"Nedá se říct, že bych jeden z nástrojů upřednostňoval. Je to prostě basa a muzika si sama řekne - tady káča a tady pádlo. Já sám vědomě nedávám přednost ani jednomu z nich," přiznává kontrabasista a baskytarista František Raba, snad nejuniverzálnější, nejvyhledávanější a nejfrekventovanější hráč svého oboru na naší scéně posledních let. Hudebník, jehož basy tvrdí muziku stejně tak jazzovou, popovou, rockovou, folkovou, jako scénickou, etnickou či artifikální. Je-li někdo osobností jako stvořenou pro stránky našeho seriálu, pak je to docela jistě všestranný basista ale i aranžér a autor František Raba.
Můžou za to dědové
"Moji rodiče odjakživa rádi zpívali, ale muzice se nikdy aktivně nevěnovali. Zato dědové. Jeden z nich byl ředitelem na kůru na poutním místě v Luži, kde působil jako varhaník asi čtyřicet let. Druhý byl naopak ředitelem nemocnice, hrál na housle - a jako v každém správném špitále měli i tam primáři kvartet, ve kterém působil," sleduje František Raba stopy hudebních vloh mířící k jeho osobě. A právě jeden z dědečků podal i bezprostřední impuls k odstartování Františkovy hudební budoucnosti, když mu v dětství daroval malé plechové housličky. Od nich vedl už jenom krůček k houslím skutečným do LŠU. "Začal jsem, když mi bylo sedm let. Jinak u nás doma hodně hrála muzika, táta byl členem jazzového klubu Supraphonu, takže jsme poslouchali desky, které tam vycházely, hodně se u nás pouštěl také Werich, Suchý a Šlitr, a protože jsem z Varů, dalo se u nás dobře poslouchat rádio Bayern 3. Tam, když jsem byl o trochu starší, se mi začala strašně líbit černá muzika." V rodných Karlových Varech se po skončení základní školní docházky František Raba vydal do gymnaziálních lavic. Mezitím, jako čtrnáctiletý, stačil v hudebce na doporučení svého učitele přibrat k houslím ještě kontrabas a gymnázium, jak se sluší a patří, přineslo i první bigbítovou kapelu. "Bylo to přesně tak, jak to tehdy chodilo. Opatřil jsem si první pádlo - baskytaru Basso IV - a ten pocit, když jsem jí poprvé zapnul! Pochopitelně jsem postupně odpálil tátovi rádio s magickým okem, magneťák B100..."
František, který mezitím nalezl zalíbení jednak v Beatles a Pink Floyd, jednak stále více ve funky a černé muzice, hrál se svou první rockovou skupinou Hendrixe, ale už v šestnácti začal současně hrát s barovou kapelou. "Jednou jsme to spočítali, že ve Varech se tenkrát hrálo na sedmdesáti místech. Někde jen v pátek a v sobotu, ale většinou po celý týden. Já měl štěstíčko v tom, že jsem se sešel s výbornými cikánskými muzikanty, žádné noty, prostě - ucho a pojď. Krom toho se tehdy ještě držela věc, které se říkalo koncertní hodinka, to znamená, že první hodinu sis mohl hrát, co jsi chtěl, až potom začal ten běžný repertoár k tanci." A tak František nabíral neocenitelné praktické muzikantské zkušenosti a nutno přiznat, že do lázeňských barů poctivě dojížděl i v letech následujících, kdy se stal studentem pražské státní konzervatoře. "Na konzervatoři jsem měl vynikající pedagogy, trojici Benda, Fuka, Pošta. Takže hlavní přínos pro mě byl v nástroji. Jinak musím po pravdě přiznat, že do školy jsme moc nechodili, spíš užívali života, ale tihle tři pánové mi v nástroji dali opravdu hodně. Krom toho dokázali člověka motivovat. Každý přednes, který jsem se naučil, se hrál živě v Malém sále v Rudolfinu (a tam si člověk před kolegy nechtěl utrhnout ostudu) a pak se ještě nahrávalo v rádiu. To všechno byl důvod začít pořádně dělat a pořádně se věnovat nástroji." V posledním ročníku konzervatoře prošel František konkurzem do symfonického orchestru FOK, kde působil současně se studiem a karlovarskými bary. Poté dva zbytečné zelené roky ve VUS v Táboře a pak: "...nastala realita."
