Na gitaru začal hrať ako dvanásťročný. Jeho vzormi boli jazzmani Joe Pass a frankfurtský gitarista Michael Sagmeister. Keď mal sedemnásť, očaril ho tón Garyho Moora.
O dva roky neskôr odišiel zbierať teoretické i praktické skúsenosti do Los Angeles. V službách iných sa vyškolil k profesionalite a dnes väčšinu času venuje vlastnému projektu Errorhead. Rád experimentuje, klasické hudobné štýly kombinuje s elektronikou a stále cvičí, aby mu nič nebránilo vyjadriť hudbou svoje emócie. Rovnako otvorený ako v hudbe je i vo verbálnej komunikácii. Hovorí po nemecky, anglicky a po rodičoch aj po česky, jeden z troch nových Gitarových hrdinov časopisu Guitar Player pre tento rok, Marcus Nepomuc Deml.
Kedy si sa stal vyhľadávaným štúdiovým gitaristom?
Větší kšefty začaly, až když jsem se vrátil do Německa. Tři roky jsem denně pracoval jako studiový kytarista. Teď už tolik ne, protože ty velký studia v Německu všechny vymřely. Každý má doma počítač a v něm Cubase nebo Logic a k tomu Virtual Guitarist a podobný věci. (Marcusova čeština nepostrádá jistý půvab, a proto jsme se ji pokusili zachytit i v textu rozhovoru; red.)
S kým si spolupracoval po návrate?
První kontrakt byl se skupinou Earth Nation. To bylo ambientní techno, kompletně elektronická muzika, něco jako Tangerine Dream, ale mělo to víc beatu. Kytara, kterou jsem tam nahrával, se nesměla poznat. Znělo to jako nějaký syntetizér, i když jsem pracoval jenom s efekty. Odlišnosti zvuku jsem dosahoval spíše způsobem hry. První velmi dobře zaplacený job jsem získal roku 1993, byla to Nena. Pak to byly různé taneční věci jako Snap, Rick Astley. Jeden rok jsem hrál s kanadskou skupinou Saga. Na turné jsem zastupoval jejich kytaristu, protože měl zlomený prst. Potřebovali někoho, kdo se může rychle naučit jejich repertoár. Dva roky jsem hrál a nahrával se skupinou Kingdom Come. Nevzpomínám si na všechny spolupráce, někdo mi řekl, že to bylo více než tři sta nahrávek, ale z toho všeho se můžu ztotožnit tak s deseti procenty muziky. V současnosti se už asi deset let snažím pracovat hlavně na vlastních věcech. Asi sedmdesát procent svého času věnuji projektu Errorhead, i když máme zatím jenom dvě desky. Někdy ještě hraji i studiové joby, ale už jen málo. Mám taky vlastní studio, takže lidi mi pošlou jenom jejich "files" a já jim potom ty kytary pošlu zpátky. Hlavně jsem si ale udělal to studio, abych mohl nahrávat vlastní muziku. Nedávno jsem ještě nahrál jednu jazzrockovou desku ve stylu Return to Forever. Není to zrovna "easy listening fusion", je tam hodně improvizace. Hraje tam bubeník Ralf Gustke (Chaka Khan, Xavier Naidoo, Gianna Nanini), basista Errorhead Frank Itt (Terence Trent D'Arby, Jasper Van't Hof, Trilok Gurtu) a klávesista Tom Aeschbacher. Je to nahráno live ve studiu, jako se to dělalo kdysi.
Čo si najviac vážiš z tohto obdobia?
Nejhezčí byla Saga, protože to bylo dobré i lidsky. Oni mě respektovali, byli rádi, že jsem jim pomohl, jinak by asi museli odřeknout světové turné a asi by zaplatili strašné peníze. Měl jsem jenom tři dny na to, abych se to všechno naučil. Na prvním koncertu jsem byl tak nervózní, že jsem se skoro pozvracel. V Kingdom Come bylo taky hodně zábavy, ale taky lidské problémy. Udělali jsme desku, kde mi "zkurvili" zvuk, proto jsem pak nechtěl dát velký interview v jednom německém hudebním magazínu. Dali mi chorus na každou kytaru, mix byl strašnej a pak mě vyhodili, že jsem to řekl. To bylo ale dobrý, protože jsme pracovali šest dní v týdnu a bylo to jako chodit do fabriky. Nebyla tam žádná demokracie. Já jsem byl první kytarista, který mohl hrát vlastní sóla, jinak všichni ostatní museli opakovat to, co jim předzpíval zpěvák. Všude jsem se něco naučil, třeba i u Neny, kde jsem si zkusil produkci ve velkým studiu. Nejhorší bylo nahrávání pro herce Mario Adorfa, protože mi dali spoustu not a já je čtu jako tříletý. Vždycky předtím jsem si to z lenosti udělal spíš podle sluchu, takže tothle nahrávání jazzových standardů bylo pro mě velká škola. Taky jsem se naučil profesionalitě v tom smyslu, že když dostanu velký job u známé osobnosti, je chybou hrát jenom sám sebe. Muzikant je tam, aby splnil svou úlohu, pomohl zpěvákovi, zahrál to, co potřebuje song a podřídil se celkové produkci. Když je producent happy, ty jseš taky happy. Mladí kytaristé tady nejčastěji narážejí na svoje ego.
