Miro Žbirka - Made in Abbey Road

Dělat rozhovor s „Mirem“ je zážitek. Nadhled popisovaných zkušeností a vtipně vypointovaných zážitků skvěle doplňuje nezaměnitelná „Mirovo“ dikce. Příjemnou více než hodinu jsem strávil s Mirem a jeho manželkou Katkou v jedné nenápadné kavárně na pražských Vinohradech. Hovor se točil především kolem nahrávání jeho dvou písní v legendárním studiu Abbey Road v Londýně.

Jak je to s ručníky na bicích, inspirací Beatles, o přístupu ve studiích tam a tady, o kytarách které ladí, jestli je jedno zahrát Hdim nebo H dur se můžete dočíst v pokračování rozhovoru na našem webu. Namiřte svůj mobil na QR kód a jste tam. Návíc pro vás máme ještě připravenou fotoreportáž z koncertu z pražského  Hard Rock Cafe.

Bylo pro vás nahrávání v Abbey Road - jako narozeninový dárek od vaší ženy Katky -totálním překvapením v obálce? Nebo už jste nějaké tušení měl?

Především to pro mě byla skutečnost až v momentě, kdy jsem se ocitl v té režii. Do poslední chvíle jsem to bral jako něco, co se nemusí podařit.

Tohle studio je totiž to podstatné, co pohnulo s mým životem, protože kdyby právě tam nevznikly písně Beatles, ale tčeba i Shadows a ostatních, tak já bych asi nedělal muziku, a bůh ví, čemu bych se dnes věnoval. Čili pro mě to je taková osudová záležitost, a zdaleka nejen pro mě. Já jsem tu adresu navštěvoval, podobně jako další turisté, tak, že jsem se tam porozhlížel a samo sebou se prošel po tom slavném přechodu pro chodce, ale v životě by mě nenapadlo, že budu mít příležitost tam nahrávat svoji hudbu.

Už jste byl někdy předtím uvnitř?

Ne, nikdy. Neměl jsem jaksi tu drzost, abych prošel kolem toho zákazu pro nepovolané na bráně a přesvědčoval někoho na vrátnici, aby mě nechali nakouknout dovnitř, to jsem nikdy neudělal.

Ale jakási informace o tom, že se u příležitosti mých narozenin něco chystá, ke mně tu a tam prosakovala, třeba ve chvíli, kdy bylo potřeba upřesnit, kterou píseň bych případně měl nahrávat.

A zrovna jste měl nějakou přichystanou?

Skládám nové písničky průběžně, takže se dá celkem očekávat, že bude na čem pracovat. A tam pak šlo o to, že když mě Katka oslovila, tak jsem jen přemýšlel, která by se hodila, a nakonec jsem vybral píseň Love Shines. Domnívám se, že Katka tuhle písničku měla i vytipovanou, slova k ní jsem skládal v našem londýnském bytě a o tom textu jsem se bavil se svým strýcem. Katka věděla, že mám takovou píseň.

Ale do poslední chvíle jsem byl opatrný, člověk už má dost zkušeností, aby si dovedl představit, že to nemusí vyjít. My jsme měli domluvený termín ve Studiu Two, to je to legendární studio v nahrávacím komplexu Abbey Road, a producent Rob Cass, se kterým jsem spolupracoval, navrhoval, že tam nemusím být hned od devíti, že stačí, když dorazím na jedenáctou. On mi chtěl vyjít vstříc, ostatně když natáčím ve zdejších studiích, docela to vítám. Ovšem v případě Studia Two v Abbey Road to bylo něco úplně jiného. Já jsem se těšil, a zároveň jsem byl nervózní, aby si to někdo během těch dvou hodin nerozmyslel. A tak jsem v jedenáct hodin dorazil na tu jejich vrátnici jako člověk, který si říká, že to může, ale taky ještě nemusí dopadnout.  Nesměle jsem se ohlásil, jako že jsem Miro, a pak věci dostaly velmi rychlý spád. Slečna ve vrátnici mi, díky vrozené anglické slušnosti, dala ihned najevo, že Abbey Road nečeká na nikoho jiného, jen aby ten Miro z Československa už dorazil. Zavolala do režie a hned přišel takový chlapík, který nás vedl chodbou, párkrát jsme zahnuli, najednou jsme tam byli, a já už jsem se oknem na vlastní oči díval na ty pověstné schody z režie dolů do studia, a vůbec na celou tu legendární nahrávací místnost.

Vy jste ji už znal z nějakých záznamů?

Ano, z milionů fotek, klipů a dokumentů. Měl jsem to už dávno nastudované, věděl jsem, kde co je, v kterém rohu stály bubny Ringo Starra a tak.

Ale jednání s producentem, kdo a co bude nahrávat, už muselo proběhnout předtím, ne?

