V rámci AghaRTA Prague Jazz Festivalu 2006 proběhl v pražském Lucerna Music Baru 13. března koncert sólového projektu světově známého bubeníka, perkusisty, Mino Cinelu.
Vystupoval zde s projektem Mino Cinelu and Flame and Co Trio. Spolu s ním vystoupili zpěvák Miguel Mipuente a kytarista a zpěvák Paco El Lobo.
Mino Cinelu, narozený v roce 1957 na předměstí Paříže, je jeden z nejlepších hráčů na perkuse známý především z působení u Milese Davise, kdy s ním v kapele hráli hudebníci jako Bill Evans, John Scofield, Mike Stern, či Al Foster. Vedle Davise hrál také s Weather Report, Stingem, Lou Reedem. Zmíním ještě Laure Anderson, Dizzyho Gillespie, Tracy Chapman, A. C. Jobima, Eltona Johna, či Herbie Hancocka, Marcuse Millera... pokračovat bych mohl dál a dál.
Mino Cinelu je také znám jako "muž mnoha talentů" - kromě bicích nástrojů hraje na kytaru, se kterou jako dítě začínal, klavír, harmoniku, flétny, zpívá... Skládá a komponuje, vydává svá sólová CD (například z roku 2002 - Quest Journey). Profesionálně se začal hudbou živit ve svých šestnácti letech.
Když přišla od Muzikusu nabídka, abych připravil rozhovor s tímto uznávaným hudebníkem, vzal jsem si na pomoc svého kolegu, také perkusistu, Martina Kreuzberga. Ten, jakožto člověk žijící roky v Kanadě, mi moc pomohl s jasným a bezchybným překladem všeho, o čem jsme s Minem mluvili. Při rozhovoru jsme seděli v Lucerna Baru, chvíli před zvukovou zkouškou. Mina zajímalo, pro jaký časopis se rozhovor dělá, zda je specializovaný pouze pro bubeníky, nebo zda je to časopis komplexně o hudbě. Když se dozvěděl, že je to časopis pro všechny muzikanty a lidi zajímající se o hudbu, měl evidentně radost, protože on se "... necítí být pouze bubeníkem."
Víme o vás, že jste začal s hudbou profesionálně, když vám bylo šestnáct let. Kdy jste tedy vzal do ruky svůj první nástroj a jaký to byl?
Tatínek mi dal do ruky kytaru, když mi bylo sedm let. Moji dva bratři v tu dobu už na kytaru a basu hráli. Hodně jsme doma hráli a prohazovali si mezi sebou nástroje.
Takže první nástroj byla kytara?
Ano, později to byly malé perkuse a vše, do čeho se dalo mlátit. Nebyli to vždy opravdové nástroje. Až mnohem později to byla bicí souprava. Ta na mne připadla, protože jsem byl rytmicky ze všech bratrů nejlepší.
Podporovali vás rodiče, když zjistili, že byste se chtěl stát profi-hudebníkem? Nechtěli z vás mít doktora, nebo právníka?
Neměli s tím problém do té doby, než jsem přešel z kytary na bicí. Když padlo rozhodnutí studovat bicí, nebylo zbytí než odejít od rodiny, a to ve velmi ranném věku. Když jsem se později, jako známější hudebník, po letech vrátil domů, tehdy už si nestěžovali. (úsměv) Odcházel jsem z domova se šesti dolary v kapse. Bylo to tvrdé - hrál jsem i spal na ulici. Několikrát jsem musel jídlo i ukrást.
Hrajete na mnoho nástrojů. Kdy jste se rozhodl stát se bubeníkem a perkusistou?
Tak daleko jsem ve svém rozhodnutí jsem se ještě nedostal. (smích) Je to tak, že teď dělám muziku, ve které zrovna náhodou trávím více času s bubny a perkusemi.
Když jsem byl v Americe, hrál jsem ze začátku tři roky v kostele na kytaru. Tak jsem se naučil hrát gospelovou hudbu. Na bubny jsem v té době hrál pouze po nocích v jazz klubech. Obvykle to bylo pět setů za zhruba třicet dolarů. Hrál jsem na bicí a lidi nevěděli, že hraji také na perkuse. A takový byl celý můj život.
Málokdo ví, že Miles (Davis) chtěl, abych hrál v jeho kapele na bubny. Tam už jeden bubeník byl a někteří členové kapely s tím měli problém. Byl jsem tedy požádán, abych hrál perkuse. Od té doby hraji obojí.
