdy se pomocí dvou, tří akordů dá zahrát písnička. A to je většinou to první, co lidi zajímá – umět hned něco zahrát. Takže tohle měla za cíl nadace The Music Foundation a já se snažím pokračovat v jejím odkazu. A jelikož to dělám už pár let, vložil jsem do drum circlů už i některé vlastní prvky. Hlavně práci s hlasem, a když dělám s dětmi, tak hodně s pohybem. Protože pohyb a rytmus jsou tam téměř neoddělitelné.

Co tedy obnáší taková session, můžeš to vlastními slovy popsat?

Drum circle, jak ho dělám já, je kruh lidí, kteří mají nástroje. Já mám nástroje pro asi sedmdesát lidí a dneska už jsem schopen zapojit další, třeba stovky lidí, bez nástrojů. Ta metoda je taková, že uvnitř, uprostřed kruhu, je takzvaný facilitátor, my jsme nenašli doteď český ekvivalent, takže volně přeloženo něco jako průvodce nebo pomocník. Ten udává rytmus, usměrňuje proud bubnování. Zároveň by měl být ale naladěný na zúčastněné lidi, aby je nestrhával někam s sebou, ale aby to spíš řídil podle nich, aby hráli co nejvíc oni. K tomu požívám neverbální techniky, jak těm lidem ukazovat, co mají hrát – aby hráli potichu, aby hráli nahlas, aby hrála půlka a druhá tleskala, aby zpívali, aby křičeli hej, aby rytmy měnili, aby měnili nástroje. To všechno se dá dělat a často to nabere ohromný dynamický spád – lidi buší do bubnů, výskají, tleskají, a dokonce zkoušejí, a to je velmi obtížná disciplína, použít hlas a zpívat. V naší kultuře jsou lidi zablokovaní, odmalička nám říkali: nezpívej, nebubnuj, neřvi, protože zpívat můžou jenom zpěváci, bubnovat můžou jenom bubeníci, hrát můžou jenom profesionální hráči, a my jsme se naučili to poslouchat z médií, a přestali jsme tudíž mít jakoukoli ambici sami něco tvořit. Ještě pořád jsou národy, kde když se něco stane, třeba spadne dům nebo dlouho prší nebo chcípne pes, tak o tom složí písničku. Stojí dlouho na zastávce a začnou si zpívat. Začnou si zpívat o tom, proč ten autobus dlouho nejede. V našich kulturách se tohle už dlouho neděje, myslím si, že dřív jsme byli na stejný lodi, ale dopracovat se k nějaký ne primitivnosti, ale bezprostřednosti, je dost obtížné.

Ty jsi říkal, že tahle metoda jede hlavně v Americe. Prošel jsi nějakým výcvikem, nebo sis dělal všechno sám?

No, výcvik se nakonec neuskutečnil, já jsem jenom zhlédnul nějaké filmy, přečetl jsem si knihy od lidí, kteří to dělají a jsou renomovanými facilitátory. Hned po prvním zhlédnutí filmu jsem věděl, že mi to půjde, přesně jsem věděl, o co té Christině Stevens jde, a hned mě tam napadaly nové a jiné věci, které by se daly dělat. Já jsem předtím pracoval s různými lidmi a dětmi podobnými metodami, vždycky bylo základem indiánské bubnování, a do toho jsme dělali klasická rytmická cvičení, opakovací cviky, což jsou všechno techniky, které se při drum circlech dají dělat.

Co se týče indiánských rytmů, kde jsi čerpal inspiraci?

Já jsem v podstatě trochu nevzdělaný člověk, nemám žádné hudební vzdělání, ale vždycky jsem k tomu tak nějak přišel. Od malička jsem chodil do turistického oddílu, kde se střetávaly vlivy a mladí se zajímali o kulturu přírodních národů. Přes ně jsem se dostal k takzvaným euroindiánům, přes euroindiány k etnické hudbě, a pak už jsem začal poslouchat a hledat si to všechno, nejen o indiánech, ale taky o eskymácích, afričanech a mongolské i tuvinské hudbě, ta mi učarovala. Pořád ale nacházím novou inspiraci ve world music, od dětí a podobně.