Ano, já jsem měl producenta, ale vůbec jsem netušil, že se to bude dělat v Abbey Road. Jak se to potom propojilo, se budete muset optat mé ženy Katky, ale mojí původní ideou bylo prostě jen nahrávat někde v Londýně. Já tam, vzhledem k tomu, že tam máme byt, jezdím poměrně často, a trávím tam tedy logicky i poměrně dost času. A když někde trávím více času, přestávám tam být jen turistou a začínám ten čas brát více pracovně. Když přijedete na tři dni například do Říma, no tak nebude mít pocit, že v pondělí vstanete a začnete něco zařizovat anebo skládat písničku, ale půjdete se podívat na Colosseum... Ale já už byl v Londýně tolikrát, že když se tam dnes vzbudím, už mne nenapadne: „... pojďme se podívat na Big Ben,“  nebo něco podobného, ale už začnu třeba v té atmosféře londýnského bytu skládat písně.

A to už pak začnete přemýšlet o možnosti ty písně v Londýně s někým i přímo nahrát. Ale moje původní idea byla daleko skromnější, totiž najít ve čtvrti, kde bydlíme, nějaké hudebníky, lidi, co se hudbou zabývají, domluvit se s nimi, skamarádit se, dát jim poslechnout, o co by se konkrétně jednalo, a pak teprve případně nějaké písně nahrát ve studiu. A tohle dění zpovzdálí sledovala Katka, věděla, že já něco takového v Londýně chystám. Ale mě vůbec nenapadlo, že... No napadlo by vás, že první studio, do kterého v Anglii vůbec vstoupíte nahrávat svoje písně, bude Abbey Road? Ale vzhledem k tomu, že se blížilo to moje kulaté výročí... To se k vám lidé chovají tak trochu jinak, dopřejí vám kde co a takříkajíc vás opečovávají, a Katka věděla, že něco v Londýně chystám, že píšu texty v angličtině. Abbey Road je pak už její příběh.

Je to náhoda, že producent Rob Cass, kterého jste si vytipoval, pracuje v Abbey Road?

Ano, z části je to náhoda, ale z části je to trochu logická záležitost. Protože lidi, se kterými jsem se spojil, jsou podobně jako já hudebně naladěni. A blízký nebo vřelý vztah k Abbey Road je pro takové naladění společný. Oni tam nepracují náhodou. Například Pearse MacIntyre, kytarista se kterým jsem tam spolupracoval. Když jsem si půjčil kytaru a zkoušel něco zahrát, myslím Follow the Sun nebo něco takového, abych se rozezpíval, tak on se přidal druhým hlasem. A já mu říkám: „Ty až tak dobře ovládáš Beatles?“ A on se na mě překvapeně podíval: „Já znám každou skladbu Beatles.“ A pak se tenhle, asi pětadvacetiletý, kytarista rozhlédl po té místnosti a povídá: „Tady všichni známe každou skladbu Beatles“.

Takže já jsem pochopil, že ti lidé se sami snaží dostat do Abbey Road na základě nějakých motivů. Ať je to Dark Side of the Moon, album Abbey Road anebo cokoliv podobného, co v nich evokuje určitý pocit a vytvoří ten samý sen, který jsem měl já - dostat se do toho studia. A tak i ten Rob se nutně vedle mě musel vynořit, protože já jsem všemi směry vysílal specifické signály, když jsem se snažil popsat svoji hudbu, o čem by to asi jako mělo být.

Takže pak už došlo přímo na poslech vašich nápadů?

Ano, on si nejprve tyto věci poslechl. Ale podíval se i na stránky, jak jsem později zjistil, protože já jsem mu zprvu o sobě řekl, že dělám písničky a že jsem z Československa, a on už na našem druhém setkání mě měl prostudovaného, například už znal skladbu Let’s Make the Summer.

Aranžmá vašich nových písní bylo tedy hlavně na něm?

Já jsem se na to od začátku díval asi tak, že já přeci nebudu někomu z Abbey Road vykládat blbosti, co má jak dělat a jaký zvuk má mít basista.

Ptám se na to proto, že úloha producenta v našich zeměpisných šířkách není úplně zřejmá.

Víte, já jsem dlouho pracoval s Lacem Lučeničem, který se během času tak vyvíjel, že potom už nahrával všechno sám. Takže pro mě je producent člověk, který ovládá mnoho nástrojů, má představu, jak mají znít, a někam tu skladbu vede. S tím, že když já cítím, že ta skladba míří jinam, než já chci, dám to najevo. Třeba David Koller, když produkoval moje album Meky, říkal, že jsem „pěknej policajt“.

Byl jste přítomen třeba finálnímu mixu a zasahoval do něj?

