K dalšímu rozhovoru jsem si do své Vyšetřovny přizval hráče, o kterém lze bez pochyby říci: "Tohle je funky basák." Jsem velmi potěšen, že vám dnes mohu představit basistu, který svým stylem a energií úspěšně navazuje na odkaz černé funky muziky. Dokladem jeho schopností je jistě i workshop, se kterým se počínaje tímto číslem budete setkávat na stránkách Muzikusu (viz strana 95).
Nedá mi to nepřipomenout první otázkou tvůj workshop. Co podle tebe vlastně je funky hra na basu?
Funky hraní na basu si spousta lidí asociuje se slapem. Podíváš se do učebnic a vidíš funky a slap. To se samozřejmě nedá takhle zúžit. Funky basa je hlavně prstová basa, která využívá groove. Pevný spodek s využitím synkopických rytmů, nepravidelné rytmy, které se opakují. Strašně důležitá je spolupráce s bicími, basa a bicí musí být v podstatě jeden instrument, aby se ta nástrojová nadstavba nad tím měla od čeho odpíchnout.
V současnosti hraješ s velice zajímavou kapelou Funk Allstars. Mohl bys popsat svůj hudební vývoj, jak ses dostal až k téhle kapele?
Hudbě jsem se začal věnovat v pěti letech, matka ze mě chtěla mít houslistu, takže jsem chodil deset let do houslí. Ze začátku mě to možná i bavilo, ale časem to nadšení vyprchalo a v patnácti jsem se na to vyprd'. K base jsem se dostal v sedmnácti, kdy jsme se spolužáky na gymplu založili kapelu. Otec našeho kytaristy kdysi hrával na basu, takže jsem si ji od něj vzal s tím, že na to někdo hrát musí. Byla to Jolana Iris, šílený nastroj. Měla prohnutý krk a nešla vůbec naladit. S touhle kapelou jsme to šudlali asi rok a potom mi dali lano kámoši do kapely Premium Bananas, se kterou jsme se pokoušeli o jakés takés funky, samozřejmě slabší úrovně. Potom jsem se dostal už k lepší skupině, jmenuje se Zády a hraju s ní do dneška. Je to poděbradská kapela, která míchá rock, blues a funky. Je tříčlenná, takže pro basu je tam docela prostor, můžu si víc dovolit. No a k Funk Allstars jsem se dostal tak, že jsme hráli se Zády na nějakém festivalu v Kolíně, kde jsem potkal bývalého spoluhráče ze smyčcového orchestru Jardu Čížka, který hraje s Krásnými novými stroji a ten mi dal kontakt na kluky, že zakládají kapelu. Tak jsem přišel na zkoušku, no, a časem jsme to dali dohromady. Zrod byl samozřejmě těžký, kompletně jsme měnili dechovou sekci, dva roky jsme ve zkušebně dávali dohromady repertoár, teprve poslední rok koncertujeme.
Funk Allstars je vlastně jedenáctičlenná kapela a muziku jako vy tady hraje málokdo. Jak dáváte dohromady repertoár?
Problém funky muziky tady je to, že většinou ji hrajou lidi, co dřív dělali bigbít. Vypnou si na kytaře buster, něco zašmrdlají a myslí si, že to je funky. U nás skládá hudbu bubeník, což je obrovská výhoda, protože klade důraz hlavně na rytmus a neodpustí nikomu žádnou nepřesnost. Komponuje i dechovou sekci, která je taky hodně rytmická, možná by mohla hrát víc ploch.
Jakým způsobem si vymýšlíš basové party? Tvoje technika hry nezapře inspiraci Marcusem Millerem a Francisem Rocco Prestiou.
Tohle přesně jsou dva lidi, kteří mě hodně ovlivnili, zvlášť Marcus Miller je můj velký vzor. Co se těch partů týče, vycházím z bicích. Vidím ten rytmus a snažím se hrát s bicími, podporovat kopák. Druhá možnost je vytvořit si nějakou figuru a do ní vymyslet bicí, ale základ vždycky musí být spolupráce těch obou nástrojů.
Marcus Miller je hráč, jehož figury jsou hodně výrazné, často se je basáci učí. Stahuješ si taky jeho nahrávky?
Nevím, jestli je to teď nějaká móda, stahovat nahrávky, snad je to tím, že existuje spousta softwaru, který ti nahrávku zpomalí, takže ji můžeš takt po taktu rozebrat. Už to tak často nedělám, každopádně si myslím, že to je jedna z cest, jak se zlepšit. Co se cvičení týče, radši hraji z not.
Když už jsme u toho, máš nějakou oblíbenou školu?
Těch škol je šíleně moc, i v tom workshopu bych chtěl hodně odkazovat na školy, které třeba mně hodně pomohly. Třeba na naučení se hraní z not je nejlepší Horova škola, cvičení v ní jsou dost nezáživná, ale na naučení se not je to docela vhodné. Na slap je dobrá Scheuflerova škola, i když ne u všech basáků má nejlepší odezvu. Mně osobně v ní hodně pomohly paradidly, ta škola celkově je udělaná poctivě, je vidět, že tu svoji techniku chtěl předat dál. Z některých škol mám pocit, že vznikly jenom pro peníze, je tam pár figur a nic se nevysvětlí.