Též však zpívám, píši filmovou hudbu - pro mě je typ nástroje sice důležitý, ale daleko důležitější je příběh, který pomocí nástroje vyprávím. Když hraji na piáno, kytaru, saxofon - na který však hraji strašně - pomáhá mi to porozumět tomu, o co se snaží ostatní muzikanti na své nástroje. Hodí se mi to když skládám. Je těžké nacházet rovnováhu, poněvadž člověk by mohl dělat spousty věcí a nic pořádně. Berete všechny nabídky, ale může se stát, že se vy sám osobně nikam neposunujete.
Když píšete, nebo hrajete hudbu, je něco, co byste rád zmínil jako zdroj inspirace?
Je to určitě život kolem. Též můj život je pro mne velmi inspirující. A to do té míry, že mám potíže napsat hrůzostrašnou písničku, protože jsem v podstatě velice veselý chlapík. (smích) Jsem šťastný, že se mohu živit tím, co miluji. Například má nová kapela, se kterou dnes hraji, mne velice inspiruje. Samotní lidé v kapele jsou pro mne velkou inspirací. Přistihuji se, že na ně myslím, i když spolu nehrajeme.
Když jsem byl ve Španělsku, viděl jsem originál Picassova obrazu a bylo to velmi silné. Inspirací může být i hudba cizích národů. Vybavuji si návštěvu vaší země, ještě když se nazývala ČSSR. Bylo mi sedmnáct a poprvé jsem viděl někoho hrát na cimbál! Vaše tradiční hudba - to bylo něco!
Dále hudba cikánů, Bulharů a Rumunů. Ta mne stále inspiruje, dodnes mám vše v srdci i hlavě. Také si vzpomínám na jediné místo v Paříži, otevřené po policejní hodině - Middle Eastern Café. Tam se pravidelně jamovalo, často jsem si zahrál s různými lidmi... Dále karibská hudba, samozřejmě hudba africká - to jsou mé kořeny.
U nás jste znám jako někdo, kdo hrál s velkými jmény světové scény - Davis, Sting... Je v tom velkém výčtu osobnost, na kterou opravdu rád vzpomínáte, která ve vás nechala hlubší otisk?
Je těžké jmenovat jen jednu osobu. Patří mezi ně Miles Davis, Yossou N'Dour, Tracy Chapman, Louisiana Red - bluesman z Mississippy. S tím jsem hrál, když mi bylo šestnáct. To bylo neuvěřitelné! Všechni se kterými jsem hrál v kostele gospel.
Vzpomínám si též na jam v Bratislavě, před mnoha lety. Zahrál jsem si s jedním velmi starým pánem - kontrabasistou, který byl mistrem v klasické hudbě. Naneštěstí si nepamatuji jeho jméno... ale nikdy na něj nezapomenu.
Jak se stane, že se kluk z předměstí Paříže dostane až na vrchol světové hudební scény?
Po odjezdu z Francie jsem žil v Anglii a bubnoval u Alana Holdswortha. Tomu zavolal Tony Williams, aby ho dostal do Států. Alan odjel, já se vrátil zpět do Francie a odtud do Karibiku. Tam jsem dostal od Alana vzkaz tohoto znění: "... kapela jede hrát do New Yorku!" Jel jsem tedy za nimi...
To bylo někdy v 70. letech?
Ano, přesně v roce 1979. Víte, odehráli jsme s tou kapelou jeden jediný koncert, za který jsem dodnes nedostal zaplaceno. (smích) Peníze došly a já se musel nějak živit. Učil jsem na djembé, po klubech jsem doprovázel na kytaru zpěváka z Haity, drhnul jsem basu v jazz klubech... Prostě dělal vše, abych přežil.
To zní, jako kdyby osud rozhodoval za vás.
Určitě! Měl jsem velké štěstí... Když budeme mluvit o Milesovi (Davis). V té době jsem bubnoval v kapele hrající R'n'B a gospel. Bylo těsně před koncertem v klubu Miguel's. Ukázal se Miles, nikdo netušil, že se poohlíží po druhém bubeníkovi. Přistoupil ke mně a řekl si o mé telefonní číslo. Takže to byl osud - jak říkáte. Podotýkám však, že člověk musí osudu také pomoct. V té době jsem byl v New Yorku prostě vždy na správném místě ve správnou dobu. Tam jsem se seznámil s lidmi jako Sarah Vaughan, Dizzy Gillespie... Hrál jsem tehdy všude, kde jsem mohl!
