Meinl Drum Festival Warsaw - jedenáctý ročník bubenického festivalu

V minulém čísle jste se mohli dozvědět, že jsme si v září udělali z Muzikusu výlet do Polska. Rozhodli jsme se tak ovšem nejen proto, že výlety jsou super. Skutečným důvodem byla zvědavost, co nového německá firma Meinl pro všechny bubeníky a perkusionisty letos připravila.

Rozlítaný život muzikanta je kořeněný stále novými vjemy a podněty, až z toho někdy bolí hlava. My jsme si na naší pracovní cestě mohli kromě samotného festivalu zažít bizarní cestu nočním vlakem a poznat hlavní město Polska v jeho příjemné jednoduchosti. Po příjezdu jsme si celí natěšení společně vyzkoušeli vystavené činely a perkuse (s kytarami na červnovém Ibanez Guitar Festu jsme toho nakonec moc nenatřískali), poznali jsme nové i tušené tváře hudebního podsvětí a s některými z nich jsme si v zákulisí dokonce mohli popovídat. Rozhovory bývají zpravidla studnicí vzácných myšlenek a poznání - tentokrát jsme díky nim mohli zjistit, na jaké různé způsoby se dá muzika současnosti vnímat, tvořit, interpretovat a uchopit. Kromě novinek, co se produktů německé firmy Meinl týká, vám tak v aktuálním čísle Muzikusu přinášíme rozhovory se dvěma účinkujícími - vyzpovídali jsme mladého bubeníka jménem Tomek Torres, který má kromě jiného na svém kontě spolupráci například s Bobbym McFerrinem. Hned nato jsme si popovídali s Anupem Sastrym, bubeníkem z prostředí stále populárnějšího žánru - moderní odnože progresivního metalu. Dozvěděli jsme se, že je možné produkovat kytarovou hudbu i bez znalosti hry na kytaru a poznali jsme blíže jednoho z domácích bubeníků s kubánskými kořeny, jehož energie nenechala chladnou jedinou slovanskou duši choulící se v přítmí varšavského divadla.

Kéž by bylo tak, jako bylo loni!

Společnost Meinl uspořádala letos Meinl Drum Festival ve Varšavě, což bylo oproti tradičnímu sídlu většiny akcí - německému Gutenstettenu - příjemnou změnou. Loňská akce se nesla ve velkolepém duchu, jelikož Meinl Drum Festival oslavoval před rokem své kulaté desáté narozeniny. Většinu účinkujících z loňského festivalu není třeba zvlášť představovat. Své umění předvedl na začátku monstrózní Thomas Lang se snad nejtlustšími paličkami, jaké kdy byly vysoustružené, křehká Anika Nilles zbourala s elegancí všechny rodové předsudky, příjemné napětí utlumil svým kultivovaným hraním Richard Spaven s podle mě krásným zvukem suchých činelů Extra Dry z řady Byzance. Třešničku na téměr dokonalém dortu představoval Benny Greb s kapelou Grebfruit. Mnohýmm z vás jistě neuniklo, že Benny Greb navštívil i naše končiny, a to 28. října 6. bubenický festival ve Vysokém Mýtě, ze kterého vám Muzikus také přinese co nejautentickejší dojmy a postřehy. Po vystoupení na vlakovém nádraží nám po sumarizaci minulýho ročníku zůstávalo jenom doufat, že letošní ročník bude alespoň z polovice tak úspěšný jako ten minulý.

Když se na pódiu roztrhne blána, zachrání to už jen Matt Halpern

Těsně před otevřením festivalu se v zákulisí připravoval Anup Sastry, mocný vzrůstem i schopnostmi. Těšit se mohly zejména milovníci polyrytmů a kytar podladěných alespoň o tři oktávy. Anup spolupracoval s projekty jako Skyharbor, Polyphia, Intervals, a také působil v známější formaci Monuments. V rozhovoru jsme se ho zeptali na jeho čerstvě nahrané EP, na práci i každodenní rutiny.

Anup Sastry

Zdravím tě, Anupe. Zachvíli to všechno začne a mě zajímá, co budeš dnes hrát. Bude to vlastní materiál z tvého EP, nebo zahraješ taky skladby z dílny jiných projektů, v nichž si působil?

Ahoj! Dnes uslyšíte primárně skladby z projektu Skyharboru, ve kterém jsem donedávna hrál. K těm skladbám mám zvláštní pouto, cítím se při jejich hraní komfortně a mrzí mě, že kvůli jistým skutečnostem již v tomto projektu nemohu dále působit. Ale věci jsou tak, jak jsou, a vlastně jsem teď rád, že se nyní mohu plně zaměřit na sólovou tvorbu.

