Na koncert Michaela LandauA jsem nešel s přehnanýmI NADĚJEMI. Co jiného se dá očekávat od dlouholetého studiového muzikanta, než dokonale odvedená, nicméně ne příliš vzrušující produkce, která jistě uspokojí především kytarové fajnšmekry. Opak se VŠAK ukázal být pravdou.
Landau nenechal nikoho na pochybách, že o žádné předvádění studiových zkušeností nepůjde. Z podia se od počátku hrnula drsná a procítěná kytarová hudba v nejlepší tradici Jimi Hendrixe, Cream či Jeffa Becka. Když k tomu připočteme standardně nadstandardní rytmiku bubeníka Gary Novaka a basisty Jimmy Johnsona, byl to v Malém sále Lucerny opravdu nevšední zážitek.
Velmi mě zaujal váš zvuk. Byl velmi bohatý a zároveň čitelný v každé poloze. A vůbec, co to máte za zesilovač? Custom Audio Amplifiers?
Ano, to je moje oblíbená značka. Tedy vážně, jedná se o kopii dvoukanálové Stovky Marshalla z konce šedesátých let. Jeden chlápek v New Yorku vyrábí prototypy. Jestli se to chytne, hodlá rozjet sériovou výrobu. Mě ho doporučil dobrý kamarád Hiram Bullock. Zvuk si opravdu nemůžu vynachválit. Na zakázku je vyrobena bedna se dvěma dvanáctkami Celestion.
I váš pedalboard se nese v dost tradičním duchu.
Ve studiu je to pochopitelně něco úplně jiného. Mám nabitý rack různými procesory. Takhle na podiu mi ale maximálně vyhovuje přímočarost a jednoduchost. Návíc k takovémuto stylu hudby se analog hodí nejlépe. Jde to přímo od prstů. Co zahraji, to je také slyšet. Nemusím pořád myslet na nějaké přepínání. Prostě zapnu a hraju.
A co pěkného v tom pedalboardu vlastně máte?
Je to skromná sestava. Opravdu mi jde o jednoduchost a čitelnost. Hlavně mám Roger Mayer Voodoo-Vibe a Voodoo-1. Pak je tu Maxon Distortion. Mám tu i Arion Stereo Chorus. Volume, pedál a ladičku pak používám od Bosse. A abych nezapomněl, je tu ještě Real McCoy Wah. Konečně mám i footswich na přepínání kanálů.
Přeci jenom tu máte i nějaký digitál.
No, ano. To je Lexicon MXP-1. Používám to na reverb a na delay. Ale většinou vůbec nezasahuje do signálu. Ten efekt využívám jen občas.
Aby to bylo komplet, na jaké kytary jste dnes hrál?
Byla to hlavně kytara Stratocaster Suhr a Fender Stratocaster. Na obou jsou snímače Suhr. Líbí se mi na nich, že i když jsou to singly, skvěle se vyhýbají zpětné vazbě. Používám je v kombinaci s humbuckerem. Díky tomu mi stačí jedna kytara na velmi pestrou zvukovou paletu.
Jinak ale musíte být vlastníkem většího množství kytar.
Ano, ale jinak to ani nejde. Zase tak moc jich ani nemám. Jsou to hlavně gibsony a fendery, prostě klasika. Jsem vlastníkem i několika opravdu skvělých nástrojů z počátku šedesátých let. Kdysi jsem je koupil docela lacino, a teď se jen dívám, jak jde cena nahoru. To je takové moje spoření na důchod.
Mimo jiné jste spolupracoval s Milesem Davisem. Jaké to bylo, hrát s ním po řadě slavných kytaristů?
Všichni se mě na to ptají, a já všechny vždycky zklamu. S Milesem Davisem jsem nikdy nehrál. Ale vážně jsem se na to těšil. Jenže pak jsem dorazil natěšeně do studia, kde na mě čekal jen George Duke. Tam mi pustil nahrávku a já jsem na playback dohrál pár doprovodů. Tak v kostce vypadala moje spolupráce s Davisem. Samozřejmě bych si s ním býval zahrál moc rád.
Jak jste se vlastně stal "session" muzikantem?
Můj velký vzor byl, a vlastně stále ještě je, dobrý kamarád ze školy, Steve Lukather. Hrozně jsem se chtěl dostat do kapely TOTO. Jak známo, na kytaru tam začal hrát Steve, takže jsem byl bez šance. Naštěstí mě alespoň doporučil Jamesu Taylorovi, se kterým jsem odjezdil turné. Asi byl se mnou docela spokojený, protože od té doby si na nedostatek práce nemohu stěžovat.
