Muzika, která má posluchače, má význam! - povídání í s dvěma bardy legendární slovenské kapely Team

S klidnějším Ivanem a živelným Dušanem jsem se sešel v Praze, kam si přijel Ivan pro bezpražcového Warwicka a Dušan vyzkoušet kytary Framus. Velmi příjemné povídání ubíhalo rychlým tempem, od historie Teamu jsme přeskakovali k oblíbeným interpretům, deskám, technice a třeba taky k Dušanovým oblíbeným poršákům.

Jaké jsou vaše hudební začátky?

Ivan: S Dušanem jsme se seznámili už hodně dávno, někdy kolem roku 1979-1980. Padli jsme si do oka muzikantsky i lidsky. V té době jsme poslouchali vychytanou art rockovou muziku jako Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Genesis, Yes, Coreu...

Dušan: I české kapely.

Ivan: No jasně, velmi silná scéna.

Dušan: Jazz Q, Modrý Efekt... Od nich jsme se hodně učili. Znáš třeba Francla? Tady vznikalo hodně jazzrockových kapel v odezvě na zahraniční fusion kapely a ta česká scéna byla hrozně dobrá! Dodnes - jak jsem ti předtím říkal, že jsem viděl koncert Mišíka, to jsou ti páni, kteří psali historii, a stále je vidět, jak jdou dopředu, že cvičí. Mám rád, když kapela neustrne ve vývoji. Někdy naopak přijdeš na koncert, a akorát si s nostalgií řekneš: kdysi to bylo dobré :-) Třeba Deep Purple jsou skvělí...

I s Morsem...

Dušan: Mají super zvuk, mám kamaráda, který má zrekonstruované hammondy, a když zahraje ten rejstřík (a ústy imituje Smoke on the Water), tak to je mazec...

Ivan: Dlouhou dobu jsme hráli takové dlouhé kompozice, snažili jsme se i o vlastní tvorbu, ale zastihla nás vojna. Po návratu jsme se do toho opřeli naplno s tím, že se chceme věnovat muzice profesionálně. Ale pro trošku širší masy, takže jsme se dali na takový ten melodický rock. A postupem času, v roce 1986, k nám přišel Palko (Pavol Habera). A podařilo se nám nahrát první desku. Radia to začala hrát, vznikla jakási hysterie. Nebylo to úplně nezasloužené, protože my jsme fakt hodně makali, celý rok `84 a `85 jsme zkoušeli každý den, normálně jako chodíš do práce, osm hodin ve zkušebně...

Páni, to je tedy vzorná píle!

Ivan: V dnešní době se už tolik nezkouší, ale tenkrát nás to jednak strašně bavilo a druhak jsme měli cíl, chtěli jsme něčeho dosáhnout.

Dušan: Ono bylo takové období po Coreovi, v každém městě bylo několik takových kapel, které hrály fusion a zkoušeli vlastní kompozice, a to sám víš, že na takové věci musíš hodně cvičit, to není hudba, kde to můžeš nějak... A my jsme chtěli i skládat, takže jsme se museli prokousat trochu taky kompozicí, což se nám později hodilo. A bylo to dobré i v tom rocku, hráli jsme trochu víc s nadhledem, myslím.

Po Reklamě na ticho se to úplně zbláznilo, a to jsme hráli třeba třicet tři koncertů měsíčně. A to už bylo šílené. Kapela se vyvíjela až do roku 1994, a pak jsme si museli dát pauzu. Hráli jsme v každém městě až šestkrát... Jedni z mála jsme ještě do toho roku 1994 hráli takových deset až patnáct koncertů měsíčně, ale to Československo je malé. My jsme vlastně před revolucí hráli rok, pak přišla revoluce...

Ivan: Dostali jsme tři Slavíky...

