Výkřiky z výstavy
aneb
Dojmy a zážitky z dvojveletrhu Frankfurter Musikmesse a Prolight+Sound léta Páně 2014
Snad mi ten pocit kolegové potvrdí, vždycky se ve Frankfurtu cítím jako myšička na šrůtce ementálu - nevím, do čeho dřív kousnout, co dřív ochutnat. A protože jenom výstavní katalog potiskl víc než tři a půlkrát větší plochu papíru než jedno číslo tohoto slovutného magazínu, místo celistvého a souvislého pohledu nezbývá než vyzobávat detaily - odtud nadpis. V tomto článku si přečtete spíš obecné náhledy a dojmy, další najdete na stránce komentovaných fotek a krátká povídání o konkrétních novinkách čtěte dychtivě v rubrice Muzaika.
Psát o nárůstu čínských vystavovatelů je asi refrénem všech těchto zpráv za posledních patnáct let, i letos jich bylo víc než loni. Ti dobří a šikovní lidé dokážou levně opajcovat snad všechno na světě. Ještě předešlu, že zásadních objevů ani letos nebylo. Novinky by se daly většinou shrnout buď jako malá vylepšení předchozího osvědčeného nebo drobné, ale užitečné ptákoviny.
Buďme trendy
Pokaždé na Messe nám šéfredaktor vštěpuje: „Hlavně sledujte, co je nového, jaké jsou trendy!“ No, nevím, jestli je to přímo trend, ale všiml jsem si: unifikace efektů a zarážející obchodní praktiky některých asijských firem.
Efekt barebone u efektů a vlajka vzhůru letí
Narazil jsem na několik stánků, které nabízely mini-podlahové efekty, takové ty s jedním kroutítkem a spínačem. Na stánku jich vždy měli desítky typů. Ale jak hrají? Co to vydrží? Mají osobitý zvuk? Těžko říct... Všechny zmíněné stánky měly regály narvané k prasknutí. Všechno a všechny vypadaly tak nějak stejně. Přišlo mi to jako u počítačů, kde jeden čínský výrobce chrlí notebooky pro všechny firmy najednou. A až na konci linky se přilípnutím etikety odliší, který je který. Takže nám tu vzniká jakýsi „efekt barebone“ u efektů. Což je zrovna u kytarových krabiček, které by měly být hodně osobní záležitostí, smutné.
No a druhá věc: čínské zboží schované za cizí vlajkou. Nejlépe za nějakou zápaďáckou (americkou, švýcarskou...). Několik stánků bylo označených jako „Switz Quality“ nebo „Designed in USA“ (namátkou třeba Joyo, Mooer, FZone, Artec, Black & Smith XVive atd.). Uvnitř pak asijští obchodníci a obchodnice. Nemám vůbec nic proti Číňanům, ale musí se nechat, že jejich pojetí tržních mechanismů je hodně svérázné. Vím, že my lidé z Východního bloku máme nejméně co říkat, ale stejně. Jasně, zmíněné schovávání čínského zboží za „západní vlajku“ je proces, který se děje léta. Ale posunulo se to zase o krok dál. Obchodníci už se ani nesnaží „maskovat“ věc tím, že na stánek umístí evropské prodejce. Jenom se zaštítí logem a cizí vlajkou.
Tak a teď k těm veselejším věcem...
Kytary a efekty
Vloni hodně výrobců prezentovalo různé napájecí adaptéry, letos byly k vidění přepínací centrály (switching system) a taky se vyrojily zajímavě konstruované pedalboardy.
Zmíníme třeba Providence PEC-2, kombinující osm smyček, Bayger s novým PS/7 programovatelným přes PC, polské G-Lab s novým GSC-4 s barevným displejem, Wave-X s jejich PXL-8, OneControl s Crocodile Tail Loop a další.
