Právem ho lze nazvat nejvýznamnějším textařem slovenské rockové hudby. Stál u zrodu Tublatanky a nebýt jeho, dnes bychom neznali revoluční písně jako Pravda víťazí nebo Loď do neznáma.
Absolvent Slovenské vysoké školy technické, Fakulty architektury, obor urbanismus a územní plánování (1985). Autor jak písňových textů, tak i textů k muzikálům, díky svéráznému přístupu k lidem i povinnostem v kulturní oblasti se prosadil také jako manažer, producent, moderátor a scénárista. Kromě Tublatanky byl i manažérem skupin Isabelle a Hex. Zakládající člen a předseda Rady Slovenské hudební asociace (1990-1995), zakládající člen (1991), výkonný tajemník a později předseda Rady Svazu autorů a interpretů. Vedl vlastní uměleckou agenturu, později vydavatelství Martin Sarvaš Productions/MSP Records (1995-2006). V letech 2008-2013 byl ředitelem Slovenského institutu v Berlíně. Autor a moderátor televizních a rozhlasových pořadů (kromě jiných relace Boom vysílané z Hollywoodu). Šťastně ženatý s manželkou Ivetou, s kterou mají dceru Andreu.
Chtě nechtě, první asociace, která lidi napadne v souvislosti s vaším jménem je Tublatanka. Jako manažer a textař jste byl jakýmsi čtvrtým nepsaným členem skupiny. Jak si vzpomínáte na začátky Tublatanky, když vyšlo jejich debutové album plné nakažlivé energie, které vlastně kapela v podstatě už nikdy nepřekonala?
Když vyšlo debutové album, už se nahrávaly skladby na dvojku. První album se nahrávalo, myslím, už v roce 1983.Všechno byl vlastně jeden sen, který se stal skutečností. Mě muzika a lidé kolem odjakživa přitahovali, ale jelikož jsem na nic neuměl hrát, zbývaly tyto možnosti: textař, manažer, nosič aparatury nebo bodyguard. Tak jsem dělal všechno. (smích)
Postupně z kapely odešli Ďuro Černý i Paľo Horváth, původní idea krojů zůstala v zapomnění, změnil se hudební styl Tublatanky, později jste pro ně už nepsal ani texty. Před pár lety to dokonce mezi Ďurom Čurným a Maťom Ďurindou „hořelo“ i v médiích. Z čeho to všechno vyplynulo? Jaké jsou vztahy mezi vámi všemi dnes?
To, co lidi na kapele přitahovalo a co bylo jedinečné - kromě výjimečných výkonů i to intelektuální pnutí mezi jejími členy - to bylo vlastně i příčinou rozpadu. Kromě životosprávy na jedné straně byl problémem vztah Mati k nám ostatním: Dá se říci, že nás potřeboval, ale často nám dával najevo, že jsou mu přednější technici a fanynky. Jako textař jsem po roce 1993 rozhodnutí Mati vyzkoušet všech jiné respektoval, ale čas ukázal, že to úspěch nepřineslo. Přesto jsem i po rozpadu původní sestavy vždy řešil v zákulisí problémy kolem kapely. Vztahy jsou zvláštní, je tam určitá nostalgie po staré sestavě, zejména u fanoušků, ale já jsem podporoval i novou partu, která je spolu již dvacet let, aby udržela odkaz těch skladeb.
Na albu Patriot jste po deseti letech opět začal psát texty pro Tublatanku. Proč?
Tak já jsem texty průběžně psal, ale jaksi jsem nebyl vždy úspěšný při konečném výběru. Textoval jsem například Bez tvojej lásky - hit Ďura Topora, věci pro Doda Dubána atd.
Během sametové revoluce vzešly z vašeho pera dva nadčasové protestsongy Loď do neznáma a Pravda víťazí. Nikomu jinému se něco takového nepovedlo...
Bylo to úplně zázračné období, tak jsme to cítili a vycházelo to. Ty věci doslova zlidověly, to jsme si tehdy neuměli ani představit.
Jak si vzpomínáte na období, kdy jste s Danem Mikletičom založili Duo Haligali? Splnilo toto duo vaše očekávání?
Já jsem nedocenil, jaký objem energie do toho dal Dano, bral jsem to na lehkou váhu, ale byla to krásná zábava. Dokonce jsme byli v top 10 celoročního hodnocení v relaci Triangel se skladbou My niesme gigolo. Moje očekávání byla naplněna vrchovatě.
