Na václavským Václaváku, je moc člověku, já jsem se tam mámě ztratil, je mi do breku... Musím přiznat, do breku mi sice nebylo, ale trochu jsem mezi domky v Tróji zabloudil, když jsem spěchal na smluvenou schůzku s Hrabětem X. Nerad chodím pozdě, což bylo při pohledu na hodinky na vážkách. Ale nakonec temný hlas, ozývající se kdesi pod schody z útrob domu a zvoucí mě dál: "Tak pojďte, pojďte, pane Švando...", vše v dobré obrátil a my jsme mohli usednout při sklenici vychlazené oranžády k tomuto rozhovoru.
Jak jste se dostal k muzice? Jaké máte hudební zázemí?
Moje máma, ještě než jsem se narodil, měla sen, že budu varhaníkem. Tenkrát to řekla tátovi, ale nevěnovali tomu moc pozornosti a paradoxní bylo, že se sen vyplnil. Ale začalo to klasicky. Ve druhé třídě jsem začal, jako všechny děti, chodit na hodiny klavíru. Měl jsem skvělou učitelku, paní Potužákovou, která krom toho, že měla vynikající přístup k učení, byla také velmi hezká a mondénní a strašně moc jí to slušelo. I když jsem byl malý kluk, tak se mi jako ženská líbila, a to pak bylo o hodně snazší. Jednak jsem chtěl umět, a jednak jsem byl rád v její přítomnosti. Vedla mě až do deváté třídy a v podstatě ve mně probudila muzikantské ambice.
Ale pamatuji si, že už tehdy se u mě projevovala taková umanutost. Když mi to nešlo, tak jsem se zuřivě zakousl do víka od piána, a když už to nešlo vůbec, tak jsem se odrazil ze židle a přepadl jsem dozadu na hlavu. Máma se toho děsila a tehdy říkala: "Já ho snad z toho piána budu muset dát pryč! On se tady normálně zabije.". Pak jsem ještě okusoval vyklápěcí stojánek na noty, který jsem málem úplně sežral. Zároveň to ale signalizovalo zaujatost pro věc. To piano jsem ještě viděl v pokročilejším věku, bylo úplně ohryzané, chtěl bych ho, ale nevím, kde teď je.
V Mladé Boleslavi, kam jsme se přestěhovali, jsem měl další, také výbornou učitelku, paní Kyselovou, která byla už taková pedantka jako na konzervatoři. A ta mi vlastně řekla, že bych mohl na tu konzervatoř jít, ale že bych musel cvičit... a během gymnázia jsem se u ní na přijímačky připravil. A tehdy už jsem si říkal: "Budu muzikantem...".
Na konci gymnázia přijel zahrát do Mladé Boleslavi Kvartet Milana Svobody. Hodně se mi líbil a už za rok jsem s ním byl na konzervatoři o dvě třídy níž. Zkoušky jsem udělal na varhany k profesorovi Ropkovi a asi ve třetím ročníku jsem si přibral skladbu u profesora Ilji Hurníka. Zúčastňoval jsem se soutěží a začínal jsem i vítězit. A vlastně to vyvrcholilo úspěšným koncertem v Rudolfinu, po kterém se dokonce zvažovala moje virtuózní dráha na varhany. Nakonec z toho sešlo kvůli tomu "zpropadenýmu" jazzu a posléze bigbítu, jinak bych se asi varhanám věnoval dodnes.
Cvičil jsem způsobem, který byl nesmírně zarputilý, až osm hodin denně. Když jsem nestíhal přes den, tak jsem si nechal pootevřený dveře do Rudolfina do varhanický třídy. Čouhal tam provázek, a protože parapety byly asi dva metry vysoké, tak jsem na provázku měl židli, odskákal jsem k oknu, otevřel ho, vytáhl židli, na tu jsem si stoupl (jako v Tomb Raideru)... a cvičil jsem až do rána. V šest odemykaly uklízečky, tak jsem se schoval do píšťaliště. Bylo to dost dobrodružný. Ojela to mopem a nechala už odemčeno. A já jsem cvičil, jako že už jsem přišel brzy ráno. Tak takovýhle podvůdky, dobrý a pozitivní, jsem dělal. Byl jsem zarputilý varhaník, bavilo mě to a dodnes uvažuji, že bych zase začal cvičit. Vlezlo mi to pod kůži.
