Pořídit rozhovor se špičkovým hudebním novinářem je myšlenka, se kterou si pohrávám už řadu let. Na Marcela Anderse z Německa jsem narazil v průběhu let mnohokrát, ať už protože se bavil s hudebníky, kteří mě zajímali, nebo proto, že jsem pro různá média překládal jeho rozhovory. Při těchto příležitostech jsem si vždy poznačil nějakou otázku, s tím že ho někdy požádám o rozhovor.
Mnohé čekaly na uplatnění i několik let. Využil jsem koronavirové krize, kdy měl Marcel více času, a v rozhovoru s ním probral jak výzvy našeho oboru, tak i jeho přístup v rámci přípravy, zacházení s náročnými osobnostmi, nebo se na konec pokusil probrat jeho největší kariérní průser.
Na úvod nám, prosím, přibližte rozsah vašich aktivit, a hlavně, jak byly ovlivněny aktuální pandemií?
Jsem hudební idiot, který se dostává do kontaktu s hudebníky všech charakterů, ras, pohlaví a různých forem šílenství. Této činnosti se věnuju posledních čtyřiatřicet let, z toho sedmadvacet na profesionální úrovni, což znamená, že mi za to někdo platí. Začal jsem v maličkých médiích, ze kterých jsem se vypracoval do největších titulů. Postupně jsem k tomu přidal i rozhlas. Na chvíli jsem si vyzkoušel i praxi v televizi. Nyní jsou moje priority tištěná média a rozhlas, která ale byla, jako všechno okolo, těžce zasažena pandemií. Za prvé mě štve, že nemůžu cestovat, což jsem dělal v jednom kuse. Za druhé, vydání mnoha alb se posunulo na podzim. No a hlavně vydavatelství a rozhlasové stanice zkrouhly částky, které obvykle investují do novinářů na volné noze. Je to unikátní stav a uvidíme, jestli to bude jen dočasný, nebo dlouhodobý trend.
Je to jistě náročná doba, ale věřím, že se nám naskytlo období, kdy se můžeme věnovat aktivitám, které jsme odkládali. Jakým způsobem se snažíte rozvíjet? V tomto ohledu mám pořád silnou motivaci a rád studuji práci ostatních, ale stejně tak chci rozvíjet vlastní originální styl.
Rozvoj je v tomto oboru klíčový, aby člověk zůstal významným hráčem na trhu. Což ale neznamená, že je potřeba měnit styl nebo dělat jakékoliv kompromisy. Znamená to pouze být otevřený věcem, které nutně nepovažujete za oblíbené nebo je vnímáte jako výzvu. Mluvím třeba o rozhovorech, které mohou být mimo váš tradiční poprockový záběr, vyzkoušet si delší formát rozhovoru v rádiu nebo pracovat pro médium, které vyžaduje extrémně vysokou kvalitu. Všechno mimo „normál“ je posun, protože vás to nutí být otevřeným a flexibilním. Na druhou stranu nemám rád, pokud mě někdo žádá, abych svůj styl upravil podle stylu magazínu nebo rádia, jež používají styl nebo jazyk, se kterým nejsem ztotožněn. Jenže občas je to nutné, pokud je to dobře placené. Ale víte co, je super vést rozhovory s Johnem Williamsem, Britney Spears a Neilem Youngem v jednom týdnu. Pokud to dokážete, tak i to je posun. Protože takto naberete obrovské množství zkušeností jakožto autor i člověk.
Co vás osobně na rozhovorech naplňuje? Před časem jsem si uvědomil, že v rozhovorech občas hledám odpovědi na své osobní otázky. V určitém smyslu a ve správné konstelaci se z toho stává určitá forma terapie.
No, já doufám, že nejde o terapii, protože by to bylo totálně schizofrenické, když si vezmu, že jsem doposud realizoval přes dva a půl tisíce rozhovorů. V první řadě zpovídání muzikantů je práce jako každá jiná, ale zase je to má volba obživy. Já ty lidi neobdivuju, nesnažím se s nimi vybudovat přátelství a nedoufám, že se od nich něčemu přiučím. Žijí na jiné planetě. Na druhou stranu, pokud dojde k příjemné konverzaci a napojíte se na hlubší úrovni, potom z toho můžete něco získat i vy sám. Ale k tomu dojde velice zřídka. Já osobně to zažívám při každém třicátém nebo čtyřicátém rozhovoru. Myslím tím zajímavé lidi, kteří se s vámi nebaví jen proto, aby zpropagovali své nové album, ale otevřou se vám. To je opravdu sváteční zkušenost, ale zažil jsem ji u osob typu mladšího Davea Grohla, Juliana Copea, Iggyho Popa nebo Perryho Farrella. To jsou skutečně inspirativní lidské bytosti nejen v tom, jak se k vám dokážou chovat.