To, jak mluvíte o svých přátelích z nové kapely a lidech, se kterými jste hrával, působíte, že hudba je pro vás i duchovní zážitek.
Ano, je to skutečně požehnání. Žiji tím, co je má vášeň. Speciálně, budeme-li mluvit o dnešní kapele, se kterou hraji. Nikdo z nich není nějaký obrovský virtuos, v jejich hře je však spousta lásky a srdce...
Promítá se to, co se ve světě děje, nějak do vaší hudby?
Samozřejmě, to vše bude na mém příštím sólovém CD, které chystám k vydání. Nebude to kapela se kterou hraji dnes - bude na něm hodně skutečných písniček. Zpěv a texty budou velmi důležité. Slovy se dá vyjádřit mnoho věcí, které nevyjádříte nástrojem a naopak.
Když se snažíte získat, nebo zasáhnout publikum, jaký z prostředků stavíte nad ostatní - improvizaci, preciznost hry, celkovou atmosféru?
Myslím, že je to kombinace všeho. Preciznost a zároveň trochu riskování. Publikum musí cítit, že jste otevření, upřímní. Cítí vaši sílu i vaši slabost. Maximálně se otevřít - to je určitě nejtěžší. Protože, zatímco se o to pokoušíte, jste zároveň velmi křehcí, zranitelní. To je možná na tom to krásné. Je to o tom, že zveme publikum do svého světa - nitra a čekáme, nebo necháváme publikum, jestli nás pozve do světa svého.
Někdy dělám sólové, hodinu a půl dlouhé koncerty, které bývají za hranicí fyzična a techniky. Člověk v té chvíli vypráví skutečný příběh a rozdává se. Není lehké o tom mluvit, nebo to popisovat. Vždy se snažím ze sebe vydat maximum, dělat vše nejlépe jak umím - vše musí mít svoji určitou úroveň a intenzitu. Velice tvrdě dbám na to, abych toho dosahoval.
To vše vyžaduje velký výdej energie, kde ji zpětně získáváte?
Určitě a s jistotou mohu říct, že je to láska, která mi vše vrací zpět, dobíjí mne. Vše je velmi intenzivní a člověka to může unavit. Má matka se vždy strachuje: "... musíš jít tak nadoraz?" Někdy bych si přál, abych to mohl řídit, ale jde to mimo mne.
Jste v Praze poprvé, měl jste čas se trochu projít a podívat po městě?
Není to má první návštěva Prahy, ale nikdy jsem tu nehrál. Trochu jsme se odpoledne prošli, hlavně když jsme se ztratili. Lidé však byli velmi ochotní a milí - pomáhali nám najít správnou cestu. Cítím, že toto město má opravdu duši.
Díky za kompliment.
To není kompliment, to je fakt.
Máte velkou sbírku nástrojů?
Mám šedesát fléten z různých částí světa, akordeon z New Orleansu, kytaru Alana Holdswortha, kterou mi daroval v roce 1976. Kytaru z Itálie s malým tělíčkem, plus dalších dvanáct kytar, dobro, banjo, buben Bhangra z Indie a Pákistánu, djembé z Nigérie. Soupravu Ludwig ze 70. let s pedálem Speedking, který mi ale nikdy neseděl... pedál ASBA a timbales stejné značky s pravou kůží, čínské bubny, brazilské bubny - Pandeiro, několik rámových bubnů ze středního Východu a mnoho dalších...
Baví vás po všech těch letech ještě cestovat?
Ano
Kde máte základnu a kde tvoříte?
V New Yorku a Paříži.
Jak odpočíváte?
Na to není čas, musím relaxovat, když hraji... (smích) Ale vážně, měl bych si najít čas trochu odpočívat... mám však rozdělaných tolik projektů, které chci dokončit.
Mino odběhl zvučit své nástroje. Ten večer hrál na klavír, speciálně sestavenou bicí soupravu, africké djembé, virtuózním způsobem na triangl, různé shakery a elektronický buben, kde používal samply - nejvíce zvuk indických tabel. Nejčastěji však hrál Mino na Cajon, což je jakási bedýnka s tenkou dřevěnou přední stranou, na níž se sedí. Na té jsou zevnitř napnuty struny jako na malém bubínku. Rozeznívá se dlaněmi a prsty. Mino i zpíval. Z celého společného vystoupení byla cítit radost a uvolnění. Všichni v publiku sledovali úžasné muzikanty, kteří nás nechali nahlédnout do svého světa.