Dušan: Ale bylo těžké dostat se do podvědomí. Pomohlo nám, že už jsme měli tu desku velmi připravenou, než přišel Palo. Měli jsme deset patnáct věcí, včetně Malá nočná búrka, a ty další první hity. A Palo došel a doplnil to svým hlasem. V dubnu `88 jsme nahráli tu desku (Team 1) a nic se nedělo. Byli jsme nervózní, proč o ní není zájem. A až v říjnu se to chytlo, začali ji hrát v českém rozhlase. Tři čtvrtě roku jsme čekali :-) Ale pak nám to až lezlo na hlavu, jak stále omílali Reklamu na ticho. V `88 nebo `89, už ani nevím...

Ivan: Na podzim `88...

Dušan: ... jsme šli s velkými obavami do Čech - jestli nás přijmou, nebo ne. Myslím, že to bylo v kulturáku Eden.

Ivan: Čekali jsme, jak to dopadne, první pražský koncert, znáš to, když přijde dvě stě lidí, tak by to šlo, nakonec tam bylo...

Dušan: ... bylo to vyprodané!

Ivan: ... úplně narvané. Přišli i lidi z branže. Kluci z Olympiku. Byli jsme z toho hotoví.

Dušan: My, takoví benjamínci, to byla pocta. Rozhodlo to o turné po Čechách. A bylo to šílené, my jsme tenkrát vyprodávali všechny haly! Nechápali jsme. Ještě jsme neměli objeté ani celé Slovensko. Čechy nás hrozně podržely, vlastně dodnes nás drží. Poslední dvě šňůry byly velmi úspěšné. Hlavně k desce Mám na teba chuť. Byla to dobrá doba, kdy se nám ten kytarový sound dobře dělal. Pak přišla první Lucerna, k tomu jsme přistupovali s velkou úctou, člověk to znal z "telky". Když jsme tam přišli, ty malé šatničky a tak :-) A pak jsme se dole převlékali, ucítil jsem divný smrad, povídám, kluci, tady jakoby smrdělo prase, jako kdyby tady někdo zabíjel prase! Zašel jsem za roh, a tam drátěná stěna a plachta, za ní ponk a na něm chlap čtvrtil prase! No šílené :-) Přišlo tři a půl tisíce lidí, ani nevím, zda tam dneska smí pustit tolik lidí...

Vy jste mi trochu utekli, já jsme se chtěl spíš zeptat, co vás přivedlo k vašim nástrojům, máte-li nějaké muzikantské vzdělání, muzikantské zázemí v rodině...

Ivan: Začínal jsem normálně s country (směje se), hráli jsme Jessy James. Pak jsme ještě na základce postavili první kapelu, a tam neměl kdo hrát na basu, musel jsem se obětovat! Můj první nástroj byla Basso V, která měla úplně gumové struny... vydávala jenom takové pum pum a struny strašně špinily ruce. Na střední jsem už iniciativně postavil svoji kapelu, kde jsem šéfoval. To jsme hráli takové ty čaje, tancovačky. Hráli jsme jen české a slovenské písničky, žádné anglické. Byli jsme takoví radikální patnáctiletí soplíci, kteří se rozhodli, že budou propagovat jen československou muziku - Schelingera, Modus, všechny tyhlety tehdy vychytané věci. A tenkrát jsem se na jednom minifestiválku setkal s Dušanem, který tam hrál se svou kapelou. Tenkrát nebylo dost aparátů, tak jsme se domluvili, že budeme zkoušet v jedné zkušebně a půjčovat si je. Tři kapely, úžasná symbióza. A tam vlastně vznikl Team.

Dušan: No, dodnes mě ale trochu mrzí, že je to takový všeobecný název, není jedinečný, ale v té době byl hluboký socialismus a chtěli jsme nějaký název, který by prošel a byl třeba použitelný i venku...

Má to dobrý zvuk, a ještě to znamená skupina, kolektiv, to je přece super!

Dušan: Je fakt, že my jsme tak i žili.

Ivan: Byla to filozofie i takový vtípek, takže to mělo svoje zdůvodnění. Ale pro mě nikdy nebyl ten název důležitý. Důležitější bylo, co děláme.