Kdy se ve vašem životě objevil jazz a bigbít? Poslouchal jste desky?
Na gymnáziu jsem byl fanatikem Beatles. Tak v sedmé nebo osmé třídě jsem spolu se svým, dnes už dlouholetým, přítelem Jendou Nedvědem, založil kapelu, která hrála blbě, ale hrála. V repertoáru jsme měli písničky Petra Nováka. Byly to pěkné písničky a dodnes se mi líbí; Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou... nebo Povídej jestli tě má... Hráli jsem raný Olympic jako Dej mi víc své lásky a tak...
Koncertovali jste nebo jen zkoušeli?
Jen jsme zkoušeli. I když jednou jsme se procpali na čaje, ale nedopadlo to dobře.
V Mladé Boleslavi jsem se vrtnul k jazzu, protože tam byla silná jazzová komunita. Velkým zážitkem pro mne tehdy byl příjezd Blue Effectu. Krásný koncert, který se mi jako mladému klukovi vtisknul do hlavy jako prototyp rockového koncertu; zpěv Vladimíra Mišíka a hlavně kytara Radima Hladíka. Už to z ní nevyndám.
Od druhého ročníku na konzervatoři jsem začal hrát jazz, nejdřív s Wolfjazztetem, s Kvartetem Milana Svobody, a potom s Pražským big bandem, který řídil Milan Svoboda. Nakonec jsem založil vlastní skupinu - jazzovou - Pražský výběr. Prvními hráči byli Vladimír Žižka na bicí, Ondřej Soukup na basu, Zdeněk Fišer na kytaru, Jiří Niederle na saxofon a já jsem hrál na piáno. Kapelou pak procházeli různí jazzmani. Bylo to dobré, docela jsme bodovali. Na konci tohoto období jsme hráli s Ondřejem Soukupem v Triu Jiřího Stivína. Už jsme mívali velký úspěch, mohl to být tak čtvrtý ročník konzervatoře. Byla to dobrá zkušenost, zvykl jsem si na velká pódia.
A pak jsem dal dohromady kapelu ze samých jazzových kapelníků. Měl jsem tu drzost. Hrálo se na velkém pódiu a byly tam vysoký praktikábly. Jmenovalo se to Nouzovej úlet. Udělali jsme asi dva nebo tři koncerty a vždy byla beznadějně vyprodaná Lucerna. Mělo to velký úspěch, pro mladého kluka byla vyprodaná Lucerna "velkej kouř" a k tomu kapela ze samých kapelníků. Zahrál mi tam i Karel Velebný. Že jsem vůbec měl tu odvahu, to nechápu, ale prostě jsem to udělal a vyšlo to.
Mladická nerozvážnost?
Určitě, byl jsem začátečník, ale byl to nářez.
Tehdy vycházela moje první sólová deska Žízeň, kde jedním z titulů byla skladba Čerpadlo, taková motorická věc, kterou jsme právě s Nouzovým úletem hráli. Dnes, když si ji poslechnu, tak je to techno a i dnes by se s malými úpravami dala hrát. V té době jsme s Jirkou Stivínem začali vystupovat i na mezinárodních koncertech; ve Španělsku v San Sebastianu, v Polsku, v Maďarsku... Jmenovali jsme se Masokosti: Malina, Soukup, Kocáb a Stivín.
Jak vznikla rocková sestava Pražského výběru?
Na jednom koncertě jsme vystupovali s kapelou, tuším Bohemia, ve které hráli Michal Pavlíček a Jirka Hrubeš. A tam jsme si řekli, že bychom se mohli hrát dohromady, a oni přistoupili do Pražského výběru. Hráli jsme v sestavě Ondřej Soukup, Jiří Hrubeš, Michal Pavlíček a já. Pak se Ondřej trhnul ke Karlu Gottovi a zanedlouho jsem někde na parníku viděl hrát Zikkurat s Vildou Čokem...