Nastala realita
"Když jsem přišel z vojny, po návratu do FOK jsem moc netoužil. Plat tam byl 1750 korun měsíčně a co víc, starší členové orchestru jezdili do Japonska, nahrávali desky. Mladší, jako jsem byl já, jezdili do NDR a nenahrávali nic. To mě nelákalo a nechtělo se mi ani do televizního orchestru, kam jsem udělal konkurz. Tak jsem šel přes léto do baru a čekal, jak to dopadne. Do toho se mi ozval Standa Jelínek, že dělá kapelu Ivetě Bartošové a Darině Rolincové, že tam bude Honza Seidl na bicí a Péťa Malásek na klávesy. Bylo to hezké, super lidi, užili jsme si šňůrky, mejdany, ale netrvalo to dlouho. Krom toho se mi čím dál víc chtělo hrát jazz. Tak jsem se rozhodl do toho jít a začal naplno - nahrávky, studování, učení se. Chodil jsem po klubech a hrál s nejrůznějšími jazzovými kapelami. Hrál jsem s Martinem Kumžákem, Luďkem Švábenským ,... se spoustou nejrůznějších lidí. Bylo to prima, moc mě to bavilo, i když to, co takhle člověk vydělá, zůstane většinou rovnou na místě. Ale hraje vlastní tóny - a to je podstatné." Pochopitelně nejen jazzem živ může být člověk a to jak u nás, tak do značné míry i v zahraničí. Proto se František začal stále častěji objevovat v nejrůznějších formacích, natáčel s Václavem Hybšem, s TOČRem, řadu let strávil v příjemném angažmá u Marie Rottrové, kde se dal dohromady se svým stěžejním rytmickým parťákem Frantou Hönigem. Připočteme-li k téhle dvojici ještě kytaristu Charlieho Blažka, vzniklo tak v první polovině devadesátých let nerozlučné studiové trio, které je podepsáno pod opravdu nesčetným počtem studiových nahrávek. "Byla to prostě fabrika. Dělali jsme tak jednu desku měsíčně s každým, na koho si jen vzpomeneš. Na druhou stranu ale musím říct, že ani při tomhle objemu člověka nikdy nenapadne, že by nějakou věc zívnul nebo odfláknul. Nahrávka je něco, co tu zůstane, co je natrvalo, je to jako obraz, který může být všelijaký, ale děláš ho poctivě, protože jsi pod ním podepsaný."
Jméno Františka Raby najdete stejně tak na deskách Martina Maxy jako Ivana Krále či Jiřího Suchého. Další kapitolou jeho profesionální dráhy se od poloviny devadesátých let stal muzikál. Byl jedním z těch, kdo se podíleli na nezapomenutelné inscenaci Jesus Christ Superstar, hrál v divadelním orchestru Evity, natáčel Pomádu, Kleopatru, Rebely, Tři mušketýry... "Nádherné byly čtyři roky na Ježíškovi. Byla to úžasná parta a je až neuvěřitelné, jak dokázalo pronikat jiskření mezi těmi, co zpívali na jevišti, a námi skrz betonovou kobku v orchestřišti." Důležitým momentem pro budoucnost byla dvě léta, která František Raba strávil jako basista skupiny Nerez. "Pravda je, že mi to moc nesedělo, ale hlavně proto, že Nerez měli úplně jiný způsob práce. Já jsem byl zvyklý na hodně feelingové hraní, od srdíčka a pocitu, tady byla spíš touha přenést to, co je na desce, co nejpřesněji na koncert." Působení v Nerezu ovšem odstartovalo dosud trvající pevné muzikantské a osobní přátelství Františka se Zuzanou Navarovou. Přineslo první ovoce na desce Caribe a zanedlouho se pak František stal jedním ze zakládajících členů dosavadní kapely Zuzany Navarové Koa.
To, co rád
"Poslední dobou se snažím čím dál tím víc věnovat v muzice tomu, co mě opravdu těší, co mám rád. Sloužil jsem už hodně a je fajn, že už to není tak nutné. Stejně tak, jak mě bavilo hraní v triu s Rudolfem Roklem nebo různými zdejšími i zahraničními jazzmany, baví mě moc třeba práce se Zuzkou Navarovou, Charliem Blažkem v jeho Charlie's Blood Group a samozřejmě Workshop, který máme už pár let s Frantou Hönigem, Lvem Rybalkinem, Milanem Krajícem a dalšími."
Poslední zmíněná kapela, lépe řečeno muzikantský all stars band je fajnšmekry vyhledávaná jazzrocková formace, zachycená prozatím jedním živým albem, nicméně, jak František Raba slibuje, v plánu je vbrzku i deska nová, studiová. Další novinkou na Františkově široké hudební paletě je formace Triny a Tři my, nejlépe označitelná nálepkou world music, kde před "pádlem" dostává striktně přednost kontrabas v klasickém slova smyslu. Ale na onu zmíněnou paletu se toho stále vejde opravdu mnoho. Vedle letitého působení v Golemu i nejrůznějších hostování, třeba nahrávání všelijakých hudebních projektů a zakázek, jakou byla například hudba pro otevření pařížského Disneylandu. I přesto ale František Raba svou káču a pádlo neodkládá ani doma. "Cvičit je třeba pořád, už kvůli pocitu vlastní jistoty. Ale fakt je, že u mě se cvičení odehrává v určitých etapách, zpravidla na jaře a na podzim. V zimě se mi moc nechce a v létě se spíš věnuji grilování masa."
Baskytarista a kontrabasista František Raba se narodil 27. června 1964 v Karlových Varech. Je absolventem Státní konzervatoře v Praze, postupně spolupracoval s bezpočtem interpretů a skupin takřka všech žánrů. V současnosti je členem kapel Koa, Workshop, Golem, Triny a Tři my. Je velmi vyhledávaným studiovým hráčem.
NÁSTROJE
Baskytary: Yamaha TRB 5 a Fender Jazz Bass
Dva sto let staré kontrabasy blíže neupřesněných značek
Aparatura: baskytara - Carvin 600 Red Eye - kontrabas - snímač Underwood a předzesilovač Sadowsky linkou do pultu