Co se týče pedalboardů, hodně zajímavé věci vystavovali třeba Aclam Guitars z Barcelony. Jejich systém je koncipován jako výrazně modulární, vše se dá nastavit, vše se dá kombinovat. Nikdo není dokonalý, každý umí něco a o tom to přesně je. Můžeme si vybírat, co nám sedne nejlépe.
Malý a ještě menší
Zápasíte s místem při zapojování kabelů osazených velkým jackem? U japonských Providence jsme viděli jacky s různě velikými hlavami, od klasické po maličkatou. Zvlášť ta nejmenší Mini je skvělá, pokud potřebujeme zapojit na malém prostoru více kabelů a nelze využít lomené jacky.
Počítač a zvuk
Taky jste si všimli, že po zvukových kartách Motu se náhle slehla zem? Nuže, Motu je opět zpět, přátelé! Snad to hlavní zůstalo: sympatický vzhled, přítulné ovládání a ambiciózní technické parametry.
PreSonus ukazoval digitální pulty se zajímavě propracovaným designem nebo třeba P. A. řízené bezdrátově tabletem. Jak je u podobných systémů zvykem, byla proklamována výhoda osvobození zvukaře od mixu s šancí poslechu zvuku na libovolném místě v sále a možností okamžité korekce zvuku.
Dále se nechaly vidět tradiční firmy, jako např. Steinberg, kde bylo stále plno. Lákaly demonstraci aktuálních verzí. Nic náhodě neponechali ani Universal Audia. K vidění byly klasické rackové retro-mašinky a taky ty digitální, řady Apollo 16 a nové menší Apollo 12. U německých REM jsme viděli spoustu věcí, kromě hostesek třeba zajímavě řešenou řadu MADI Solutions s rozhranním USB3.
Sečteno podrženo
Bylo toho hodně k vidění. A taky ke slyšení. Na letošním veletrhu jsem si ale hlavně všiml, že tu nebyl takový kravál jako jindy. Opravdu, zdá se to až neuvěřitelné, ale hluku bylo fakticky mnohem méně. Možná to bylo díky většímu důrazu ze strany pořadatelů. Na každých vstupních dveřích bylo upozornění o maximální hladině 70 dB. Nebo to bylo proto, že tu bylo méně vystavovatelů. Nebo šli prodejci do sebe. Těžko říct. Hlavní ale je, že se nám letos ten veletrh vydařil, no ne?!
Ladislav Ptáček
Až zase budete na Messe, hoďte očkem ke stropu. Uvidíte tam promakané osvětlení. Mají tam umístěná kruhová zrcadla tvořená malými ploškami. Jsou rozdělena na čtvrtiny, každá z nich je odděleně naklopitelná. Celé to vypadá jak technologie NASA. Slouží k odrážení slunečních paprsků do haly, tak aby světlo nešlo ze stran, ale seshora. Zvětšuje se tím podíl přirozeného osvětlení, což zlepšuje světelno pohodu. Mám podezření, že veškeré naklápění se děje automaticky, ale to se mi už nepodařilo zjistit.
Na veletrhu jsem byl poprvé, takže nemám přímé srovnání s minulými ročníky, navíc nebudu vypisovat telefonní seznamy novinek. Od toho tu je rubrika Muzaika, kterou budeme postupně přiživovat konkrétnějšími informacemi. Teď spíš zmíním, co mě osobně při probíhání stakilometrových chodeb a pavilonů zaujalo nejvíce.