Jste klasicky hudebně vzdělaný. Tito muzikanti mívají problémy hrát s jazzovými a rockovými muzikanty. Bylo vzdělání u vás na překážku? Spousta dětí chodí patnáct let do "lidušky" a pak s tím seknou, protože nejsou schopny normálně muzikantsky fungovat?
Musíte cítit dvanáctku, cítíte blues, cítíte jazz... Dnes už to při nástupu techna není tak potřeba, ale za nás to tak muselo být. Ve světě ale bývá běžné, že vzdělaní muzikanti hrají rockovou muziku, například Keith Emerson vystudoval akademii. Kdo cítil dvanáctku, měl rytmus, slušnou techniku a schopnost improvizace, mohl se pokusit zařadit se do fronty za naprosto geniální jazzové hudebníky. Ta fronta je ovšem předlouhá a jen velmi těžko se v ní předbíhá. Musíte hodně cvičit. Zažil jsem ale Jaroslava Tůmu, který je famózním varhaníkem světového formátu, ale tu dvanáctku necítil. Improvizoval naprosto neuvěřitelně, ale jen klasickou hudbu. Každý jsme holt jiný. Jde zkrátka o bluesové, swingové, funky nebo soulový cítění, jednoduše jazzový cítění.
Ptali se Louise Armstronga na to, co je to jazz? Odpověděl: "Kdo se mne na to ptá, tak se to nikdy nedozví. Buď to prostě cítíte, nebo to necítíte." Z jazzu jsem poměrně snadno konvertoval na bigbít a dneska jsem udělal další velkou konverzi na house a techno, či spíše na fussion s těmito prvky. Je to obrovská změna, ale neměl jsem s tím problémy. A když to ve vás je, tak pak vám vzdělání jenom pomáhá.
Jak u vás probíhalo uvědomění si těchto, řekněme pravidel?
(tabdábatýtabtýdabdýdabtádá... Michael si začal lehce prozpěvovat) V hlavě vám to pořád jede a objeví se to samo. Abych to někde nabyl, nebo že by mi to někdo řekl, ne. U první dvanáctky, kterou jsem někde slyšel, mi to bylo hned jasné. Není to nějaká přednost, je to něco, co se nějakým zvláštním způsobem cítí, přesně tomu nerozumím, ale umím to jasně rozpoznat, například který zpěvák populární hudby to cítí a který ne. Říkáme tomu swingování. Naprosto bezpečně vím, že třeba swinguje Karel Hála, Jitka Zelenková, Tonda Gondolán, jazzoví zpěváci a i někteří operetní. Ze zahraničních jsou to pak Tom Jones, Sting, Barbara Streisandová, Lara Fabian, Michael Jackson a snad všichni černí zpěváci. I Beatles to uměli, ale pak bych mohl jmenovat celou řadu lidí, kteří to tam nemají, i kdyby se na hlavu stavěli. To jsou jasné věci, ale těžko vysvětlitelné... Mnohokrát jsem se bavil s lidmi, kteří to necítí. Ani nevěděli, o čem mluvím, ale pro všechny jazzmany je to normálka. Řekl bych, že to je něco, jako naučit se jezdit na kole, nějaký griff, který vám spadne do hlavy a máte ho. Je to náhoda. Nebo je to nějaký zvláštní cit? Nevím, ale když to máte, můžete dělat rockovou, popovou nebo jazzovou muziku s prstem v nose.
Kdy jste začal skládat?
Vstup do populární hudby jsem měl složitější tím, že jsem šel přes jazz, který velmi konkrétně nasměroval moje hudební myšlení. Deska Žízeň je vlastně hudebně dost komplikovaná. Není tam ani jedna snadno zpívatelná věc. Jsou to instrumentálky s náznaky jazzrocku.
Myslím dřívější období, třeba v deváté třídě?