Dušan: Ano, nás hlavně bavilo (a baví) hrát.

Ivan: Když ses ptal na to hudební vzdělání - my jsme k tomu byli svým způsobem donucení. Nechodil jsem do žádné lidušky, ale protože jsme museli dělat přehrávky, tak jsme se museli naučit hrát z listu, hudební teorii, a vlastně se učím dodnes. Dneska je v době internetu všechno dostupné. Nejsem takový listař, že bych tady vyťal cokoli bys přede mě položil, ale umím si zapsat své party, umím samozřejmě noty číst a používat. K muzice primárně přistupuji instinktivně a až sekundárně se dívám, zda to je správně z pohledu nějaké teorie... Je to podle mě ta správná cesta, protože člověk hraje tak, jak cítí, a až když si třeba není jistý, řeší nějaká pravidla.

Jaký máte názor na videoškoly renomovaných hráčů?

Ivan: V každém případě pomáhají v úplných začátcích. Hlavně si člověk nevybuduje zlozvyky, kterých se pak těžko zbavuje. Ukážou ti, jak správně hrát, jak tvořit tón, je to velmi efektivní cesta. My jsme začínali jen z papírů, hlavní byl poslech.

Dušan: Pitvání moc rád nemám, tu teorii okolo. Víš, bluesmani začínali na ulici, žádná teorie je nezajímala. Teorie je dobrá do určité míry, ale to vzrušující je i jistá imperfekce, možná do jisté míry arogance. Sám víš, že když je muzika moc uhlazená, akademická, přestává vzrušovat. Na začátku jsou školy dobré, ale pak by ses měl začít vyvíjet sám a vlastně ty školy trochu zapomenout... já jsem třeba začal na akordeon. Ale stále jsem pokukoval po kytaře, pak jsem na ní začal hrát, asi od sedmé třídy, a hodně mě to vzalo, na střední už jsem hrál hodně. Nejdřív jsem poslouchal bluesmany, první kapela, kterou jsem vážně poslouchal, byla Status Quo, to mě naučilo elementárnímu hraní rock'n`roll a blues. Občas se u těch konzervatoristů (klasických) stává, že když začnou hrát v kapele, tak o nich ostatní řeknou, že jsou rytmická dřeva. Vím, že Radim Hladík vždycky říkal: "Konzervatoristům se vyhni na sto honů!" (smích). Samozřejmě se to nedá zobecňovat, třeba Kocáb je skvělý a má za sebou školy. S námi hraje Juraj Tatár, konzervatorista, a je skvělý, virtuóz, který je tak daleko, že je pocta s ním hrát. Co se hraní na nástroj týče, lidová škola mně dala teorii a tyto věci, a potom jsme studovali sami.Ty přehrávky, to dneska zní směšně, ale mělo to nějaký význam, donutilo to tu kapela trochu se podívat na jinou hudbu, otevřít si obzory. Přednesy skladeb od autorů "vyššího populáru", to byly takové ty skladby s orchestrálním aranžmá, které zpívali renomovaní zpěváci. Hrozné. Tihle skladatelé vyššího populáru tam přišli, v oblecích, sedli si do malého hlediště, a ty jsi musel zahrát tu přednesovou skladbu. Každý z kapely musel mít nějaký ten přednes, pak písemka z teorie a hrát z listu. A samozřejmě politika. To bylo směšné. Teorii jsme měli vždycky za jedna, ale hraní z listu bylo horší, to jsme dostávali těžké věci jak hrom; tam bylo deset řádků podle složitosti a my stále dostávali desátý nebo devátý. To bylo jak nasypaný mák na papír :-) Šílené.