Kytarové aparáty
V oblasti kytarových aparátů jsem získal pocit, že se většina výrobců pomalu vrací k starým a léty osvědčeným věcem. Jakoby kytaristé tak trochu vystřízlivěli ze všech těch revolučních technologií, snažících se reálně digitálně nasimulovat snad i otrhané ucho vintage aparátů. Proto se veletrh hemžil spíše skutečnými celolampovými aparáty různého zaměření a všech možných velikostí a výkonů. Od nadupaných Dieselů, Englů, Hughes & Kettnerů a třeba slovenských TGS až po retro-stylizovaný Vaporizer od Fendera a JTM45 a 1962 Bluesbreakera z řady Marshall Handwired. Do nosu mě cvrnkl návrat aparátů Music Man, které se dělaly v 70.-80. letech a dodnes jsou velmi ceněné, a komb Fender řady ’68 Custom, což je reinkarnace slavných kousků Silverface Drip Edge, nebo ’57 Deluxe Head, 12W tweedová hlavička. Vintejdž prostě letí...
Basové aparáty
U basových aparátu jde vývoj dvěma směry - jeden z nich jsou lehké a přenosné digitální zesilovače, bedénky a kombíčka a ten druhý jde cestou starých dobrých těžkotonážních buldozerů. Až na výjimky, jakou je například italský MarkBass, který se vpodstatě výhradně zabývá těmi odlehčenými kousky, mají velcí výrobci většinou nějaký ten model pro oba světy. Kupříkladu Fender se v minulých letech basovými aparáty nijak zvlášť nezabýval, ale nyní přišel s dvěma inovovanými řadami - modely Bassman, což jsou velikánské poctivé celolampové „krávy“ v krásném klasickém designu blackface, a na druhé straně značně vylepšená řada Rumble, která zahrnuje ultralehké digitální minihlavičky a komba s výkonem od 15 do 500 W. Své modely tam v plné kráse vystavovali samozřejmě i klasici jako Aguillar, EBS, TecAmp, Ashdown, Orange, Trace Elliot a spousty a spousty dalších.
Většina vystavovaných výrobků byla buď někým předváděna nebo bylo rovnou možné si na ni zahrát.
Baskytary
Ano, je to tak, na Musikmesse 2014 byly i baskytary. A nebylo jich málo, proto opět zmíním jen to, co mě trklo. Hned při vstupu do kytarového pavilonu se před příchozím monumentálně rozprostřel stánek firmy Fender. Ta má s vývojem baskytary celkem dost společného, tak začněme u ní. Kromě všemožných Precisionů a Jazzbassů mě zaujala novinka, která tam zabírala jednu celou zeď. Byl jí model Dimension Bass, který se svým novým tvarem těla, elektronikou a zvukem připomínal nástroje jako Lakland nebo MusicMan. Čas ukáže, jestli se tento model úspěšně postaví vedle firemních klasických typů, basa je to ale zajímavá. A když na ní navíc na předváděčkách hrála firemní hráčka Yolanda Charles, jistě si Dimension Bass koupí mnoho přítomných mužů, aby s ní měli alespoň něco společného, když už ne bydlení a rodinu...
U hodně vystavujících výrobců bylo zřejmé, že se konstrukčně také inspirovala firmou pana „Leoše Blatníka“. Ale to mi rozhodně nevadí, takové „jazzbassy“ od slovenských Sivcak Guitars, německých Sandberg nebo od amerického Laklandu mi prostě od té doby nedají spát. U stánku Gibsonu mi zas padl do oka model EB Bass, nástroj s lepeným krkem, dvojicí humbuckerů a pasivní elektronikou. Zdá se, že doba příliš nepřeje moderním designům à la Spector. Ne že by tyto nástroje nebyly k vidění, ale zdaleka ne tolik, jako jejich macatější kolegové se šroubovanými krky.
Konstrukčně trochu z jiného těsta byly basové pololubovky, které nabízel jak Gibson, tak i Guild, Gretsch, Hagstrom a další. S těmi jakoby se poslední dobou roztrhl pytel.