Skládal jsem čisté a jednoduché věci, z nichž některé bych rád oprášil. Našel jsem staré noty, a ty nápady byly docela hezké. Jazz mi to potom ale zachumlal. Styděl jsem se za normální motiv. S Michalem Pavlíčkem jsme posléze přecházeli přes novou vlnu a díky tomu jsem se opět vrátil k melodii, i když k velmi potemnělé. Hrabě X, Pražáci, Snaživec, Smolař... splňovaly nároky písňové formy, ale nesplňovaly dost, co se týče nálady, byly to hrozný dumky. V rádiu se to moc hrát nedalo. Když se éra Pražského výběru zacyklila, tak jsem se posunul ještě o něco víc k melodickým písničkám. Trvalo mi to dost dlouho, než jsem se přestal stydět za jednoduchost. A myslím, že už umím písničku udělat, i když pořád dost temnou. Ten wágnerovskomahlerovský štych mi už asi zůstane.
Jak skládáte, jakým způsobem pracujete?
Dřív jsem to dělal vždycky tak, že jsem nejdříve složil hudbu a slova si napsal sám nebo jsem si to nechal od někoho otextovat, od Františka Čecha... Vynikající texty pro mě napsal Jiří Suchý. Dodnes si je pamatuji. Později mi došlo, že text a melodie by měly vznikat víceméně dohromady. Myslím, že to byl princip, jakým pracovali Beatles, ale nejsem si stoprocentně jist. Nebývá to úplně současně, ale v okamžitém sledu. Složím kousek verše, někdy zase dřív melodii, je to jedno, prolíná se to, dřív přijde většinou nosný motiv, tak mám kus melodie, ten otextuji a ten text si řekne, co chce dál. Vznikají tak kompaktní věci. Mám tady texty ze svojí nové desky, bude se jmenovat za kyslík. Dnes mi připadá téměř absurdní, že by někdo měl textovat moje pecky. Když chce člověk něco říct, tak to má říct sám, svými slovy, a když nemá co říct, tak ať neříká nic. Mlčeti zlato.
Pojďme se ale vrátit na začátek, jak jste si zaznamenával nápady, používal jste například kazeťák...?
Kolem devatenácti dvaceti let jsem začal skládat naplno. Psal jsem standardním způsobem, to znamená do not. Tenhle způsob mi vydržel dodnes s jediným rozdílem, že píšu do počítače. I když v současnosti pracuji úplně jiným způsobem, věci z mojí nové desky vznikají kompilací. Dnes může skladatel používat leccos. Různé smyčky, loopy, konkrétní zvuky, citace jiných děl a všechno, co mu přijde pod ruku. Já jsem na za kyslíkovi spolupracoval i s mladým skladatelem a aranžérem Tomášem Kymplem, který mi dělal úvodní aranžmá, která dále doplňuji, obrábím a přetavuji na systému ProTools. Také konzultuji hudební image celého projektu se svojí asistentkou, zpěvačkou Zlatou Kinskou, která je mladá a žena. Tedy pravý opak mé maličkosti. Jsem poprvé sám sobě i zvukařem. Pronikl jsem do střev téhle mašiny a všechno si můžu změnit a zamotat. Například jsem si vzal zpěv svého pětiletého Mikiho a udělal z toho písničku. Na druhou stranu teď budu skládat větší symfonickou věc, a tu zase budu psát v notách, mám tady i skladatelskou pracovnu...
Klasická představa: klavír...
... a brko. Klavír a Notátor. Dodnes si ale nápady zapisuji rukou a pořád si kupuji notový sešitky.
Jak jste s technikou začínal?
Patřím mezi ty muzikanty, kteří půlku života stráví prohlížením časopisů, ježděním po veletrzích, nekonečným čuměním do výloh těchhle všech kšeftů a do různých vitrín jak z venku, tak zevnitř, a jsem úplně zfanatizovaný, ale vždycky do něčeho jiného. Nejdřív to bylo Fender Piano. Byl jsem úplně hotovej. Takový to byl šok, že jsem nemohl mluvit o ničem jiném. Pak přišla Yamaha DX7, pak phasery, dále studiový mikrofony, samozřejmě všechny možný synťáky. Vždy, když si koupím novou věc, tak si můžu oči vykoukat a pořád to študuji. Strašně mě to baví.
Jaké klávesové nástroje v současnosti máte rád?