Znamená to, že tě už nebudeme moci vídat na pódiu spolu s kapelami jako Monuments, případně ve spolupráci s jinými projekty?

Momentálně ne. Jsem v rozpoložení, kdy si říkám: Dost bylo kapel, dost bylo živého hraní s kapelami! (smích) Plánuju se nyní naplno věnovat tvorbě vlastního materiálu. Mám na to naštěstí podmínky - své vlastní studio, ve kterém momentálně nahrávám kromě vlastních věcí i počiny jiných autorů nebo jejich projekty. Například nedávno jsem spolupracoval s Martym Friedmanem na jeho poslední nahrávce.

Zajímá mě, jak vznikalo tvé EP Bloom, které spatřilo letos světlo světa. Pracoval jsi na něm sám?

Ano, celé jsem ho vyprodukoval já. Nahrával jsem si svépomocí všechny nástroje i kytarové party, přesto že na kytaru hrát neumím. Každou notu jsem nahrával zvlášť, pak jsem to dal digitálně dohromady, spojil, zkomponoval, naaranžoval. Někomu může přijít takový postup zvláštní, já to však vnímám jako práci na sobě a taky jako rozvíjení schopností, které při své práci považuji za důležité. Je to cvičení, kdy zdokonaluji sám sebe v práci ve studiu, zlepšuji se v dovednostech, jako je mixování a mastering. Učím se sám na svých pokusech a chybách, a vlastně jsem takto sám sobě poskytl prostor, kde mohu rozvíjet svou kreativitu, cit a producentské schopnosti.

Jsi známý zejména pro svá bubenická videa na Youtube. Na tvém kanálu je možno zhlédnout covery některých skladeb a stejným způsobem prezentuješ svou vlastní tvorbu. Myslíš si, že mají taková videa při jejich dnešním objemu ještě význam? Zdálo by se, že je internet těmito videi přesycený...

Samozřejmě, je toho poslední dobou trošku hodně. Myslím si, že bubeníci by možná neměli být takoví snaživí a za každou cenu na to tlačit. I tak jsem přesvědčen, že lidé chtějí vidět zejména vybavení, slyšet například jako zní netradiční ladění bubnů, jsou zvědaví na zvuk činelů... Výhoda je v tom, že jim taková videa mohou pomoci rozhodnout se při výběru jejich nástroje nebo při hledání toho „jejich“" zvuku, v tomto případě považuji videa za velmi nápomocná. Ale ano, je toho již trošku příliš. (smích) Ale koneckonců jde o to, bavit se. Pokud to lidi baví, je to úplně v pořádku.

Věnuješ se vedle nahrávání i něčemu jinému? Kdy jsi vlastně začal s prací ve studiu?

Snažím se nahrávat a produkovat hudbu nejvíce, jak se dá. Stále se dovzdělávám, spolupracuji s interprety, sleduji trendy a novinky. Nevěnuji se tomu až tak dlouho - nahrávám asi posledních pět let, zato však za počítačem trávím každý den. Můj den je v podstatě jednotvárný. Vstanu, hraji na bicí, jdu do posilovny, a když se vrátím, sednu si za počítač a pracuji.

Co je podle tebe výjimečné na činelech Meinl? Jsi zvyklý se zvukem experimentovat nebo máš svůj již ověřený set up, který neměníš?

Je to o nástrojích, ale i o vztahu, který s firmou máme. Starají se o nás, poskytují nám jako hudebníkům kvalitní servis. Co se činelů týče, mám rád hlavně jejich rozmanitost, širokou škálu zvuků. Meinl poskytuje možnost najít si svůj vlastní zvuk. Kombinací různých jejich činelů vznikají zajímavé harmonie, pestré zvukové škály. Neměnný a stálý set up nemám, činely samozřejmě měním podle toho, jaký zvuk právě potřebuji.

Jaké jsou tvé plány do blízké budoucnosti? Můžeme se těšit na nové EP nebo celé album?

Ano, samozřejmě. Už mám dokonce připravené dvě nové skladby. Bude to stále v duchu progresivního metalu, ale přiznám se, že bych se rád dostal na nějaká „nová místa“. Tak trochu doufám, že bude nové věci znít trochu jinak než doposud.

Anupovo vystoupení otevíralo festival a během rozhovoru by stěží skryl jemnou nervozitu. Možná cítil, že ne všechno bude v ten den klapat jako hodinky. Anupa totiž uprostřed vystoupení postihlo neštěstí ve formě roztržené blány na kopáku. Ani duct-tape nepomohl zvrátit krutý osud, a tak si musel Anup po druhém přetržení blány půjčit kopák od kolegy Matta Halperna. Svůj part však dohrál i přes tuhle nepříjemnost se vší ctí a za své kvalitní muzikální provedení sklidil od publika velké ovace. Škoda jen toho váhavého a neusazeného zvuku, který si už tradičně odnesou první z účinkujícich.