Cesta k důvěře
Jaké nástroje podle vás slouží k vybudování důvěry? Já věřím v pečlivou přípravu, bystré reakce na základě vnímání druhé strany a nabídnutí názorů, které host nemá šanci získat nikde jinde.
Maximálně souhlasím, že příprava je opravu stěžejní, než k setkání dojde. Důvěru si primárně získáte právě tím, že dokážete, že otázka stojí na pečlivé přípravě. Stejně tak zanechá dojem, když víte, kam chcete debatu směřovat, nebojíte se vyjádřit názor a také, že pečlivě posloucháte. Vždy je potřeba navazovat na věci, které druhá strana zmínila, rozvinout dané téma, a v neposlední řadě se přirozeně aspoň trochu společně zasmát. Nejlepší rozhovory jsou ty, kdy se vůbec nepotřebujete podívat do poznámek. Prostě přirozená konverzace postavená na tématech, které vyplavou. Ale k tomu samozřejmě nedojde pokaždé. Někdy je opravdu těžké někoho rozpovídat. A proto musíte umět tasit jednu dobrou otázku za druhou, dokud se host nepoddá.
Velká výzva jsou vždy citlivá témata. Ideální varianta je pro mě to nechat až po vybudování důvěry a dokázat, že se na tyto věci neptám s bulvárními tendencemi.
To se odvíjí podle podmínek, v jakých rozhovor vzniká. Pokud máte na někoho dvacet minut, a ještě je k tomu v místnosti nějaký dohled typu management, osobní asistent/ka, někdo z vydavatelství), tak nemá smysl něco budovat: Jděte přímo po krku! Musíte vypálit své nejlepší otázky a snažit se z toho vymáčknout maximum. Pokud by měli zájem vás poznat a třeba se pokusit vybudovat si nějaký vztah, tak by vám dali více času. V těchto podmínkách vysloveně očekávají, že půjdete přímo k věci. Pokud máte pětačtyřicet minut, nebo ještě lépe neomezený čas, tak můžete začít pomalu a postupně se propracovávat k osobnějším otázkám. Stejně tak hodně záleží na konkrétním umělci, se kterým se ideálně znáte z dřívějšího rozhovoru. Na druhou stranu, Jennifer Lopez se bude vždy chovat jako kráva.
Jsou nějací umělci, se kterými už nehodláte pořizovat rozhovor? Někteří, kteří byli nesnesitelně arogantní nebo vážně porušili domluvu, například v rámci dohodnutých termínů?
Existuje řada umělců, se kterými nejsem ochoten se bavit, protože jednoduše nemají světu co říct. Jedná se většinou o zástupce dnešní mladé popové generace. Stejně tak se vyhýbám některým metalovým kapelám, u kterých mi červeně blikají kontrolky klišé a stereotypy. Zároveň bych se nikdy nebavil s kapelami vyznávající názory extrémních pravicových politických stran. Primárně jim nechci dát mediální prostor. Celkově bych mohl říct, že jsem za ty roky potkal řadu arogantních osob, které mě velmi zklamaly. Například Enrique Iglesias, Rihanna, Christiana Aguilera, ale také Godsmack, Tool, Mary J. Blige, Einstürzende Neubauten, nebo dokonce James Brown - nechť je mu zem lehká.
Ukázky z praxe Marcela Anderse
Vaše praxe je opravdu dlouholetá a nyní bych rád použil několik konkrétních příkladů z vaší tvorby, které potvrzují jak intenzivní přípravu, tak dlouhodobé vztahy s muzikanty. Například v rozhovoru s Markem Tremontim z Alter Bridge a Creed. Vždy jsem se zamýšlel nad tím, jak co nejpřirozeněji přejít z přátelského tlachání na seriózní otázku. V tomhle případě se zdá, že vás to vůbec netrápilo.
Marcel Anders: Pokud chceš seznámit se zpěvačkou Birdy, tak to můžu zařídit. Je v hotelu, jen deset minut odtud...
Mark Tremonti: (smích)
Marcel Anders: Co si máme představit pod názvem alba Fortress? Je to místo, které nabízí bezpečí a ochranu? A pokud ano, tak před čím a kým?
Pokud člověka znám nebo pokud jsme se potkali vícekrát, jako třeba Marka, tak už celkem vím, kam až můžu zajít, co na něj působí a co mi projde. Vždy se je snažím rozesmát, ne proto, abych ze sebe dělal klauna, ale abych situaci odlehčil a dosáhl tak intimnější konverzace. U tak vážného člověka, jako je Mark, se hodí nastolit pohodu, aby se konverzace nezasekla jen u technického vybavení a nového alba.
Marcel Anders: Díky čemu je Elvis Baskette jasnou producentskou volbou už potřetí za sebou?
Tato podoba otázky pro producenty je tak trochu vaše poznávací znamení. Osobně vždy beru jako velkou výzvu se dobře zeptat na tak ohranou a nutnou věc.