Jasně, byl jsem u toho, ale nezasahoval. Vysvětlím to. Jak jsem časem získával zkušenosti během nahrávání u nás, měl už jsem takový odhad. Třeba například když se mě ptali, jak jsem mohl vědět, že je třeba zavolat Martu, natočit Čo bolí, to prebolí, a bude to dobré. Ale já už jsem získal určitou intuici, že se podívám na neznámého člověka, pohovořím s ním a odhadnu, jestli je pro mě přínosem, anebo ne. A takhle jsem začal odhadovat i producenty. Daleko dřív, než jsem se setkal s Robem z Abbey Road (když se pak ukázalo, že pracuje v Abbey Roadu, tak už o něm mluvím jako o Robovi z Abbey Roadu), například jsem se hodně naučil, když jsem pracoval s Lacem Lučeničem.  Jaká je role interpreta, skladatele, jaká toho, kdo to předvede instrumentálně, případně vymyslí nějaké sólo atd. Takže když jsem točil Modrý album s pro mě úplně neznámými lidmi, jako byli Honza Horáček nebo Aleš Zenkl, tak tehdy už jsem se tak na ně trochu blíž podíval, poslechl jsem si nějaké jejich nahrávky a pak jsem jim řekl: „Chlapci udělejte to, jak to vy chcete, jen mi to pak prosím přineste a já vám to opřipomínkuju“. A to už bylo po té, co jsem byl nazván, jako že jsem ten „pěknej policajt“, což jsem si vzal k srdci, a řekl jsem si, že není třeba toho, kdo vám produkuje píseň, znervózňovat zbytečně.

A proč o tom takto komplexně mluvím? Víte, v době setkání s Robem jsem už byl zralý skladatel, interpret, a věděl jsem, že pokud se s někým dohodnu a dám nějakou důvěru, tak to pro mě bude George Martin. Dávám mu ty nápady, a jen tehdy, když cítím, že musím říci, co chci, aby to nedopadlo úplně jinak, než jsem si představoval, tak se ozvu. No a shodou okolností toho Roba jsem odhadl tak, že k těm nápadům, které on přinesl, jsem měl opravdu jen minimum připomínek. A navíc to bylo všechno tak jaksi „po anglicku“ velmi decentně, což se mi velmi líbilo, protože tam stačí jen naznačit. To se jen tak podíváte, a on to už vnímá a říká: „Oh, you don’t like it“. A to už pak žádným policajtem být nemusíte, protože když se setkáte s takovýmto empatickým přístupem, kdy někdo už z vaší grimasy vytuší, že by to mohlo být jinak, je vám jasné, že proti vám nesedí žádný arogantní chlapík, který by s vámi jednal stylem: „Tak já jsem tady v Abbey Road a ty, co jsi sem přijel odněkud z Bratislavy, mi nebudeš říkat, co a jak dělat.“ Nic takového ani náznakem. A proto to tak obšírně popisuji, protože když jsem pracoval s Robem, měl už moji plnou důvěru, a já jsem ten vlastní proces sledoval jakoby ze „zadního sedadla, a kam že to vlastně jedeme.“ A kdybych znervózněl, že odbočujeme někam, kam nechci, stačí to jen decentně naznačit.

Mám pocit, že přístup, který jste zažil ale souvisí, anebo je snad i podmíněn určitou pokorou.

Jistě, je to věc určitého citu a vědomostí. Když přijdete do Abbey Road nepoučený a začnete tam machrovat, budete s největší pravděpodobností vypadat jako idiot a nedopadne to dobře.

A co když tam přijde nějaká brutální hardcorová kapela?

Ale jen ať přijde. To studio není slavné jen tím, kdo všechno tam točil. Tam je určitá atmosféra a její součástí jsou lidé, co tam pracují. Nejlépe snad o tom vypovídá seriál hudebních sessionů více i méně známých hudebníků, které jste mohli vidět i v naší televizi. Tam potkáte muzikanty úplně různého ražení. Já jsem se tam třeba setkal se zpěvačkou Emeli Sandé, to je zpěvačka z úplně jiného soudku. To ještě nebyla tak známá, a půl roku na to už přebírala Brit Awards či něco takového.

Abbey Road je komplex studií, co se točí v těch dalších?

To je obrovský komplex, třeba v Jedničce se točí filmová hudba s plným obsazením symfonických orchestrů. V Trojce zase programová hudba pro počítačové hry a podobně.

Vy jste se tam seznámil i s Gilesem Martinem, synem slavného George Martina...

Ano, on to tam po otci v podstatě všechno zdědil. Potkali jsme se v místním bufetu a pro mě to bylo zásadní setkání. Debata se točila samozřejmě kolem hudby, mimo jiné o Beach Boys, a nevím ani, jak jsme se dostali až k Rayovi Davisovi ze skupiny Kings, což mě docela překvapilo. Ale v postatě došlo na to, co pro mě představuje ten muzikantský top.