Velmi neobvyklé modely předvedla firma Ibanez. Byla to například pražcová sedmistrunka, šestistrunka se dvěma tenkými strunami bez pražců a zbytkem s pražci nebo šestistrunka v klasickém designu SoundGear a s moderní aktivní elektronikou, ale s krátkou menzurou, kytarovou roztečí a laděním à la Jolana Pedro (jako kytara o oktávu dolů). Asi to bylo i ne příliš povedeným seřízením těchto nástrojů, ale byl jsem z toho spíš rozpačitý. Kromě těchto gigantů byly samozřejmě k vidění spousty nástrojů různých maličkých custom výrobců se všemi možnými vícestrunkami, bezpražci, akustickými baskytarami, ale o tom třeba jindy.
Prostě bylo na co koukat!
Klávesy
V oblasti klávesových nástrojů si také nešlo nevšimnout trendu zvanému „vintyč“. Všude byly k vidění synťáky se spoustou knoflíků a přepojovacích drátů - firma Korg dokonce nabízí stavebnici synťáku MS-20, takže klávesista-kutil si může postavit svůj nástroj sám. Velice mě nadchl stánek firmy Vintage Vibe, která nabízí věrné reprodukce elektromechanických nástrojů Fender Rhodes a Hohner Clavinet. „Rhodesy“ jsou nabízeny dokonce s různým počtem kláves, jako model stage nebo suitcase, a mají nádherný retro sparkle top. Jejich zvuk mě dostal, protože nástroje se chovaly prostě stejně jako originál, který mám tu čest vlastnit. Stále rozšířenější jsou také klony elektromechanických Hammondových varhan. Dvoumanuálové nástroje i s basovými pedály byly k vyzkoušení jak přímo u stánku firmy Hammond a oblíbenců Nord, tak i u několika menších firem, jako třeba u Italů KeyB. Na všechny byla radost hrát, je evidentní, že se firmy vzájemně hecují...
U stánku Rolandu byly k vidění nové workstationy FA-06 a FA-08, což byly sympaticky malé a lehké instrumenty s velkým displejem, zabudovaným samplerem a několika tlačítkovými pady pro pouštění všemožných smyček, zvuků, efektů... Firma Yamaha měla pro sebe celý jeden pavilon (aby ne, když vyrábí i motorky a jachty, haha) a k vidění tam byla jejich klasická řada synťáků a digitálních pian, čert aby se v tom vyznal. Žádnou novinku na poli klávesových nástrojů jsem u nich nicméně nezaznamenal. U akustických nástrojů, jako například Stenway a Petrof, jsem také nezaznamenal nic extra nového, jejich nástroje mají stejný princip tvorby zvuku už několik stovek let. Každopádně bylo příjemné hrát na jakýkoliv klávesový nástroj, u kterého byla možnost si sednout, protože zvlášť ke konci už mě opravdu bolely nohy.
Matěj Belko
Leč k exponátům, stručně a po oborech:
Mikrofony. Protože lze v Asii poměrně levně nakoupit pozlacené kevlarové membrány, jsou pro výrobu kondenzátorových mikrofonů dveře otevřeny i pro malé firmy. Proto je jich na trhu víc než výrobců mikrofonů dynamických.
Reprobedny a P.A. ozvučení zabíralo zhruba čtvrtinu výstavy Prolight+Sound - a teď to shrnout do odstavce... Až na britské firmy Funktion-One a Void, využívající mohutné zvukovody, všichni ostatní ctili vynález Harryho Olsona z roku 1957 dnes nazývany line-array. Dokonce i malé P.A. sady se subwooferem a satelitem se skoro všecky zúžily a natáhly do výšky, jak s tím kdysi přišla firma Bose (viz Muzikus 12/2006 str. 72).
Zatímco předloni, když jsem tam byl naposledy, byl analogový mixpult málem sprosté slovo, mnoho firem zjistilo, že na mnoha místech, hlavně u menších kapel a podobných aplikací, jichž je početně nejvíc, nikdo nepotřebuje ukládat nějaká nastavení, protože to jedno potřebné je uloženo v nakroucených knoflících, a proto se jim i kvůli ceně docela hodí.