Na kterou spolupráci vzpomínáte nejraději?
Určitě na nahrávání a šňůru s Joni Mitchell. Nastoupili jsme tam tehdy po vynikajících muzikantech (Pastorius, Metheny, Alias - pozn. autora). Tak nám Joni řekla, ať se do toho trochu opřeme, že hledá trochu tvrdší zvuk. Navíc to byla opravdu dobrá parta. Potom jsme dokonce s Vinnie Colaiutou založili kapelu. Myslím, že to mělo naději. Docela intenzivně jsme hrávali v New Yorku a Los Angeles. Ale nakonec z toho sešlo. Oba jsme dost vytížení muzikanti a zkrátka nezbýval čas. Dokonce po nás nezbyly ani žádné nahrávky. Občas za mnou chodí lidé s kazetou z koncertu, ale v této kvalitě pochopitelně nic vydat nejde.
Myslíte si, že bylo tehdy těžší stát se studiovým hráčem?
Na jednu stranu ano. Neměli jsme tolik všemožných materiálů pro různé styly. Všechno jsme se museli naučit sami. Odposlouchat to. Dneska jsou na všechno příručky. Na druhou stranu být dnes studiovým muzikantem je hrozně těžké. Hlavně kvůli obrovskému pokroku v informačních technologiích. Vždyť ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech museli být prakticky pro každé nahrávání najímáni studioví hudebníci. Dneska se hudba dělá hlavně v obýváku. Každý má nahrávací zařízení a umí programovat. Myslím, že pro studiové hráče přišly velmi krušné časy. Nechtěl bych s tím dnes začínat.
Proč jste první album vydal až po dvaceti letech profesionálního působení?
Asi nejsem moc ambiciózní. Mám víc chuť hrát, nežli se nějak prezentovat. Ale kdysi jsem začínal s blues a začínalo mi tak trochu chybět. Prostě jsem cítil, že uzrál čas a že bych se do něčeho mohl pustit i samostatně. A docela se mi to zalíbilo, takže jak vidíte, hraji dodnes.
Velmi mě překvapilo, jak odvázaně vaše kapela hraje. Očekával bych spíše něco konzervativnějšího.
Myslím si, že jsem tenhle feeling nikdy neztratil. I když ne na všech nahrávkách je to asi slyšet. Ale pravda je taková, že jsem vždycky chtěl mít bluesovou kapelu. Obdivoval jsem Experience, Becka, Robina Trowera. Prostě tuhle přímočarou hudbu, která jde od srdce. Možná prvě proto, že se hraní s kapelou tak liší od studiové práce, mě to tolik baví. Je tu hrozně uvolněná atmosféra. Kluci také hrají fantasticky. Až si říkám, že je škoda, že jsem s tím nezačal dříve. Nejdřív jsem měl trochu problémy s rodinou. Ale teď se mnou jezdí manželka, takže i z této strany je to naprosto v pohodě.
Výběrová diskografie
Michael Landau patří mezi nejžádanější americké studiové umělce. Zde je krátký přehled nahrávek, na kterých se mimo jiné podílel. Jeho sólové nahrávky, či nahrávky s kapelami Raging Honkies či Burning Water jsou nicméně v naší vlasti dosti těžko k dostání.
Sólové nahrávky
Tales from Bulge (1996), Live 200 (2003), Star Spangled Banner (2003), Live (2006)
Raging Honkies: We Are the Best Band (1995)
Burning Water: Burning Water (1994), Mood Elevator (1994), Abandonado (1996)
Významné spolupráce
Chicago: Chicago 16 (1982), Chicago 17 (1984), Chicago 18 (1986), Joni Michell: Wild Things Run Fast (1982), Dog Eat Dog (1985), Chalk Mark In a Rain Storm (1988), Night Ride Home (1991), Turbulent Indigo (1994)
Dále například
The Yellowjackets: Samurai Samba (1984), Bonie Raitt: Nine Lives (1986), Michael Jackson: Bad (1987), Pink Floyd: Momentary Lapse of Reason (1987), Al Jarreau: Heart´s Horizon (1988), Miles Davis: Amandla (1989), Cher: Heart of Stone (1989), Clarke/Duke: 3 (1990), Celene Dion: Celene Dion (1992), Alanis Morissete: Jagged Little Pill (1995), B.B. King: Deuces Wild (1997), NSYNC: Celebrity (2001), Ozzy Osbourne: Under Cover (2005) a nepřeberné množství dalších.