Ako sa ti podarilo stať sa Gitarovým hrdinom 2005?
Je to taková trofej, který já říkám kytaristický Oskar. Před časem jsem poslal do redakce GP svoji poslední desku Errorrythm. Po roku a půl mi zavolali, že si poslechli nahrávky osmi tisíc kytaristů a že deset lidí z toho chtějí pozvat na koncert, kde budou sedět i Steve Lukather a Joe Satriani, kteří to ohodnotěj. Každý tam hrál strašně rychle a já jsem hrál baladu. Pak se moc hezky psalo o mém hraní i o mé desce, což mi přineslo hodně nových fanoušků. Lidi asi potřebují, aby to, co se rozhodnou, že se jim líbí, mělo nějakou trofej. Já jenom díky tomu nehraji lépe, ale bylo to příjemné. Potěšilo mě, že mi k tomu svým hodnocením pomohl právě Steve Lukather. Respektoval jsem ho jako muzikanta a kytaristu, a teď vím, že je to i velmi milý člověk. Přišel ke mě a říkal mi, abych si nic nedělal z toho, že jsem jenom třetí, že jsem taky mohl být i první, že to není sport a určit nějaké pořadí je jako tvrdit, že Jimi Hendrix je lepší než Charlie Parker, nebo opačně.
Čo porotci na tvojej hre oceňovali najviac?
Říkali, že je to inovativní. Steve Lukather mi řekl, že mám fantastický tón, který zná jenom od Jeffa Becka, že tohle už neslyšel několik let, nevím jestli byl úplně vožralej, ale byl to samozřejmě velkej kompliment. Říkali taky, že jsou to dobrý kompozice a ne jenom exhibice virtuozity. Že je to nový koncept a že se jim líbí ta kombinace živé kytary s elektronikou, a že to zní organicky. Redakce GP se usnesla na tom, že je to jedna z nejlepších desek, které slyšeli za posledních pět let.
Ako by si definoval svoju hudbu vlastnými slovami?
To je těžké, protože se o tom snažím spíš nepřemýšlet. I ten název Errorhead je kvůli tomu, že možné je všechno. Mám tam jednu skladbu, která je country, jiná zní na první poslech jako metal, jsou tam i surfové elementy, balada, orientální prvky a hodně se mi zalíbila i práce s elektronickýma rytmama. Musí to ale být zároveň i muzikální, protože to nechci mít jako pro blbý. Nesnažím se to ani intelektualizovat. Chci nahrát hlavně to, co je v mém srdci a experimentovat přitom se zvukama.
Páči sa ti surfová hudba?
Do určité míry, tak dvacet minut, ale celou desku už nezvládnu. Když ale slyším Dicka Dalea anebo Shadows, je to vtipné, má to melodii a svůj zvuk, což jsou věci, které shledávám dobrými. Ale mám rád i jiné styly. Tatínkovi k narozeninám jsem nahrál gypsy jazz ve stylu Django Reinharda. Moc se mi to líbí, tak tu skladbu dám asi na příští desku.
Koho radíš medzi vlastných gitarových hrdinov?
Z Německa je to Michael Sagmeister, potom Gary Moore a taky jeden nový kytarista z Norska, jmenuje se Eivind Aarset. Ten je úplně experimentální. Má Stratocaster a Marshall, ale sedí u toho, má před sebou plný stůl a dělá jenom zvuky. Umí přitom hrát strašně virtuózně, ale nikdy to nedělá. Je to jako jazzová verze skupiny Massive Attack - Trip-hop, ale více do jazzu. Je to plné divných harmonií a divných zvuků, ale taky jsou tam překrásné melodie. Lukathera jsem poslouchal, když mi bylo asi sedmnáct, moc se mi líbí i Alan Holdstworth. Jsem taky velký fanoušek skupiny Shakti Johna McLaughlina. Je to někdy na nervy, jak je to virtuózní, ale pro mě to má feeling jak Steve Ray Vaughan anebo Albert King, které taky hodně poslouchám. Mám rád taky Santanu, i když někdy hraje špatný noty anebo není naladěnej, ale je to ze srdce a to je to hlavní, takže to neodsuzuji. Jimi Hendrix byl taky často rozladěn, a někdy se ani nedržel rytmu, ale vždy se tam pak událo něco nad tím, díky čemu byla ta hudba víc než jenom noty.