Co se týče techniky nástroje, připravoval ses nějak teoreticky?

Ne. Stejně si nakonec musí člověk přijít na spoustu věcí sám. Je spousta dobrých muzikantů, kteří mají určitý nešvar – drží kytaru obráceně, bubnují paličkami jinak – protože právě neprošli žádnou teorií a začali hned hrát. Richard Bona začínal s kytarou z nějakých uštípnutých drátů na kolo a tak dále. Já jsem teďka objevil, že jeden z mých nejoblíbenějších nástrojů je zahradní plechová konev nebo židle, který mají šprušličky. Nebo lidské tělo. Já si myslím, že technika není nezbytná. Možná, že by se mnou třeba učitelé na perkuse nesouhlasili, ale já to mám takhle.

K tomu se přímo nabízí otázka, že to nějakým způsobem souvisí s muzikoterapií. Vidíš nějaké přesahy?

Určitě. Ono je to tak, že bubnování je muzikoterapie – v tom smyslu, že působí na člověka terapeuticky. Stejně jako hipoterapie – kůň působí na člověka. V čem je to jiné, je, že muzikoterapie se zajímá o to, co se děje s člověkem potom – a to já nedělám. Ale spolupracuji s některými muzikoterapeuty, kteří rozebírají, co se v té skupině stalo. To stěžejní z muzikoterapie ale v podstatě dělám.

Na svých internetových stránkách píšeš, že drum circly děláš nejen s dětmi a rodinami, ale i na firemních večírcích. To musí být docela rozdíl.

Rozdíl to je. Když jsem to slyšel poprvé, firemní akce, tak jsem si myslel, že tam budou lidi v kravatách s brejličkama, ale pak jsem si uvědomil, že hodně lidí, které potkávám, pracuje v nějaké takovéhle firmě. Pakliže pro ně zaměstnavatel udělá teambuilding nebo večírek, tak se tam sejdou úplně normální lidi, kteří přes den sportují, něco dělají, a večer mají diskotéku nebo drum circle. Takže to je jedna věc. Hlavní rozdíl je v tom, že když někdo přijde na veřejný drum circle, tak tam přijdou pravděpodobně lidi, kteří si chtějí zabubnovat. Kdežto na firemních večírcích nebo akcích jsou většinou lidé, kteří moc netuší, co mají čekat. Nakonec ale bubnují všichni. Já to dělám tak, že vždycky nechávám lidem možnost, aby mohli odejít, nikdy se nesnažím nikoho lámat nebo že „ty musíš“, to je špatně. A nikdo mi ještě neodešel, vždycky to bylo veselé a vždycky hráli.

Co teď plánuješ? Připravuješ výhledově nějakou velkou akci?

Nejbližší velká akce pro veřejnost budou Mezi ploty. Dál spolupracuji s Kulturním centrem Zahrada, kde bývají pravidelně drum circly pro rodiče s dětmi první hodinu, druhou hodinu pro ostatní. A také jsem chtěl trošku tuto metodu přiblížit veřejnosti formou nějaké ukázky. Oslovil jsem kluky za studia ZenitMedia a byl to vlastně jejich nápad, natočit to jako klip. Na netu bude k vidění v dubnu nebo květnu. Teď je to ve střižně a já sám jsem zvědav, jak to dopadne. Taky plánuju velký drum circle, kde část kruhu by tvořili hudebníci na jiné nástroje než perkuse, třeba na flétnu nebo kytaru. Něco podobného jsme už zkoušeli s Beatboxery Cossigou a Ivanhoem, s výborným flétnistou Štefanem Sukupem nebo právě s Jindrou Střelkou z PMC se saxofonem a piánem. Vždycky je to dobrodružství, a to mě na tom baví.