Ivan: Nejlepší bylo, že oni takto od stolu rozhodovali, kolik si příští rok vyděláš! To bylo to nejsmutnější. Dělali se samozřejmě různé kličky; měli jsme nárok na "aparaturné", které bylo podle soudního znalce nějaké, a z toho se za každý kšeft dostávalo nějaké promile. Takže jsme každý vlastnili aparát za několik miliónů (smích). To byla doba. Ale jednu věc nás to naučilo: že je třeba si všeho vážit. Když hraješ s dobrými lidmi, když máš co říct a kde to říct a když to z toho pódia hraješ a má to dobrou zpětnou vazbu od lidí, vyměňuješ s nimi energii, to hrozně nabíjí.

Naše čtenáře bude určitě zajímat, na co hrajete a proč. Ivane, jaký je tvůj pohled na singly a humbuckery? Co preferuješ?

Ivan: Tohle jsem si vyřešil už dávno. Jsem příznivce těch takzvaných "modern bass". Dlouho jsem hrál na Ibanezy, potom se ke mně dostal Spector, ze kterého jsem byl úplně vydřený, uchvácený, dodnes lituji že jsem ho nakonec prodal, když jsem přecházel na pětku. Hledal jsem kompromis. První basa, která splňovala moje požadavky, byla Warwick FNA Jazzman, který kombinuje klasický humbucker jako má Sting Ray a precisionovský single u krku. Dodnes ji používám a dále používat budu, má neskutečně rockový zvuk, protože ten humbucker má správné koule a mám rád takový nabroukaný zvuk, i na aparátu trochu přebuzuji lampu a škrtím to až kompresorem, dostávám tak krásný čitelný tón. Nemám rád takové ty cinkavé basy, vykradené středy. Tím, že střídám různé styly hraní, hraji hodně prsty, někdy ty agresivnější pecky trsátkem, tak potřebuji basu, která má univerzální zvuk. Ten krkový single mi vyhovuje, že si můžu udělat klasický precisionovský zvuk pouhým pohnutím jednoho potenciometru. V Stage Meridian mám už více než rok jednu "custom shop", která je už přizpůsobená mým představám. Má dva aktivní humbuckery a aktivní třípásmovou elektriku. Vychází z Corvette Hot Rod LTD 2005. Mně se strašně líbila, je lehká, má patentovaný systém vrtaných dutin, které nástroj odlehčují a zvýrazňují přesně ty basové frekvence, které potřebujeme do kapely dostat. Tu používám víc do Stage Meridian, je velmi čitelná, dobrá na prstové hraní a rychlé běhy. Tam potřebuji, aby byl slyšet jeden každý úder a už není tak důležité, aby tak tlačila na spodku. Je velmi konkrétní, středová. I když, když se vypne aktivní elektronika, jde hrozně dolů, je to bomber. To je můj nástrojový park. A dneska mi přijde ta bubinga, fretless. Už jsem s bezpražci koketoval, ale teď se tomu chci opravdu seriózně věnovat, v tomto vysokém věku (smích). A ještě mám doma akustický pětistrunný Ovation, na kterém cvičím prstové hraní.To doporučuji každému, protože akustika neodpustí žádný špatný úder. Tomu se věnuji tak dvě hodiny týdně.

Ivane, můžeš nám říct něco o svém aparátu?

Ivan: Mám Ashdown, to je aparát navržený lidmi z Trace Elliot. O Ashdown bych řekl, že to dobré z Trace Elliotu zůstalo a navíc má takové ampegovské basy. Sám jsem tři roky na Trace Elliot hrál, takže ho dobře znám a je pravda, že mi někdy přišly ty basy hodně tlačené, ne úplně přirozené. Jak jsem říkal, mám rád ten nabroukaný zvuk, proto uřezávám ekvalizérem, který má basy na 45 Hz/-6 dB, abych mohl více vytáhnout celý zvuk a nezahlcoval PA. Ty basy určitě nechybí. Původně jsem přemýšlel, že bych měl na fusion jiný aparát, ale jsem už natolik pohodlný, že dva aparáty řešit nechci (smích). A mám to modulární, mám dva boxy, 4 x 10" a 1 x 15", takže na menší kluby beru jen tu čtyřdesítku. Zesilovač mám rackovou verzi, v racku mám ještě dbx 266, kterým i "gejtuji" rušení do světel a podobně.