Vy jste kdysi organizoval hudební cenu Grammy, předchůdce Aurela, když zanikla, byl jste dost znechucený. Co říkáte na to, že na Slovensku již dlouhodobě neexistuje nejen oceňování typu Grammy, ale zaniklo i hlasování široké veřejnosti Slávik? Proč to v Čechách kontinuálně funguje, u nás ne?
Dobrá otázka. Grand prix Svazu autorů a interpretů jsme dělali deset let do roku 2000 a byl to, myslím, zásadní krok pro pop music a pro její přežití po roce 1990. Namísto vyrovnávání účtů s normalizačními praktikami kolegů jsem využil svou autoritu bigbíťáka na překlenutí období nástupu volného trhu a zahraniční produkce. Roky jsme bojovali o místo ve vysílání Slovenské televize, podařilo se, všechno fungovalo. Odměnou mi bylo rozhodnutí otců zakladatelů, že už jsou z nejhoršího venku, nehrozí jim nebezpečí a je třeba přepřáhnout. Ceny anektoval známý produkční dům za asistence dnes již neexistujících vydavatelských subjektů ze zahraničí a k mému překvapení si bardi začali udělovat doživotní ceny znovu. Později přešly ceny pod dubiózní moravskoslezskou agenturu a dnes chlapci nemají nic, ani Slávika, přičemž se zdá, že jim to vyhovuje. Neboť co kdyby hlas lidu řekl něco jiného, než oni chtějí? V Čechách to funguje proto, neboť vědí, že něco takového je potřeba, a se skřípajícími zuby se všichni hráči dohodnou. Tady zvítězil třetí - z hudebních cen marginálního alternativního veřejnoprávního FM Rádia je dnes mínění ovlivňující událost. Proč se slovenská pop music rozhodla spáchat harakiri, je mi dodnes záhadou.
Mimo mnoha televizních a rozhlasových pořadů, jejichž jste byl autorem i moderátorem, asi nejvíce vzbudil rozruch program Boom, který se vysílal z Hollywoodu a ve kterém jste dělal rozhovory se známými osobnostmi. Navzdory úspěchům jste z ní vycouval a nahradila vás hvězdička Gabika Haršányiová.
Slovenský producent byl pod tlakem, neustále se někdo do té show cpal nebo byl doporučen, ale vše jsme dělali ve dvojici s kameramanem Janem Valentou - nádherná práce, asi nejhezčí džob, co jsem měl. Já to tak ale dělám vždy, když cítím intriky a toxický slovenský vzduch. Sbalím se dříve, než mě někdo vyhodí. Na našich kontaktech se ještě rok přiživovali jiní a ze studia v Bratislavě hovořila blondýnka, která anglicky neuměla ani ceknout. Já jsem do Hollywoodu ještě vícekrát jel pracovně a dodnes udržuji kontakty s producentkou, která pro nás tehdy pracovala.
Proč se slovenská pop music rozhodla spáchat harakiri, je mi dodnes záhadou.
Onoho času jste dělal s Miškom Dočolomanským i relaci Chalupáři. Jak jste se k tomu dostal? Jaký byl Mišo, jak jste spolu vycházeli? Fakt jste takový veliký „chalupář“?
Za tu šanci dělat s Mišom jsem velmi vděčný. On tehdy byl vlastně za zenitem, když jsme ho přemluvili uvádět televizní Silvestr roku 2000. Byl úspěšný, a tak vznikl požadavek na pravidelný program s ním. Věděl jsem, že je zručný řemeslník a chalupář, a i když já jsem úplně kavárenský typ a na chalupě jsem vždycky dostal alergii, vznikl nádherný program, který se vysílal tři roky každý měsíc, a který necitlivě zrušil tehdejší ředitel Slovenské televize Rybníček kvůli Superstar. Mišo už tehdy byl po operaci plic, ale při práci byl velký profík, fantastický člověk, pokorný, skromný, vždy připraven.
Téměř deset let byla vaším chlebíčkem vaše vlastní umělecká agentura MS Production, která později přerostla do hudebního vydavatelství. Zánik hudebních vydavatelství s ústupem vydávání cédéček byl zákonitý. Jak se díváte na toto období dnes s odstupem času?