A kolik Vy znáte polských bubeníků?

Stejně tak jako v Německu, i ve Varšavě dostali prostor odprezentovat své umění domácí bubeníci. Druhým muzikantem, se kterým jsme měli možnost si popovídat, byl Tomek Torres. Jeho jméno nám ze začátku nedávalo mnoho indicií a nevědeli jsme, co čekat. Stačilo však vydržet do závěru festivalu, ve kterém bez ostychu předvedl divákům svou živelnou a příjemně uvolněnou hru. A jaká pak byla? Tomek dáva důraz spíše na groove než na silovost, i přesto že má stejně jako Anup blízko k tvrdým žánrům.Hraje v rap metalové kapele, ovšem jeho multižánrovost, volnost a pružnost ve stylech hry mu mohou závidět mnozí ostřílení klasici nebo jazzmani.

Tomek Torres

Ahoj Tomku! Můžeš se představit čtenářům časopisu Muzikus? Můžeme začít třeba nenáročnou otázkou, zda si vzpomínáš na svůj první kontakt s bicími.

Většina muzikantů si přesně vzpomíná na moment, kdy se zamilovali do svých bubnů. Já si to však zcela přesně nepamatuji. Mám pár fotografií, na kterých je mi asi šest, v ruce mám paličkya sedím za bubny. Pocházím z hudebnické rodiny, můj otec je kubánský perkusistaa matka hraje na housle. Od malička tedy bylo v „domě hodně muziky“, já jsem vlastně ani neměl na výběr, dostalo se mi do krve od mých rodičů. Nepamatuji si však na žádné vědomé rozhodnutí začít hrát právě na bicí. Vyplynulo to celé velmi přirozeně. Rodiče mě do ničeho netlačili, sám jsem se rozhodl jít studovat hudbu. Co bylo pro mě těžké, byly povinné hodiny klavíru, protože pro děti v mém věku neprobíhala výuka bicích nástrojů. Nad klavírem jsem se musel skutečně trápit, pamatuji si, že to bylo období prolité krve a slz, ale věděl jsem, že to musím absolvovat, pokud chci jednou studovat bicí. Ve škole to začalo klasickými cvičeními pouze na malý buben, později přišel xylofon, vibrafon, stále to však nebyla sada ve svém pravém slova smyslu, po které jsem toužil. Učil jsem se tedy sám, až do svých dvanácti let, kdy jsem absolvoval jazz camp v USA. Až tam jsem se mohl seznámit s bicími v jejich plné síle, přesně tak, jak jsem vždycky chtěl. Na ten moment si naopak pamatuji docela přesně. Tehdy jsem přesně věděl, že „tohle je ono“. Od té doby hraju na bicí zcela jiným způsobem, než se učí ve školách.

Ve kterých žánrech se cítíš nejkomfortněji?

Moje kapela Afromental by se v rámci žánrů dala definovat jako rapcore. Je tam méně hip hopu a mnohem více těžkopádných kytar, je to tvrdá muzika s důrazem na groove. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat, tak všichni v kapele uznáváme tvorbu Limp Bizkit a chtěli bychom se přiblížit něčemu podobnému.

Uslyšíme dnes během tvého vystoupení některé ze skladeb do Afromentalu, nebo budeš hrát něco zcela jiného?

Ano, zahraju pár skladeb z posledního alba Mental House. Jedna ze skladeb je dokonce moje vlastní kompozice, jsem velmi rád, že ji mohu zde na Meinl Drum Festivalu předvést. Stejně jsem velmi zvědavý, jak dopadne naše společné hraní s chlapci (Daray Brzozowski a Andrej Marszałkowski). Poprvé budu v situaci, kdy budou na stage tři sady bicích. Nevím, jak to dopadne, protože každý z nás má zcela jiné preference, jiný styl. Ale věřím, že to bude zábava.

Co dělá pro tebe komunikaci prostřednictvím bicích jedinečnou? Jak se dá charakterizovat?

Někdy když poslouchám hudbu, cítit tam zvláštní sílu. Pak si uvědomím, že vnímám ve skladbě nějaký puls, který se promítá do jakési vnitřní síly, a až později, poznám že ji mají na svědomí právě bubny. Je to energie, která mnou hýbe, a to mě na tom baví. Stejně miluji a uznávám i hudbu bez bicích, avšak když přijde na rytmickou sekci, něco se ve mně pohne.