Vidím, že máš přesnou představu o svém zvuku. Posíláš zvukařovi signál za ekvalizérem?

Ivan: Určitě. Naštěstí děláme se stálým zvukařem, který moje představy o zvuku zná a zná naše CD, ale rozhodně mám rád kontrolu nad zvukem.

Teď na vás oba: máte oba více nástrojů, jak řešíte změnu nástroje? Přiznáváte změnu charakteru zvuku a jeho různou hlasitost, nebo naopak dorovnáváte na aparátu tak, abyste měli víceméně stále stejný zvuk?

Ivan: V Teamu je zvuk ve většině skladeb stejný, tam se mění jen to, zda hraji prsty nebo trsátkem, slap moc nehraji. V Teamu používám hlavně ten FNA Jazzman, Hot Rod mám jen jako zálohu. V Stage Meridian jsou některé věci více nadupané, více rockové, tam používám FNA, ale gró, osmdesát procent, je Hot Rod.

Změnu zvuku tedy naopak přiznáváš a používáš jako výrazový prostředek?

Ivan: Ano, zesilovač je stejně nastavený. Basa se prosazuje jinou barvou. U Dušana je to trochu složitější :-)

Dušan: Používám stále racky, ačkoli je dnes spíše trend vracet se ke kombům. Stále tahám dva racky, technici mě nenávidí (smích). V jednom mám zesilovače, ve druhém pre-amp, efekty atd. Používám třícestný systém: mám tři boxy Fender 4 x 12", prostřední hraje neefektovaný signál z pre-ampu přímo do koncového zesilovače a krajní bedny hrají stereo efektovaný signál. Pre-ampy používám buď Soldano (Soldano/Caswell X99) nebo CAE (Custom Audio Electronics 3+ SE), to jsou dva pre-ampy, které miluji, Soldano je rockovější, CAE více na fusion. Mají velký headroom, mají rezervu, nezahlcují se ani při velkém zkreslení. Pak používám takové vintage klasické efekty: Lexicon PCM-70, Eventide Ultra Harmonizer H3000S na čisté zvuky, beglajty, ale i echa jsou z něj nádherné. To jsou takové dva skvostné efekty, které neničí zvuk. Některé efekty zvuk zužují, kradou signál, toto jsou ověřená profesionální zařízení. Koncové zesilovače používám Mesa/Boogie a VHT. Pre-amp používám vždy jeden, konce kombinuji a mám zálohy. Pak mám systém pedálů a MIDI. Na stránkách mám jedno schéma, s CAE je to ale o něco jednodušší, protože od nich mám přepínací systém, který mi dovoluje zapínat/vypínat jednotlivé efekty a podobně. Ten rackový systém pro mě znamená větší svobodu - ať hraju se Stage Meridian nebo s Teamem.

A jaké používáš koncové lampy, EL34 nebo 6L6? Tedy preferuješ spíš britský nebo americký sound?

Dušan: Á, skvělá otázka! Dlouho jsem to řešil! Po dvaceti letech hraní jsem došel k závěru, že mi nejvíce vyhovují KT-88 (zjednodušeně větší EL34, tj. britský zvuk), to je moje zamilovaná elektronka, hraje úžasně. Je široká a měkká. EL34 jsou moc tvrdé a rockové. 6L6 používají v mesách a jsou také dobré. V jednom VHT ale mám i ty EL34.

Vždycky jsem si říkal, že ideální by bylo mít zkreslený zvuk přes EL34 a čistý přes 6L6 :-)

Dušan: Přesně!

Ještě se tě zeptám na tvé boxy Fender, ty se moc nevidí, proč jsi si vybral právě ty?