Bylo to období po ukončení organizování Grammy, vlastně z nouze jsem přidal k činnosti hudební agentury i vydavatelství a byly to fantastické časy, kdy jsem vozil v naší malé Kii cédéčka obchodníkům po celém Slovensku. Vydával jsem Petra Stašáka, Luba Virága, Petra Vaška, všechno výborní kluci. Chodil jsem do Košic do kavárny Slávia předávat Zlaté desky - paráda. Cédéčka jsme celně odbavovali v dobírkovém skladu na hlavním nádraží, ale nejprve bylo třeba zaplatit dopředu celou „dépeháčku“ v bance a jen tak vám vydali zboží. (smích) Hudební vydavatelství nezanikla, jen si dnes každý interpret vydává svá CD sám.
Souvisel zánik MSP Records i s vaším jmenováním generálním ředitelem sekce umění na Ministerstvu kultury SR? Jinak v té době se do vás dost drze a kriticky navážel vskutku respektovaný spisovatel Michal Hvorecký. Reagoval jste tehdy na jeho invektivy? Jaké jsou vaše vztahy dnes?
Ukončení podnikatelské činnosti je podmínkou pro práci ve státní správě, takže se to tak jaksi potkalo. Můj nástup na MK SR přímo neuvěřitelnou a za jiných okolností žalovatelný formou s použitím lží a překroucených nesmyslů komentoval dotehdy můj oblíbený spisovatel, jehož knihy jsem si sháněl a držel mu palce. Reagovat nemůžete, jako státní úředník taháte vždy za kratší konec. Pak jsme se setkali v Berlíně, kde jsme mu opakovaně poskytli nejlepší servis pro jeho aktivity. Když už věděl, že odcházím, zase mě napadl v tisku. Nechápu...
Když cítím intriky a toxický slovenský vzduch, sbalím se dříve, než mě někdo vyhodí.Neumím si sám sebe představit na nějaké podpisové akci, jak tam sedím a čekám, abych podepsal knížku.
Jaké to bylo dělat pět let ředitele Slovenského institutu v Berlíně? Naplňovala vás tato práce?
Bylo to jak vést malý kulturák, mně je německá kultura blízká, v té slovenské se, myslím, opravdu vyznám, udělal jsem 280 akcí - výstavy výtvarného umění a různé koncerty. Tato práce mě skutečně naplňovala, i když v cizině být natrvalo je jiné, než jezdit na pracovní cesty. Člověk má i povinnosti řadového pracovníka velvyslanectví - pohotovost, služby atd.
Nedávno vám vyšla e-kniha Zatiaľvšetko. Co vás vedlo k jejímu napsání? Dá se to chápat tak, že nadešel čas na zbilancování vašeho dosavadního tvůrčího období? Vyjde knížka i v tištěné knižní podobě?
Dal jsem to dohromady vysloveně kvůli pořádku a přehledu. Myslel jsem původně na tiskovou podobu, jakože i na památku někomu nebo lékaři jako dárek, ale popravdě neumím si sám sebe představit na nějaké podpisové akci, jak tam sedím a čekám, abych podepsal knížku. (smích) E-book v malém vydavatelství, kterému jsem to nabídl, je trošku komplikovaně dostupný, žádný marketing ani nic dalšího, dělají to vedle zaměstnání, ale kdo chce, si k tomu jako k faktografii snad najde cestu. Vydavatel zmiňoval tištěný e-book, nevím přesně, jak to vypadá, uvidíme.
Co znamená název Zatiaľvšetko?
Zatiaľvšetko evokuje automatickou odpověď číšníkovi na otázku, zda si host bude ještě něco přát. Dvě stě padesát textů, vytvořených a seřazených chronologicky od roku 1979 podle jednotlivých interpretů a projektů, vychází poprvé takhle souborně a bez hudební složky.
Čemu se věnujete dnes a co plánujete do nejbližší budoucnosti?
Dnes reaguji na nabídky, dělám textíky do zpěvoher a muzikálů režiséra Sprušanského, přes den jsem v práci, plánuji svatý pokoj, každý den rande se svým městem na vycházce se psem, mnoho dobrých káviček a setkání s dobrými lidmi.
Vy jste byl proslulý tím, že jste dokázal přivést na Slovensko jakoukoli hvězdu z oblasti show byznysu. V jednom z rozhovorů jste se vyjádřil, že byste byl velmi šťastný, kdyby vám na některých narozeninách zahrála nějaká skupina hrající irskou muziku, pamatujete se? Konkrétně jste vzpomínal Big Country a U2. Koncem března máte menší životní jubileum...
Na koncertě Katy Perry byla vynikající předkapela, zpěvačka Charli XCX, je sice „jen“ Angličanka, ale to by byl pěkný dárek. Jenže ještě to není žádné kulaté jubileum, ještě nejsem tak starý... (smích)