Digitálních mixážních pultů bylo k vidění daleko víc, hlavně z firemně prestižních důvodů, ale obávám se, že čísla prodejů asi mluví pořád ještě víc o mixpultech analogových. Proč by je tam jinak dávali zpátky?
A tož záznam zvuku. Tiše jsem doufal, že někdo opráší nějaký starý cívkový magnetofon s palec širokou kšandou, leč nikoliv. Veškerá ukládátka byla digitální, od malých kapesních nahrávadel s parametry dávno za horizontem běžných diktafonů, až po velkorysá studiová úložiště. Paměť lidstva je holt od 21. století už jenom v jedničkách a nulách.
Digitalizace probíhá snad u všech přístrojů. Po záznamových médiích, signálových procesorech, mixpultech a spínaných zesilovačích došlo na multipáráky a signálová vedení vůbec. Ať už instalační bezdrátovec Power Soft nebo digitální mikrofonní bezdrátový osmikanál Sennheiser řady Digital 9000. Analogovými už takto zůstávají jen mebrány mikrofonů, reproduktory, a s nimi i většina zesilovačů a čivy lidské.
Digitální signálové procesory už taky početně pomalu převažují nad analogovými. Ať už jsou čistě softwarové, jako třeba české Audiffex pracující na jiném hardwaru, nebo zástupy dalších na vlastním hardwaru, připojitelné obvykle do standardních devatenácticoulových racků.
Světla a světelné panely ovládají svítivé diody čím dál víc, dá se říct, že až na bodové spot-light reflektory, úplně. Velké stěny LED diod tak zcela už asi nahradily dříve obvyklé projektory.
Tvůrci bicích souprav vzali opět na milost velké dole otevřené kotle 20” až 24” velké zvané gong-drums, přifařené k soupravám obvykle na boku šikmo nad velkým kotlem. Přišla s nimi japonská TAMA na konci 70. let, pak věc pár let utichla a oživila ji nová dravá německá firma DrumCraft a dnes už klasická DW. Značky se liší v detailech. Příležitost chytli za pačesy taky čínští Dixon.
Činely byly provedeny buď ve vysokém oslňujícím lesku nebo naopak s patinou, jakoby je právě vyrvali krávě z řiti. Slitiny jsou vesměs známé a vyzkoušené, jejich ruční či strojní opracování taky, takže došlo na otvory. Nejvíc prohryzaných činelů na počet jsem našel na stánku Sabian, jako nejinvenčnější v emetálování se mi ukázala firma Istanbul. Jejich 16” ION Crash z řady Alchemy se blíží abstraktní grafice. Zajímavá byla i jejich 10” provrtaná hi-hatka - o té v Novotách.
Co se nástrojů perkusních týče, hrubě ubylo exoticky a přírodně se tvářících bubnů, krásných to na pohled, ku hraní jak kdy. Přibylo hodně cajonů, buď v klasickém provedení „malá lednička“ nebo i jako malých osmiúhelníkových „octo-snare cajon“ na stánku LP. Trochu průšvih byl, když ke cajonům přidávali lankové šlapky, protože jsou přes bowden líné jako hovada.
Elektrické bicí se často tváří jako bubny normální - jenom běžnou blánu nahradila síťka, zavedená před lety u Rolandovic V-Drums, no a snímač. Až blízký pohled ukázal, že jde o digitálně nasimulovanou habaďůru.
Mojmír Mohapl
Závěrečná veletržní tisková zpráva praví o 110 tisících návštěvníků ze 142 zemí a 2242 vystavovatelích z 52 zemí. Na Musikmesse se zaregistrovalo 25 českých firem a 8 slovenských, na Prolight + Sound byly čtyři české firmy a pět slovenských. Pokud jste byli jedněmi z nich, výstavci či návštěvníci, máte svoje dojmy, které můžete srovnat s našimi, a pokud ne, vyrazte do Frankfurtu příští rok taky. Je tam hezky.