Dušan: Kvůli reproduktorům, jsou tam myslím Eminence Classic 30. Ekvivalent Celestionu Vintage 30, ale je měkčí. Mám takovou teorii, nemusí být správná, ale Celestion má špičku kolem 3, možná 3,5 kHz, nejčastěji se kytarové aparáty snímají Shure SM57, který má také kolem 3 kHz špičku a najednou slyšíš, jak jde z PA pila, ostrá až to bolí. Eminence tuhle špičku nemá a má větší spodky. Takže používám tyto tři boxy. Respektive, prostřední je upravená na menší kluby, ta je na tři cesty, horní repro je mono a spodek stereo. Nahoře mám ten neefektovaný signál a dole stereo efektovaný. Jinak teď používám i jiné mikrofony, Audio Technica 4040. Ty jsem si vybral, měl jsem možnost si vyzkoušet více mikrofonů... Taky jsem pak zjistil, že je používá Metallica :-). Teď se kondenzátorové mikrofony používají víc, i na live, jsou citlivější, zvuk je konkrétnější a jakoby plnější, má více detailů. Ale nemůže to samozřejmě být ledajaký kondenzátorový mikrofon, musí být na live uzpůsobený, kvůli přeslechům, vazbám... Dynamický mikrofon tě více rovná do svého zvuku, protože má specifickou frekvenční charakteristiku, zatímco kondenzátorový je většinou rovnější.

Ivane, ty jsi už říkal, že jsi hrál na Trace Elliot, dnes hraješ na Ashdown, proč?

Ivan: No, trochu ze zvědavosti. Byl jsem zvyklý na Trace Elliot, pak jsem hrál na Marshall Dynamic Bass System a měl jsem Ampeg 8 x 10" SVT, rocková klasika. To bylo super, akorát na pódiu hrozně valila, všichni byli hluší, Palo si stěžoval, že nemůže zpívat, potřeboval jsem směrovější aparát. A když jsem si zkoušel ten Ashdown, líbilo se mi, že je velmi výkonný a směrový. Ta čtyřdesítka má 600 W, 103 dB účinnost a patnáctka táhne skvělý spodek.

Hraješ na basy Warwick, co říkáš na jejich aparáty?

Ivan: Jsou velmi dobré. Zejména ty nové boxy s neodymiovými magnety reproduktorů. Pokud bych nehrál na Ashdown, určitě bych přemýšlel nad Warwick Extreme 10.1.

Co vy vlastně po tolika letech od muziky ještě čekáte? Co vás táhne dál? I v tom cvičení, Ivane, říkal jsi, že ještě cvičíš, to mně připadá úplně neuvěřitelné, že v sobě najdeš ještě tu energii a chuť.

Ivan: Mám strašně rád kluky v kapele, jsou to moji další bráchové. S muzikou jsem začal ze srdce, ne ze zištných důvodů, tím to je láska na celý život. Máme s Dušanem to štěstí, že spolu hrajeme ve dvou sestavách, v jedné si skvěle zahrajeme, naplní nás to po té instrumentální stránce a v Teamu je to o tom, že to je muzika se širokým dosahem a je nezapomenutelný zážitek, když hraješ v T-Mobile Areně a přijde třináct tisíc lidí a tančí i lidi z ochranky. To je taková síla! Stále opakuji, že muzika, která má posluchače, má význam!

Dušan: Nás baví hrát. Stále hrajeme, nikdy nemůžeš říct, že svůj nástroj už ovládáš. Jako se doktor musí celý život vzdělávat. Jak se říká, když necvičíš den, poznáš to ty sám, když týden, poznají to spoluhráči, nejhorší je, když to poznají i lidi! Nesnáším ten pocit, že kytaru zanedbávám, když ji vezmu do ruky a je mi cizí. Mám rád, když je stále mojí součástí. Nedávno jsem slyšel rozhovor s jedním pianistou, teď si nevzpomenu jméno, dělal rozhovor, který trval asi hodinu a on najednou vstal a povídá: omlouvám se, ale musím jít cvičit, aby mně neztvrdly ruce.

To říkal přece i Radim Hladík, že ho bolí ruce, když nehraje

Dušan: To i mě.