A v souvislosti s tímto rozhovorem se udály další docela vtipné věci. Na dalším našem setkání v Abbey Road - protože mezitím se naše vztahy docela utužily a už nemusím postávat venku, a naopak můžu kdykoliv zajít na kafe - mi Giles poděkoval za to, že jsem mu strašně pomohl.

A já říkám: „Čím jsem já mohl pomoci?“ Mezitím totiž mezitím moje fotka právě s Gilesem vyšla u nás v nějakých novinách. U nich v Earth Sudios pracuje nějaká kočka z Čech, která, když on šel ráno do práce, na něho zavolala: „Vy... vy se znáte s Mirem Žbirkou!“ A tak mi Giles povídá: „Konečně se mi podařilo na ni udělat dojem.“

Vy s těmi hudebníky z nahrávání ale chystáte v Čechách i nějaké živé koncerty.

Chystáme Abbey Road Night, protože to z té atmosféry jaksi přirozeně vyplynulo. Rob je takový vitální člověk, stále na něčem pracuje a není pro něho problém sednout do letadla a podívat se například na můj koncert se symfonickým orchestrem v O2 Aréně. A vlastně on přišel s tím nápadem, oslovit někoho, kdo právě točí v Abbey Road, a udělat společně v Hard Rock Café takové dvojvystoupení. Slíbil jsem mu to a beru to vážně, protože oni se ke mě chovali velmi nadstandardně. Zároveň si uvědomuji, že se o tyto své zážitky mohu podělit se zdejším publikem. Protože já tam opravdu zažívám věci, o kterých se běžně tolik neví. Byl jsem třeba požádán o nějaké skladby, a bůh ví, k čemu všemu to nakonec povede. Takže výsledkem jsou dva koncerty, jeden tady v Praze v Hard Rock Café a ten druhý je, tuším, v Brně v Semilassu. Poslední zprávy jsou dokonce o angažmá někoho známějšího, já zatím nevím, jak to půjde, ale tato aktivita Abbey Road mě začíná dost bavit.

Vy máte pro živá vystoupení svojí stálou kapelu? A kam zmizel Laco Lučenič?

Ano, to jsou chlapci, kteří se mnou už pár let spolupracují. A Laco? Na tom zmiňovaném koncertě v O2 Aréně vystupoval se mnou jako host, stejně jako na koncertě v Bratislavě. Měl jsem tedy možnost s ním trochu mluvit a mám pocit, že se hodně ponořil do programování a že ho fascinuje si všechno sám nahrávat. Věnuje se i produkci, remixům a tak dále. Nevím sice, v čím přesně v současné době rezonuje, určitě se s ním o jeho plánech v nejbližší době budu bavit. On měl v životě vždycky před sebou takové různé výzvy, nejdříve byl basistou, potom kytaristou, potom klávesistou, to všechno se mu splnilo, pak se věnoval aranžování a programování, a já nevím, jaká z těch výzev je ta současná.

Tahle zkušenost nahrávání v Abbey Road je pro vás do určité míry asi zlomová. Co s tím teď ale dál? Přece od teď nebudete točit už jen v Abbey Road.

Víte, já si z toho odnáším pocit, jako bychom pořád z dřívějších dob měli v hlavě jakési vízové doložky či co. Já jsem absolutně nečekal, že lidé v Abbey Road si poslechnou Love Shines a řeknou: „It’s a good song.“

My jsme se tady celou dobu o něco snažili, získali jsme i nějaké to sebevědomí, ale cítili jsme, že muzika, co vznikala tam někde v dalekém a nedostupném Abbey Road, byla úplně jinde. Já jsem měl takový nějaký přirozený blok, tady je jeden svět, a tam zase druhý. A teď, když se stane, že se v těch místech ocitnete a že vámi a vaší písní někdo bude zcela seriózně zabývat, aranžovat ji a nahrávat, tak jsem si uvědomil, že je možné tam točit. A když ne v Abbey Road, tak v Anglii. Že je dnes možné tam najít spoluhráče a lidi, co na tom se mnou budou vážně pracovat.

Určitě u nás potkáte spoustu lidí, co vám budou říkat: „Co ty si tu vyskakuješ?“ Jak nám třeba onehdy číšník řekl v Martině: „Co si myslíte, že jste nějací Nazareth nebo co?“

A na tohle by nová generace už měla zapomenout, vyčistit stůl a normálně pracovat. Dokonce ani jazyková bariéra už není takovou překážkou, například v taneční hudbě je možné dát dohromady čtyři věty, polovina z nich budou citoslovce, a už můžete mít, řekněme evropský, úspěch. Ale mohou vás slyšet po celém světě. V oblasti řekněme pop-rocku je to složitější a jste samozřejmě vystaveni té nejtvrdší konkurenci, ale i tak je potřeba se o to pokoušet. Už je to možné.

www:

cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Žbirka