Teď už přikročíme k technické části našeho povídání. Řekni něco o svých nástrojích.
Mám Fender Jazz Bass Marcus Miller model, který jsem si pořídil před dvěma lety. Když to vezmu z gruntu, tak první basa byla Jolana, o které jsem už mluvil. Potom jsem si pořídil Sharka, protože jsem neměl peníze a ani jsem se v tom moc neorientoval. Aktuálně mám toho Jazz Basse. Nástroj jsem nikdy moc neřešil, víc mě baví hraní samotné. Marcus Miller model mi vyhovuje hlavně kvůli tvaru krku, je totiž trošku užší než u standardních modelů. Možná můžu říct, že jinou basu už asi do konce života potřebovat nebudu. Líbí se mi, že na ní můžeš vypnout aktivní elektroniku, dostat z ní pasivní zvuk, což je na prstovou hru asi lepší. Aktivka je ideální na slap, nelíbí se mi moc pasivní zvuk JazzBasse hraného slapem. Mým dalším nástrojem je bezpražcovka Ibanez Blazer Custom Bass z roku 1982, tedy z doby, kdy se japonské produkci podařilo zválcovat Fendera. Ten Ibanez je v podstatě kopie Precisiona a má přidaný kobylkový snímač, což je pro bezpražec docela zásadní. A jako záložní basu mám nově Fokus-H Jazz Bass, která mi přijde taky docela slušná.
Jaký používáš aparát?
Mám kombo Trace Elliot se dvěma desítkama, dvanáctipásmovým ekvalizérem a dvoupásmovým kompresorem. Se zvukem aparátu jsem celkem spokojený, myslím, že má dost středovou charakteristiku. Je celkem těžké, ale vleze se mi do auta... Zvukově mi to kombo vyhovuje, díky jeho korekcím z něj dostanu to, co potřebuji. Efekty nepoužívám žádné. Mám ještě maličké kombíčko do zkušebny, Laney - zkosené.
Na jaké struny hraješ?
Se strunami experimentuji, nemám žádnou stálou značku. Měl jsem období, kdy jsem hrál na červené Warwicky za tři stovky, z toho důvodu, že se mi hodně potí ruka - odehraji koncert a na konci při slapu už ty struny prostě nezvoní, což je docela potřeba. V současné době hraji na Fendery 0.45 niklové, protože jsou docela levné. Mám ještě takovou vychytávku, když struny přestanou hrát, strčím je do odpadní trubky, kterou mám naplněnou lihem a nechám je tam tři dny, pak se ty struny dají ještě chvíli používat. Experimentuji s různými "matroši" na čištění strun, ale zatím nevím...
Nahráváš si basu do počítače, mohl bys říct něco o tom, jak na to?
Styl, kterým nahrávám basu do počítače, se nedá aplikovat na profesionální nahrávku, spíš používám počítač jako korekci svého hraní, když chci slyšet, jak co zní, nebo jestli tam nehraju něco špatně. Používám WaveLab multitrack, bicí si vytvářím ve Fruity Loops. Mám jenom obyčejnou zvukovku, a co se nahrávání týče, nejsem moc zkušený.
Nahráváš si taky vlastní kompletní muziku?
Mám doma rozdělaných asi dvacet věcí, které jsem ale ještě nikomu nepustil. Spíš tak jenom experimentuji a uvidím, co z toho bude. Vydání sólové desky nepřipravuju :).
A otázka nakonec. Pro změnu se tě nebudu ptát na tvé oblíbené hráče, ale na desky. Mohl bys jmenovat některé nahrávky, o kterých si myslíš, že by je měl člověk poslouchat, aby pronikl do toho, co to funky je?
Když člověk neví, měl by začít Jamesem Brownem, to je guru a vynálezce funky. Můžu doporučit třeba jeho Best of... Z těch dřevních věcí bych doporučil Tower of Power, třeba i jejich současná alba si ponechávají ten sound. Co se basy týče, Sly and the Family Stone, Larry Graham, taky Stanley Clark - School Days, což asi není úplně funky. Já osobně už ten dřevní funk moc nevyhledávám, znám ho, ale víc mě asi oslovila acidjazzová scéna ze začátku devadesátých let, líbí se mi třeba kapela Incognito, i když to spousta lidí považuje za popík, taky věci od Brand New Heavies, Jamiroquai a tak. Mám rád funk ve všech jeho odrůdách. Třeba i jednoduchý disco funk, ze kterého se potom vyvinul všechen ten popový odpad osmdesátých let, což bylo vlastně spotřební zboží, a to mi už nic neříká. Mám rád nejen jednoduchou hru, ve které mi něco chybí, ale třeba i komplikovanou, i když někdy může nudit. Důležité je najít tu hranici mezi nimi.
To je myslím, důležitá myšlenka na závěr, tak tedy díky za rozhovor.
Více o tomto "mistrovi basů" se lze dozvědět rovněž na jeho webových stránkách www.sweb.cz/JanHais