Čo musí byť v človeku, ktorý dokáže stvoriť viac než len tóny?
Myslím, že to má v sobě hodně lidí, jenom musí objevit sami sebe. Nesnažit se, jak to hodně kytaristů dělá, jenom dělat na někoho dojem. Můžeš hrát jako Steve Vai, ale to nikoho nezajímá, protože Steve Vai tu už je. Myslím, že spíš než se snažit vyrovnat s nějakým standardem je třeba vypnout hlavu. Pomáhá v tom i cvičení. Stále hodně cvičím i proto, že potom můžu jenom zavřít oči a hrát. Potom to nahraji a někdy mám kliku a pět procent z toho je dobrý, někdy je to ale taky dost strašný... A experimentovat! Kytaristi jsou tak strašně konzervativní! Miluju blues a takový věci, ale nemusí to být vždy jenom jazz anebo rock. Myslím, že to není podmínka, protože takové stylové škatulkování blokuje rozvoj muziky. Ta nepochází z hlavy, ale hlavně ze srdce.
Pokladáš sa za melodického hráča?
Jo! To je moje doména. Třeba lidi nějaké melodie nechápou, protože jsou tam divné tóny, ale já si myslím, že je to jediná síla, kterou mám a jediný talent, který jsem dostal. Technika byla pro mě tvrdým oříškem. Cvičil jsem denně, někdy až dvanáct hodin a všichni moji kámoši přitom už uměli hrát mnohem rychleji a komplikovaněji. Jsem levák a hraju přitom jako pravák. Z této mojí nezpůsobilosti byly melodie jediné možné východisko. Taky se mi to líbilo. U Garyho Moora jsem dokázal ocenit hlavně když hrál melodie. Tehdy nejlíp vyzněl i jeho skvělý tón. To je taky nesmrtelný. Nikdo si nebude pamatovat nějaké bleskurychlé hady, i když i ty můžou být dobré. Když hraje Alan Holdsworth, není to pouhá exhibice. Je to komplikované, rychlé a intelektuální, ale je v tom melodie, i když pro někoho atonální. Taky je blbost říct, že Bela Bartók není melodický.
Prečo si vymenil overdrive Ibanez TS9 za George Dennis King Bee?
Myslím, že King Bee je jeden z nejlepších overdrive pedálů na trhu. Nekomprimuje tolik a jeho EQ je skvělý, zvláště když na pódiu měníš kytary. Drive mám nastavený na 12hod a používám hlavně Volume pro nakopnutí elektronek v zesilovači.
Cez čo obvykle nahrávaš?
Všechny kytary nahrávám přes dva mikrofony Shure SM 57 a AKG 414 zaměřené na jeden ze čtyř reproduktorů Celestion Vintage 30. Na kabinetech (Engl a Yamaha) nemám žádné kryty. Používám také Thomsen Tube Mikrophon Preamp (Error Preamp). Používám počítač Apple s programem Logic Audio. Při mixu se ale všechno převede na dvoupalcový pás analogového magnetofonu Studer.
Ako buduješ svoj tón?
Myslím si, že je to v levé ruce. Hlavně jak saháš na hmatník. Kytaristi vždycky hodně tlačej. Držím struny úplně zlehka, a když chci hrát větší sílou, je to jen v ataku pravé ruky. Jinak se strun dotýkám jen lehce a špičkama prstů. Hodně kytaristů se dotýká strun plochou a pak je jejich zvuk tak tlumený, že jim nepomůže žádný zesilovač ani pedál. Myslím, že z devadesáti procent tvoří tón ten hráč a ne jeho vybavení. Viděl sem lidi s výbavou za dvacet tisíc dolarů a znělo to jako nejhorší křáp za dvacet euro. Na kytaru by se měli lidi učit jenom s kabelem do zesilovače. A nebo na akustickou kytaru.
NÁSTROJE A APARATURA
Gitary: 3 x Yamaha Pacifica USA Custom shop
Zosilňovače: Engl ErrorAmp, Plexi Marshall 100
Kabinety: Yamaha alebo Engl 4 x 12" Celestion Vintage 30"
Čistý zvuk: Engl Screamer a Bogner Fish Preamp do powerampu Boogie 2/90
Pedále: Yamaha UD Stomp Delay, Georg Dennis King Bee and Wah-Volume, Digitech Whammy Pedal, MXR Phase 90, Boss Bass Synth
Struny: Elixier
Káble: Cordial
Trsátka: Dunlop Extra Heavy Picks