Rád mám a vřele doporučuji Rolanda XV-88 (8080), je skvělý. Potom Emulátor 4, ale ten už moc nepoužívám, ale co kupodivu používám, je sólový jednohlasý nástroj Yamaha VL-7. Ten je fakt bezvadný a dělá dokonalé zvuky. A jinak mám rád virtuální nástroje v ProTools. Mám tam jeden virtuální syntík, ale nepovím, jak se jmenuje. Mohl bych úplně vynechat hardwarový nástroje, protože všechno je už dnes virtuální. Bylo pro mne těžké zvyknout si a přijmout tuhle techniku. Ale funguje to naprosto dokonale.
Co spor mezi digitálem a analogem?
Já to mám definitivně vyřešený: digitál. Nedávno jsme se ještě dohadovali s Michalem Pavlíčkem, který mne zkoušel přesvědčit... nepochodil.
Můžeme se ještě chvilku věnovat vaší nové práci?
Rozhodl jsem na sklonku života udělat úplně zásadní skok. Nemyslím kvalitativní, ten se udělat nedá, ale co do stylu hudby. Vždy jsem byl schopen totálních změn, nejdřív to byla klasika, jazz a pak to byla rocková muzika. K tomu jsem ještě zabrousil do punku a taky do heavy metalu.
Bylo to ve druhý fázi Pražského výběru, obklopen tím neutuchajícím a mně odporným housem a boucháním tuc tuc tuc a bum bum bum, kdy z auta vidíte záři nad Kladnem a do toho tfuu tfuu. Když se ale valilo po Champs Élysées milión lidí, tak jsem si říkal pozor, i my jsme byli mladí a nám taky starší nerozuměli. Hráli jsme svoje věci a oni nad tím kroutili hlavami. Začal jsem to poslouchat zejména pod vlivem mé roztomilé dcery Jessiky, v jejímž pokoji to zní jako ve strojovně Titaniku. A dostal jsem se do toho. Dělám to teď samozřejmě na svojí úrovni, ale rozhodně ne podbízivým způsobem. Vytvořil jsem takový zvláštní rockhouseový guláš.
Ale není to jednoduché, protože lze tuto hudbu velmi lehce uchopit, dají se nakoupit mašiny a i nemuzikanti vytvoří poslouchatelnou věc... vy to asi nemůžete dělat nemuzikantsky? Kvůli svému hudebnímu vzdělání a vývoji...
Přistupuji k tomu muzikantsky a zpracovávám to standardním způsobem. Použiji loopy jako výchozí, a než se dostanu nakonec, tak už tam z toho původního moc nezbývá. Různě to osekám, nahradím, zamíchám, rozvařím, zahustím, rozpustím, opeču a vychladím. Nedá se říct, že by to byl způsob, co používají DJ.
Jak vnímáte práci s technikou, oproti klasickému muzikantství?
Je to super. A muzikantská inteligence, vzdělání a zkušenost vás dostanou o hodně dál. Všechno dělám na bázi taktů. Přinejmenším rytmická složka kompozice vám musí být absolutně jasná, pracuji se šestnáctinami, triolami... ale když je to pro někoho španělská vesnice... Když chcete zasahovat do vnitřností, tak tomu musíte hudebně rozumět. Ta mašina vám umožňuje ladit, vylaďovat zpěv, ale na to musíte mít sluch. A dost dobrý sluch, protože máte možnost pohnout s tím tónem kamkoliv. Celý tón je rozdělený na sto dílků a vy si můžete vybrat, ale musíte to slyšet, jinak to můžete klidně rozladit. Ten den se vám to zdá, ale druhý den je to celé falešně. Na druhou stranu i nehudebním přístupem se dá docílit originality, která může být pro muzikanta hůře dosažitelná, protože nehudební metody a postupy by muzikant nikdy nevyzkoušel.
DJ's budou handicapovaní v okamžiku, kdy se na to dají špičkový muzikanti. Je pravdou, že někteří z nich dosahují takových výsledků, že jsou těžko překonatelní. A nejde jen o tu rutinu, ale také o odvahu a originalitu mládí. V zásadě si myslím, že vzdělaný DJ to bude mít lehčí. Muzikant tomu dá hodnotu, která se tam jen tak neobjeví, třeba improvizační...