Říkal jsi, že jsi studoval v Polsku, ale i v USA. V posledním období se rozmáhá trend být samoukem, kteří se chopí studia hry na nástroj spíše intuitivně, případně se učí z internetu. Vnímáš ze své zkušenosti nějaký aspekt, který je pro hru na bicí velmi důležitý, ale je ho možné naučit se pouze díky studiu hudby v pravém slova smyslu?

Bicí nástroje jsem studoval dvanáct let, kdy jsem se naučil teorii a precizní hru na malý buben. Řekl bych to takto: Umím hrát na vibrafon, ale nevyužil jsem to ani jedenkrát ve svém životě. Na druhé straně rudimenty, které jsem musel absolvovat na studiích, se mi v současnosti perfektně hodí. Řekl bych, že jsou pro mé pohodlné hraní nezbytné. Co mi dala škola, je taky schopnost rozpoznávat v muzice důležité věci, pochopit jejich význam a dotáhnout je jejich důsledným cvičením do dokonalosti.

Co přesně jsou ty důležité věci?

Jednou z nich je například obyčejné poslouchání. Poslouchat, poslouchat, poslouchat. Momentálně jsem v situací, kdy nemám možnost jít každý den do zkušebny a poctivě cvičit. Pokud nemám čas hudbu zrovna trénovat, alespoň ji poslouchám. Taky se snažím nelimitovat sám sebe jedním žánrem, poslouchám všechno možné. Mnoho dobrých bubeníků se v dnešní době pozná právě pro jejich schopnost zahrát různé styly, vyjádřit širší spektrum emocí.

Jaký zvuk činelů ti nejvíce vyhovuje? Jsi zvyklý se svým zvukem experimentovat?

Mám rád temný zvuk Dark činelů ze série Byzance. Můj oblíbený je například Byzance Dual Crash. Může to vyznít, že jsem nudný, ale mám svůj ověřený set up, který většinou neměním. Mám rád větší průměry, crashe používám o rozměrech osmnácti nebo dvaceti palců. Našel jsem si zvuk, který mi vyhovuje a který mám rád. Možná jednou přijde čas, kdy budu mít chuť hledat nový sound a experimentovat, zatím jsem však spokojený.

Tomekova jedinečnost a vysoká muzikální kvalifikovanost se promítla během jeho sólového vystoupení v závěru večera. Hned po krátkém vystoupení a interpretaci vlastních věcí si Tomek zahrál spolu dvěma dalšími polskými bubeníky, Darayem Brzozowskim působícím od roku 2008 v Dimmu Borgir a Adamem Marszałkowskim známým spíše z lokálních kapel. Zjistili jsme, že v Polsku mají zcela jiné zvyky, než je tomu například v Německu. Během společného hraní tří polských bubeníků se najednou na pódiu zjevil pán z produkce nesoucí podnos s třemi malými pohárky, předpokládejme, že naplněnými obsahem alkoholického charakteru. Chlapci se tak snažili nejen o synchronizaci svých partů navzájem, ale během bubnování si přesedali od jedné sady bicích k druhé a snažili se napodobit styl hry toho druhého. Během toho je asistent produkce z neznámých příčin opíjel. Se zármutkem musím konstatovat, že společné vystoupení těchto tří pánů popíjejících po čas hraní sloužilo spíš pro pobavení očí než pro pohlazení zvukovodů nebo duše. Všechno zlé je však na něco dobré a z této zkušenosti lze vyvodit alespoň doporučení do budoucna: Lepší je nechat bubeníka samotného a střízlivého, ať si tam dělá ty své nesrozumitelné věci, a hlavně ať se mu do toho nikdo další (a už vůbec ne opilý) nesnaží bubnovat!

V tomhle čísle Muzikusu dostali prostor pouze dva účinkující, v tom dalším však pro vás chystáme další dva rozhovory. O zajímavé postřehy ze svých bubenických vesmírů se podělí Matt Halpern z Periphery a Dariusz „Daray“ Brzozowski z Dimmu Borgir.

Říjnové dny nebyly ani podzimní ani zimní, deštivé ani suché. Zkoušeli jsme tedy najít jejich proměnlivý charakter v nových zvucích nástrojů a činelů značky Meinl a jsme přesvědčeni, že se nám to letos znovu podařilo. Ty zvuky stojí za to, emoce nahrávka nezachytí, a tak vás zvu - přijeďte příští rok také. Věříme, že na dvanáctém ročníku Meinl Drum Festivalu bude možno stejně jako letos najít, slyšet a zažít všechno to, co stejně jen těžko tady v redakci namačkáme do přívlastků.