Víte co, muzikanti se rádi baví o nástrojích, svých schopnostech a lidech, se kterými pracují. Proto neuškodí tím začít, aby se trochu uvolnili. Doslova jim hodíte kostičku, do které se rádi zakousnou. Pak máte zelenou postoupit na další témata.
Snažíte se kontinuálně pracovat na svých psychologických schopnostech, abyste odhadl, že jste někdy zašel příliš daleko, nebo naopak nevyužil nabídnuté příležitosti? Případně odhadl, že by neuškodila delší předehra, jako v případě Arctic Monkeys?
Marcel Anders: Opravdu se nesnažím vás příliš analyzovat nebo hnát do kouta.
Samozřejmě. Chci říct, že není nic horšího než ukončit rozhovor s pocitem, že jste neuspěl v tom, co jste si předsevzal. Je to doslova mučení, když pak posloucháte záznam rozhovoru a rozpoznáváte chyby. Chtělo to například jinou reakci, odlišnou otázku nebo jít rázněji k věci. Samozřejmě vše závisí na podmínkách, ať už jde o čas, ochotu muzikanta nebo zmiňovaný omezující dohled managementu. Vše jsou to jen zkušenosti a někdy to jde lépe, jindy hůř. Na druhou stranu, s Arctic Monkeys, to není snadné nikdy! A tohle konstatování by dokonce brali jako kompliment.
Pamatuju se na výborný rozhovor s Ninou Persson z The Cardigans. Bylo tam mnoho příkladů dobré přípravy a poctivého naslouchání. Na druhou stranu, jak jste proboha tohle vše věděl ?
Nina Persson: Cítím se víc v pohodě než lidi, co se přestěhovali do Brooklynu.
Marcel Anders: Zdá se mi, že se všichni stěhují do Williamsburgu.
Nina Persson: Přesně. Všichni naši přátelé v našem věku, kteří mají malé děti, se tam stěhují.
Rozhovor s Ninou byl unikátní, protože byla velice otevřená, uvolněná a setkali jsme se v ideálních podmínkách. Nešlo o takový ten den, kdy probíhá maraton rozhovorů. Jen jsme si sedli na kávu a neměli žádný časový limit. Známe se dlouho, ale zatím jsme nikdy neměli možnost pokecat mimo novinářské blázince. V tomto případě šlo o dva lidi, kteří se mohli bavit o čemkoliv jako staří přátelé. Šlo o jeden z těch rozhovorů, kdy konečně nahlédnete umělci pod jeho masku a poznáte jej soukromě. Pouze jsem následoval její odpovědi, kdy primárně popisovala svůj život v New Yorku. Bohužel nakonec nás zastihla sněhová bouře. Ona sice ulovila metro domů, ale můj let byl opožděn o nějakých pět hodin.
To samé platí pro rozhovor s Lemmym. Jak jste se dozvěděl tuto informaci? Primárně mě jako zdroj napadá jeho autobiografie, kterou jsem četl před pár lety, ale tento fakt jsem si nezapamatoval.
Marcel Anders: O Hendrixovi jsme se bavili už dříve, ale nevěděl jsem, že jste sdílel byt s jeho baskytaristou Noelem.
Lemmy: Ano, chvilku ano.
Marcel Anders: Jaký byl? On a jeho noční róby?
To bylo snadné, protože jsem Noela, Hendrixova baskytaristu, potkal koncem devadesátých let a o svých zážitcích mi vyprávěl. Proto jsem měl při rozhovoru s Lemmym v kapse zajímavého žolíka. Hodí se to, protože mluvit s Lemmym není nikdy snadné. Nejen proto, že mu není úplně snadné rozumět. Na druhou stranu, pokud se mu zalíbíte a pozná, že víte, o čem mluvíte, tak se k vám chová s velkou úctou. To samé ale bohužel nemůžu říct o jeho bývalých spoluhráčích, kteří neměli takovou úroveň ani moudrost.
Nakonec si nemůžu odpustit zeptat se na váš incident s legendou jménem Ennio Morricone pro německý Playboy, kde jste údajně překroutil jeho odpovědi tak, že to vyznělo, že se mistr vyjadřoval hanlivě o Quentinovi Tarantinovi. K těmto manipulacím jste se přiznal a omluvil se za ně. Co vás k tomu vedlo? Byl jste pod tlakem ze strany Playboye? Ptám se, protože toto je informace, která se objevuje nejčastěji při vyhledávání vašeho jména na internetu a poslední informace je, že proběhne soudní pře mezi vámi a Playboyem.
Bohužel o tom moc nemůžu mluvit. Vyhrál jsem soud s Playboyem a dojde k finančnímu vyrovnání. Stále se věnuju rozhovorům a i nadále mám podporu ze strany velkých vydavatelství, takže mě to moc neovlivnilo. A pokud jde o články na toto téma na internetu, tak ty bych rád odstranil co nejdříve. Omlouvám se, to je vše, co k tomu můžu říct.