Rád bych načal ještě poslední téma, které se týká života rockového muzikanta: inspirace, drogy a alkohol?
K tomu bych chtěl říci něco, co myslím, platí obecně. Muzika a tvorba je něco velmi jemného a senzitivního. Na to, abyste měl neustálou inspiraci a neustále jí občerstvoval, tak musíte žít poměrně bohatým duchovním životem. Prošel jsem jak obchodním, tak i politickým způsobem života. Tam inspiraci nenajdete. Je velmi sevřený, může být i mravopočestný a velmi kvalitní, ale pro muzikanta přeci jen trochu fádní. Umělec - tvůrce intuitivně prohledává a šacuje život v jeho nejbizarnějších polohách. Nebrání se zážitkům, někdy je i vyhledává, a tím vlastně rozeznívá jemnou strunu života - mnohotvárnost a barevnost.
Co se mě týče, jsem vyloženě přecitlivělý. Někdy až komický, ale nevadí mi to. Rád podléhám citovým přívalům, např. při poslechu hudby, sledování lidských osudů, také v kině, divadle a někdy i ve spojení třeba s osudy našeho národa. Dojímá mne kdeco, včetně třeba života mravence nebo myši a nechci to utlumovat, protože vím, že umělecká duše nesmí okorat lhostejností. Nesmí se mi nikdy stát, že budu poslouchat fantastickou muziku a pak mávnu rukou s tím, že už jsem to slyšel...
Drogám nefandím, tak jako nefandím alkoholu. To znamená, že se jich neděsím, chápu i jejich relaxační funkci a zvláštní přitažlivost pro duchovní bezdomovce, ale považuji je za škodlivé.
Na skládání používám jedině čistou hlavu a emoce, které vám občas vstříknou přirozené drogy lidského těla, třeba endorfin. Někdy pustím muziku a sám si tancuji a hned jsem docela ulítlej. Ale jakmile bych si dal drogu nebo alkohol, tak jsem okamžitě vyšaltovanej z tvůrčí práce. Jen tupě zírat, nebo se chechtat. Ale bez práce nejsou buchty, čas je neúprosný a kdo chvíli stál, už stojí opodál. Začínám pracovat tak v jedenáct dopoledne a končím ve čtyři ráno, často dělám takovýhle noční šestnáctky. Když si dám pivo, tak většinou usnu a nezvládnu to. Takovou permanentní pracovitost měl Frank Zappa a jako jemu i mně je bližší výstřednost spíše než jakékoliv opiáty. I když tak třeba nepůsobím, tak bych mohl dělat pořád nějaký hlouposti a žádná ptákovina mi není cizí, ne že bych provokoval, to ne, ale zhumorizovat kdejakou vážnou záležitost, na to jsem odborník. Toho se asi už nikdy nezbavím, možná to u mě přejde ve stařeckou potrhlost. Ale tu potrhlost si pěstuji, protože cítím, že tam je někde ta vazba na mé tvůrčí zdroje.
Tak na závěr recept?
Recept na co? (nechápavě)
Jestli vaříte?
Opravdu vaření? Vaření na Nově... (... si brumlá pod vousy...) i vy už vaříte... Nevařím, ale možná, že bych... něco si občas dělám, co mně docela chutná. Koupím si krabí tyčinky, ale z toho možná nic nebude...
Třeba to bude stačit...
... ty si vyndám z toho mrazáku, strčím je do trouby a upeču je. Normálně se z nich dělají studené saláty. Strčím je do mikrovlnky, až úplně zteplají, tak asi do těch čtyřiceti stupňů řekněme, nesmí se úplně přepálit, protože pak z nich nejde stáhnout igelit. A ve čtyřiceti stupních, když jsou vyloženě teplý, se dají loupat a rozebírat na jednotlivý vlásečky. Je to dobré a je s tím zábava, docela dlouho to vydrží... A co miluji, je rýžový nákyp, ale ten nedělám.
